Dítě si musíte zasloužit, říká o adopci stand-up komička. O seznamování na Tinderu sepsala knihu

Adopce
KnihaMateřstvíRodičovská dovolenáRodičovstvíRozhovor
Klára Čikarová
| 26. 10. 2022 | 13 komentářů | 24 655
Dítě si musíte zasloužit, říká o adopci stand-up komička. O seznamování na Tinderu sepsala knihu
Foto: Se svolením Lucie Macháčkové

Komička a scenáristka Lucie Macháčková si prošla těžkou životní zkouškou: před rokem adoptovala novorozené miminko a tři týdny na to si při vážné autonehodě zlomila vaz. Péči o svou dceru ale zvládla i během rekonvalescence, zároveň stihla natočit pořad Protivný sprostý matky, připravovat nová vystoupení a napsat humornou knihu o vztazích, která vyjde 4. listopadu pod názvem Historky z Tinderu.

Vychází vám kniha Historky z Tinderu, ale předpokládám, že od té doby, co máte partnera a dítě, už je pro vás navazování známostí na Tinderu minulostí. Změnila se s rodinnou situací i témata vašich stand-upů? 

Není to tak, že když jsem se stala matkou, budu mluvit už jen o mateřství. Pořád mám vystoupení i o vztazích a seznamování. Je ale pravda, že jsem natočila stand-up o mateřství, a dokonce i o adopci. Na ten jsem velmi hrdá, protože je upřímný a autentický. Moje dcera je totiž adoptovaná. Je těžké mluvit o osobních tématech, ale výsledek bývá nejlepší – lidé ocení, když jdete s kůží na trh.

Je pro vás těžké mluvit veřejně o tom, že je vaše dcera adoptovaná? 

Samozřejmě jsem hodně váhala, jestli to zveřejnit. Téma adopce je tu lehce tabuizované. Doufám, že si to jednou nebudu vyčítat, ale přišlo mi dobré svoje zkušenosti sdílet a třeba někoho inspirovat. Když jsem procházela procesem rozhodování, jestli s tím jít ven, vyhledávala jsem si slavné lidi, kteří mají adoptované děti, a docela mi pomohlo, jak o tom mluvili. Třeba Alice Nellis má dva adoptované syny a natočila o tomto tématu i dokument.  

Ani láska k dítěti nevyřeší všechno

Jak vůbec probíhá celý proces adopce? 

Je to dlouhá a náročná cesta, dítě si musíte zasloužit. S nadsázkou říkám, že adopce je porod – i když bez fyzické bolesti. Musíte vyplnit hodně papírů, strpět několik návštěv sociálky, doložit příjmy, psát motivační dopisy, poskytnout výpis z rejstříku trestů a zdravotní dokumentace. Je to tak asi v pořádku, ale některé dotazy mi přišly až zábavné – třeba jestli máme zahradu a kolik má metrů čtverečních, jestli jsou mí rodiče rozvedení nebo kolik mám sourozenců.

Potom, co tohle všechno poskytnete a absolvujete, chodíte na přípravné kurzy k adopci. Tam se neřeší, jak se starat o dítě nebo ho přebalovat, ale jsou víceméně o tom, jak pracovat s dítětem, které přichází s nějakým traumatem. Pak následuje hodnocení psychologa, a když vás konečně schválí, zařadí vás do registru. Není to ale pořadník, který by fungoval způsobem „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Když se objeví dítě do adopce, vždy se k němu vytipovávají vhodní rodiče. A pak čekáte na kouzelný telefon, jak se tomu v adopční komunitě říká.

Za jak dlouho obvykle zazvoní? 

To záleží na tom, jaké máte na dítě požadavky. Když chcete bílé, zdravé, blonďaté dítě do půl roku života, které je právně volné a jeho matkou nebyla ani feťačka ani alkoholička, tak si počkáte velmi dlouho, protože takové děti tu k adopci nejsou. Bývá to otázka let.  

Jaká traumata mohou děti z kojeneckých ústavů mít? 

Ohledně adopce panuje mnoho mýtů. Největším omylem je asi to, že vychovávat adoptované dítě je to samé, jako mít své vlastní. Není to tak. Ani láska k němu nevyřeší všechno. Věnovala jsem tomuto tématu jeden díl pořadu Protivný sprostý matky, kde jsem dělala rozhovor se dvěma ženami, které si vzaly děti z kojeneckých ústavů. U obou z nich byla porucha citové vazby – attachmentu.  

Myslím si, že si to rodiče, kteří mají své biologické děti, nedovedou představit. A já naštěstí také ne, protože moje dcera to nemá. Jedna z hostek, Martina Kindl, si vzala z kojeňáku desetiměsíčního chlapečka. Když spadne, nebrečí, nepotřebuje uspávat, nevyžaduje dotyky. V prvním roce života se dítě učí rozdíly mezi dobrem a zlem a učí se je od svého primárního pečovatele. V momentě, kdy ho nemá, tomu neporozumí. Takové děti pak jdou, z radosti někoho uhodí a nerozumějí tomu, proč je to špatně.   

Matky nechtějí být „protivný“, ale zůstat samy sebou

Pořad Protivný sprostý matky jste začínala točit ještě před tím, než jste se sama stala matkou. Byl to hendikep, nebo spíše výhoda? 

Pořad jsem vlastně začala dělat, abych zjistila, jestli doopravdy chci být matkou. Utvrdil mě v tom pak jeden moment při natáčení s Ninou Špitálníkovou. Fascinovalo mě, že dokázala svůj život kvůli dítěti úplně nezměnit. Prostě ho přirozeně zařadila do svého bytí. Zjistila, že dál může být taková, jaká je, jen k tomu má parťáka. Já jsem to do té doby měla nastavené tak – a byl to asi nějaký vzorec přejatý z mé rodiny – že buď budu mít kariéru, stand-up, budu cestovat a rozvíjet svou kreativitu, anebo budu mít dítě, ale o všechno tohle přijdu. Takhle nastavená volba pro mě byla těžká. Pak jsem poslouchala Ninu a říkala jsem si, že když to zvládne Špitálníková, tak já taky. Zjištění, že jde být mámou, a nepotlačit samu sebe, mě přesvědčilo. 

Jaká jste matka – jste občas taky protivná a sprostá? 

Moderátorka Tereza Dočkalová říká, že je matka začátečnice, a to se mi hrozně líbí. Mojí dceři je rok a já se tak cítím taky. Určitě nejsem protivná a sprostá, navzdory tomu, že jsem tak pojmenovala svůj pořad. Moje dítě je hodné, a tak jsem ještě ani neměla tu šanci. To, že jsem teď strávila dva roky tím, že jsem dělala rozhovory s matkami, mi dalo nadhled, za který jsem velmi vděčná. Tereza také říká, že od sebe moc nečeká, a v tom teď jedu taky. Nečekám, že to bude jednoduché, nečekám, že se mi nikdy nezasteskne po totální svobodě, a přijde mi to naprosto v pořádku.  

Ani s miminkem jste nepřestala pracovat. Jak se vám daří skloubit péči o dítě s prací? 

Nepřestala jsem s ničím, jen jsem musela trochu přeskupit priority. Ale to mi jen prospělo. Dřív jsem se po hlavě vrhala do všech projektů a kšeftů, které mi někdo nabídl. Teď už si vybírám a také jsem zvýšila ceny. Když přijde nabídka na vystoupení, zvažuju, jestli mi stojí za to, abych opustila na večer svoji dceru. Buď to musí být srdcovka, nebo za hodně peněz. Skloubit mateřskou a pracovní roli je ale náročné, to je jasné. Člověk musí být maximálně efektivní. Jsem schopná pracovat po nocích a často vstávám třeba ve tři ráno, abych měla na práci klid. Mám to rozdělené – buď se soustředím jen na práci, nebo jsem naplno máma. Věnovat se řešení mailů, když jsem s dcerou, nebo naopak péči o ni během pracovní schůzky, to mi přijde jako nejhorší varianta.

A onen kompromis mezi tím, být mámou, a přitom si zachovat své koníčky a osobní život, se vám také podařilo najít? 

Osobní život je hodně silné slovo. Mám za sebou velmi nabité léto. Kromě toho, že mám dceru a vydávám knihu, tak mi na začátku příštího roku vyjde ještě knižní verze Protivných sprostých matek. Takže jsem paralelně psala dvě knihy a do toho s kolegyní Katkou Krobovou vyvíjíme další seriál pro Českou televizi. Takže buď maminkuju, nebo píšu a pracuju. Čas na „Netflix & chill“ nebo plavání jsem už hodně dlouho neměla. Ale zatím mi to zas tak nevadí, čas s dcerou si užívám a stačí mi to ke štěstí. Jsem vlastně šťastný člověk, protože i věci, které mi přinášejí peníze, mě baví, protože jsou různorodé a kreativní.  

Historky z TinderuFoto: Grada

Kniha Lucie Macháčkové Historky z Tinderu vychází 4. listopadu v nakladatelství Grada.

Jak se o veškeré starosti, radosti i povinnosti dělíte s partnerem? 

Nemáme nastavený žádný pevný řád. Můj partner Adam svou otcovskou roli zvládá skvěle – čte si s malou knížky, povídá a zpívá jí. Když je pozoruju, jsem z toho dojatá. Měli jsme ale těžké začátky. Když mojí dceři byly tři týdny, zlomila jsem si vaz při autonehodě. Podstoupila jsem operaci v Motole a rekonvalescence byla dost náročná. Asi půl roku jsem musela nosit krční límec a nemohla jsem dcerku ani pořádně pochovat. Hodně mi pomohli moji rodiče a chůva, a tak se to vždycky dalo nějak zvládnout. Stát se mi to teď, když je dcera už větší, asi by to bylo horší. Určitá omezení v pohybu mi ale zůstala, nemůžu jen tak popadnout kočárek a vynést ho do schodů.

Historky z bláznivých rande

Začátkem listopadu vám vyjde kniha Historky z Tinderu. Jaká je? 

Jedna moje kamarádka, která četla rukopis, to pojmenovala jako bezpečný humorný prostor. Za mě je to knížka, kterou slupnete za dva večery. Má to být prostě zábava. Při psaní jsem se sama bavila a doufám, že se lidi budou bavit, až to budou číst, a že si při tom odpočinou. Humor mě provází celý můj kariérní život a dělá mi radost. Moje místo na světě je rozesmávat lidi.  

Vypráví kniha o seznamování přes internet, jak napovídá název? 

Jsou to komediální povídky nejen o Tinderu, ale všeobecně o vztazích, hlavně o jejich raných fázích – o seznamování, prvních rande, ale částečně i o rozchodech. Ne, že bych byla nějaký expert na Tinder, ale jakmile je člověku pětatřicet, tak už prošel vztahovým hurikánem různého druhu. 

Do jaké míry to je kniha autobiografická? 

Samozřejmě že zpracovávám především to, co jsem sama zažila, pracuju s tím ale kreativně. Nejsou to žádné memoáry, ale historky. S oblibou říkám, že nejlepší rande vedou k oltáři a ty nejbláznivější k dobrým historkám. A tohle jsou ty historky z bláznivých rande. 

Podělíte se o nějakou z nich? 

Byla jsem na veselé party s grilovačkou a moje kamarádka se tam zabouchla na záchodě. Jak jsme byli všichni veselí, nikdo si toho asi hodinu nevšiml. Pak přišel soused a my jsme se báli, že nám jde vynadat, ať se ztišíme. Jenže on říkal, že z okna slyší volání o pomoc. Tak jsem zpracovala motiv toho, že se někdo zabouchne, a když už je v tom i ten dvojsmysl, vznikla povídka Zabouchnutá.  

Jaké jste zažila nejšílenější rande z Tinderu? 

A chcete realitu, nebo historku z knížky? 

Tu šťavnatější verzi. 

Když jsem přišla do Prahy jakožto chudá studentka – i sláma, co mi čouhala z bot, byla na kontokorent – tak jsem byla pozvána na rande. Jsem hrozně ostýchavá v tom, že by za mě měl někdo platit, a v tu dobu jsem nebyla zvyklá na restaurace, kde se jídlo neohřívá v mikrovlnce. Tahle ale byla hodně luxusní, a tak jsem si objednala jen předkrm a nějakou vodu, aby to moc nestálo. Týpek si objednával pstruhy, mušle, víno, všechno… Když přišlo na placení, řekl, že to dáme napůl, ať to nemusíme složitě rozpočítávat. A já trdlo jsem tu půlku zaplatila. Vysolila jsem tehdy částku ve výši poloviny svého nájmu. Bývala jsem kdysi zakřiknutá, ale vztahy člověka zocelí. Velká část knihy je právě o tomto přerodu. 

Je podle vás seznamování online v dnešní době pro single lidi nezbytné? 

Přijde mi limitující se před tím uzavírat. Moje kamarádka přes Tinder našla partnera, s nímž založila rodinu. Seznamování online může být urychlením procesu hledání toho pravého, ale nesmíte si od toho moc slibovat. Jak člověk stárne, začíná mít trochu uzavřený kruh přítel. Já mám celkem výhodu v tom, že díky stand-upu poznávám lidi, které bych jinak nepoznala.  

Lucie Macháčková

Lucie MacháčkováFoto: Lucie Macháčková

Stand-up komička, moderátorka, scenáristka, marketérka a kreativní producentka. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na JAMU v Brně, od roku 2011 pracuje v České televizi, kde se v současné době věnuje propagaci na sociálních sítích. Od roku 2016 vystupuje v pořadu Comedy Club na Paramount Network a živě pravidelně vystupuje s Underground Comedy v Rock Café. Je autorkou pořadu Protivný sprostý matky, který právě zpracovává i knižně. 4. listopadu vydává v nakladatelství Grada povídkovou knihu Historky z Tinderu a už jí byla nabídnuta smlouva i na další titul. 

Dělat legraci je jen pro vytrvalé

Zvou vás po vystoupení na rande i fanoušci? 

Mockrát mě někdo pozval na drink, ale nikdy se z toho nestalo víc. Mám naopak pocit, že být známá je tak trochu na obtíž. Připadá mi, že jsem pro chlapy taková trofej – chvástají se tím, když si troufnou oslovit holku, která působí hustě. Snažím se totiž na pódiu vypadat, jako že mám všechno na háku, a chlapi se mě pak možná trochu bojí.  

Ve stand-up comedy se u nás nepohybuje příliš mnoho žen. Na programu bývá mezi vystupujícími tak jedna, maximálně dvě za večer. Čím to podle vás je? 

Vlastně ani nevím. Zajímavé ale je, že to tak je jenom v českém stand-upu. V Praze je velmi silná anglicky mluvená stand-up comedy scéna, vystoupení jsou tu obden a chodí na ně lidé z celého světa. Tam je to s ženami skoro půl napůl. Myslím, že svět stand-upu je dost neúprosný. Holek, co si chodí stand-up zkusit na open micy, je celkem dost, ale málokterá vytrvá. Než se dostanete k tomu, že jste zvána na vystoupení, je to hodně dlouhá a frustrující cesta. Musíte být připravena na spoustu odmítnutí. Mám za sebou desítky, ne-li stovky vystoupení určených jen k tomu, aby se člověk „obouchal“, nasbíral zkušenosti a získal sebejistotu.  

Říká se, že když někde visí pracovní inzerát, žena se přihlásí, až když splňuje 95 % požadavků, kdežto chlapovi stačí 50 %. Myslím, že ve stand-upu je to podobné. Ráda bych holky podpořila, aby to zkusily, víc si věřily a nenechaly se odradit odmítnutím. Možná to zní, že jsem bůhvíjak zkušená, stand-up dělám asi osm let. Ale jeden komik mi jednou řekl, že prvních deset let nestojíš za nic. Takže ještě dva roky a budu dobrá. 

Diskuze k článku

Celkem 13 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Gabru | 26. 10. 2022 11:26

...jaký mindrák asi musel vést k tomuto komentu

+13
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Tomáš | 26. 10. 2022 8:54

dokonalý popis, jak by se žena neměla chovat.... adoptovat dítě a zlomit si vaz, paní bude asi hodně zodpovědná... chudák dítě, stará si jeho adopcí léčí komplex a mindrák a dítě to odnese

-27
Reagovat