Syndrom podvodnice vás při práci v IT snadno dožene. Jak proti němu bojovat?

IT Heroine
KomentářPsychologie
Zuzana Pechová
| 25. 10. 2021 | 5 komentářů | 5 065
Syndrom podvodnice vás při práci v IT snadno dožene. Jak proti němu bojovat?
Zdroj: Shutterstock

Jak se pozná, že trpíte imposter syndromem? U mě třeba i tak, že váhám, jestli jsem ta správná, kdo by měl o něm napsat článek. Mluvím u toho na vlastní kočku. Ta na mě kouká s výrazem absolutního nezájmu. Je jí úplně jedno, že její panička je člověk, který nikdy nic nedokázal. Tedy… Od ostatních slýchám, že jsem toho dokázala hodně. Ale já vím, že to bylo jen náhodou.

Přijde vám to povědomé? Jestli ne, jste šťastní lidé a imposter syndrom, respektive syndrom podvodníka se vám vyhnul. Pocit, že jste neschopní a nic pořádného neumíte. Že jste všeho dosáhli jen náhodou. Že to brzy někdo odhalí a pošle vás tam, kam patříte, ať už je to kdekoli.    

V převážně mužských oborech, jako je IT, je to pro ženy snad ještě horší, protože v pochybnostech nás podporuje  okolí. Většinou svými podvědomými předsudky o tom, že žena přece nemůže být dobrá na matematiku, programování a jiné věci. K tomu si připočtěme to, že ženy častěji začínají s technickými obory až na střední nebo vysoké škole, protože v dětství je v tom nikdo nepodporoval. Při socializaci v IT bývá díky tomu problém se zapojovat do generačních debat; šťastné vzpomínky na hraní Prince of Persia na monochromatické obrazovce nebo programování v BASICu na Atari má jen málokterá.     

Díky tomu všemu jsme podceňované jak okolím, tak samy sebou. Právě v reakcích okolí to máme těžší než muži, kteří se musí prát jen se svými pochybami, zatímco nám jsou navíc „potvrzovány“ zvnějšku. Když se to děje, je snadnější vnitřně uvěřit tomu, že je to pravda. V pracovním procesu to pak má smutné důsledky. Bojíme se zeptat, aby nás někdo nesepsul, že to přece máme vědět. Bojíme se ozvat, protože náš nápad je jistě hloupost. Stresuje nás prezentace vyššímu managementu ze strachu ze selhání. Trávíme noci učením se věcí, které vlastně nepotřebujeme, jen abychom měly kontext a mohly jít do hloubky. Přepisujeme a donekonečna zlepšujeme už tak dobré dokumenty, třídy v programech, konfigurace v repozitářích. Oddalujeme tím ten obávaný moment nevyhnutelného odhalení, že jsme podvodnice.

Vystoupit z komfortní zóny

Jak se s něčím takovým bojuje? Popravdě, těžko. Mým prvním krokem bylo uvědomění si, že syndromem podvodnice trpím. Nevěděla jsem ani, jak to pojmenovat, ale došlo mi, že reálně asi nejsem tak neschopná, jak si myslím. Vedla k tomu spousta drobností. Porovnávání výsledků vlastní práce s ostatními. Občasné pochvaly od lidí, kterým jsem něco dodávala. Zjištění, že věci, co jsem se bála říct nahlas, byly vlastně dobré nápady. Postupně mi došlo, že jsem minimálně stejně dobrá jako ostatní. A také že na drobné přešlapy se rychle zapomíná, stejně jako na „hloupé“ otázky.

Druhý krok byl, že jsem se pokoušela rozpoznat momenty, kdy se držím zpátky. Například když něco neřeknu, „protože je to určitě blbost“. Nebo když se nepřihlásím k úkolu nebo zodpovědnosti jen proto, že „je určitě někdo lepší“. Hledala jsem si mentální berličky, jak daný moment překonat. Mně osobně pomohlo představit si, že jen sehrávám divadelní roli – roli nonšalantního člověka, který háže jeden sarkasmus za druhým a k tomu bravurně ovládá všechny technologie. Díky tomu jsem se vystavila mnoha situacím, kterých jsem se do té doby bála, a zjistila jsem, že se vlastně nic nestalo. Role mi ale umožnila získat sebevědomí, které jsem v tu chvíli reálně necítila.

Pomozte těm, co pochybují

Třetí krok je nejjednodušší – pokračovat v těch předchozích dvou. Špatný pocit sice nikdy docela nezmizel a pochybuji, že zmizí, ale každé další vystavení se nepříjemné situaci je malé vítězství, a postupně moje pochybnosti vyrovnává. A je to fajn.

A jedna malá prosba na závěr. Všímejte si lidí kolem sebe a podejte jim pomocnou ruku. Sama jsem se naučila je rozpoznávat. Nenásilně se jich ptám, vytahuji je z jejich komfortní zóny, chválím je. A ve výsledku to pomáhá se syndromem podvodnice i mně. Ubezpečuje mě to, že ty špatné a sebepodrývající tendence nemám sama. A když vidím svoje a jejich výsledky, vím, že stojí za to proti nim bojovat.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 5 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Tereza | 3. 11. 2021 19:14

Tento článek mi opravdu mluví z duše. Před rokem jsem nastoupila na IT obor na VŠ bez jakékoliv dřívější zkušenosti a náraz to byl veliký. Jelikož jsem byla odhodlaná obor studovat, opravdu jsem makala a snažila se dohnat věci, které ostatní už věděli ze střední a výsledky se dostavily. Zvládla jsem všechny zkoušky i s docela pěknými výsledky, ovšem pocit, že to byla spíš náhoda a štěstí nikdy nezmizel. Distanční výuka tomu hrála ještě víc do karet, jelikož jsem neměla šanci potkat všechny spolužáky a všichni mi automaticky připadali chytřejší/lepší. Měla jsem chvíle, kdy jsem se cítila opravdu mizerně, i když jsem z programování dostala A. Nyní, když jsem si ten problém uvědomila, tak se s tím už snažím pracovat a nebýt na sebe tak přísná, ale na druhou stranu je to pro mě svým způsobem hnací motor, který mě motivuje makat.

+5
Reagovat

Partneři projektu

Randstad
Asseco Solutions
Unicorn
Datamole
Czechitas
Jobs
Martinus.cz
Green Fox
ČMAPM
Red Hat
Mews
Ataccama