Děti jako rukojmí. Neúspěch deváťáků z Prahy a středních Čech je důkaz katastrofální neschopnosti politiků
Letošní přijímací zkoušky znovu potvrdily smutnou pravdu – tedy že pražské děti mají „tvrdej chleba“. A také to, že politikům je to jedno. Koncentrace neúspěšných žadatelů o místa na středních školách je v hlavním městě a ve Středočeském kraji nejvyšší a rozhodně to není tím, že by v nich deváťáci neměli dostatek vědomostí a talentu. Kde se stala chyba a proč se to nejspíš ani v dalších letech nezmění, se v komentáři zamýšlí Lucie Kocurová.
Nestává se často, aby si člověk na zpravodajských serverech přečetl velký titulek „Nejúspěšnější byli žáci z Ústeckého kraje a Vysočiny, nejméně se dařilo těm z Prahy“. Před pár dny ale přesně toto na první pohled překvapivé sdělení na několik hodin ovládlo český internet. Ve dvou zmíněných krajích se totiž v prvním kole na střední školu dostalo přes 97 procent deváťáků, zatímco v Praze to bylo pouze 83,8 procenta a ve Středočeském kraji pak lehce nad 92 procent. V absolutních číslech tedy z 6000 deváťáků, kteří neuspěli u přijímacích zkoušek na maturitní obor, nemá místo asi 1550 Pražanů, 1250 Středočechů, a abychom byli féroví, tak také 730 žáků z Jihomoravského kraje. V jiných krajích České republiky bude svoje místo ve druhém kole přijímacího řízení hledat do tří stovek uchazečů.
Deváťákům z Ústecka a Vysočiny nezbývá než pogratulovat. K pěkným výsledkům přijímacích zkoušek a zároveň k bydlišti v regionu, který nabídkou míst na maturitních oborech dokáže plus minus autobus pokrýt poptávku uchazečstva. Bohužel v nejlidnatějších regionech naší krásné země stejně staré děti takové štěstí nemají. Deváťáci loňští, letošní a nejspíš i několik dalších ročníků v řadě, kteří žijí v hlavním městě a jeho okolí, se totiž stali oběťmi neschopnosti lokálních politiků i státu.
Mezi nimi je třeba patnáctiletý Hubert, jehož máma sdílí rodinný příběh posledních dnů na Facebooku. Chlapec měl na posledních třech vysvědčeních průměr 1,08 a přijímací zkoušky napsal na 86 bodů ze sta. Bohužel „z kapacitních důvodů“ nebyl přijat ani na jedno ze tří pražských gymnázií, kam podal přihlášku. Hubert si ale nemusí zoufat – získal totiž stipendium na lyceu ve francouzském Dijonu, kde za čtyři roky složí francouzskou i českou maturitu. K přijetí mu stačilo umět francouzsky na úrovni B1. Dostat se na prestižní studijní program pro nadané studenty v zahraničí pro něj bylo paradoxně jednodušší než získat místo na pražském „gymplu“.
Kdyby se přitom Hubert a řada jemu podobných ucházeli o místo kdekoliv v Česku mimo Prahu a Brno, měl by zkoušky s přehledem v kapse. Zatímco na čtyřletá gymnázia v regionech někdy stačí mít jen slušné vysvědčení ze základní školy a k tomu nějakých 25 až 40 bodů z testů z matematiky a češtiny od Cermatu, v Praze, jak vidíme, nemusí stačit 80 bodů – a to ani nemluvíme o těch nejprestižnějších školách. Tady už nejde o nějaké přehnané ambice rodičů, ženoucích na gymnázium dítě, které, jak šmahem začnou tvrdit internetoví mudrlanti v diskusích, „na to prostě nemá“. Tady nejde o „trojkaře“, ale často i „jedničkáře“, kteří se hlásí na lycea, obchodní akademie nebo průmyslovky. Jenom jim třeba rodiče nezaplatili dost lekcí přípravných kurzů. Možná je trápila alergie, nachlazení nebo třeba jen běžná nepohoda z nervozity, takže nepodali optimální výkon. Nebo jen zvolili zrovna ty tři školy, na které jejich výsledek nestačil. To se nedozvíme.
Co najdete v novém čísle
- Hrdinka Eva Lehečková a její „sněhové vločky"
- Hledání rozkoše. Chcete zkusit tantru, ale odrazuje vás to ezo kolem?
- Generace paralyzovaná dokonalostí
- Byl jeden domeček... O fenoménu „tiny house"
Proč se stydíme, že krvácíme?
Zmíněný Hubert už si cestu našel, sbalí si raneček a holt svůj studijní potenciál vyveze za hranice, když pro něj nenašel uplatnění doma. Ti, kdo zůstávají v matičce Praze a jejím okolí, mají možnost zkusit štěstí ve druhém kole. Zde se jim nabídnou zejména místa na soukromých školách, které nezřídka vznikly v posledních dvou letech, protože privátní sektor dokázal zareagovat mnohem rychleji než pražský magistrát. Jenže to má malý háček – školné, které se za rok a dítě pohybuje od 70 000 do 250 000 korun. Na to rozhodně ani v Praze nemá každý.
Jak je možné, že situace v hlavním městě a okolí je tak bídná? Může za to, prostě a jednoduše, katastrofální neschopnost plánování. A také řádný cynismus našich volených zástupců. Zatímco základní školy zřizuje obec nebo městská část, naprostou většinu škol středních zřizuje kraj / hlavní město Praha. Pražský radní pro školství Antonín Klecanda (STAN) už nějakou dobu jako kolovrátek opakuje, že „Praha má pro svoje děti míst dost“, a není tudíž třeba spěchat s budováním dalších kapacit. Město letos přidalo několik tříd maturitních oborů, což podle výpočtů mělo pokrýt nárůst počtu deváťáků oproti loňsku. Jenže nával pokračuje a současný radní tak ze všeho nejvíc připomíná někdejšího primátora Igora Němce, který pár hodin před kulminací povodňové vlny v srpnu roku 2002 stál po kotníky ve vodě a do kamer reportérů prohlašoval, že „situace je nadmíru výtečná“.
Praha má možná pro „své“ děti míst dost, jenže do jejích škol chodí i děti s trvalým bydlištěm mimo hlavní město a s nimi už se nepočítá. Tisíce dětí z Říčan, Úval, Černošic, Líbeznic nebo Jesenice se každé ráno zvednou a se svými rodiči vyrážejí vstříc hlavnímu městu. A co na to říká středočeský radní pro školství Milan Vácha (STAN)? Krčí rameny a konstatuje, že „Praha byla odjakživa přirozeným centrem regionu, je tam sport, zábava i nákupy, takže děti chtějí studovat tam“. Takže – kdyby to nebylo na první pohled zřejmé – nemá zas tak úplně smysl budovat nové kapacity.
Abychom nebyli nefér: Praha ani střední Čechy nejsou v lehké situaci. Za posledních dvacet let jim dohromady přibylo tři sta tisíc obyvatel (což je pro srovnání celý Karlovarský kraj). Tempo rezidenční výstavby bere dech, občanská vybavenost pokulhává. Jelikož jde i v evropském srovnání o bohaté regiony, nejsou jim dostupné peníze z EU a vytáhnout z rozpočtu zhruba miliardu na jednu střední školu není jenom tak. Už se mluví o tom, že Praha jedno nové gymnázium někdy v budoucnu postaví a další by mělo vyrůst v Černošicích, kousek od hranice hlavního města. Jeho předpokládané dokončení je v roce 2028. Co ale bude do té doby? Proč na situaci musejí doplácet ti, kteří ji nezpůsobili? Jak se regionálním politikům usíná s vědomím, že si berou děti jako rukojmí?
Možná by se dalo čekat, že tváří v tvář dětským osudům někdo – třeba ministr školství – praští už konečně do stolu a řekne, že takhle se to nedá dělat. Že je potřeba vyvodit politickou zodpovědnost a přijít s okamžitým řešením, i kdyby to znamenalo sloučit čtyři poloprázdná učiliště a v uvolněných budovách zařídit do příštího roku lyceum. Ministr Mikuláš Bek (STAN) se, pravda, pro Českou televizi vyjádřil. „Je evidentní, že poptávka úplně neodpovídá nabídce. Není fér, že v Praze je třeba lepších bodových výsledků na gymnázia než v jiných regionech,“ řekl. „My budeme nepochybně jednat s pražskými kolegy.“ No, tak to se nám ulevilo.
