Lovecraft Country: Průvodce pulpovým hororem nejen pro barevné cestovatele

Chapadla a rasismus
Boris Hokr
| 10. 9. 2020 | 18 305
Lovecraft Country: Průvodce pulpovým hororem nejen pro barevné cestovatele
Foto: HBO

Seriál Lovecraftova země (Lovecraft Country) podle stejnojmenného povídkového románu Matta Ruffa je jedním z nejočekávanějších letošních projektů HBO. Působivý vizuál bohužel skrývá oproti předloze místy až příliš přímočaré sdělení.

Americký spisovatel Howard Phillips Lovecraft je dnes považován za jednoho z nejdůležitějších autorů pulpové éry a zakladatele tzv. vesmírného hororu. V jeho díle ale najdeme i jiné příběhy než jen ty o démonické bytosti zvané Cthulhu a dalších Prastarých, kteří spí kdesi mimo čas a realitu, aby vyčkali svého probuzení a smetli slovy hardrockových veteránů Blue Oyster Cult „naše města zpátky do moře“.

Lovecraft se ve svých textech zabýval i sny, prastarými kulty skrytými pod křesťanským pozlátkem, klasickými monstry od ghúlů po oživlé mrtvé nebo kradením těl. A také u něj můžeme nalézt dost možná první buranské horory o amerických vesničanech, tzv. rednecks. Lovecraftovy sebrané spisy jsou tak nejen encyklopedií pulpového hororu, ale i dobové fascinace psychoanalýzou, výkladem snů a nejrůznějších obsesí, od strachu ze sexuality po bytostný odpor k rybám a všemu pocházejícímu z moře.

Opovrhoval přistěhovalci z východní Evropy, Italy, židy a pochopitelně i černochy. Jeho hrdinové byli důsledně anglosaští gentlemani.

Zároveň je jeho jméno spojováno s dobovým rasismem. „Podivný pán z Providence“, jak jej tituluje zakladatel české lovecraftologie Josef Škvorecký, opovrhoval přistěhovalci z východní Evropy, Italy, židy a pochopitelně i černochy. Jeho hrdinové byli důsledně anglosaští gentlemani, často nadprůměrně vzdělaní, a cokoliv mimo jejich kultivovaně bílou společenskou bublinu pro ně bylo zdrojem děsu a hnusu. Může se proto zdát bizarní, když jsou hrdiny seriálu Lovecraftova země černošský válečný veterán Atticus Turner a několik jeho příbuzných a známých. Členové proletariátu, vyvrhelové společnosti, samouci a nadšení fanoušci popkultury...

Rasismus horší než kosmické hrůzy

Úvodní scéna Lovecraftovy země začíná kdesi v zákopech tichomořských ostrůvků, kde američtí vojáci svádí kruté boje s Japonci. Atticus se v panice probíjí stále vpřed, aby se nakonec ze zákopu vyhrabal a přehlédl celé bojiště. Ve chvíli, kdy nad ním přelétá letka bombardérů, se do té doby černobílý obraz zaplní barvami a před šokovaným hrdinou do realisticky ztvárněného válečného pekla vpadnou létající talíře, paprsky smrti, v pozadí kráčejí tripodi z Války světů, objeví se kráska s rudou kůží a obří monstrum porazí pravý americký hrdina v baseballovém dresu.

Následně se Atticus probouzí na zadním sedadle autobusu kdesi na americkém venkově. Okamžitě je jasné, že navzdory své službě je stále občanem druhé kategorie. A když se autobus porouchá, jeho a další černou cestující nečeká na rozdíl od bílých žádný odvoz, ale dlouhý výšlap po vlastních. Právě podobným příkořím ovšem bude muset Atticus čelit. Musí totiž najít otce, kterého dost možná někdo unesl do kraje, jehož jméno zní každému Lovecraftovu fanouškovi – ke kterým mimochodem Atticus sám patří – až nepříjemně povědomě.

Kdo byl H. P. Lovecraft?

Trpký rasista, který si dal práci se zodpovědně připravit na první sex. Antisemita, který se přátelil s Židy. A člověk, který hladověl, aby mohl poslat dávku dopisů svým přátelům. Jméno Lovecraft je dnes jedním z nejvýnosnějších brandů popkultury – a vy si můžete přečíst, jaký člověk stál za legendou.

„Lovecraftova země“ v názvu však neodkazuje pouze k fiktivním krajinám za horami šílenství, ale především ke zkušenosti tehdejších Afroameričanů. Ti se totiž cítili tváří tvář bílé společnosti a jejich vnímání „barevných“ podobně jako Lovecraftovi bílí gentlemani čelící kosmickým hrůzám. Atticusův strýc mimochodem vydává obdobu Zelené knihy, známé u nás ze stejnojmenného oscarového filmu režiséra Petera Farellyho – tedy příručky radící černošským cestovatelům, kterým městům se vyhnout, kde se ubytovat a kde si mohou beztrestně vybrat colu z chladničky, a kde po nich v takovém případě budou naopak v lepším případě házet kamení.

První díl seriálu slouží jako cestopis po tzv. sundown towns a ukazuje ten nejagresivnější myslitelný institucionalizovaný rasismus. Ten je však nahrazen něčím ještě horším, když hrdinové narazí na starý řád bílých čarodějů, jehož zakladatel byl známý otrokář. Ve chvíli, kdy začne být černošský proletariát opečováván bílou novoanglickou aristokracií, je z jemných narážek a replik o „nepravé, zvířecí inteligenci“ „černých“ medvědů jasné, proč je jedním z tvůrců seriálu Jordan Peele.

Člen komediálního dua Jordan – Peele se ostatně před několika lety uvedl jako režisér výborným satirickým hororem Uteč, jehož pointa o bílých privilegovaných využívajících těla nedůležitých černochů dost připomínala právě úvod Lovecraftovy země. Vtipné přitom je, že autor předlohy je běloch. Jeho kniha však byla inspirována prohlášením jeho černých přátel, že by si nikdy nedovolili strávit prodloužený víkend v horách – protože tam potkáte jen bílé protestanty, sice dobře situované, ale z rodů, které stále učí své děti střílet jeleny. Právě napětí mezi zdánlivě nevinnými replikami a dlouholetou špatnou zkušeností Attica a jeho blízkých, pro které je jen otázkou času, než se jejich nejhorší obavy naplní, je pro Peelovu tvorbu určující a v seriálu silně rezonuje.

Slabé chvilky od J. J. Abramse

Bohužel však jen v prvních dvou dílech. Seriál si však do značné míry uchovává povídkovou strukturu knižní předlohy. Ve třetím díle se tak dočkáme příběhu domu ovládaného poltergeistem, následně se dostane ke slovu dobrodružství jak vystřižené z Indiana Jonese nebo variace na Jekylla a Hyda – s tím, že tentokrát se černošská hrdinka mění nikoliv ve zvířecí monstrum, ale v bělošskou zrzku, a život je náhle mnohem snadnější.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Matt Ruff svou knihu pojal jako přehlídku pulpových zápletek. V padesátých letech dozníval zlatý věk podobných příběhů a mezi jejich čtenáři byla velká část Afroameričani. Ovšem hrdinové byli důsledně bílí, a i když se některý autor rozhodl pojmout své postavy jinak, vydavatelský průmysl jeho vizi zahladil například výtvarným řešením obálky (to se stalo Ursule K. le Guinové u Čaroděje Zeměmoří, jehož hrdinové navzdory obálce skutečně nejsou běloši). Jeho knižní Lovecraftova země zápletky těchto příběhů bere a nahlíží je z afroamerické perspektivy, často velmi potměšile.

V seriálu ovšem tento rozměr citelně schází. Od druhého dílu se začínají projevovat slabiny většiny děl, pod kterými je jako režisér nebo producent podepsaný J. J. Abrams. Nablýskaný povrch dokonalé dobové výpravy a sympatického hereckého obsazení přitahuje pozornost, ale při bližším pohledu se ukazuje, že spousta scén je pouze na efekt. Typickým příkladem je právě díl s jekyllovským elixírem, plný explicitních krvavých scén svlékání kůže, kde se hrdinka několikrát dostane do situace, která nemá logické řešení a je prostě utnuta střihem a skokem v čase.

Podobně se zjednodušuje i téma rasismu. Kde si Matt Ruff šikovně hrál se stereotypy, seriál většinou volí nejjednodušší řešení. Ukázkovým příkladem je třetí díl. V knize je poltergeist starý zapšklý rasista, který bojuje proti novým černošským obyvatelům domu, dokud se s nimi nespojí proti bílým rasistům ze sousedství, kteří ohrožují samotný dům. V seriálu ale získá poltergeist ještě pověst masového vraha černochů a díl končí jeho vymýtáním za účasti duchů obětí.

Matt Ruff tedy nabídl nejrůznější změny spojenectví a posuny v tom, jak se rasismus projevuje a čeho je důsledkem. Seriál naopak bere rasismus jako neměnné zlo v podstatě nezávislé na konkrétních situacích a vztazích. Což je i vzhledem k tomu, že vítěze World Fantasy Award až do roku 2015 pohoršovala cena v podobě busty právě rasisty Lovecrafta, který se ale sám kdysi oženil s židovkou, docela smutné. Seriál komplexní problém nahlíží sice z hlediska žánrových klišé zábavně, ale příliš černobíle. Ruffova a Peeleova satira tak bohužel nebezpečně sklouzává v abramsovskou nabubřelou agitku.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze