Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Výzva Nory Fridrichové ženám: Muži to za nás neudělají

Jana Ustohalová | 7. 3. 2021 | 267 komentářů | Rozhovor | 96 202

Foto: Petr Jandera

„Chci se pokusit motivovat ostatní ženy, aby nabraly sílu. Ano, život je nespravedlivý, ale když o tom budeme jen dokola mluvit, nezměníme to,“ říká Nora Fridrichová, jedna z našich nejvýraznějších televizních novinářek. Proč je dobré pomáhat samoživitelkám, proč mají ženy méně šancí a není je víc slyšet ve veřejném prostoru? K zítřejšímu Mezinárodnímu dni žen vám přinášíme „posilující“ rozhovor z listopadové Heroine.

Většinou rozhovory s úspěšnými ženami začínají otázkou: „Jak zvládáte sladit práci a rodinu?“ Ale váš muž Robert Záruba je také vytížený novinář, takže by mě zajímalo, jak zvládá rodinu a práci skloubit on.

Myslím, že tohle rozdělení rolí jsem ve svém případě úplně nezvládla. Leží to víc na mně a v poslední době mě to začíná už opravdu iritovat. Jenže je trošku pozdě to řešit, ostatně jsem si to takhle nastavila sama. Na druhou stranu už jsou teď dcery větší, takže to jde snáz než dřív. To je typický úděl českých žen, že máme špatně vychované muže. Dělaly to tak naše matky, když na sebe braly větší díl starosti o rodinu, a děláme to podle mě i my.

Jedna moje kamarádka říká, že nadějí v přenastavení rolí ohledně péče o rodinu a domácnost jsou samoživitelky, které vychovávají syny. Ty nemají jinou možnost než chlapce naučit, jak se o sebe postarat, a oni pak tohle uspořádání přenášejí do svých rodin, když se stanou otci. Souhlasíte?

Nejsem socioložka, ale vnímám, jak žije generace mileniálů, a mám kolem sebe taky děti samoživitelek. Cítím v nich velký potenciál, jsou to často rváči. Pocházejí z nuznějšího prostředí a mají trochu jinak nastavené hodnoty. Jenže mají také mnohem míň příležitostí. 

Prostředí samoživitelek znáte dobře, věnujete se dobročinnosti ve spolupráci s řadou organizací, které pomáhají osamělým rodičům. Jakou od nich máte odezvu?

Během koronakrize jsme organizovali pro potřebné samoživitelky nákupy potravin a drogerie, protože často nemají ani na jídlo pro děti. Mimo jiné jsem jim nabízela zdarma online konverzace v angličtině a němčině, ale zájem o ně byl minimální. Trochu mě to mrzelo, říkala jsem si, že nákup přece není to jediné. Jako by si některé matky kladly malé cíle. Ptala jsem se sama sebe, jestli je nekladou i svým dětem. Podobně když jsem nabídla dětské knížky, hlásily se úplně jiné ženy než ty, které chtěly nákupy. Napadlo mě, jestli vnímají, jak je vzdělání důležité. Tím nechci říct, že na to kašlou. Možná je zkrátka sociální rámec něco daného, co jejich děti nemůžou překročit.

Tohle chování popisuje mnoho sociologických studií. Pokud žijete v kultuře chudoby třeba už několikátou generaci, nevidíte ve vzdělání smysl. Víte, že se z nouze a ze sociálně vyloučeného prostředí prakticky nemáte šanci dostat.

Myslím, že to je mylná představa. Třeba by se z chudoby dostali. Znám jednoho kluka, který je synem samoživitelky, a ten naopak chodil na brigády a snažil se dostat na vysokou, aby ten stín překročil.

Váš pořad 168 hodin se od začátku věnoval spíš politickému dění. Reportáže o sociální problematice se začaly objevovat až v posledních letech. Souvisí to s tím, že se vám narodily děti a začala jste být na tahle témata citlivější?

To je zajímavá otázka. Ten pořad měl za dobu své existence různé tvůrce a každý do něj přinesl svoje témata. Pravdou je, že jsou mi sociální témata blízká a zároveň je mi blízký styl novinařiny, kterému se v angličtině říká advocacy journalism. Znamená to obhajobu nebo obranu slabého před silným, před systémem, státem nebo před velkou firmou, která dělá nějaké nepravosti, protože je vůči jednotlivci v lepší pozici. Je pravda, že když jsem nastoupila zpět po prvním porodu, začala se ve 168 sociální témata hodně objevovat.

Přinášejí ženy do veřejného prostoru jiná témata, protože jsou ženy?

V redakcích je ženský element strašně důležitý právě proto, že ženské vnímání světa, ženský pohled se zaměřuje na jiný typ problémů, otevírá přesně ta témata, o kterých mluvíte.

Tedy takzvaná měkká témata jako zdravotnictví a sociální problémy. A o „tvrdých tématech“, jako je politika, kriminalita a ekonomika, většinou píší muži, že?

Tímhle rozdělením už naznačujete, že muži se o ta měkká témata nezajímají. Jenomže se jich naprosto bytostně dotýkají už jen proto, že i oni mají rodiny nebo se někdy dostanou do nemocnice. 

Speciálně v české žurnalistice je hodně žen na nižších pozicích, což kopíruje i situaci ve společnosti. Čím výš, tím méně žen. Čím to je?

Proč nemáme tolik expertek na rozpočet a každá druhá děláme sociální témata? Možná to vychází z nějakého tradičnějšího rozdělení rolí. Přestože ženy ve společnosti početně převládají, v politice jsou zastoupeny ani ne třetinově. Nevím, čím to je. Já sama nejsem člověk, který by neměl tah na branku, nechci si stěžovat na nedostatek příležitostí, ale o společnosti to něco vypovídá. 

Měly by tedy ženy mít větší zastoupení na veřejnosti nebo v rozhodovacích funkcích?

Když se podíváte do adresáře kontaktů v České televizi, naprosto v něm dominují muži. Já se u nás v redakci pokouším hledat expertky, abychom neměli na obrazovce moře mužských hlav. I esteticky to vypadá divně, jako kdyby ženy opravdu jen seděly doma a vařily dětem kašičky. Expertky tu jsou, jen je třeba přestat uvažovat stereotypně. Tím nemyslím na nějaké umělé kvóty, jde jen o to, ukazovat svět pestřejší, než jak jsme ho líčili dosud.

Celou základní školu se učíme líp než kluci. Ale pak se něco stane a holky to zabrzdí. Možná nám společnost tak, jak je nastavená, nenápadně vysvětluje, že na tohle už nemáme – a my na to přistoupíme a přijmeme, kde je naše místo.

Jaká jste vlastně šéfka? Jste jako žena a matka malých dětí vstřícnější k podřízeným kolegyním, které také mají děti?

Televizní žurnalistika je velmi specifická práce, a zvlášť v našem pořadu. Když mi zavolá reportérka, že má nemocné dítě a nemůže přijít do práce, je to obrovský problém, protože za ni nemám záskok. V našem pětičlenném týmu je to složité. Opakovaně jsme na to naráželi a neuměli najít řešení, nemám v rezervě někoho, kdo by čekal doma a naskočil, kdykoli je potřeba. Vždycky jsme se snažili najít jiné řešení, třeba že by pohlídal manžel nebo někdo jiný. Ve zpravodajství, kde je větší tým lidí, se to řeší snáz.

Jste novinářka s dlouholetými zkušenostmi, takže máte srovnání. Dovolí si politici k novinářům víc než dřív?

Připadá mi, že politici od nás novinářů očekávají devótnější přístup, než bylo zvykem. Jako kdyby to byli lepší lidé, ke kterým si nemůžeme dovolovat asertivní tón. Trochu se bojím, jestli na to naše profese nezačala přistupovat. Málokdy jsem svědkem konfrontačního rozhovoru, kdy dojde i na nějaké emoce, protože se politik dostane do úzkých. Ani v televizi nebývá pravidlem, že by politik dostával nepříjemné otázky na tělo. 

Znamená to, že novináři jsou k politikům méně kritičtí, než bývali?

Zdá se mi, že ano. Třetina médií patří přímo premiérovi této země a troufnu si říct, že dohromady polovina médií je vůči němu vlídnější, to je patrné. Prostor pro svobodnou žurnalistiku se nám tady najednou během několika let poměrně dost zúžil. Do toho fungují sociální sítě, kde si politici vytvářejí svoje alternativní komunikační kanály. Třeba SPD komunikuje se světem zcela mimo oficiální tiskové konference, jen na sociálních sítích, novináře nepotřebuje.

Vraťme se od politiků k ženám. Mají stejnou startovní čáru jako muži?

Vlastně to máme ještě lepší, protože se celou základní školu učíme líp než kluci. Ale pak se něco stane a holky to zabrzdí. Možná je to tím, že se stáváme mámami a nemáme tolik času budovat kariéry. A možná nám společnost tak, jak je nastavená, nenápadně vysvětluje, že na tohle už prostě nemáme – a my na to přistoupíme a přijmeme, kde je naše místo. 

Nesouvisí to se školstvím a se systémem jako takovým?

To je možné. My doma s dcerkami hodně čteme. Teď shodou okolností několik hezkých knížek o ženských hrdinkách, třeba Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky. A starší dcera přišla s tím, že chce být vědkyní. To mě překvapilo a měla jsem z toho obrovskou radost, protože v rodině žádného vědce nemáme. Myslím, že za to můžou právě tyhle knížky, protože v nich čte o ženách, které překonaly hranice své doby. 

Mám pocit, že pravidla ve společnosti a politice nastavují spíš muži než ženy…

Přiznám se, že mně tohle zjevné nastavení pravidel moci nevadí. Já je totiž ráda překonávám. O to lepší pocit pak mám, když se mi to povede. 

Jenže kolik je nás takových, které se vůči pravidlům nastaveným muži vymezujeme?

Dost málo, když se podíváme na zastoupení žen ve veřejném prostoru. Ale já si na to nechci stěžovat, pro mě je to naopak výzva. Když budeme dokola říkat, že je to špatně, tak to nikdy nezměníme. Muži to za nás neudělají. My už máme určité postavení, tak se pojďme starat o ženy, které jsou na tom hůř. Chci se pokusit překonávat tyhle hranice a motivovat ostatní, aby nabraly sílu. Ne sedět a naříkat, že je to nespravedlivé. Ano, život je nespravedlivý, ale když o tom budeme pořád dokola jen mluvit, nezměníme to.

Takže bychom se měly my ženy víc podporovat?

Určitě. Protože v ochotě táhnout za jeden provaz máme opravdu deficit. Vždycky je dobré začít ve vlastních řadách. 

Nora & Heroine sólo rodičům!

Foto: Michaela Kramárová

Nora Fridrichová nás inspiruje. Společnost Partners, pod níž funguje i mediální dům Partners media vydávající Heroine, vyhlásila finanční sbírku, ve které se vybralo více než dva miliony dvě stě tisíc korunCelkem 1,9 milionu předáváme Noře a organizacím, s nimiž spolupracuje: 1,68 milionu z této částky věnujeme na nákupy potravin na rohlik.cz. Značka Rohlík odečte 30 % z ceny každého nákupu, takže do potřebných rodin zamíří potraviny v hodnotě 2,184 milionu Kč. Tři sta tisíc pak poputuje k nadaci ROSA – centrum pro ženy.

Časopis Heroine je partnerem také další akce, kterou Nora vymyslela a pomáhá realizovat. Jmenuje se Šatník. V prostorách pražského kulturního centra Kasárna Karlín vzniká výdejní místo oblečení a obuvi pro samoživitele a jejich děti. Zapojit se můžeme všichni a přinést do Kasáren Karlín oblečení nebo boty, které naše děti už nepotřebují. Sběr oblečení, hraček, sportovních a školních potřeb a drogerie pro rodiny samoživitelů probíhá vždy v pátek a v sobotu od 10 do 19 hodin. 

Úspěšné ženy se mají zaměřit na podporu těch, které neměly tolik štěstí?

To, jak to dnes vypadá, souvisí s nastavením společnosti, která je prostě mužská. Ženy, které se dostaly do nějakých pozic, si je chtějí udržet, protože se dokázaly dostat do mužského prostředí. Nechtějí tam pustit víc žen, protože by tím pádem ztratily svoji jedinečnost.

I já mám ale zkušenost, že ženy, zejména pakliže jde o ryze ženskou věc, se rozdělí rády. Muži mají historicky víc zkušeností se spoluprací, umějí se semknout do smečky a podělit si role. My ženy nemáme menší schopnosti, jen méně praxe, protože jsme v řídicích pozicích vlastně jen pár desítek let. 

V případě žen a jejich uplatnění ve společnosti a v práci hraje taky roli právě i samoživitelství. V drtivé většině případů zůstávají po rozpadu vztahu děti v péči ženě, což je obrovská zátěž a často to pro ni znamená pád do chudoby. Dřív se jim snažily pomáhat humanitární organizace nebo charity, dnes se mi zdá běžnější, že jednotliví obyčejní lidé podporují konkrétní samoživitelky třeba pravidelným nákupem potravin. Čím to je, že se lidé angažují takhle individuálně?

Protože si můžete na Facebooku prohlídnout profil té samoživitelky, přečíst si, co o sobě píše. Její příběh se stane i vaším příběhem. Nejsem moc velká příznivkyně sociálních sítí, vidím jejich celkové dopady velmi negativně, ale tohle je věc, která je skvělá. V tomhle ohledu sociální sítě opravdu pomáhají a já se je snažím maximálně využívat. Když posíláte peníze přes neziskovku, nemusíte mít jistotu, kam jdou, v některých lidech vznikne pocit, že s nimi ta organizace hospodaří neprůhledně. Právě proto dávají v řadě případů peníze přímo.

Je to taková každodenní obyčejná dobročinnost?

Je to patronství, berete si na starost někoho konkrétního. Nejlepší a nejefektivnější je najít si ve svém okolí konkrétní ženu samoživitelku a pomáhat jí přímo. Vidím i okolo sebe, že kamarádky, které jsou na tom finančně líp, si najdou nějakou mámu nebo si pomáhají navzájem. Často stačí vcelku málo, aby se zase zvedla a šla dál.

Přitom tu máme poměrně sofistikovaný sociální systém. Politici neustále opakují, že lidé žijí z dávek a zneužívají je, jenže pak tu jsou desetitisíce samoživitelek, které nevyjdou ani s penězi na jídlo, když jim nepřijdou alimenty. Jak to tedy je?

Když žijeme v zemi, kde je průměrná výše alimentů dva tisíce korun, ptejme se, jestli je systém opravdu sofistikovaný. Kožené boty pro děti stojí tisíc korun, takže pochybuji, že je to adekvátní suma. Zároveň matky často upozorňují, že je soudkyně při jednáních o alimentech přesvědčují, ať si radši řeknou o trošku méně, že je pak snadněji dostanou. Vlastně je to také příklad menších ambicí. Chtějte po otci méně, bude to snazší dostat.

K údajné sofistikovanosti sociálního systému bych podotkla jen tolik, že když jsme letos natáčeli, jak se na některých úřadech práce chovají k tomu, kdo přijde žádat o pomoc, dostali jsme pak tisíce dopisů od lidí, kteří zažili něco podobného. To naznačuje, že systém je velmi přísný, aby nedocházelo ke zneužívání dávek, ale zároveň jsou zaměstnanci alespoň na některých úřadech mentálně nastavení tak, že by raději nikdo neměl dostat nic, aby toho nezneužil.

Podle statistik bere dávky jen asi třetina lidí, která na ně má nárok…

Natočili jsme reportáž, v níž bývalé pracovnice úřadu práce přesně tohle popisovaly. Jak byli zaměstnanci i finančně motivováni, aby odmítli co nejvíce žádostí. V reportáži mluvily tři bývalé zaměstnankyně úřadu práce, které dál pracují v oboru, každá z jiného města, neznaly se. Dostali jsme pak pokárání z velké mediální rady, že jejich tvrzení nemáme jak dokázat. Ano, očité svědectví bývalých pracovníků se dokázat nedá. Ale čísla, která zmiňujete, taky něco dokládají. Opravdu to vypadá, že systém je nastavený tak, aby byla ve skutečnosti pomoc potřebným co nejlevnější pro stát.

Foto: Petr Jandera
Další fotky v galerii (5)

Nemůže stát pomáhat i jinak než penězi?

Může předškolní docházku přizpůsobit tak, aby mohly maminky samoživitelky zároveň pracovat a měly šanci dát děti do státních, ne do drahých soukromých školek. Nebo může daňově zvýhodnit firmy, aby pro ně bylo zajímavé nabízet víc polovičních úvazků. Možností je mnoho, nemusíme se bavit jen o penězích.

O chudobě a špatné situaci samoživitelek se píše léta a situace je pořád stejná. Proč?

Část lidí se domnívá, že chudí jsou nějaký poddruh, který tady někde vedle nás žije, typicky na ubytovně nebo na kraji města, a vlastně se nás netýká. Ale příběhy samoživitelek dokazují, že se to může stát úplně každému. Když se podíváte na bezdomovce, často to jsou bývalí podnikatelé, i velmi úspěšní lidé, kteří vinou okolností, třeba tragického úmrtí v rodině, nemoci nebo rozvodu, skončili na ulici. Pád na dno může být hodně rychlý. Mezi samoživiteli je hodně vdov a vdovců. Nejsou to lidé, kteří by si svoji situaci zavinili sami, jak se o nich často říká. Možná že nám chybí právě vědomí, jak jsou nám chudí lidé ve skutečnosti blízko. A přebývá nám sobeckost.

Kdo je Nora Fridrichová

Foto: Petr Jandera
  • Narodila se v roce 1977 v Pardubicích.
  • Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze a obor lidská práva na Londýnské univerzitě ve Velké Británii.
  • V médiích působí od roku 1993, začínala na TV Nova. Od roku 2000 je v České televizi jako reportérka, moderátorka a dramaturgyně.
  • Od roku 2006 připravuje každý týden pořad 168 hodin a každou neděli večer je jeho hlavní tváří.
  • V roce 2011 získala Novinářskou křepelku za výjimečné moderátorské schopnosti, kompetenci a vtip.
  • Jejím partnerem je známý sportovní komentátor ČT Robert Záruba, s nímž má dvě dcery.
  • Je velmi aktivní v dobročinném dárcovství, organizuje pomoc především pro samoživitelky.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • FILOZOFKA ANNA HOGENOVÁ Hluboký rozhovor o signálech, které nechceme slyšet. O tom, že nejdůležitější životní momenty přicházejí nenápadně a potichu. O smrti nejbližších, ale i o kolektivní katastrofě, kterou teď jako lidstvo možná prožíváme. Kam nás mohou mezní situace zavést a co si díky nim můžeme uvědomit?
  • KULT MLÁDÍ KONEČNĚ STÁRNE Protože stárne i česká populace. Přesto stále není zvykem mít na obálce lifestylového časopisu ženu ve zralém věku nebo mluvit o problémech starších generací, o jejich životech, přáních nebo potřebách. Co seniorům opravdu chybí? A jak se jich dotýká současná pandemie? Reportáž Jany Patočkové doprovázejí výmluvné fotografie Jany Plavec.
  • POJĎME MLUVIT O KLITORISU O anatomii orgánu, který není žádným malým knoflíčkem nad poševním vchodem, ale ptákem rozpínajícím svá křídla po stranách vulvy. Lucie Jarkovská vysvětluje, na co všechno má vliv (znovu)objevení klitorisu a jak je důležité uvědomit si, že lidské tělo neznamená mužské tělo.
  • SUSTAINABLE MÓDNÍ PŘÍLOHA Jak vypadají textilní materiály budoucnosti? Technologie inspirované přírodou jsou na vzestupu. Představujeme módní značky, které chtějí to nejlepší pro své zákazníky i pro planetu. Udržitelnost je pro ně klíčová. A stejně tak je pro ně důležité, aby to na ně někdo neušil.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 267 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Jaroslav | 7. 3. 2021 7:11

Ono feminismus jako vztahová záležitost už moc velký smysl nedává. Řeší se vztahy ale způsobem, že ženy řeší sebe. Zdravý vztah ženy a muže je reciproční zájem o toho druhého ale že tato společnost uznává trendy sobeckosti tak taky fatálně dopadne. Dělá se vše možné aby se lidi odcizovali a navázat vztah je v podstatě nemožný. Lidi se nudí a tak to řeší on-line a virtualitou představ. Jediné co dává smysl je cílená výuka empatie. Jinak tahle naše společnost sobeckosti nemá šanci přežít sto let.

+76
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Hana | 7. 3. 2021 7:37

Článek pěkný, paní Noře fandím, a na omezené muže platí jen jedno - neomezenost žen. Muži už dávno pochopili, že jsme ta lepší půlka lidstva a jen se brání přijít o své výsady panů tvorstva. Proto se bez nich neobejde žádný hrozně důležitý úřad, žádné vedení kdejaké firmy, vedení politických stran - neuneslo to by jejich ego. Nejsem žádná feministka, ale štve mne, jak jsou ženy dodnes ponižovány pouhým pohledem - šup k plotně a dětem - tam je tvoje místo, o svět se postaráme my, Muži. Až svět povedou ženy - matky, bude to vypadat jinak, protože ty vědí, co je opravdu důležité, ty si nebudou hrát na vojáčky.

-52
Reagovat
Naše tipy