Ve čtvrtek ve večerních hodinách zemřela na skotském zámku Balmoral nejdéle vládnoucí žena v historii, královna Alžběta II. Zprávu, kterou v obavách očekával celý svět, zveřejnil Buckinghamský palác s odvoláním na jejího syna Charlese, který se ve stejném okamžiku stal králem Karlem III. Její příběh není pouze příběhem královny, ale především ženy, která pro svou roli přinesla mnohé oběti.
Když se princezna Alžběta Alexandra Mary narodila 21. 4. 1926 do rodiny vévody z Yorku, druhorozeného syna tehdejšího krále Jiřího V., vyhlídky na to, že by se měla jednoho dne stát nejznámější panovnicí světa, byly mizivé. A tak mohla se svou mladší sestrou Margaret Rose prožít poměrně klidné a velmi spokojené mládí v semknutém rodinném kruhu.
Už v raném věku utvářely povahu princezny tři výrazné ženy, skotská a velmi praktická vychovatelka Marion Crawford, její matka Alžběta, později známá jako královna matka, a především její babička, důstojná a přísná královna Mary. Právě tyto tři ženy ovlivnily povahu Alžběty II. nejsilněji.
Alžbětino dospívání bylo do velké míry utvářeno nástupem jejího otce na trůn po abdikaci jeho staršího bratra Eduarda VIII. V roce 1936. S přibývajícím věkem rodičů se ukazovalo jako čím dál pravděpodobnější, že na svět nepřivedou mužského dědice, a Alžběta se tak začala připravovat na roli předpokládané dědičky. Do té doby její výchova představovala zejména lekce francouzštiny, ručních prací a dalších dovedností považovaných za jediné potřebné vzdělání pro dívku z vyšších kruhů. Na roli královny však tato běžná výchova urozených dívek nestačila, což si poradci kolem královské rodiny uvědomili až příliš pozdě.
V britské historii se tento problém vyskytl hned několikrát. Ani Alžbětě I., ani královně Anně nebo královně Viktorii se v dětství nedostávalo patřičné výchovy, neboť se očekávalo, že trůn převezme mužský dědic. Když se tak z různých důvodů nestalo, nastoupily na trůn nepřipravené ženy, které se však díky své ctižádosti a zejména nutnosti ukázat, že jsou stejně schopné jako muži, staly nejslavnějšími panovnicemi Anglie, potažmo Británie. I proto dnes mluvíme o době alžbětinské, viktoriánské a nové alžbětinské době, která včerejším dnem skončila. Nelze sice říci, že rozkvět země měly na svědomí pouze tyto panovnice, ale právě jejich odhodlání a výdrž inspirovaly celý národ.
Také Alžběta II. musela často dokázat, že není kvůli svému pohlaví slabší než ostatní. Za druhé světové války se ještě coby princezna vyučila automechaničkou v pomocných armádních sborech a její fotografie, na nichž hravě vyměňuje kola u dodávky, obletěly celý svět a inspirovaly stovky žen, které po jejím vzoru do pomocných sborů také vstoupily. Po nástupu na trůn 6. února 1952 musela navíc skloubit roli manželky a matky s rolí královny. U králů se očekávalo, že budou především panovníky a o rodinu se postarají jejich ženy. U Alžběty se očekávalo, že zvládne vše tak, aby ani jedna její role nebyla na úkor těch ostatních.
Situaci navíc nepomohla ani povaha prince Philipa, který byl po nástupu Alžběty II. na trůn až třetím v pořadí. V rámci královského precedentu před ním stála jeho žena a jeho prvorozený syn. Pro muže v padesátých letech s tak dominantní povahou, jakou měl právě princ Philip, bylo něco takového naprosto nepředstavitelné, což vedlo v rodině k řadě neshod, které byly eliminovány až postupem času. Není překvapivé, že právě tato mnohdy nevyrovnaná dynamika vztahu královského páru se stala inspirací pro řadu scén v seriálu Koruna (The Crown).
Že je své role hodna, však musela Alžběta II. dokazovat nejen za zavřenými dveřmi paláce, ale také svým politikům, kteří měli zejména v prvních letech nutkání mladou panovnici poučovat. Dnes bychom řekli, že se Alžběta II. téměř denně setkávala s projevy mansplainingu. S přibývajícími lety však sebevědomí panovnice i díky zkušenostem rostlo a dnes si jen těžko dovedeme představit, že by některý z politiků zkoušel královně cokoliv vysvětlovat, aniž by o to požádala. Naopak to byla právě ona, za kým chodili ministerští předsedové a předsedkyně pro radu a na konzultaci, protože za svůj dlouhý život už většinu situací zažila a uměla si s nimi poradit.
Sama královna Alžběta II. by se téměř s jistotou neoznačila za feministku a možná tak ani veřejností nikdy nebyla vnímána. Ale řada jejích gest naznačuje, že práva žen v celém světě jí nikdy nebyla lhostejná. Když na Balmoral přijel v roce 2003 saudský korunní princ, v jehož zemi nemohly ženy řídit, pozvala ho královna na vyjížďku po panství. Sama si pak sedla za volant a princ prý při jízdě zezelenal strachy a žádal královnu, aby jela pomaleji. Alžběta II. však jeho prosbám odolala a upozadit se od mužů nenechala ani v jiných situacích.
Princ Philip vždy stál až o krok za ní. Ona za války opravovala auta. Není to žádná křehká květinka!
Byla to herečka Olivia Coleman, představitelka Alžběty II. v seriálu koruna, která prohlásila, že je královna „ultimátní feministka!“ a dodala, že je to ona, „kdo zaopatřuje rodinu, je to ona, kdo je na mincích a bankovkách. Princ Philip vždy stál až o krok za ní. Ona za války opravovala auta. Není to žádná křehká květinka!“ složila panovnici poklonu.
Možná tedy Alžběta nikdy nebyla hlasitou aktivistkou hlásající ideje feminismu, ale její důstojné odhodlání se nakonec stalo vzorem pro ženy v celém světě a předmětem obdivu řady mužů. Se smrtí Jejího Veličenstva královny Alžběty II. tak ze světa odešla představitelka silné a schopné ženy, jejíž vzor však bude zdrojem inspirace i pro nadcházející generace.