Syndrom podvodnice vás při práci v IT snadno dožene. Jak proti němu bojovat?

IT Heroine
KomentářPsychologie
Zuzana Pechová
| 25. 10. 2021 | 5 komentářů | 6 303
Syndrom podvodnice vás při práci v IT snadno dožene. Jak proti němu bojovat?
Zdroj: Shutterstock

Jak se pozná, že trpíte imposter syndromem? U mě třeba i tak, že váhám, jestli jsem ta správná, kdo by měl o něm napsat článek. Mluvím u toho na vlastní kočku. Ta na mě kouká s výrazem absolutního nezájmu. Je jí úplně jedno, že její panička je člověk, který nikdy nic nedokázal. Tedy… Od ostatních slýchám, že jsem toho dokázala hodně. Ale já vím, že to bylo jen náhodou.

Přijde vám to povědomé? Jestli ne, jste šťastní lidé a imposter syndrom, respektive syndrom podvodníka se vám vyhnul. Pocit, že jste neschopní a nic pořádného neumíte. Že jste všeho dosáhli jen náhodou. Že to brzy někdo odhalí a pošle vás tam, kam patříte, ať už je to kdekoli.    

V převážně mužských oborech, jako je IT, je to pro ženy snad ještě horší, protože v pochybnostech nás podporuje  okolí. Většinou svými podvědomými předsudky o tom, že žena přece nemůže být dobrá na matematiku, programování a jiné věci. K tomu si připočtěme to, že ženy častěji začínají s technickými obory až na střední nebo vysoké škole, protože v dětství je v tom nikdo nepodporoval. Při socializaci v IT bývá díky tomu problém se zapojovat do generačních debat; šťastné vzpomínky na hraní Prince of Persia na monochromatické obrazovce nebo programování v BASICu na Atari má jen málokterá.     

Díky tomu všemu jsme podceňované jak okolím, tak samy sebou. Právě v reakcích okolí to máme těžší než muži, kteří se musí prát jen se svými pochybami, zatímco nám jsou navíc „potvrzovány“ zvnějšku. Když se to děje, je snadnější vnitřně uvěřit tomu, že je to pravda. V pracovním procesu to pak má smutné důsledky. Bojíme se zeptat, aby nás někdo nesepsul, že to přece máme vědět. Bojíme se ozvat, protože náš nápad je jistě hloupost. Stresuje nás prezentace vyššímu managementu ze strachu ze selhání. Trávíme noci učením se věcí, které vlastně nepotřebujeme, jen abychom měly kontext a mohly jít do hloubky. Přepisujeme a donekonečna zlepšujeme už tak dobré dokumenty, třídy v programech, konfigurace v repozitářích. Oddalujeme tím ten obávaný moment nevyhnutelného odhalení, že jsme podvodnice.

Vystoupit z komfortní zóny

Jak se s něčím takovým bojuje? Popravdě, těžko. Mým prvním krokem bylo uvědomění si, že syndromem podvodnice trpím. Nevěděla jsem ani, jak to pojmenovat, ale došlo mi, že reálně asi nejsem tak neschopná, jak si myslím. Vedla k tomu spousta drobností. Porovnávání výsledků vlastní práce s ostatními. Občasné pochvaly od lidí, kterým jsem něco dodávala. Zjištění, že věci, co jsem se bála říct nahlas, byly vlastně dobré nápady. Postupně mi došlo, že jsem minimálně stejně dobrá jako ostatní. A také že na drobné přešlapy se rychle zapomíná, stejně jako na „hloupé“ otázky.

Druhý krok byl, že jsem se pokoušela rozpoznat momenty, kdy se držím zpátky. Například když něco neřeknu, „protože je to určitě blbost“. Nebo když se nepřihlásím k úkolu nebo zodpovědnosti jen proto, že „je určitě někdo lepší“. Hledala jsem si mentální berličky, jak daný moment překonat. Mně osobně pomohlo představit si, že jen sehrávám divadelní roli – roli nonšalantního člověka, který háže jeden sarkasmus za druhým a k tomu bravurně ovládá všechny technologie. Díky tomu jsem se vystavila mnoha situacím, kterých jsem se do té doby bála, a zjistila jsem, že se vlastně nic nestalo. Role mi ale umožnila získat sebevědomí, které jsem v tu chvíli reálně necítila.

Pomozte těm, co pochybují

Třetí krok je nejjednodušší – pokračovat v těch předchozích dvou. Špatný pocit sice nikdy docela nezmizel a pochybuji, že zmizí, ale každé další vystavení se nepříjemné situaci je malé vítězství, a postupně moje pochybnosti vyrovnává. A je to fajn.

A jedna malá prosba na závěr. Všímejte si lidí kolem sebe a podejte jim pomocnou ruku. Sama jsem se naučila je rozpoznávat. Nenásilně se jich ptám, vytahuji je z jejich komfortní zóny, chválím je. A ve výsledku to pomáhá se syndromem podvodnice i mně. Ubezpečuje mě to, že ty špatné a sebepodrývající tendence nemám sama. A když vidím svoje a jejich výsledky, vím, že stojí za to proti nim bojovat.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 5 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Tereza | 3. 11. 2021 19:14

Tento článek mi opravdu mluví z duše. Před rokem jsem nastoupila na IT obor na VŠ bez jakékoliv dřívější zkušenosti a náraz to byl veliký. Jelikož jsem byla odhodlaná obor studovat, opravdu jsem makala a snažila se dohnat věci, které ostatní už věděli ze střední a výsledky se dostavily. Zvládla jsem všechny zkoušky i s docela pěknými výsledky, ovšem pocit, že to byla spíš náhoda a štěstí nikdy nezmizel. Distanční výuka tomu hrála ještě víc do karet, jelikož jsem neměla šanci potkat všechny spolužáky a všichni mi automaticky připadali chytřejší/lepší. Měla jsem chvíle, kdy jsem se cítila opravdu mizerně, i když jsem z programování dostala A. Nyní, když jsem si ten problém uvědomila, tak se s tím už snažím pracovat a nebýt na sebe tak přísná, ale na druhou stranu je to pro mě svým způsobem hnací motor, který mě motivuje makat.

+6
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Radši nikdo | 21. 11. 2021 20:28

Asi koupím doménu Kokaine.cz. Trava.cz už je na vás slabá?

-1
Reagovat

Partneři projektu

Randstad
Asseco Solutions
Unicorn
Datamole
Czechitas
Jobs
Martinus.cz
Green Fox
ČMAPM
Red Hat
Mews
Ataccama
Avast
Asseco Solutions
Anect