E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Udělejme fantasy zase bílou!

24. září 2019

Seriál Kolo času od Amazon Studios má být novou Hrou o trůny. Vášně budí dřív, než se začal točit. Tři z pěti ohlášených herců mají africké nebo aboriginské kořeny. Kam až nás dovedla zlá, zlá politická korektnost! Konec světa se blíží i ve fantasy.

V poslední době jsme na podobné debaty zvyklí kvůli stárnutí a neochotě Daniela Craiga pořádně cvičit. Bude novým Bondem konečně Idris Elba? Tedy člověk, kterého musí nenávidět každý pravověrný Árijec, protože si zahrál už strážce Duhového mostu Heimdalla v prvním filmovém Thorovi a před dvěma lety i ikonickou postavu z knih Stephena Kinga o Temné věži – posledního pistolníka Rolanda Deschaina. Bude Bond černoška?

Anebo z jiného soudku – pamatujete si na hoax, že v chystaném seriálu podle slavné polské předlohy Zaklínač bude mladou Ciri hrát černoška? Či na „kauzu“ kolem údajně příliš bílého castingu videohry Kingdom Come: Deliverance a letos seriálu Černobyl? Právě u toho je třeba se zastavit. Jejím důvodem byla totiž vyjádření tvůrců, že obsadili západní herce do rolí ruských, běloruských a ukrajinských postav prostě proto, že jim šlo o schopnost herců vyjádřit emoce a napětí, nikoliv o autenticitu za každou cenu.

Logická, až cimrmanovsky ironická poznámka potom zněla: Když tedy na té autenticitě nezáleží, jak říkáte, proč jsou tedy všichni bílí? Podobný argument nyní zazněl i při představování herců do Kola času. Nejde o barvu kůže, jde o schopnost vyvolených mladých lidí zahrát komplexní postavy, které patří k nejslavnějším jménům západní fantasy. Fajn, teď asi máte dvě otázky...

Za prvé: co je to sakra to Kolo času?! Za druhé: Přesně, u herců je přece důležité to, jak hrají, ne?

#Koločasu #Nejsemrasistaale

Kolo času je patnáctidílná knižní série, celosvětově se prodalo na osmdesát milionů výtisků. To je opravdu hodně. V Česku zatím jen zhruba tisíc kusů na díl, takže je to spíše minoritní záležitost hardcore fanoušků fantasy. Což je škoda, protože Robert Jordan stvořil fascinující svět, který do fantasy přinesl do té doby nevídaně komplexní genderová témata, dal hlas mnoha ženským postavám i celé řadě jednoznačně nezápadních kultur. O revolučním pojetí epické fantasy a konceptu vyvoleného hrdiny ani nemluvě.

Foto: Fotka: Liza Groen Trombi, Locus Publications

Jordanovo Kolo času

James Oliver Rigney (1948–2007) je nejznámější pod pseudonymem Robert Jordan, kterým podpisoval svoje fantasy příběhy. Nebyl to ale pseudonym jediný, další používal pro historické romány a jiný zas pro westerny. A pod jiným psal divadelní a taneční kritiky.

Kolo času (Wheel of Time), které bylo původně plánované jako šestidílný opus, začalo vycházet v roce 1990, když v roce 2007 Jordan umřel, měl rozepsaný dvanáctý, poslední díl. Z něho ovšem na základě autorových poznámek a náčrtů nakonec vznikly knihy tři, série tedy nakonec má 14 knih a prequel. S osmdesáti miliony prodaných výtisků by mělo jít o druhou nejprodávanější fantasy sérii, hned po Pánovi prstenů.

Není možné zabíhat do podrobností, ale kupříkladu magie je v Jordanově pojetí rozdělena na mužskou a ženskou polovinu. Ovšem ta mužská je již po tisíce let pošpiněná dotekem Temného pána a její uživatelé podléhají šílenství. Proto jsou loveni, kroceni, nenáviděni svými ženskými protějšky z řádu Aes Sedai. Přesto má podle proroctví jeden z nich spasit svět. A zároveň ho zničit. Prostě příběh, který není černobílý.

Vedle již zmíněného Zaklínače (a taktéž v Amazon Studios chystaného seriálového Pána prstenů) je Kolo času momentálně největší fantasy projekt s největším potenciálem zaplnit mezeru po Hře o trůny. A nyní k druhé otázce: Nejsem rasista, ale... Ne, není to tak. V některých případech skutečně není herecký talent důležitější než barva kůže.

Fantastika, škola života

Jsem celoživotní fanoušek fantasy a sci-fi. Jako dítě jsem bez znalosti němčiny přes železnou oponu obdivoval cesty Raumschiff Enterpreise na ORF. Za první peníze, které jsem kdy dostal (dvacet devět korun!), jsem si koupil knihu, kde byly povídky R. E. Howarda, J. R. R. Tolkiena a Raye Aldridge. Kvůli Zaklínači jsem zavrhl Ferdu Mravence i Vinnetoua. Byla to zábava, byla to fantazie. A taky vysoká škola života.

Někdy v roce 1994 jsem se z knih Cliva Barkera seznámil se skutečností, že existuje něco jako sex a že v tom je mnohem víc než pusinky v průchodu. Konkrétně v Imajice je například bytost, která může měnit své pohlaví podle přání svých milenců/milenek. Ještě na vřelé, maloměstské základce, kde největší hrozbou pro každého kluka bylo, že mu ostatní řeknou „buzno“, jsem si užíval trilogii Lyn Flewellyngové, jejímiž hrdiny byli homosexuální milenci bojující proti impériu nekromantů.

A pak tu máme Star Trek. Asi všichni víte, že právě ve Star Treku došlo k prvnímu polibku mezi černoškou a bělochem v americkém televizním vysílání (22. listopadu 1968, nemáte zač). Asi také víte, že Star Trek prolomil vlny i v Hlubokém vesmíru devět (hlavní postava: černoch) a Voyageru (hlavní postava: žena). Méně známá je pak historka o malé černé holčičce, která v roce 1966 při sledování Star Treku nadšeně volala: „Mami, v televizi je černá paní a nehraje uklízečku!“ Ta malá holčička je dnes známá jako Whoopi Goldbergová a po letech ve Star Treku sama hrála.

Chci tím říct, že fantastika vám rozšíří obzory. Ukáže, že věci můžou jít i jinak, že lidé můžou být různí, že láska může být různá, že víra může být různá. Ale lidskost je pořád stejná. Pokud to teda nebereme čistě fyzicky, to by měl třeba ten Clive Barker smůlu. Ostatně zrovna nedávno vyšla i česky romantická komedie Zbouchnul jsem Satanovu dceru, v níž se nadšený fanoušek lega utká o svou milou sukubu s vlastní, bigotně a militantně založenou katolickou rodinou. Fantastika vás učí, že normální je široký pojem a být jiný není vada.

I proto je překvapivé, že zrovna s fantastikou jsou svázané diskuze, v nichž se vynakládá až směšně velké množství energie na to, aby se zatrhla jakákoliv změna bílého mužského většinového paradigmatu v Hollywoodu nebo na knižním trhu.

Sbohem, Johne Campbelle

V zahraničí jsou diskuze nejen vyhrocenější, ale často mají i hmatatelné výsledky. Na konci srpna došlo například ke změně názvu Ceny Johna W. Campbella pro nejlepšího nováčka žánru. Čerstvá vítězka Jeannette Ng totiž připomněla Campbellův rasismus a způsob, jakým bránil v publikaci lidem, kteří nevyhovovali jeho bílému vidění světa. „Je zodpovědný za to, že jako editor Amazing Stories udal science fiction tón, který ji zatěžuje dodnes. Je kvůli němu sterilní. Mužská. Bílá,“ řekla Ng při přebírání ceny. Záhy nato byla cena přejmenována z John W. Campbell Award for Best New Writer na Astounding Award for Best New Writer.

V našem prostředí – podobně jako kauza MeToo – diskuze bohužel podléhají dojmologii a řada zdejších zasloužilých autorů a autorek především starší generace hystericky volá po obraně práv bílého heterosexuála – aniž je kdokoliv ohrožuje. Některá literární díla jako Rok Havrana dokonce opakují například vyloženě okamurovskou rétoriku hrozby imigrantů.

Defaultní nastavení: Bílá

Skutečnost je, že defaultní nastavení fantastiky – západní i naší – bylo opravdu dlouhodobě bílé. Napříč společností existoval tichý předpoklad, že hrdinové jsou bílí heterosexuální muži... nebo později bílí muži... nebo ještě později teda alespoň ty bílé ženy. Protože to tak vždycky bylo, je teď jakákoliv změna deviace.

Zajímavou reakcí je třeba kniha Lovecraftova země amerického autora Matta Ruffa. Ta se odehrává v padesátých letech a popisuje souboj členů jedné černošské rodiny s mocnou organizací bílých čarodějů. Vtip je v tom, že zápletky jednotlivých povídek vycházejí převážně z dobového pulpu, který ve velké míře četli i černoši, ale který neobsahoval žádné nebílé hrdiny. Je to jedna z nejpůsobivějších výpovědí o neviditelném, nenápadném každodenním rasismu, jaké si můžete v češtině přečíst. Autorem je přitom překvapivě běloch, který si ale velmi dobře všímal reakcí svých černošských přátel na věci, které sám považoval za naprosto obyčejné a jisté. Ne náhodou je s chystanou filmovou adaptací spojován Jordan Peele, režisér UtečMy.

V reakci na zmíněný casting Kola času se na stránkách provozovaných americkým nakladatelem Tor objevil esej Billyho Todda, který právě o onom defaultním bílém nastavení mluví. A drze si bere na pomoc text samotných knih, aby dokázal, že všeobecná víra v to, že hrdinové chystaného seriálu musí být běloši, nemá v textu oporu. A skutečně, o naprosté většině z nich Robert Jordan referoval pouze pomocí popisů vlasů či očí. Pokud došlo na otázku barvy kůže, většinou používal jen obraty „tmavší“ nebo „světlejší než“. Todd tvrdí, že až vizualizace na ikonických obálkách výtvarníka Darella K. Sweeta má na svědomí ono defaultní očekávání. A že je skvělé, když v Amazonu využili příležitost neopakovat starou chybu a prostě narvali do seriálu trochu barevnosti hned od začátku.

Je to poměrně zajímavá úvaha, kterou ale kazí fakt, že u některých postav z pozdějších dílů Jordan vyloženě barvu kůže zmiňuje s dovětkem, že jsou ve zbytku jeho světa považovány za exotické. Navíc existuje soubor „předobrazů“ – herců a hereček, které měl Jordan při psaní před očima (jedná se o zajímavý mix herců od třicátých let dvacátého století po např. Halle Berry nebo Omara Sharifa).

Hloubka fikčního světa

Showrunner Rafe Judkins prohlásil, že by rád, aby casting vypadal jako z Ameriky blízké budoucnosti, kde se budou potkávat lidé všech barev kůže. To je krásná vize. Velmi... uvědomělá. Bohužel sama o sobě zároveň trochu děsivá. Pro vysvětlení je dobré si připomenout filmovou Temnou věž. Ano, ten film, kde si Idris Elba zahrál Clinta Eastwooda.

V knize jednu ze zásadních dějových linií tvoří střet pistolníka a mladé černošky Odetty Holmesové, kterou Roland převede do svého světa. Odetta je schizofrenička. V jedné své inkarnaci je to mladá aktivistka bojující za rasovou rovnoprávnost. V druhé pak rasistická kleptomanka. A „běláka“ Rolanda nemá ráda ani jedna z nich. Pokud tedy je Roland najednou sám černoch, co to znamená? Že se z Odetty stane běloška nebo Asiatka? Nebo že bude tato dějová linie upravena a tím se ochudí charakter hned několika postav a zmrzačí jedno z témat předlohy? Nebo že to tvůrci prostě vyškrtnou celé včetně postav a zkusí přijít s něčím vlastním? Stalo se to poslední a výsledek byl prostě špatný.

Kolo času je zasazeno do světa, který je mnohem, mnohem propracovanější než svět Temné věže. A například Dvouříčí, ze kterého pocházejí postavy, jejichž casting byl zatím ohlášen, je popisováno jako zapadákov, kde zná každý každého a kdokoliv, kdo nějak vybočuje, to má neustále na talíři. Jinými slovy: žijí tam plus minus stejní lidé. Pokud tři z nich obsadíte herci s jinou barvou kůže, jaké to bude mít následky? Jak to zdůvodníte? Co uděláte s dějovými liniemi, kde v předloze dochází ke střetům kultur? Jak budete nakládat s celou jednou dějovou linií, která vypráví o tom, že v Dvouříčí žijí potomci dávno zaniklého národa, jehož „krev“ je ale stále silná a nese s sebou vzpomínky?

Nebylo by jednodušší obsadit s výjimkou postavy Randa Al´Thora, u kterého se ukáže, že z Dvouříčí nepochází, pouze černošské herce? Nebo... vzhledem k tomu, že Jordanův svět si prošel tzv. Rozbitím, kdy „živí záviděli mrtvým“ a lidé zoufale hledali únik kdekoliv a kuhokoliv, prostě předpokládat, že kompletní lidstvo by mělo být zahráno míšenci u nichž nebude rozpoznatelné, kolik jejich předků mělo jakou barvu kůže? Není největším rasismem a příkladem defaultního nastavení spoléhajícího na odvěkou existenci jasně oddělených ras právě to, že tyto rasy opět casting zdůrazňuje?

Casting Kola času zatím ukázal, že i poměrně tolerantní a otevření fanoušci a fanynky fantasy jsou někdy šokování tím, co si dnešní tvůrci dovolí s jejich oblíbenými díly, a jejich primární reakcí je rozhořčení koncentrované v kontrastu „bílého“ očekávání a „černého“ (nebo jiného) provedení. To je pochopitelně rasismus, třebas latentní a pasivní. Ovšem je v pořádku, pokud chcete po tvůrcích, aby svá rozhodnutí dokázali odůvodnit v kontextu díla – zvláště když řada fanoušků srůstala s cyklem i několik desetiletí.

Každá změna má totiž své následky. A zrovna u Kola času, které patří k těm nejvýraznějším fantasy učícím nutnosti spolupráce napříč rasami i pohlavími, je každé chybné rozhodnutí a vytváření imaginárního nepřítele zbytečnou a nedůstojnou prohrou. Nezbývá než doufat, že Judkins a jeho lidé mají dobrý plán. Zatím to bohužel vypadá na novou seriálovou Shannaru – tedy spousta nadějných, ale především krásných mladých lidí pobíhajících po genericky fantasy prostředích vhodných leda tak na MTV.

Aktuální číslo

  • Kulturní války režisérky Barbary Herz
  • Může být matka dobrý „vědec“?
  • Jak vychovat odolné děti
  • Rodičovská půl na půl 
Popup se zavře za 8s