Svátky chlastu a klišé? Jak pro sebe objevit Velikonoce, když vám kostel ani pomlázka nic neříkají
Trapné šlehání od podnapilého strejdy, dlouhá bohoslužba nebo kýčovité veselí. Pokud podle vás Velikonoce jako z hororu vypadají podobně, nejste sami. Velikonoční svátky pro mě dosud existovaly ve zvláštním vakuu: jejich křesťanský význam na mě působil nepřístupně, zatímco českých folklorních tradic naložených v alkoholu jsem se s křečovitým úsměvem zúčastňovala jen z nutnosti. Letos chci ale nadcházející dny prožít jinak. Jak? Na to hledám odpovědi – možná překvapivě – s pomocí Sandry Silné, farářky Církve československé husitské.
Velikonoce. Svátky čokolády, stereotypů a chlastu. Alespoň jsem je tak po značnou část svého života vnímala. Zatímco Vánoce pro mě odjakživa představovaly vítané vydechnutí uprostřed dlouhé zimy (v dospělosti už vím, že by se neodehrálo bez fyzického a psychického vypětí maminky a babičky, které nám ostatním atmosféru odpočinku připravily, ale to je zase jiný příběh), z velikonočních oslav se mi vždycky dělalo trochu špatně od žaludku. Doslova, protože pach vařených vajec a pohled na syrové bílky a žloutky vyfouknuté do misky z budoucích kraslic jsem v dětství nesnášela.
Jako malá holka jsem měla z Velikonoc, jejichž vrcholem byla v naší nevěřící rodině pondělní pomlázka, strach. Připadala jsem si, jako bych něco provedla – jinak bych přece nemusela od táty a dědy dostat na zadek. V dospívání strach pro změnu nahradil pocit extrémní trapnosti. Dodnes si pamatuju, jak rodiče pustili našeho souseda a rodinného kamaráda ke mně do pokoje, zatímco jsem ještě spala, aby mě probral chrstnutím sklenice vody přímo do postele. Studená voda na obličeji mi vadila o dost méně než fakt, že jsem se musela nechat vyšlehat jen v pyžamu, s nevyčištěnými zuby. Pro puberťačku, která se stydí za to, jak vypadá, to bylo drsné probuzení. Je mi jasné, že nejsem jediná, kdo něco takového zažil. Historky o sousedech, opilých strýcích a oplzlých spolužácích by v Česku mohla vyprávět každá druhá žena.
Co se v textu dále dočtete:
- Proč současné velikonoční tradice nejsou vždy tak tradiční, jak se zdá
- Jak by význam Velikonoc pro web Heroine.cz popsala farářka Sandra Silná
- Proč jsou Velikonoce mnohem lepším obdobím na předsevzetí než začátek roku
- K čemu je o Velikonocích dobré chodit do přírody, i když je venku zrovna zima a sychravo
- Proč si vytvořit vlastní tradice
Pokud naši práci chcete podpořit a chcete mít přístupný celý web Heroine.cz, zvažte prosím koupi předplatného.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
Ani křesťanský rozměr oslavy Kristova zmrtvýchvstání mě neoslovuje. K rozjímavým Vánocům patří díky koledám a dřevěnému betlému tak nějak automaticky. Z hodin katechismu, které jsem na gymnáziu absolvovala, si ale nejdůležitější křesťanské svátky paradoxně vůbec nevybavuju. Nejspíš proto, že jsem se tehdy soustředila zejména na všudypřítomná genderová dogmata, kvůli nimž jsem si pod stolem pokaždé zuřivě mačkala prsty, abych se s farářem nezačala hádat v jeho vlastním obýváku. K pašijovému týdnu, který jsem měla v hlavě od jisté doby spojený se scénami z Gibsonova Umučení Krista, mi navíc příliš nepasovaly pastelové barvy a kuřátka. Na dlouho jsem se tak spokojila s Velikonocemi coby přehlídkou otravných zvyků a kýčovitých klišé vykoupených několika dny volna. Nikdy jsem se ale úplně nevzdala myšlenky, že bych pro sebe za jarními svátky mohla objevit něco víc.
