Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

„Řvala jsem někdy k Pánu Bohu!“ Řádové sestry vzpomínají na Akci Ř

Barbora Šťastná | 9. 6. 2021 | 16 komentářů | Sestry | 40 582

„Řvala jsem někdy k Pánu Bohu!“ Řádové sestry vzpomínají na Akci Ř
Foto: Paměť národa

Uprostřed noci musely nasednout do autobusu. Netušily, kam je povezou. Šuškalo se, že asi na Sibiř. Tak v létě 1950 probíhala v Československu likvidace ženských klášterů.

Začínalo to vždycky stejně. Zvonění u brány, dupot mnoha nohou po schodech, hlučný vpád skupiny mužů do klauzury, křik a nadávky. Na cestu neznámo kam si sestry mohly sbalit jen to nejnutnější. „Říkaly jsme si: ‚Na co se balit, i tak nám to všechno seberou. Vždyť nás vyvezou na Sibiř anebo kam.‘ Byly jsme na to připravené,“ popisuje jejich rozpoložení Mária Mendrošová, která v té době jako sedmnáctiletá novicka žila v Katolickém domě v Žilině. 

Likvidace ženských řeholních řádů probíhala v Československu v červenci a srpnu 1950 pod krycím názvem „Akce Ř“. V dubnu toho roku jí předcházela „Akce K“, přepadení mužských klášterů a uvěznění řeholníků v internaci. Komunisté si velmi dobře uvědomovali, že jde o akce zcela nezákonné, dokonce i v rámci stalinistického Československa. A tak se snažili připravit půdu tím, že jeptišky a mnichy předem očerňovali, vytvářeli obraz klášterů jako míst hříchu, zahálky a snad i zločinu. Těsně po Velikonocích 1950 dokonce nechali z klášterů odvézt zvony, aby řeholníky během přepadení nenapadlo zvonit na poplach. 

Mysleli, že u hluchoněmých nic nepokazíme

V Československu bylo v roce 1950 necelý dvanáct tisíc řeholnic, které pobývaly v 670 klášterech a církevních domech. Jako první přišly na řadu kontemplativní řády, zaměřené především na modlitby a rozjímání, a řády školské, tedy sestry pracující s dětmi a s mládeží, u nichž hrozilo, že by mohly mladým lidem vštěpovat podvratné názory. Naopak sestry pečující o nemocné a postižené se udržely mnohem déle, už proto, že nebylo snadné za ně najít náhradu. 

Například boromejky, pracující v pražské nemocnici Pod Petřínem, mohly zůstat až do srpna 1952. Školské sestry „notredamky“ v pražském ústavu pro hluchoněmé na Smíchově vydržely až do roku 1955. „Odcházely jsme jako poslední. Asi si mysleli, že u hluchoněmých nic nepokazíme, když neslyší,“ konstatuje sestra Marie Paulína Doušová, která byla poté s dalšími sestrami přemístěna do internačního kláštera v Oseku. Většina míst, kde byly jeptišky po vyhnání z klášterů soustřeďovány, se nacházela v opuštěném pohraničí – v Bohosudově, Broumově, Oseku či Hejnicích.

Sestry knižně

Foto: Nakladatelství Dcera sestry

Kniha Sestry Kamily Hladké přináší rozhovory se čtyřmi generacemi řeholních sester. Přibližuje jejich každodenní život v dobách komunistického Československa i v současnosti. Vydalo nakladatelství Dcera sestry, 2021.

Více o knize a ukázku z rozhovorů najdete v novém čísle časopisu Heroine, které vychází 10. června.

Zvláštního zacházení se dostávalo novickám, které ještě nesložily věčné řádové sliby. Ty nemusely sdílet osud svých internovaných sester, dostaly možnost odejít do civilu, a samozřejmě se tím vzdát řeholního života. Ve většině případů tohoto pochybného privilegia ovšem nevyužily. „Naše představené nás také chtěly poslat domů. Ale my jsme začaly plakat, že s nimi chceme zůstat,“ vypráví ve svých vzpomínkách pro Paměť národa Božena Knotková, v té době devatenáctiletá novicka dominikánského řádu.

„Tak se rozhodly, že nás vezmou s sebou, ale daly nám místo bílých závojů černé, aby komunisté nepoznali, že jsme novicky.“ V jiných klášterech, například u boromejek, novicky skládaly své věčné sliby tajně a předčasně, jak vzpomíná sestra Marie Goretti: „Tatínek a maminka ani nevěděli, že už mám šaty (řeholní roucho, pozn. red.).“

Pak byly s ostatními sestrami obvykle nasazeny na práci v továrnách, často v textilkách – například v trutnovském Texlenu či v Moravolenu u Šumperka. „Já jsem pracovala při praní a zpracovávání lnu, obsluhovala a čistila jsem stroje a mechanismy a asistovala místním civilním zaměstnankyním, takzvaným údernicím, když něco potřebovaly. Vycházely jsme s nimi relativně dobře, protože jsme si držely odstup a věděly jsme, že jsme kontrolované nadřízenými, kteří o naší případné náboženské propagandě měli okamžitě informovat příslušné orgány. I přímo mezi zaměstnanci byli nastrčení informátoři tajné služby, ale ty jsme vždycky rychle prokoukly a dávaly si pozor, co kde povíme,“ vypráví sestra Mária Mendrošová, v té době už sestra Petra.

Sestry pracující v textilkách pravidelně žádaly o dovolenou ve dny církevních svátků. Když ji nedostaly, odmítly nastoupit do práce. A začalo zatýkání.

Květa Folprechtová, sestra Nives, pracovala v továrně Bytex ve Vratislavicích nad Nisou na výrobě koberců: „Po celou dobu jsme také mohly nosit řeholní oblečení, v textilních továrnách to ale nebylo vůbec praktické. Z páry byl vzduch vlhký a horký, všude totiž cákala voda. V té vodě jsme stály většinu pracovní doby, takže jsme měly promočené boty. Všechny stroje byly velmi hlučné, občas se stávaly úrazy, jako třeba ohluchnutí, useknutý prst. Musely jsme dávat pozor, aby se do stroje nedostal kus našich hábitů nebo šátek.“

Samotka jako zkouška víry

V pracovní době i mimo ni musely jeptišky samozřejmě čelit snahám o politickou převýchovu. V případě mužských řádů měly takové pokusy někdy i humornou podobu: „Když jsme stavěli přehradu na Klíčavě, přivezli nám tam nějaké svazačky, které nás měly rozptylovat, pořád se s námi chtěly družit a tančit,“ vzpomínal tehdejší jezuitský novic Josef Kolmaš. U řeholnic si podobné pokušitelské intriky komunisté odpustili, zjevně je pokládali za zbytečné, a tak převýchova měla zejména podobu politického školení, nátlaku a výhružek. 

Paměť národa v západních Čechách

Foto: Paměť národa

Sestra Petra.

Příběhy sester Nives, Edigny, Slavomíry, Petry a dalších jsou součástí sbírky Paměť národa, která zaznamenává vyprávění pamětníků dějinných zvratů 20. století. S příběhy Paměti národa se můžete nyní setkat také na výstavě. Od 9. června je v Návštěvnickém centru Plzeňského prazdroje unikátní multimediální expozice Osvobození bez svobody. Výstava pomocí autentických svědectví pamětníků odvypráví příběh druhé poloviny 20. století v Plzni a západních Čechách.

Sestry pracující v textilkách pravidelně žádaly o dovolenou ve dny církevních svátků, například na den Neposkvrněného početí Panny Marie (8. prosince) nebo na Tři krále (6. ledna). Když ji nedostaly, odmítly nastoupit do práce. A začalo zatýkání. „Hlavně mezi sestrami představenými, které považovali za iniciátorky rebelie,“ říká františkánka Petra.

Mnohé sestry pak skutečně skončily ve vězení, obviněny z šíření katolické propagandy v podobě opisování různých pastýřských listů nebo podílu na ukrývání uprchlých kněží, jehož se dopustily ještě před internací. Dva roky strávila ve vězení boromejka Edigna Bílková, z toho devět měsíců byla držena v naprosté izolaci, což zanechalo stopy na její psychice: „Samotku jsem měla z nás všech nejdelší. To bylo kruté, to bych nepřála nikomu. Kdybych mohla volit mezi deseti lety v Pardubicích ve věznici a mezi jedním rokem v budějovické vazbě, volila bych ty Pardubice. S vírou jsem se musela rvát… Kdo by to řekl, s Kristem se rvát? Ty nervy dělají někdy paseku! [...] Řvala jsem někdy k Pánu Bohu!“ Samotka byla pro řádové sestry jednou z nejtěžších zkoušek víry, protože se ocitly vytržené ze své komunity, kde je posilovalo společenství ostatních. 

Nemluvit s dětmi o Bohu

Akce Ř jako celek však nedopadla zcela podle představ organizátorů. Pronásledování a internace jeptišek totiž vedla spíše k utužení jejich víry i semknutosti jednotlivých řádů. Navíc se ukázalo, že v některých oborech je práce řádových sester prostě nepostradatelná: už od roku 1954 je komunisté začali postupně přesouvat do pečujících profesí v domovech důchodců a ústavech pro handicapované. Sehnat pro tuto práci civilní zaměstnance bylo totiž takřka nemožné. V truchlivém prostředí chátrajících zámků a často i bývalých klášterů měly jeptišky žít s těmi, které chtěl režim odstranit z očí veřejnosti, tělesně i mentálně postiženými, umírajícími, duševně nemocnými, kteří nezapadali do obrazu radostného budování.

Měly jsme podmínku, že nebudeme před dětmi mluvit o Bohu. To bylo často velmi těžké, byly jsme pokárány i za zpívání vánočních koled.

Materiální podmínky v těchto útulcích byly velmi tristní: „Nic tam nebylo – ani prádelna. Byl tam jenom kotel a neměl dvířka. Našli jsme jedny staré na smetišti a ty přidělali,“ popisuje sestra Edigie z Kongregace milosrdných sester sv. Kříže podmínky v domově důchodců u Ústí nad Orlicí. „Horší to bylo s věšením prádla. Byl tam jeden větší sál. Lidé se tam ráno postavili do fronty. Každý měl plechový hrnek v ruce a čekal a sestřička jim z velikého hrnce nalévala kávu. Až posnídali, odnesla nádobí do kuchyně a sál se uklidil. Pak se natáhly šňůry na prádlo přes celou jídelnu na všechny trámy a tam se věšelo prádlo, protože nic jiného nebylo.“

Foto: Paměť národa

Sestry v dětské psychiatrické léčebně v Ročově.

Voršilka sestra Nives pracovala od 60. let v dětské psychiatrické léčebně v Ročově u Loun. „Měly jsme podmínku, že nebudeme před dětmi mluvit o Bohu. To bylo často velmi těžké, byly jsme pokárány i za zpívání vánočních koled. Přesto byl ale pan primář rád, že nás tam má. Nehrozilo totiž, že by některá ze sester odešla na mateřskou nebo se vdala,“ vzpomíná sestra Nives. 

Přes všechna příkoří se řádové sestry vesměs shodují v tom, že komunistům „samozřejmě“ odpustily. Jak shrnuje Emilie Měřičková, dominikánská sestra Slavomíra: „To byli vlastně chudáci, nevědoucí lidé. Jinak by prostě nemohli dělat to, co dělali.“ 

Další osudy řádových sester přináší kniha Sestry autorky Kamily Hladké. Ukázku z knihy autentických výpovědí šesti řeholnic si přečtěte v novém čísle Heroine, které vychází 10. června

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Ridina Ahmedová a její revoluce Rozhodla se postavit svým traumatům a na základě zážitků, které formovaly její život, natočila podcast Sádlo. „Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale zasloužím si respekt. Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám,“ říká v rozhovoru.
  • Od Plzáka k Ratajovi Kdy a proč vznikly první manželské poradny, kde působily vyhlášené terapeutické komunity, kdo předepisoval sexuální terapie, v čem spočívala psychogymnastika? Přijměte pozvání na napínavou exkurzi po klíčových okamžicích československé párové terapie.
  • Všechno, co jste chtěli vědět o menopauze Poslední tabu musí padnout. Za menopauzu se nemáme stydět, je potřeba o ní mluvit. Ptát se na ni svých matek, vysvětlovat ji mužům, informovat o ní zaměstnavatele. Je to normální. Tedy zatím není, ale mělo by být.
  • Kroje patří na ulici Z krojových doplňků je trend, kterému propadají i ti, kdo nemají s folklorem nic společného. Živůtky, zástěry, kordulky, vyšívané kožíšky a čižmy nosí v kombinaci s koženými bundami, bavlněnými tričky a džíny. „Krojové prvky opustily truhly a půdy a zamířily do světa,“ píše Petra Tajovský Pospěchová v článku k nečekané módní story v Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 16 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Pegy | 9. 6. 2021 18:59

Milá paní vůbec nic o těchto poměrech nevíte,tak se ani nevyjadřujte. V letech 70 -85 bylo velké pronásledování věřících. Děti se nedostaly na střední či vysoké školy, tajní sledovali bohoslužby a psali si statistiky účastníků bohoslužeb a sledovali i jejich soukromý život. Kam chodí, s kým mluví. Byla to nejhorší doba totality a divím se, jak je možné že je tahle svoloč ještě stále u koryta a významných funkcí.

+8
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

JANA | 9. 6. 2021 14:47

Jsem ročník 1965 a normalne jsme zpívali vánoční koledy . Nikdy jsem neslyšela o zákazu k Bohu
Nevytahujte pořád , co by se mohlo na bývalou dobu vytáhnout
Jak se žilo lidem během válek ? Pište, ať
mladí nezapomenou.

-14
Reagovat
Naše tipy