Strach z nespavosti jí přivodil závislost na lécích. Odvykání je prý horší než u alkoholu

Říká se jim hypnotika třetí generace: jde o léky působící tlumivě na centrální nervový systém, které se užívají k léčbě nespavosti a vzniká na ně závislost. Jedním z nich je často předepisovaný Stilnox, jehož účinnou látkou je zolpidem. Toto hypnotikum je určeno ke krátkodobému užívání, které by nemělo překročit čtyři týdny.

Já jsem Stilnox jsem začala brát z opravdu hloupého důvodu. Ne že bych vyloženě špatně spala, spíš bylo velice pohodlné vzít si prášek a do deseti minut usnout, vůbec o sobě nevědět a být druhý den odpočatá a fungující (zpočátku jsem byla nočním spánkem opravdu osvěžena). Stav, který mi Stilnox navozoval, mi byl velice příjemný. Byl to pocit většího sebevědomí. Cítila jsem, že zvládnu jakékoli aktivity, které mám na druhý den naplánované, i když jsem z nich měla předtím obavy.

Už v počátcích se mi občas stávalo, že jsem si vzala větší dávku, než jsem původně zamýšlela. Stilnox jsem si ráda brala před událostmi, které pro mě byly stresové, jako například dlouhá cesta letadlem. Měla jsem strach, že když nebudu fit, nebudu den dobře zvládat. Pocit, že jsem po Stilnoxu fit, jsem měla ale jen já sama. Když jsme měli jednou s mým mužem a s dcerou letět na Kanárské ostrovy, předávkovala jsem se. Svoji osmiletou dceru jsem za noc několikrát vzbudila – opakovaně jsem vstávala a brala si další tabletku. To jsem ale sama netušila. Byla jsem už v tak omámeném stavu, že jsem nevěděla, co dělám. 

Další den jsem byla naprosto zmatená. Nedokázala jsem téměř artikulovat. Nedokázala jsem koordinovat své pohyby, neustále jsem do něčeho narážela. Na letišti jsem nechápala, co mám dělat, jak například projít bezpečnostním rámem. Neustále jsem se dávala do řeči s cizími lidmi, ti ale hned viděli, že jsem úplně mimo, a odvraceli se ode mě. Nic jsem si ale nepamatovala. Let trval šest hodin, já jsem ale nevěděla, jak jsem se na místo destinace dostala. Toto všechno mi pak povídal můj manžel. Měla jsem celý den stav amnézie. Můj muž byl zoufalý a uvažoval o tom, že to otočíme zpátky a neodletíme. Můj stav popsal jako kombinaci demence a přehnaného sebevědomí.

Byla to pro něj tak šokující zkušenost, že mi řekl, že jestli se to stane ještě jednou, rozvede se se mnou. Stalo se to ještě mnohokrát. Stávalo se to opakovaně, i když ne v tak hrozné míře. Mluvila jsem často dopoledne s lidmi a potom jsem si nepamatovala, o čem jsme se bavili a na čem jsme se domlouvali. Ráno jsem se jen potácela a měla těžký jazyk. Manžel se se mnou sice nerozvedl, ale postupně ztrácel veškerou naději, že náš vztah má ještě nějakou budoucnost. Zpětně jsem se styděla a bylo mi to trapné, ale nedokázala jsem s lékem skončit.

Ze začátku jsem brala Stilnox jen občas. Frekvence se pomalu zvyšovala. A pak se to zvrhlo – brala jsem lék každý den a překročila dobu jednoho měsíce. Poprvé jsem si přiznala, že jsem na Stilnoxu závislá. Hledala jsem na internetu a zdroje se shodovaly v tom, že závislost si člověk často uvědomí, až když je pozdě. Začala jsem navíc dostávat panické ataky. Zpočátku trvaly jen krátce, ale prodlužovaly se. Můj otec, lékař, mi dal Lexaurin na uklidnění. Brala jsem jeden lék za druhým a měla jsem pocit úplného selhání.

Strach z insomnie byl odjakživa můj největší strašák. Po porodu dcery jsem měla postnatální depresi a týden jsem prakticky nespala. Cítila jsem tehdy, že už za sebe přestávám ručit, a děsila jsem se, že udělám nějakou hloupost. Na mateřské dovolené jsem si dokonce platila chůvu, abych se mohla vyspat. Vždycky jsem všechno optimalizovala, abych se vyhnula bezesné noci. Proto jsem před nástupem do nemocnice měla strach, že se to bude opakovat, budu mít sebevražedné myšlenky, psychózu a podobně. Myšlenka na odvykání hypnotik byla moje největší můra. Věděla jsem, že odpírání spánku trýznitelé mnohdy používají jako mučicí techniku.

Stejný strach jsem měla z psychiatrie. Obávala jsem se, že se z ní vrátím jako ještě větší „blázen“, než když mě přijímali. Představovala jsem si, že člověk je plně vydán napospas lékařům a sestřičkám. Termín nástupu se ale blížil a já jsem si chystala kufr. Měla jsem doma ještě balení léků na uklidnění a rozhodla jsem se si ho tajně vzít s sebou. Tušila jsem, že mi budou prohledávat věci, a důmyslně jsem léky proti panice zabalila do kosmetické taštičky do krému na obličej. Cítila jsem se jako feťák, ale nemohla jsem si pomoct.

Na odvykací stanici mě opravdu prohledávali. Řekli mi, že pokud zjistí, že jsem si vzala v nemocnici nějaký medikament nebo drogu, budu okamžitě propuštěna. Vzali mi vzorek moči, aby zjistili hladinu Stilnoxu v těle. Propašované léky na uklidnění jsem raději vyhodila do koše. Prvních pět dní v nemocnici mi vzali mobil a měla jsem dovoleno jít jen na malou oplocenou zahrádku – cítila jsem se trochu jako ve věznici. Lékařka a pečující personál byli ale velice přátelští a vyvolávali ve mně pocit důvěry. Primář rozhodl, že Stilnox budou vysazovat postupně. Byla jsem ráda – mám totiž kamarádku, která byla na Stilnoxu závislá patnáct let, brala pět tablet na noc a v nemocnici jí všechny vysadili ze den na den. Několik dní po sobě nespala.

S tím, jak mi snižovali dávku, se lepšily moje panické úzkosti. Lékař mi řekl, že je dost možné, že měl u mě Stilnox ve velkých dávkách takzvaný paradoxní účinek – místo uklidnění způsoboval nervozitu a silný neklid. Na úzkosti a myšlenky, které se točily v kruhu, u mě zabírala jediná věc – rozptýlení. Od rána do večera jsem byla s ostatními pacienty: pili jsme čaj a povídali si, hráli jsme stolní tenis a společenské hry, chodili se projít do velké zahrady, vybarvovali mandaly a třikrát denně společně jedli. Kromě toho jsme chodili na povinné terapie – ranní sport, jógu, ergoterapii (keramiku) a skupinové terapie. Získávali jsme za prezenci podpisy terapeutů, a pokud jsme se nezúčastnili, byly za to trestné body. A pět bodů znamenalo propuštění.