Křičte do nebe, pozorujte sirku. Vizionářka Yoko Ono smazala hranici mezi uměním a sebepéčí
Škrtněte zápalkou a pozorujte ji, dokud nedohoří. Doveslujte na loďce doprostřed jezera v Central Parku a hoďte do vody všechny svoje šperky. Křičte do nebe. Když v padesátých a šedesátých letech dvacátého století mladá Yoko Ono s těmito nápady přišla, představovaly svérázný, osvěžující nový směr, který chápal umění jako terapeutickou činnost, již lze začlenit do každodenního života. Ono tím předjímala filozofii sebepéče, která je dnes dávno všeobecně rozšířená.
Koncept sebepéče neboli všeho, co lidé pravidelně dělají pro udržování svého duševního, emočního a tělesného zdraví, vychází z mnoha různých zdrojů, od lékařských výzkumů až po občanská hnutí za emancipaci černošského obyvatelstva v šedesátých a sedmdesátých letech. V posledních desetiletích si filozofie sebepéče získala takovou popularitu, že si ji přisvojil kosmetický a fitness průmysl a založil na ní nesmírně účinnou marketingovou strategii.
Status manželky Johna Lennona v pozdějších letech často zastiňoval vlastní činnost a kariéru Yoko Ono.
Pro Yoko Ono však sebepéče znamenala víc než jít se rozmazlit na kosmetiku a na masáž. V jejím pojetí má nespočet rozměrů: Může se projevovat jako myšlenkové soustředění, jako nabírání energie k nějakému činu, propojení individuální představivosti se světem, hledání síly v navazování vztahů s ostatními lidmi či stimulace mysli prostřednictvím humoru a her.
Mladá umělkyně a uprchlík
Status manželky Johna Lennona v pozdějších letech často zastiňoval vlastní činnost a kariéru Yoko Ono.
Když jsem náhodou narazila na básně, jež Ono psala jako mladá žena v padesátých letech, nevěděla jsem o jejím osobním životě a postojích téměř nic. Básně se nějakou záhadou ocitly v pozůstalosti Stefana Wolpeho, německého hudebního skladatele s židovskými kořeny, jehož životem a dílem jsem se tehdy zabývala.
Skladatel & básnířka
Jako dospívající mladík žil Wolpe po první světové válce v Berlíně, kde mimo jiné studoval na progresivní, experimentální výtvarné škole Bauhaus. Tam se seznámil s koncepcí terapie uměním, kterou tehdy prosazovala psycholožka a sociální pracovnice Steff Bornstein, výtvarnice Friedl Dicker, hudebnice Gertrud Grunow nebo malíř Johannes Itten.
Když se v roce 1933 ujali moci nacisté, byl Wolpe nucen z Německa uprchnout. Odloučil se tím definitivně od své rodiny – s manželkou se rozešel již dříve a jeho dcera strávila valnou část druhé světové války ve švýcarském sirotčinci.
Po válce využil Wolpe svého hudebního vzdělání a věnoval se skladbě. Hudební kompozice pro něj byly imaginativním světem, v němž mohl ztvárnit svůj úžas z nejistých začátků v dobách nouze a nevýslovné ztráty.
Yoko Ono se s Wolpem spřátelila někdy v roce 1957. V té době byl Wolpe o více než třicet let starší než ona, stejně jako jeho třetí manželka, básnířka Hilda Morley. Yoko Ono chodívala na čaj do jejich newyorského domu v Morningside Heights a užívala si „intelektuální, vřelou a jednoznačně evropskou atmosféru, kterou ti dva dokázali vytvořit“.
Ono později napsala, že ji „překvapilo, jak komplexní, precizní, a přece emotivní hudbu skládal. Neznám žádného jiného tehdejšího skladatele, který by byl tak vynikajícím představitelem atonální hudby jako on.“
Spřízněni traumatickou zkušeností i vykořeněním
Básně Yoko Ono, jež ztvárňují hlad, hrůzy i krásu v zasněžené krajině, až podivuhodně rezonují s životními osudy Wolpeho, jehož pronásledovaly vzpomínky na traumatický útěk z Německa. Později jsem si uvědomila, že jeho zkušenost je až nápadně podobná životnímu příběhu Yoko Ono, která se rovněž musela potýkat s násilím a vykořeněním.
Jako dospívající dívka byla Ono nucena spolu s rodiči uprchnout z Tokia po bombardování v březnu 1945. Rodina nalezla útočiště na venkově poblíž Nagana.
Právě tato zimní krajina imaginace se stala dějištěm básní, jež Yoko Ono sdílela s Wolpem:
sníh pohltil zapadající slunce
je pryč zářivý smutek
jen šílené zmrzlé prsty tu zůstaly
a navždy leží
na poli
jako ryby uvízlé na souši
Rodina se ocitla bez jídla a bez pořádného přístřeší a Yoko a její mladší bratr si celé dny vysnívali alternativní světy, aby unikli beznaději, která je obklopovala. Ono později v rozhovoru s kurátorkou a kunsthistoričkou specializující se na asijské umění Alexandrou Munroe vzpomínala: „Lehávali jsme na zádech, dírami ve střeše stodoly jsme se dívali na nebe, kouzlili si vzájemně před očima imaginární jídla a využívali veškerou představivost, abychom přežili.“
Zpočátku se jednalo jen o soukromá, osobní duševní cvičení. Představa jídla zaháněla hlad. Křičením do nebe bylo možno dát průchod krajním emocím.
Ono si uvědomila, že aktivní imaginace je pro ni životní nezbytností. V této beznadějné situaci „jsme potřebovali nové rituály, abychom se z toho nezbláznili“, napsala později.
V době, kdy se Yoko Ono seznámila s Wolpem, se už s rodiči nestýkala – vzájemně se odcizili poté, co se rozhodla pro uměleckou kariéru, což byla tehdy pro ženu nekonvenční životní volba.
Psaní poezie a její sdílení s Wolpem se později stalo právě takovým imaginativním rituálem, jímž Ono pečovala nejen o sebe, ale i o svého přítele. Wolpe a Morley její na stroji psané básně s láskou uchovávali, a dokonce se jim je podařilo zachránit, když v jejich bytě vypukl ničivý požár.
Sdílené rituály sebepéče
Zaujetí regeneračními rituály se pro Yoko Ono stalo základem její umělecké činnosti.
Zpočátku se jednalo jen o soukromá, osobní duševní cvičení. Představa jídla zaháněla hlad. Křičením do nebe bylo možno dát průchod krajním emocím. Zapálit sirku a pozorovat, jak plamen uhasíná, pomáhalo zklidnit mysl.
Posléze zpřístupnila Yoko Ono tyto rituály i veřejnosti, čímž vlastně vytvořila novou uměleckou formu. Díky těmto uměleckým cvičením, které sama nazývala „instruktážními díly“, se v šedesátých letech stala zakladatelkou performančního a konceptuálního umění. Jakožto žena, Japonka, umělkyně a aktivistka se často potýkala s genderovými i rasovými předsudky; její pojetí umění jako způsobu přežití jí však vždy bylo posilou.
V roce 1964 publikovala Yoko Ono knihu Grapefruit, vycházející právě z představy umění jako formy sebepéče. Dnes již kultovní text je psán v rozkazovacím způsobu a instruuje čtenáře, jak přeorganizovat své vnímání, představivost a skutky ve vztahu ke světu.
V pokynech v knize se mísí opravdová vnímavost, psychedelie i sarkasmus. „Představte si, že na nebi je najednou tisíc sluncí. Nechte je hodinu svítit, pak je postupně rozpustťe do oblohy. Udělejte si tuňákový sendvič a snězte ho.“
Umění přežití – tehdy a dnes
Nápady Yoko Ono byly zároveň vtipné i správně „ujeté“. Její umění však v sobě nese vážně míněný étos, který má význam i pro dnešní dobu.
Podle Americké psychologické společnosti trpí „32 procent dospělých Američanů takovým stresem“, že „nejsou schopni ani rozhodování v tak běžných věcech jako co si dát k jídlu nebo co si obléct“.
Přečtěte si: Toxická produktivita
V pandemii eskalovalo mnoho symptomů nemoci naší společnosti. Mezi ně patří i trend hyperproduktivního životního stylu. Zaplnit minimálně dvanáct hodin svého dne prací a seberealizačními aktivitami je žádoucí. Když na sobě nemakáš, nejsi nic.
U lidí jiné než bílé barvy pleti a mladých lidí, kteří podobně jako ženy čelí nepoměrně vyšší ekonomické nejistotě a dalším těžkým životním situacím, jsou tato čísla ještě vyšší. Ve světle této skutečnosti by bylo dobré zamyslet se nad tím, co sebepéče opravdu znamená a jak se vztahuje k umění.
V současné pandemické situaci zřejmě nepřekvapí, že se předmětem mnoha diskusí a experimentů stala terapie uměním. Pomůcky, které se v ní dnes používají, jako například omalovánky pro dospělé nebo emoční kruhy, se mohou zdát na hony vzdálené světu galerií a muzeí, jež udržují umělecký odkaz Yoko Ono. Z určitého pohledu jsou však tyto metody duchu její tvorby až podivně blízké.
Jsem přesvědčená, že v dnešní politicky i ekonomicky nestabilní době může být všeobecně přístupné pojetí umění, jaké razila Yoko Ono, zdrojem duševní obnovy, sounáležitosti a nezdolnosti. Dokáže spojovat lidi trpící nějakými obtížemi způsobem, jaký by je možná nikdy nenapadl.
Tento přístup ke světu nám může pomoci změnit své nahlížení věcí natolik, abychom dokázali zvládat každodenní život, ale může v nás i probouzet oslnivé, zdánlivě rozporuplné vize, které mohou proměnit naši představu o budoucnosti.
Z originálu uveřejněného na The Conversation pod licencí Creative Commons přeložila Lucie Mikolajková.
