„Začít s tranzicí mi trvalo čtyřicet let, ale stálo to za to.“

03. srpen 2021
18 443

Martina Dari Antonínová si v české fantastice vytvořila silnou pozici skvělými povídkami a vtipně vážnými romány (třeba o vousatých trpaslicích). Ovšem to bylo ještě pod mužským jménem. Loni na podzim veřejně oznámila svou tranzici a zase jednou roztrhala na kusy všechny ty trapné poučky o mužském a ženském psaní. Jenže i když to zní zábavně, realita je jiná.

Foto: Ilustrace: Andrea Forgacs

Na sklonku loňského roku vyšlo nové vydání tvé debutové knihy Křivé ostří. Na obálce se nyní i tehdy před lety psalo: Křivé ostří je čistokrevná fantasy z pera šermíře a dobrodruha, který ví, o čem mluví. Pořád se cítíš šermířem a dobrodruhem?

(Upravuje si se zrcátkem make-up) Jsem pořád stejná. Střelená dáma v nesnázích, která si toužila hrát na rytíře. Asi abych se mohla zachránit sama. A příroda mi možná chtěla pomoct, tak ze mě toho rytíře opravdu udělala. Se vším všudy. Díky jejímu „daru“ jsem si mohla hrát doopravdy, až do úplného omrzení, a pak dál, pořád dál, i když už jsem uvnitř ječela, že konec, že už to nevydržím, že chci z té hry ven a konečně být sama sebou. Takže ano, vždycky jsem toužila po dobrodružství. A že jsem žena, vím od dětství, takže to je také stále stejné. Ale navenek jsem se za poslední dva roky změnila, nu, takřka k nepoznání.

Potkávali jsme se pracovně nad tvými povídkami. Vždycky jsi na mě působila jako takovej smutnej chlap, co nestíhá. Mimochodem se ti omlouvám, že jsem si z tebe pro tvoje nestíhání vždycky dělal legraci. Měla jsi někdy chuť podobný lidi seřvat, protože o tobě nic nevědí?

Vůbec ne. Všechno jsem to brala jako zasloužené a zakopávala jsem se hlouběji pod hromadu vlastních výčitek. Jediný člověk, na kterého jsem pravidelně řvala, jsem byla já sama. Nerozuměla jsem si, nefungovala jsem – a teprve teď chápu, že jsem o sobě vážně nic nevěděla. Dnes už funguju zdravěji, ale restů z minulého života mi zbylo hodně. Dva roky po začátku tranzice stále ještě nestíhám to, co bych chtěla.

Byla jsem nejsilnější kluk ve třídě a reprezentovala gympl v atletice, ale cítila jsem se nepatřičně a chybělo mi sebevědomí. Holky moc neletí na kluky, kteří si nevěří. Celou tu dobu jsem pořád nevěděla, proč jsem jiná.

Říkáš, že jsi o tom, že jsi žena v mužském těle, věděla od dětství. Dnes jsou informace o trans lidech rozšířenější, ale ty jsi přece jen jiná generace...

Tehdy jsem jako dítě opravdu tápala, od velmi rané puberty jsem pak žila s vědomím, že má mysl a tělo nejsou v souladu. Nepovažovala jsem se ale za trans člověka, odmítala jsem to. V osmdesátých a devadesátých letech bylo ve slušné společnosti slovo „transsexuál“ jen jiným označením pro úchyla, v lepším případě pro směšnou figurku z komedií. A já jsem se necítila ani jako šílený deviant, ani jako ubohý šašek. I když jsem občas někde uviděla fotku trans ženy, která vypadala opravdu žensky, považovala jsem to pro sebe za nedosažitelnou metu. Navíc jsem nevěřila, že operace změny pohlaví může mít skutečně uspokojivý výsledek.

Foto: Martina D. Antonínová

Martina D. Antonínová

(* 1978) Česká transgender spisovatelka a překladatelka. Vystudovala obor diplomacie a politologie na VŠE. Píše převážně fantasy, přeložila několik knih a přes sto padesát komiksů. Donedávna vedla klub příznivců sci-fi a fantasy nad knihkupectvím Krakatit.

Takže ses rozhodla pracovat s tím, co máš.

A rovnou jsem do toho šla s tím, že budu tím nejlepším exemplářem chlapa, jakým svedu. Šla jsem za tím, co mě naplňovalo, takže jsem si vybrala spisovatele se zálibou ve fantastice, politologii a feminismu, čestného skauta a později šermířského učedníka a dobrodruha bez stanu a spacáku. A ještě později milujícího manžela a pak i otce. Do třiceti to fungovalo skvěle, do pětatřiceti jakž takž… Pak přišly deprese. Jsem tvrdohlavá, takže jsem si je taky nepřipouštěla, ale pomalu mi na všem přestávalo záležet. Nevím, kam by to nakonec došlo. Snad každý druhý trans člověk vám poví, že se někdy během života pokusil o sebevraždu. 

Můžeš mi přiblížit na nějakém konkrétním příkladu, kde se tvoje vnitřní já a to, které jsi ukazovala veřejnosti, začalo rozkližovat?

Myslíš případy, kdy jsem se nechovala jako pravý, nefalšovaný muž? Například jsem nikdy netroubila na řidiče, který na padesátce jede padesát. Nebo jsem nehvízdala na kolemjdoucí hezké ženské a nepokřikovala, že se mnou zažijou nejlepší noc svýho života. (směje se) Ty se ale ptáš na něco jiného. Mnozí trans lidé trpí tak těžkým genderovým nesouladem, že už jako děti mají jasno. Trans holky chtějí třeba nosit šaty a hrát si s kamarádkami na čaj o páté, trans kluci zase šaty odmítají a chtějí radši na fotbal s jinýma klukama. Já jsem jakékoliv myšlenky na toto téma potlačovala a upírala pozornost jinam. Strašně moc jsem četla, v duchu jsem utíkala do jiných světů, popsala jsem spoustu sešitů příběhy, ve kterých se hrdina hned na počátku proměnil v ženu, která pak zažívala spoustu dobrodružství… Přesunula jsem své vnitřní já do fantazie a zamkla ho tam. Velmi úspěšně. 

Foto: Levis

Všichni můžeme být krásní na Pride

LEVI'S při příležitosti letošní Prague Pride uvádí svoji Pride Beauty Zone. Užijte si letošní Pride s duhovým makeupem a nehty. Je to jedna ze symbolických možností, jak vyjádřit podporu LGBT+ komunitě.

Kdy? 7. srpna 10:00-20:00
Kde? LEVI'S Store, Na Příkopě 6

Líčit budou make-up artisti z Make-up Institut, kteří udělají komukoliv, kdo přijde, tematický make-up. Nebudou chybět glittry, duhové stíny a výrazné rtěnky. Na místě bude i fotograf, aby vše zdokumentoval. 

#spolupráce

Napadá mě, že hodně „zkusit“ asi musíte při jednání s nejrůznějšími institucemi. Aktuální zákon vás nutí žít určitý čas s genderově neutrálním jménem, přičemž v dokladech musíte mít stále původní pohlaví.

Existuje mnoho lidí, kteří berou hormony už celé roky a kompletně žijí v sociální roli, která je jim přirozená, ale přesto jsou nuceni mít v dokladech to špatné pohlaví. Úředníci je po spatření údaje o pohlaví oslovují špatným rodem, někdy naopak skutečně zapadajícímu trans člověku nevěří, že jde o jeho doklady, a třeba ho nepustí k jeho účtu...

Na druhou stranu mám s úřady i velmi fajn zážitky, kdy tam ke mně byli milí, korektní a všechno šlo jako na drátku. I proto věřím, že je všechno na dobré cestě. Přinejmenším tu zatím nemáme organizovaná tažení proti trans lidem, která se zformovala například v Británii a USA, kde se pokouší prosadit zákony zamezující trans lidem přístup k lékařské péči, do sportů, na veřejné záchody… Ne že by se o to některé naše politické strany nepokoušely. Z trans lidí je dnes ten samý strašák, kterým pro společnost v minulém století bývali gayové a lesby. Někteří „strážci tradic“ nás používají jako příhodného společného nepřítele, aby aktivizovali své voliče.

Můžeš mi shrnout, co všechno čeká člověka, který se rozhodne projít tranzicí?

Člověk, který si uvědomí, že trpí genderovým nesouladem, by měl primárně vyhledat sexuologa. Měla jsem štěstí, že jsem z Prahy, a navíc jsem dostala doporučení od kamaráda, kam se obrátit. Od jiných trans lidí z jiných částí republiky jsem slyšela vyprávět o lékařích, kteří se je pokoušeli i několik let „léčit“, nebo se s nimi na tohle téma rovnou odmítli bavit – a věřte mi, že v takové situaci není zrovna snadné pokrčit rameny a říct si: „Zkusím štěstí jinde“. Mnozí se k takové návštěvě odhodlávají celé měsíce i roky, pak úplně cizímu člověku prozradí své nejniternější tajemství a doslova svěří svůj osud do jeho rukou. Pokud se setkají s negativní reakcí, výsměchem, nedůvěrou či pokusem o léčbu, křehké sebevědomí se rozsype a člověk se vrátí do té mučivé ulity, která ho bolestivě deformuje psychicky i fyzicky. Řada z nás to prostě nevydrží a sáhne si na život. Jakmile ale opravdu začneme s tranzicí, tohle procento spadne k běžným hodnotám. V tomto smyslu jde doslova o léčbu zachraňující životy.

Domníváte se, že povinná sterilizace při tranzici je namístě?

Dejme tomu, že narazíš na správného sexuologa. Další kroky?

Je to běh na pěkně dlouhou trať. Sexuolog se musí ujistit, že je jeho pacient opravdu trans, a netrpí třeba hraniční poruchou osobnosti, kvůli níž mylně zpochybňuje i svou genderovou identitu. Tudíž si s ním několikrát promluví a pošle ho na vyšetření ke specializovanému psychiatrovi. Tam v mém případě proběhl rozhovor velice „na tělo“, osobnostní testy a testy inteligence – a výsledkem byl oficiální papír s diagnózou F64.0, Transsexualismus. Následovala endokrinologie a interna, abychom měli jistotu, že je mé tělo schopné podstoupit hormonální terapii. Když jsem tohle všechno oběhala, dostala jsem svůj první recept. Estrogen a blokátor testosteronu.

Co hormonální terapie dokáže s tělem udělat?

Hormonální terapie je naprosté kouzlo. Čím dřív se s ní začne, tím lépe. Ideální je vůbec nenechat tělo projít tou „špatnou“ pubertou. V takovém případě léčba ovlivní i růst a formování kostí (hrudník, pánev, obličej...) a zabrání mužskému zhrubnutí hlasu, růstu vousů a dalším katastrofám, jejichž náprava v dospělosti stojí desítky či stovky tisíc a výsledky nikdy nejsou dokonalé. Ale i v pozdějším věku je HRT učiněný zázrak. Trans ženám se zjemní pokožka a tělesné ochlupení, ubude svalová hmota, zastaví se padání vlasů, přesune se podkožní tuk po těle i v obličeji a samozřejmě začnou růst ňadra. Také jim však dramaticky klesne libido a mnohým i celková energie, protože nejsou zvyklé fungovat bez testosteronu. Stává se také, že začnou jinak vnímat a zpracovávat pocity, přesunou se do ženského spektra vnímání… a to je něco neskutečného.

Trans mužům zase kůže spíš zhrubne, hlas jakbysmet, tělesné ochlupení zesílí a zhoustne, svalová hmota zmohutní, energie přibude a ti šťastnější dokonce sexy vyplešatí. Čeho se však nezbaví, jsou právě ňadra, která je nutné odstranit operativně. HRT má velice výrazný účinek během prvních dvou let, další, už pozvolnější změny probíhají ještě tak tři čtyři roky poté. Pokračuje se v ní už napořád – trans lidé po operaci už jiný (skutečně zásadní) zdroj pohlavního hormonu nemají. Pro ty ostatní vysazení blokátorů může znamenat detranzici – tělo opět začne vytvářet původní pohlavní hormon a spousta dosažených změn vymizí. 

Jenže pak jsem partnerce pověděla, jaké mám všechny skvělé možnosti, že ty operace jsou ve skutečnosti už hrozně pokročilé... a úplně jsem ji tím zničila. Ten, koho se držela jako záchranné kotvy, jí mizel před očima.

Ani hormonální terapie ale neznamená konec cesty.

Trans lidi, kteří mohou a chtějí podstoupit operativní změnu pohlaví, musí předstoupit před odbornou komisi, přičemž samotné posouzení má další podmínky: Plnoletost, souhlasné stanovisko ošetřujícího specialisty, již alespoň rok hormonální léčby, změnu jména na neutrální tvar (např. Saša Nováků), být svobodný či rozvedený, a podstoupení tzv. testu životem (real-life test), během něhož rok prokazuje schopnost „žít trvale jako osoba opačného pohlaví“. Pokud má trans člověk dítě, potřebuje navíc vyjádření specialisty, že učinil maximální úsilí, aby jeho tranzice potomka negativně neovlivnila. Souhlasné vyjádření komise znamená možnost jít na operaci, která je hrazená pojišťovnou, což je příjemně sladká odměna za roky nuceného proskakování skrze různě velké obruče.

Příběh Andrey

Víc než polovinu života se Andrea Porschová snažila překonat, co cítí. Všemožnými způsoby zkoušela přijít na to, jak žít v těle, které jí nesedí. Nakonec jí to tělo řeklo samo. Jednoho dne se zhroutila: selhání organismu. Po uzdravení pochopila, že se tomu bude muset prostě postavit čelem.

Lituju všech dní, kdy jsem nemohla být sama sebou

Osm měsíců sama sebou

Dneska už jsi Martina, takže – jakkoli je to troufalé – to zatím vypadá na šťastný konec. Jenže každá cesta má svoje temná zákoutí...

Do kterých i teď umím zabloudit, když mám slabší chvilku. Ale tehdy, v těch posledních letech, než mi všechno došlo, jsem jiné už ani neměla. Při každém pohledu do zrcadla jsem si říkala, že neexistuje reálný způsob pomoci. Dál jsem svou pravou identitu zamykala do fantazií a jen se z nich co nejnenápadněji vypisovala do svých povídek a knih. Říká se, že muži myslí každých sedm vteřin na sex. Já v tom nejhorším období myslela každých sedm vteřin na to, že nejsem správně.

Mělo to i další aspekty, které jsem si plně uvědomila až po začátku tranzice. Například jsem u žen vyhledávala a obdivovala určitý vzhled a styl, a pokud se od toho odchylovaly, vadilo mi to. Byl to naprosto zcestný pocit, kvůli kterému jsem zkoušela přemluvit své partnerky, aby nějaký oděv či boty alespoň zkusily, i když jim ten styl byl proti srsti… Teprve dnes chápu, že jsem se snažila dostat se blíž k vlastnímu obrazu toho, jaká chci být. Zkoušela jsem žít skrz jiné ženy tak, jak jsem toužila žít sama. Teď, když už se konečně neskrývám, můžu svůj vkus uplatňovat na sebe. Je to osvobozující.

Zmínila jsi, že ses snažila být i co nejlepším manželem a otcem. Jak probíhala první diskuse s nejužší rodinou? A vlastně jak probíhá dál? 

Ještě dva měsíce po tom, co jsem se rozhodla už nežít jako muž, to vědělo jen pět nejbližších kamarádů. V jejich přítomnosti jsem byla prostě Dari a cítila jsem se úžasně a pak jsem přišla domů, kde jsem zase musela být chlap. Přepadal mě divný pocit odcizení, kdy mi na všem, co se týkalo mého starého já, přestávalo záležet. Včetně vztahu. Nakonec jsem pochopila, že ten muž, od kterého má partnerka očekává podporu, už prostě přestává existovat, a že jestli máme vydržet a všechno spolu zvládat, musí nastoupit Dari i doma. 

Řekla jsem jí to. A zachovala se nádherně. Že mě prostě má ráda jako člověka a tohle půjde. Následující den jsem zažívala naprostou euforii, jako bych se znovu poprvé zamilovala, bylo to úžasné… Jenže pak jsem jí pověděla, jaké mám všechny skvělé možnosti, že ty operace jsou ve skutečnosti už hrozně pokročilé a že to asi budu chtít podstoupit... a úplně jsem ji tím zničila. Do té chvíle si vlastně neuvědomila, co to všechno doopravdy znamená. Ten, koho se v našem rodinném chaosu zoufale držela jako záchranné kotvy, jí mizel před očima. 

Uvědomila jsem si to a co nejvíc zvolnila. Prošli jsme si pak spolu delším vývojem. Nejdřív se zdálo, že to neustojíme a půjdeme od sebe. Viděla jsem, jak moc tím trpí, ale couvnout jsem už nedokázala. To bych ji asi stejně brzy začala nenávidět a celé by to bylo jen mnohem horší. Ale nevzdaly jsme to. Nejdřív jsme absolvovaly pár společných sezení u mé sexuoložky, i s jinými páry v podobné situaci, a to pomohlo. Pokračovaly jsme párovou terapií a hodně věcí si vyříkaly tak, jako nikdy předtím. Některé ty výše zmíněné problémy také přestaly být tak palčivé, i když do jisté míry zůstávají.

Takže přece jen ten nepravděpodobný happy end?

Skoro. Dnes už mám za sebou skoro osm měsíců života plně v ženské roli a má partnerka je mi naprosto úžasnou oporou. Dokonce mi věnovala nějaké své šaty a pomohla mi nakoupit nové. Neříkám, že je všechno v pořádku. Byla by mnohem radši, kdybych tranzici nepodstupovala. Když si ale vzpomenu na jednu chvíli před dvěma roky, kdy mě v noci našla v koupelně napůl nalíčenou a v ženských šatech, a okamžitě jí do očí vhrkly slzy, je to neskutečný vývoj. Tehdy bych něčemu podobnému prostě neuvěřila. Nemám ponětí, co bude za rok, ale určitě zůstaneme rodina.

Film o trans... pro ne-trans

Rozhovor s Martinou pořídil publicista a editor Boris Hokr. „Během rozhovoru jsme probrali i film Dívka (Girl, r. Lukas Dhont, Belgie/Nizozemsko 2018). Na Martinu příběh dívky, která se postupně zbavuje chlapeckého těla a dál bojuje za svůj sen stát se baletkou, silně zapůsobil. „Asi nikdy jsem s jakýmkoliv filmem tolik nesouzněla. Prakticky každou chvíli jsem z vlastní zkušenosti přesně věděla, co hrdinka prožívá – ten její úsměv, s nímž všem přikyvuje, ale myslí si své, to sebetrýznění nad vlastním tělem a odrazem v zrcadle, to neustálé vědomí, že je špatně… Myslím ale, že je vlastně zaměřený spíš na ne-trans lidi – skutečně dobře vysvětluje, o čem „být trans” může být. Zároveň ale zachycuje hrdinku už ve fází, kdy přesně ví, kým je. Vůbec se nezabývá tím, jak k tomu došlo – což je něco, co by naopak bylo důležité pro spoustu tápajících trans lidí.“

Film Dívka v distribuci společnosti Artcam je ke shlédnutí na platformě DAFilms.

Aktuální číslo

  • Žijí s postižením, ale to nedefinuje jejich osobnost ani přístup ke světu
  • Máte odvahu zpomalit? Být offline, žít svým vlastním tempem a být v klidu? Inspiraci najdete v rubrice Feel good
  • Foto na titulní straně: Eliška Sky x Midjourney
  • Speciální příloha o umělé inteligenci. Co bychom jï měli naučit především?
  • Více než 180 stran čtení, které způsobuje nezávislost
Popup se zavře za 8s