kupte si předplatné tištěného časopisu a dostanete balíček weledy

Utekla za přítelem do války, Ukrajinu už považuje za svůj domov. Příběh Češky rok poté

Za svým přítelem se nebála odjet ani do války. Na Ukrajinu. Chtěli společně žít a v nejhorším i zemřít. V pátek je tomu přesně rok, kdy Rusko napadlo Ukrajinu. Od té doby se tam válčí. U příležitosti smutného výročí přinášíme příběh Češky, která svůj minulý rok strávila převážně na Ukrajině. Ne jako dobrovolnice, ale protože si zemi na východě vybrala za svůj domov.

Příběh Veroniky Stárkové ukazuje neobvyklou perspektivu Češky, která odjela za svou láskou na Ukrajinu v době války.Foto: Veronika Stárková

Začalo to vloni 24. února. Hned po probuzení jsem začala přemýšlet, zda můj ukrajinský partner, který byl právě v Kyjevě, vůbec žije a je v pořádku. Sama si vzpomínám, že jsem se nemohla odtrhnout od televize, počítače a telefonu, studovala jsem informace o invazi a věnovala každou sekundu myšlenkám na to, co se vlastně děje a proč se to vůbec stalo.

Partner mi za pár sekund odepsal, že je v pořádku. Schovává se prý v garáži jedné výškové budovy v Kyjevě spolu s dalšími lidmi. Hlavně že je v pořádku. Asi není divu, že jsem se nemohla soustředit absolutně na nic. Práce mi stála, byla jsem jak paralyzovaná. Partner mě požádal, jestli bych u sebe mohla na jednu noc ubytovat jeho (a teď už i moje) dobré kamarádky. Utíkaly z Ukrajiny přes Prahu do Berlína a po třech dnech na cestě už se potřebovaly opravdu vyspat. Protože jsem v Praze v té době žila, bez debat jsem je k sobě vzala, byl na nich vidět strach a únava.

„Nechci se vrátit na Ukrajinu. Jsem babička a chci je tu udržet v bezpečí," říká Ukrajinka Lesya. Foto: Bet Orten
Foto: Bet Orten

Živí rodiny a příbuzné mají v bunkru nebo na frontě. Bet Orten nafotila „Královny Ukrajiny“

Ukrajina

Za pár týdnů, začátkem května, jsem odjela za přítelem na Ukrajinu. Nejprve jsme na pár dní navštívili Lvov, kde jsem zažila první letecký nálet. Myslím, že na to nikdy nezapomenu. Začátkem července jsme se pak s přítelem přestěhovali nastálo do Kyjeva. 

Zpětně si říkám, že odjet na Ukrajinu během války bylo jedno z mých nejlepších a zároveň nejméně zodpovědných rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že můj partner podléhá mobilizaci, nebyla jiná možnost. Pokud se rozhodnete jít za svým srdcem, nelze nic jiného dělat.

Nejdelší hodiny mého života

Od července až do začátku října byl v Kyjevě relativně klid, a tak jsme žili celkem normálně, jako v každé jiné zemi. Nechodila jsem do práce a měla jsem hodně času přemýšlet. Poznávala jsem město. Nevěděla jsem ale, jaký zlom mě ještě v následujících týdnech čeká. Samozřejmě že se celou dobu bojovalo, tudíž panovala různá omezení, například zákaz vycházení. Nepřišlo mi to ale zvláštní, protože předtím byla pandemie a zvykli jsme si na lockdowny a uzávěry.

V říjnu však přišel velký letecký útok na celou Ukrajinu. Až při snídani jsme zjistili, že se něco děje. Můj partner musel odjet do práce a já jsem se šla schovat do krytu. Náhle jste mezi cizími lidmi a nevíte, co se děje. Nebyl moc signál a nemohli jsme se nikomu dovolat, tudíž ani moje rodina, ani můj partner nevěděli, zda jsem v pořádku. Byly to nejdelší hodiny mého života.

Fotografická procházka Kyjevem a Lvovem během války

+
Takto vypadal rok na Ukrajině očima Veroniky Stárkové.Foto: Veronika Stárková

Chtěli jsme umřít spolu

Po těchto útocích, které trvaly několik dnů, nám přestala skoro fungovat elektřina. V praxi to znamenalo, že si musíte zvyknout, že už si jen tak ráno kávičku neuvaříte, tedy pokud nemáte plynový sporák, večer se nevykoupete v teplé vodě ani si nenabijete telefony nebo počítače. Venku se taky nesvítí, nefunguje zkrátka skoro nic. Mám dojem, že když žijeme v komfortu, tak si neuvědomujeme, jak rychle o všechno můžeme přijít. Člověk se přizpůsobí docela rychle, prostě si zvyknete chodit venku s čelovkou nebo rozsvícenou baterkou v telefonu. Nosíte u sebe powerbanku a skoro furt šetříte baterii. Nakupujete jídlo tak, aby se nemohlo zkazit. Chodíte pít kávu a drinky do svých oblíbených podniků, které se snaží udržet provoz, ale už to není jako dřív. Sedíte v podniku, kde svítí pouze svícny.

I vyjednávání minských mírových dohod bylo téměř výhradně v rukou mužů
Foto: Profimedia

„Putinův svět znamená návrat tvrdého patriarchálního řádu.“ Rozhovor s odbornicí na Ukrajinu

Politika

Nejhorší mi ale přišlo vědomí toho, že člověk v pětadvaceti letech řeší, jak chce umřít. Možná to zní trochu morbidně, ale nejvíc jsem se v životě vždycky bála toho, že zemřu a co bude potom. Odmítala jsem přijmout fakt, že to jednoho dne opravdu přijde. Ale pokud žijete v zemi, kde řádí ruský teror a pustoší váš domov, musíte nad tím přemýšlet. Měli jsme s přítelem několik rozhovorů o tom, že chceme zemřít spolu, v našem bytě. 

Moje česká rodina si klepala na hlavu, ale nám to přišlo adekvátní naší situaci. Nikdy nevíte, kam raketa či dron dopadne. Nedokázali jsme rodině vysvětlit, proč něco takového řešíme. Nechápali to. A není divu, asi bych tomu taky nerozuměla, pokud bych to nezažila.

Važme si, prosím, toho, co máme, nic není automatické. Všechno se může z minuty na minutu změnit. Máme všechno, na co si ukážeme. Tady na Ukrajině to tak není. Je tu teď život opravdu omezený. Říká se, že si člověk zvykne na všechno, ale nenechme to zajít tak daleko, aby se z toho stala norma. Život v zemi, kde je válka, mě naučil větší pokoře a méně se bát. Ale také mi vrátil mou životní lásku a nejlepšího přítele. Dal mi domov. A já a dalších několik milionů rodin o svůj domov nechceme přijít.

Nemyslet na sebe, ale na druhé

Obava o blízké je a vždycky bude součástí války. Člověk už se ale tolik nebojí o sebe. Možná to vypadá, že to zlehčuji nebo že nechci žít, ale opravdu to tak je. Já žít chci, ale během války se v člověku probudí ochranitelské pudy. Zároveň si uvědomuji, jak to musí být celou dobu náročné pro mou rodinu. Když jsem odjela na Ukrajinu, muselo to být pro ně opravdu těžké, ale já jsem se tehdy neohlížela zpět a byla možná trochu sobecká. Nicméně tak jako se báli a bojí oni o mě, když na Ukrajině jsem, tak se bojím já o svého partnera.

Foto: Opravdový muž pro dnešní dobu se nebojí emocí. Profimedia

Co nás Volodymyr Zelenskyj naučil o mužnosti. Vzor maskulinity pro 21. století přichází z Ukrajiny

Maskulinita

Strach o sebe sama jde v tuhle chvíli stranou. Nebojíte se, není na to čas. Po několikahodinových sezeních s psychoterapeutkou a rozhovorech s partnerem jsem si ale uvědomila, že nebát se o sebe je akorát psychická obrana. Snažíte se žít normálně, odsouváte problém stranou. Děláte, že neexistuje a že se vás to bezprostředně netýká. Pomáháte všude, kde se dá, máte střechu nad hlavou a co jíst. Neuvědomujete si ale, že pro vaši psychiku je to to nejhorší, co můžete udělat. Uvědomili jsme si naštěstí s přítelem brzy, že to takto odsouvat nelze, a začali na tom pracovat.

Sláva Ukrajině!

Jednou jsem se byla podívat na místech, kam dopadly rakety, protože se tomu v podstatě nevyhnete ani při běžné procházce po Kyjevě. Chtělo se mi brečet před univerzitou, na dětském hřišti, pod Kličkovým mostem. Spousta míst, kde jsme každý den chodili, byla najednou zpustošená. Všude vysklená okna, vyvrácené stromy, krátery v zemi i barácích. Vracely se mi vzpomínky z Buči, když jsme se v ní stavili s přítelem cestou do Kyjeva na mé cestě z Prahy. Vlak tam stál skoro hodinu. Nepopsatelný pohled. Přepadl mě pocit naštvání. Ne strachu, ale vzteku.

Opoziční aktivistky vystupují proti zločinnému režimu a riskují
Foto: Shutterstock

Postavily se Putinovi. Ženy vedou ruský odpor proti válce

Ukrajina

Nyní jsem už několik týdnů v Praze. Přítel mě požádal o ruku, ale bohužel už nemám vízum, a tak jsem málem prošvihla svou vlastní svatbu. Dostat vízum je totiž vcelku složité. Za pár dnů se snad dostanu zpět domů, na Ukrajinu. Za svým chlapem. Hodně jsme se za ten rok semknuli.

Došla jsem k tomu, že chci dál vyprávět svůj příběh i příběhy ostatních lidí. Měla jsem k psaní a novinařině vždy blízko a jsem ráda, že se tomu mohu nyní věnovat. Rozhodla jsem se napsat knihu a co nejvíc sdílet informace a zkušenosti, které mám.

Dnes si připomínáme smutné výročí ruské invaze na Ukrajinu. Stále se ve mně střádá vztek, asi jako v každém z nás. Už toho bylo dost a já si přeju, aby to skončilo. Aby přestalo Rusko pustošit tak krásnou zemi, jako je Ukrajina. Aby Rusko opustilo můj domov, místo, kde chci vychovávat své děti. Prosím, pomáhejme si. Nevzdáme se. Sláva Ukrajině!

Popup se zavře za 8s