Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Dvě tváře MDŽ: Údernicím oslavy a pro manželky mužů, co šli proti režimu, opovržení

Barbora Šťastná | 8. 3. 2021 | 3 komentáře | Mezinárodní den žen | 5 248

Foto: Paměť národa

Mezinárodní den žen byl u nás v padesátých letech jedním z nejdůležitějších svátků v roce. Ve skutečnosti ale nešlo o „oslavu všech žen“. Zatímco některé v ten den dostávaly vyznamenání na Pražském hradě, jiné žily v každodenním strachu, bídě a ponížení.

Karafiáty, vzletné projevy, recitace básní. Oslavy MDŽ v padesátých letech měly vskutku bizarní charakter. V některých podnicích šlo převážně o pánskou pijatiku, na které se ženy podílely hlavně tím, že připravily občerstvení. Jinde se slavilo naopak bez mužů: „Po programu jsme si při dechové hudbě i zatančily a vůbec nám nevadilo, že chybějí muži. Mladší soudružky vybízely k tanci starší a všem nám bylo veselo,“ popsala dělnice z jedné kladenské fabriky místní oslavu MDŽ roku 1954 v dopisu do ženského časopisu. 

Jenže oslavy, ať už s muži, nebo bez nich, na tom všem zdaleka nebyly to nejdůležitější. MDŽ byl především svátkem mohutné ideologické manipulace. „Mezinárodní den žen se bude cele konat ve znamení stupňujícího se boje za mír,“ sděloval zpravodaj Československého svazu žen roku 1952. „Boj za mír“ znamenal v překladu zvýšené pracovní úsilí. MDŽ bylo záminkou k uzavírání nejrůznějších pracovních závazků a tlaku na ještě vyšší pracovní výkon. Například roku 1951 ženy v Československu odpracovaly „na oslavu svého svátku“ dva a půl milionu brigádnických hodin, často zdarma. V rámci oslav ženy například okopávaly řepu, zedničily, sázely stromky. Režim sice ženy velebil ve vzletných proslovech, ale zároveň jejich práci brutálně zneužíval pro svůj cíl – překotné budování průmyslu a družstevního zemědělství. 

Osudy žen politických vězňů zůstávají poměrně neznámé. Nebyly sice ve vězení, to ale neznamená, že mohly vést normální život.

Ne všechny ženy se na tom samozřejmě podílely s nadšením. Takto například dopadla dojička, která se zavázala zvyšovat dojivost krav sovětskou metodou Malinovové a byla za to oceněna na Pražském hradě: „Když se vrátila domů, ostatní ženy, snad ze žárlivosti, jí práci ztěžovaly, až tato z kravína utekla. Nyní je taková situace, že žádný v kravíně nechce dělat,“ cituje Denisa Nečasová ve své disertační práci o ženském hnutí zprávu z jednoho středočeského JZD. 

To nebyl vůbec můj manžel

Byla tu ještě jedna skupina žen, o kterých se v proslovech k MDŽ vůbec nemluvilo. Byly to ty, které se dostaly do jakéhokoliv rozporu s komunistickým režimem. Ať už proti němu vystoupily přímo, a samy skončily v komunistických kriminálech, anebo sdílely úděl svých uvězněných manželů. Osudy žen politických vězňů ostatně patří k těm, které dodnes zůstávají poměrně neznámé. Nebyly sice ve vězení, to ale neznamená, že mohly vést normální život. 

Začínalo to vždy stejně: dramatickým zatčením manžela a neurvalou domovní prohlídkou. A potom řadu týdnů či měsíců rodina neměla tušení, kde se jejich muž a otec nachází a jestli je vůbec naživu. Manželka ho znovu mohla vidět až u soudu – pokud ji tam ovšem pustili, protože některé ostře sledované procesy měly speciálně vybrané publikum. 

Paměť národa pomáhá pamětníkům

Pamětnice a pamětníci, kteří vyprávěli své příběhy pro Paměť národa, nyní potřebují naši pomoc – s nákupy, léky nebo s registrací k očkování. Potřebují také kontakt, aby se necítili izolovaní. O válečné veteránky a veterány, přeživší holocaustu, někdejší politické vězněné a mnoho dalších se v této nelehké době starají pracovníci Centra pomoci Paměti národa. Telefonují, nabízejí pomoc. Ohroženým seniorům můžete pomoci pravidelným nebo jednorázovým příspěvkem. I drobná částka pomůže.

„Když maminka se vrátila od soudu v Pardubicích, přijela úplně vyřízená a říkala: ‚To nebyl vůbec můj manžel, to byl někdo cizí. Nejen, že tak vypadal, ale on mluvil takové nesmysly, které se v životě nestaly. Prostě bylo vidět, že měl nějaký naučený text‘,“ říká Iva Bejčková, dcera uvězněného Bohuslava Kořínka. 

Ženy byly často vystaveny tlaku, aby se od svých manželů distancovaly, rozvedly se s nimi – a to se také mnohdy stávalo. Pokud ovšem vytrvaly, znamenalo to pro uvězněné muže velkou psychickou podporu. Miluše Axamitová například deset let čekala na svého snoubence Antonína, odsouzeného za velezradu, protože pomohl třem lidem zprostředkovat přechod přes hranice. Zatkli ho v prosinci 1949, v době, kdy plánovali svatbu. První rok o něm neměla žádné zprávy, teprve po roce dostala první dopis a po roce a půl jí byla umožněna první návštěva. „Jednou jsme měli návštěvu zrovna na Antonínův svátek v červnu. Protože předat se nic nesmělo, říkala jsem si, že bych mu mohla dát alespoň kytičku. Měl rád luční kvítí, tak jsem natrhala na jeho zahradě a v okolí nějaké květinky a nesla jsem mu je. Ale nedovolili mi dát mu ani květiny. Musela jsem je odnést zpátky. Protože to už bylo na lágru Vojna, odnesla jsem květiny na Svatou Horu,“ říká ve svých vzpomínkách pro Paměť národa. Antonín Axamit byl propuštěn na amnestii v květnu 1960, o tři měsíce později měli svatbu. 

Foto: Paměť národa

Anna Bořkovcová, dcera vězněného Vojtěcha Marešky, vzpomíná na těžký osud své maminky.

Máma skoro nebyla doma

Pokud žena před manželovým uvězněním nepracovala, rodina se často ocitla v akutní hmotné nouzi. Najít práci ale v postavení manželky politického vězně nebylo snadné. Anna Bořkovcová, jejíž otec Vojtěch Mareška byl uvězněn roku 1954 za členství v katolickém společenství Rodina, vzpomíná, že její matka musela živit dvě děti i své staré rodiče: „Maximálně sehnala úklid a do čtrnácti dnů ji vyhodili.“ Nakonec si udělala kurz pro zdravotní sestry a sloužila denní i noční směny, zatímco děti hlídala babička. Ta ale po čase zemřela: „To jsme zůstali plonkoví. Máma skoro nebyla doma. I když byla babička nemocná, uvařila a zatopila. Pak nebylo nic. Bydleli jsme v kapitulní maštali přestavěné na byty. Bylo to vlhké, plesnivé.“

V podobné situaci se ocitla také Josefa Bořek-Dohalská, původně princezna z rodu Thurn-Taxis. Po uvěznění manžela nastoupila jako pomocnice údržbáře v podniku Fruta: „V sezoně, kdy se zpracovávalo ovoce a zelenina nejvíce, byla v práci pořád. Odcházela v pondělí ráno a my jsme ji viděli až v sobotu večer. Psala nám do knihy, co a jak si máme udělat k jídlu a jak se o sebe postarat. Nebýt pevné víry mé máti, nevím, jak bychom to zvládli,“ vzpomíná pro Paměť národa její syn Antonín Bořek-Dohalský. „Sebrali nám dokonce i potravinové lístky. Soudruzi asi chtěli vyzkoušet, jak dlouho přežijeme bez jídla,“ dodává. 

Rodina Bořek-Dohalských čelila i další šikaně, která často postihovala rodiny politických vězňů: nařízenému vystěhování. Naštěstí našli útočiště v bývalém zahradním domku jejich babičky na zámku v Lysé nad Labem. Ten byl sice pro nadměrné metry rozdělen na několik bytů, pořád to ale bylo lepší než „jednopokojová díra“, kterou jim slibovali přidělit příslušníci StB. 

Foto: Paměť národa

Josefa Bořek-Dohalská, původně princezna z rodu Thurn-Taxis. Po uvěznění manžela našla s dětmi útočiště v bývalém zahradním domku jejich babičky na zámku v Lysé nad Labem. Snímek je z roku 1980. Na starší fotografii v úvodu článku je zachycena i se svými čtyřmi syny.

Museli přece spáchat aspoň něco

Někdy se manželky politických vězňů setkávaly s podporou širokého okolí. Antonín Bořek-Dohalský například vzpomíná, že jim pomáhali dělníci z Kovony, továrny na kovový nábytek v Lysé nad Labem: „Všichni víme, co postihlo princeznu Thurn-Taxis. Za války jsme se chodili na zámek nažrat, tak kdo má, dejte, co můžete,“ prohlásil prý jeden z nich na závodní schůzi a do krabice od bot vybírali potravinové lístky i peníze. 

Na solidaritu obyčejných lidí vzpomíná i Vladimír Albrecht, jehož otec byl odsouzen v procesu s bývalými členy agrární strany: „Ten běžný lid se k tomu poměrně přiznával, že se děje nespravedlnost. V rámci toho máma jednou třeba dostala nějakou odměnu v práci a koupila nám kolo.“ 

Mnoho lidí podlehlo pomlouvačným kampaním a přiklonili se k názoru, že političtí vězni si za to částečně mohou sami.

Ale věznění trvalo mnoho let, takže na podporu okolí nebylo možné spoléhat donekonečna: „Pamatuju si na jednoho tátova kamaráda, vždycky přišel a říkal mojí sedřené mámě: ,Milostivá paní, uvidíte, že do půl roku je Oldříšek zpátky.‘ To jsme byli vždycky zaražení, protože to člověk nevěděl, jak na tohle něco říkat. Když už to trvalo čtvrtý rok, tak i ty jeho návštěvy se rozředily. Okolí se s tím vyrovnalo, že když je to na dvacet let, tak je to navždy,“ dodává Vladimír Albrecht. 

Mnoho lidí navíc podlehlo pomlouvačným kampaním a přiklonili se k názoru, že političtí vězni si za to částečně mohou sami. „Nikdo přece není ve vězení úplně nevinně, musel spáchat ,alespoň něco,“ domnívala se část veřejnosti. Například bývalé agrárníky, k nimž patřil otec Vladimíra Albrechta, komunisté označovali za „klerofašisty“. „Lidi to tím pádem vnímali tak, že asi měli něco společného s Němci za války, což byla samozřejmě hloupost,“ vzpomíná Albrecht. 

Tati, proč tě zavřeli? 

I ty rodiny politických vězňů, které se během pobytu v kriminálu nerozpadly, utrpěly hluboké citové trauma, ne nepodobné situaci po rozvodu. „Nikdy jsem nevěděl, co mám tátovi o sobě psát,“ přiznává Vladimír Albrecht a popisuje rozpačitost při návštěvách ve vězení před mužem, který mu byl vlastně cizí. 

Foto: Paměť národa

Lenka Bártová v době otcova věznění.

Některé ženy, aby svoje děti ochránily, před nimi raději o otci vůbec nemluvily. Tak tomu bylo například v rodině Lenky Bártové, rozené Trutnovské, jejíž otec byl odsouzen na doživotí a ve vězení strávil patnáct let. Zavřeli ho, když jí byly tři roky, znovu se s ním setkala až na prahu dospělosti. „Moje první otázka byla: ‚Tati, proč tě zavřeli?‘ On mi řekl: ‚Neptej se.‘ Takže ani on nesměl mluvit, ani po tom propuštění.“ Krátce poté otec zemřel. „Mám pocit, že na pohřbu si maminka poprvé dovolila projevit svoje city naplno. Protože tam to bylo beztrestné,“ dodává Lenka Bártová. 

I mnoho dalších dcer a synů politických vězňů popisuje zvláštní pocit, když si jako dospívající nebo už dospělí znovu hledali vztah ke svým propuštěným otcům, které do té doby znali jen při krátkých setkáních v místnosti s ostrahou. 

Navenek žádné velké drama

„Zatímco muklové prožili fyzické utrpení, tak ženy sice fyzicky netrpěly, ale byly vystaveny dlouhodobému a velmi brutálnímu tlaku komunistů,“ říká spisovatel Lubomír Vejražka, který tomuto tématu věnoval svou knihu Nezhojené rány národa. „Navenek žádné velké drama, spíš běžný, ale velmi tvrdý život.“ Konvenční představa hrdinství vypadá jinak, ženy politických vězňů a jejich děti k němu neměly příležitost. Jejich úděl spočíval v nekonečném narážení na bariéry ústrků, vyhazovů a nemožnosti žít a pracovat po svém. Zachovat si v těchto podmínkách po celá léta věrnost vyšším mravním principům znamená však skutečné hrdinství.

Komunističtí funkcionáři při projevech k MDŽ hovořili o budování lepšího světa pro všechny, skutečnost byla ale jiná. Ženy a děti politických vězňů se sice směly podílet na dřině spojené s „budováním“, jakékoli lepší zítřky jim ale měly být odepřeny.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Česko potřebuje prezidentku Danuše Nerudová, Lenka Bradáčová, Miroslava Němcová – ženy, o kterých se v souvislosti s kandidaturou mluví nejčastěji. Rut Kolínská, kterou na prezidentský post doporučoval Václav Havel. Adéla Šípová, která převálcovala své soupeře v boji o senátorské křeslo. Která z nich by se vám na Hradě líbila nejvíc? Vyzpovídali jsme pětici „prezidentek“ z titulní strany.
  • Feministická knihovnička Spolu s autorkami z knihovny Gender Studies jsme připravili přehled titulů, které formovaly ženské hnutí v jeho jednotlivých fázích. Od Vlastního pokoje přes Druhé pohlaví až po Ovoce poznání. Které knihy k nám stále živě promlouvají?
  • A pokud neumřela, pracuje dodnes „Čím víc pracujete, tím jste lepší. A o to víc chcete pracovat, protože zpětná vazba vám čechrá ego. A tak tomu přizpůsobíte celý svůj život,“ píše Michelle Losekoot v článku, ve kterém se každý workoholik zděšeně pozná. Jak se zbavit závislosti na práci ve společnosti, která výkon tak adoruje? A jak zjistíte, že máte problém?
  • Metafory našich životů Vyjasněme si pojmy, které zaznívají v diskusi o genderové nerovnosti. Skleněný strop, děravé potrubí, neviditelná práce… Pokud si nebudeme rozumět, těžko se na něčem můžeme dohodnout.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Andy | 12. 3. 2021 15:58

Zvasty.

-5
Reagovat
Naše tipy