„Začít s tranzicí mi trvalo čtyřicet let, ale stálo to za to.“

Na sklonku loňského roku vyšlo nové vydání tvé debutové knihy Křivé ostří. Na obálce se nyní i tehdy před lety psalo: Křivé ostří je čistokrevná fantasy z pera šermíře a dobrodruha, který ví, o čem mluví. Pořád se cítíš šermířem a dobrodruhem?

(Upravuje si se zrcátkem make-up) Jsem pořád stejná. Střelená dáma v nesnázích, která si toužila hrát na rytíře. Asi abych se mohla zachránit sama. A příroda mi možná chtěla pomoct, tak ze mě toho rytíře opravdu udělala. Se vším všudy. Díky jejímu „daru“ jsem si mohla hrát doopravdy, až do úplného omrzení, a pak dál, pořád dál, i když už jsem uvnitř ječela, že konec, že už to nevydržím, že chci z té hry ven a konečně být sama sebou. Takže ano, vždycky jsem toužila po dobrodružství. A že jsem žena, vím od dětství, takže to je také stále stejné. Ale navenek jsem se za poslední dva roky změnila, nu, takřka k nepoznání.

Potkávali jsme se pracovně nad tvými povídkami. Vždycky jsi na mě působila jako takovej smutnej chlap, co nestíhá. Mimochodem se ti omlouvám, že jsem si z tebe pro tvoje nestíhání vždycky dělal legraci. Měla jsi někdy chuť podobný lidi seřvat, protože o tobě nic nevědí?

Vůbec ne. Všechno jsem to brala jako zasloužené a zakopávala jsem se hlouběji pod hromadu vlastních výčitek. Jediný člověk, na kterého jsem pravidelně řvala, jsem byla já sama. Nerozuměla jsem si, nefungovala jsem – a teprve teď chápu, že jsem o sobě vážně nic nevěděla. Dnes už funguju zdravěji, ale restů z minulého života mi zbylo hodně. Dva roky po začátku tranzice stále ještě nestíhám to, co bych chtěla.

Říkáš, že jsi o tom, že jsi žena v mužském těle, věděla od dětství. Dnes jsou informace o trans lidech rozšířenější, ale ty jsi přece jen jiná generace...

Tehdy jsem jako dítě opravdu tápala, od velmi rané puberty jsem pak žila s vědomím, že má mysl a tělo nejsou v souladu. Nepovažovala jsem se ale za trans člověka, odmítala jsem to. V osmdesátých a devadesátých letech bylo ve slušné společnosti slovo „transsexuál“ jen jiným označením pro úchyla, v lepším případě pro směšnou figurku z komedií. A já jsem se necítila ani jako šílený deviant, ani jako ubohý šašek. I když jsem občas někde uviděla fotku trans ženy, která vypadala opravdu žensky, považovala jsem to pro sebe za nedosažitelnou metu. Navíc jsem nevěřila, že operace změny pohlaví může mít skutečně uspokojivý výsledek.

Dejme tomu, že narazíš na správného sexuologa. Další kroky?

Je to běh na pěkně dlouhou trať. Sexuolog se musí ujistit, že je jeho pacient opravdu trans, a netrpí třeba hraniční poruchou osobnosti, kvůli níž mylně zpochybňuje i svou genderovou identitu. Tudíž si s ním několikrát promluví a pošle ho na vyšetření ke specializovanému psychiatrovi. Tam v mém případě proběhl rozhovor velice „na tělo“, osobnostní testy a testy inteligence – a výsledkem byl oficiální papír s diagnózou F64.0, Transsexualismus. Následovala endokrinologie a interna, abychom měli jistotu, že je mé tělo schopné podstoupit hormonální terapii. Když jsem tohle všechno oběhala, dostala jsem svůj první recept. Estrogen a blokátor testosteronu.

Co hormonální terapie dokáže s tělem udělat?

Hormonální terapie je naprosté kouzlo. Čím dřív se s ní začne, tím lépe. Ideální je vůbec nenechat tělo projít tou „špatnou“ pubertou. V takovém případě léčba ovlivní i růst a formování kostí (hrudník, pánev, obličej...) a zabrání mužskému zhrubnutí hlasu, růstu vousů a dalším katastrofám, jejichž náprava v dospělosti stojí desítky či stovky tisíc a výsledky nikdy nejsou dokonalé. Ale i v pozdějším věku je HRT učiněný zázrak. Trans ženám se zjemní pokožka a tělesné ochlupení, ubude svalová hmota, zastaví se padání vlasů, přesune se podkožní tuk po těle i v obličeji a samozřejmě začnou růst ňadra. Také jim však dramaticky klesne libido a mnohým i celková energie, protože nejsou zvyklé fungovat bez testosteronu. Stává se také, že začnou jinak vnímat a zpracovávat pocity, přesunou se do ženského spektra vnímání… a to je něco neskutečného.

Trans mužům zase kůže spíš zhrubne, hlas jakbysmet, tělesné ochlupení zesílí a zhoustne, svalová hmota zmohutní, energie přibude a ti šťastnější dokonce sexy vyplešatí. Čeho se však nezbaví, jsou právě ňadra, která je nutné odstranit operativně. HRT má velice výrazný účinek během prvních dvou let, další, už pozvolnější změny probíhají ještě tak tři čtyři roky poté. Pokračuje se v ní už napořád – trans lidé po operaci už jiný (skutečně zásadní) zdroj pohlavního hormonu nemají. Pro ty ostatní vysazení blokátorů může znamenat detranzici – tělo opět začne vytvářet původní pohlavní hormon a spousta dosažených změn vymizí. 

Ani hormonální terapie ale neznamená konec cesty.

Trans lidi, kteří mohou a chtějí podstoupit operativní změnu pohlaví, musí předstoupit před odbornou komisi, přičemž samotné posouzení má další podmínky: Plnoletost, souhlasné stanovisko ošetřujícího specialisty, již alespoň rok hormonální léčby, změnu jména na neutrální tvar (např. Saša Nováků), být svobodný či rozvedený, a podstoupení tzv. testu životem (real-life test), během něhož rok prokazuje schopnost „žít trvale jako osoba opačného pohlaví“. Pokud má trans člověk dítě, potřebuje navíc vyjádření specialisty, že učinil maximální úsilí, aby jeho tranzice potomka negativně neovlivnila. Souhlasné vyjádření komise znamená možnost jít na operaci, která je hrazená pojišťovnou, což je příjemně sladká odměna za roky nuceného proskakování skrze různě velké obruče.

Osm měsíců sama sebou

Dneska už jsi Martina, takže – jakkoli je to troufalé – to zatím vypadá na šťastný konec. Jenže každá cesta má svoje temná zákoutí...

Do kterých i teď umím zabloudit, když mám slabší chvilku. Ale tehdy, v těch posledních letech, než mi všechno došlo, jsem jiné už ani neměla. Při každém pohledu do zrcadla jsem si říkala, že neexistuje reálný způsob pomoci. Dál jsem svou pravou identitu zamykala do fantazií a jen se z nich co nejnenápadněji vypisovala do svých povídek a knih. Říká se, že muži myslí každých sedm vteřin na sex. Já v tom nejhorším období myslela každých sedm vteřin na to, že nejsem správně.

Mělo to i další aspekty, které jsem si plně uvědomila až po začátku tranzice. Například jsem u žen vyhledávala a obdivovala určitý vzhled a styl, a pokud se od toho odchylovaly, vadilo mi to. Byl to naprosto zcestný pocit, kvůli kterému jsem zkoušela přemluvit své partnerky, aby nějaký oděv či boty alespoň zkusily, i když jim ten styl byl proti srsti… Teprve dnes chápu, že jsem se snažila dostat se blíž k vlastnímu obrazu toho, jaká chci být. Zkoušela jsem žít skrz jiné ženy tak, jak jsem toužila žít sama. Teď, když už se konečně neskrývám, můžu svůj vkus uplatňovat na sebe. Je to osvobozující.

Zmínila jsi, že ses snažila být i co nejlepším manželem a otcem. Jak probíhala první diskuse s nejužší rodinou? A vlastně jak probíhá dál? 

Ještě dva měsíce po tom, co jsem se rozhodla už nežít jako muž, to vědělo jen pět nejbližších kamarádů. V jejich přítomnosti jsem byla prostě Dari a cítila jsem se úžasně a pak jsem přišla domů, kde jsem zase musela být chlap. Přepadal mě divný pocit odcizení, kdy mi na všem, co se týkalo mého starého já, přestávalo záležet. Včetně vztahu. Nakonec jsem pochopila, že ten muž, od kterého má partnerka očekává podporu, už prostě přestává existovat, a že jestli máme vydržet a všechno spolu zvládat, musí nastoupit Dari i doma. 

Řekla jsem jí to. A zachovala se nádherně. Že mě prostě má ráda jako člověka a tohle půjde. Následující den jsem zažívala naprostou euforii, jako bych se znovu poprvé zamilovala, bylo to úžasné… Jenže pak jsem jí pověděla, jaké mám všechny skvělé možnosti, že ty operace jsou ve skutečnosti už hrozně pokročilé a že to asi budu chtít podstoupit... a úplně jsem ji tím zničila. Do té chvíle si vlastně neuvědomila, co to všechno doopravdy znamená. Ten, koho se v našem rodinném chaosu zoufale držela jako záchranné kotvy, jí mizel před očima. 

Uvědomila jsem si to a co nejvíc zvolnila. Prošli jsme si pak spolu delším vývojem. Nejdřív se zdálo, že to neustojíme a půjdeme od sebe. Viděla jsem, jak moc tím trpí, ale couvnout jsem už nedokázala. To bych ji asi stejně brzy začala nenávidět a celé by to bylo jen mnohem horší. Ale nevzdaly jsme to. Nejdřív jsme absolvovaly pár společných sezení u mé sexuoložky, i s jinými páry v podobné situaci, a to pomohlo. Pokračovaly jsme párovou terapií a hodně věcí si vyříkaly tak, jako nikdy předtím. Některé ty výše zmíněné problémy také přestaly být tak palčivé, i když do jisté míry zůstávají.

Takže přece jen ten nepravděpodobný happy end?

Skoro. Dnes už mám za sebou skoro osm měsíců života plně v ženské roli a má partnerka je mi naprosto úžasnou oporou. Dokonce mi věnovala nějaké své šaty a pomohla mi nakoupit nové. Neříkám, že je všechno v pořádku. Byla by mnohem radši, kdybych tranzici nepodstupovala. Když si ale vzpomenu na jednu chvíli před dvěma roky, kdy mě v noci našla v koupelně napůl nalíčenou a v ženských šatech, a okamžitě jí do očí vhrkly slzy, je to neskutečný vývoj. Tehdy bych něčemu podobnému prostě neuvěřila. Nemám ponětí, co bude za rok, ale určitě zůstaneme rodina.