Jak se pozná, že trpíte imposter syndromem? U mě třeba i tak, že váhám, jestli jsem ta správná, kdo by měl o něm napsat článek. Mluvím u toho na vlastní kočku. Ta na mě kouká s výrazem absolutního nezájmu. Je jí úplně jedno, že její panička je člověk, který nikdy nic nedokázal. Tedy… Od ostatních slýchám, že jsem toho dokázala hodně. Ale já vím, že to bylo jen náhodou.
Přijde vám to povědomé? Jestli ne, jste šťastní lidé a imposter syndrom, respektive syndrom podvodníka se vám vyhnul. Pocit, že jste neschopní a nic pořádného neumíte. Že jste všeho dosáhli jen náhodou. Že to brzy někdo odhalí a pošle vás tam, kam patříte, ať už je to kdekoli.
V převážně mužských oborech, jako je IT, je to pro ženy snad ještě horší, protože v pochybnostech nás podporuje okolí. Většinou svými podvědomými předsudky o tom, že žena přece nemůže být dobrá na matematiku, programování a jiné věci. K tomu si připočtěme to, že ženy častěji začínají s technickými obory až na střední nebo vysoké škole, protože v dětství je v tom nikdo nepodporoval. Při socializaci v IT bývá díky tomu problém se zapojovat do generačních debat; šťastné vzpomínky na hraní Prince of Persia na monochromatické obrazovce nebo programování v BASICu na Atari má jen málokterá.
Díky tomu všemu jsme podceňované jak okolím, tak samy sebou. Právě v reakcích okolí to máme těžší než muži, kteří se musí prát jen se svými pochybami, zatímco nám jsou navíc „potvrzovány“ zvnějšku. Když se to děje, je snadnější vnitřně uvěřit tomu, že je to pravda. V pracovním procesu to pak má smutné důsledky. Bojíme se zeptat, aby nás někdo nesepsul, že to přece máme vědět. Bojíme se ozvat, protože náš nápad je jistě hloupost. Stresuje nás prezentace vyššímu managementu ze strachu ze selhání. Trávíme noci učením se věcí, které vlastně nepotřebujeme, jen abychom měly kontext a mohly jít do hloubky. Přepisujeme a donekonečna zlepšujeme už tak dobré dokumenty, třídy v programech, konfigurace v repozitářích. Oddalujeme tím ten obávaný moment nevyhnutelného odhalení, že jsme podvodnice.
Jak se s něčím takovým bojuje? Popravdě, těžko. Mým prvním krokem bylo uvědomění si, že syndromem podvodnice trpím. Nevěděla jsem ani, jak to pojmenovat, ale došlo mi, že reálně asi nejsem tak neschopná, jak si myslím. Vedla k tomu spousta drobností. Porovnávání výsledků vlastní práce s ostatními. Občasné pochvaly od lidí, kterým jsem něco dodávala. Zjištění, že věci, co jsem se bála říct nahlas, byly vlastně dobré nápady. Postupně mi došlo, že jsem minimálně stejně dobrá jako ostatní. A také že na drobné přešlapy se rychle zapomíná, stejně jako na „hloupé“ otázky.
Druhý krok byl, že jsem se pokoušela rozpoznat momenty, kdy se držím zpátky. Například když něco neřeknu, „protože je to určitě blbost“. Nebo když se nepřihlásím k úkolu nebo zodpovědnosti jen proto, že „je určitě někdo lepší“. Hledala jsem si mentální berličky, jak daný moment překonat. Mně osobně pomohlo představit si, že jen sehrávám divadelní roli – roli nonšalantního člověka, který háže jeden sarkasmus za druhým a k tomu bravurně ovládá všechny technologie. Díky tomu jsem se vystavila mnoha situacím, kterých jsem se do té doby bála, a zjistila jsem, že se vlastně nic nestalo. Role mi ale umožnila získat sebevědomí, které jsem v tu chvíli reálně necítila.
Třetí krok je nejjednodušší – pokračovat v těch předchozích dvou. Špatný pocit sice nikdy docela nezmizel a pochybuji, že zmizí, ale každé další vystavení se nepříjemné situaci je malé vítězství, a postupně moje pochybnosti vyrovnává. A je to fajn.
A jedna malá prosba na závěr. Všímejte si lidí kolem sebe a podejte jim pomocnou ruku. Sama jsem se naučila je rozpoznávat. Nenásilně se jich ptám, vytahuji je z jejich komfortní zóny, chválím je. A ve výsledku to pomáhá se syndromem podvodnice i mně. Ubezpečuje mě to, že ty špatné a sebepodrývající tendence nemám sama. A když vidím svoje a jejich výsledky, vím, že stojí za to proti nim bojovat.
Podpořte naši redakci a získejte přístup ke všem prémiovým článkům a řadu dalších výhod!