Na začátku příběhu byl strach z nespavosti. Hypnotika přinášela nejprve osvěžující spánek, rychle se z nich však stávala závislost. Docházelo k předávkování i ke dnům plným zmatení, které si autorka zpětně vůbec nepamatovala. Manžel hrozil rozvodem. Na Heroine.cz přinášíme příběh jedné cesty ze závislosti, která zprvu začíná nenápadně: totiž přímo v lékařských ordinacích. Čím je závislost na lécích specifická, jaké má příznaky, jak reálně probíhá a jak se léčí?
Říká se jim hypnotika třetí generace: jde o léky působící tlumivě na centrální nervový systém, které se užívají k léčbě nespavosti a vzniká na ně závislost. Jedním z nich je často předepisovaný Stilnox, jehož účinnou látkou je zolpidem. Toto hypnotikum je určeno ke krátkodobému užívání, které by nemělo překročit čtyři týdny.
Já jsem Stilnox jsem začala brát z opravdu hloupého důvodu. Ne že bych vyloženě špatně spala, spíš bylo velice pohodlné vzít si prášek a do deseti minut usnout, vůbec o sobě nevědět a být druhý den odpočatá a fungující (zpočátku jsem byla nočním spánkem opravdu osvěžena). Stav, který mi Stilnox navozoval, mi byl velice příjemný. Byl to pocit většího sebevědomí. Cítila jsem, že zvládnu jakékoli aktivity, které mám na druhý den naplánované, i když jsem z nich měla předtím obavy.
Už v počátcích se mi občas stávalo, že jsem si vzala větší dávku, než jsem původně zamýšlela. Stilnox jsem si ráda brala před událostmi, které pro mě byly stresové, jako například dlouhá cesta letadlem. Měla jsem strach, že když nebudu fit, nebudu den dobře zvládat. Pocit, že jsem po Stilnoxu fit, jsem měla ale jen já sama. Když jsme měli jednou s mým mužem a s dcerou letět na Kanárské ostrovy, předávkovala jsem se. Svoji osmiletou dceru jsem za noc několikrát vzbudila – opakovaně jsem vstávala a brala si další tabletku. To jsem ale sama netušila. Byla jsem už v tak omámeném stavu, že jsem nevěděla, co dělám.
„Závislost na lécích je specifická tím, že se týká užívání medikamentů, které jsou většinou předepsány k léčbě různých zdravotních problémů. Lidé je tedy mají z rukou lékaře, na rozdíl od jiných návykových látek, které si kupují u dealera v parku či na černém trhu. Největší problém je masivní předepisování lékaři a snaha rychle uspokojit pacientovy problémy ‚zázračnou‘ pilulkou. Lidé se mohou stát závislými na léčivech, když je užívají déle, než je doporučeno, ve větších dávkách, než je předepsáno, nebo když užívají léky, které nebyly předepsány pro ně. To je poměrně běžné a časté,“ řekl pro Heroine.cz Ondřej Sklenář, adiktolog a ředitel společnosti Magdaléna, jež se zabývá léčbou závislostí a jejich prevence.
Další den jsem byla naprosto zmatená. Nedokázala jsem téměř artikulovat. Nedokázala jsem koordinovat své pohyby, neustále jsem do něčeho narážela. Na letišti jsem nechápala, co mám dělat, jak například projít bezpečnostním rámem. Neustále jsem se dávala do řeči s cizími lidmi, ti ale hned viděli, že jsem úplně mimo, a odvraceli se ode mě. Nic jsem si ale nepamatovala. Let trval šest hodin, já jsem ale nevěděla, jak jsem se na místo destinace dostala. Toto všechno mi pak povídal můj manžel. Měla jsem celý den stav amnézie. Můj muž byl zoufalý a uvažoval o tom, že to otočíme zpátky a neodletíme. Můj stav popsal jako kombinaci demence a přehnaného sebevědomí.
Byla to pro něj tak šokující zkušenost, že mi řekl, že jestli se to stane ještě jednou, rozvede se se mnou. Stalo se to ještě mnohokrát. Stávalo se to opakovaně, i když ne v tak hrozné míře. Mluvila jsem často dopoledne s lidmi a potom jsem si nepamatovala, o čem jsme se bavili a na čem jsme se domlouvali. Ráno jsem se jen potácela a měla těžký jazyk. Manžel se se mnou sice nerozvedl, ale postupně ztrácel veškerou naději, že náš vztah má ještě nějakou budoucnost. Zpětně jsem se styděla a bylo mi to trapné, ale nedokázala jsem s lékem skončit.
Ze začátku jsem brala Stilnox jen občas. Frekvence se pomalu zvyšovala. A pak se to zvrhlo – brala jsem lék každý den a překročila dobu jednoho měsíce. Poprvé jsem si přiznala, že jsem na Stilnoxu závislá. Hledala jsem na internetu a zdroje se shodovaly v tom, že závislost si člověk často uvědomí, až když je pozdě. Začala jsem navíc dostávat panické ataky. Zpočátku trvaly jen krátce, ale prodlužovaly se. Můj otec, lékař, mi dal Lexaurin na uklidnění. Brala jsem jeden lék za druhým a měla jsem pocit úplného selhání.
Závislost na lécích může mít podle adiktologa Ondřeje Sklenáře různé projevy a závislost může způsobit řadu fyzických, psychických a sociálních problémů. Mezi nejčastější příznaky závislosti na lécích podle něj patří:
Lék jsem získávala z několika zdrojů – od svého praktického lékaře, od mého otce-lékaře a od kamaráda svého muže, který je také lékařem. Každému z nich jsem říkala, že to mám pod kontrolou, a předstírala jsem přitom, že jsou jediní, kdo mi Stilnox dává. Ke svému lékaři jsem chodila čím dál častěji. Musela jsem totiž zvyšovat dávku, aby se dostavil ten samý účinek. Řekla jsem mu, že beru tři tabletky denně.
Odvětil, že odvykání tohoto typu hypnotik je ještě horší než odvykání alkoholu, že se táhne mnoho týdnů a je velice nepříjemné. Léky mi nicméně předepisoval dál. Vím, že lékařů, kteří ochotně návykové léky předepisují, je mnoho. Několikrát jsem byla u lékařů, kteří mě viděli poprvé, a přesto mi recept dali. Byla jsem ochotná o Stilnox žebrat kdekoliv. Po čtyřech měsících pravidelného užívání mi můj praktik oznámil, že už mi lék nepředepíše a mám jít bezodkladně do nemocnice na odvykací kúru.
Snažila jsem se ho přesvědčit, že zvládnu Stilnox vysadit sama. Žadonila jsem, aby mi lék ještě předepsal, a já půjdu postupně s dávkou dolů. Byl neoblomný. I moje ostatní zdroje se vyčerpaly. Na psychiatrii byla čekací doba dva měsíce, ale můj lékař mi telefonicky domluvil termín hned za deset dní. Měla jsem ohromný strach, ale představa, že na vysazovaní budu doma úplně sama, mě děsila stejně.
Nechtěla jsem, aby mě rodina viděla v takovém stavu. Cítila jsem, že jsem jim víc a víc na obtíž. Můj manžel mi řekl, že by se nejraději odstěhoval. Rozhodla jsem se, že se musím na psychiatrii dát zase dohromady a přijít domů čistá. Moje panické ataky trvaly celý den. Nedokázala jsem si představit, že k tomu budu ještě odvykat Stilnox a nebudu spát.
Strach z insomnie byl odjakživa můj největší strašák. Po porodu dcery jsem měla postnatální depresi a týden jsem prakticky nespala. Cítila jsem tehdy, že už za sebe přestávám ručit, a děsila jsem se, že udělám nějakou hloupost. Na mateřské dovolené jsem si dokonce platila chůvu, abych se mohla vyspat. Vždycky jsem všechno optimalizovala, abych se vyhnula bezesné noci. Proto jsem před nástupem do nemocnice měla strach, že se to bude opakovat, budu mít sebevražedné myšlenky, psychózu a podobně. Myšlenka na odvykání hypnotik byla moje největší můra. Věděla jsem, že odpírání spánku trýznitelé mnohdy používají jako mučicí techniku.
Stejný strach jsem měla z psychiatrie. Obávala jsem se, že se z ní vrátím jako ještě větší „blázen“, než když mě přijímali. Představovala jsem si, že člověk je plně vydán napospas lékařům a sestřičkám. Termín nástupu se ale blížil a já jsem si chystala kufr. Měla jsem doma ještě balení léků na uklidnění a rozhodla jsem se si ho tajně vzít s sebou. Tušila jsem, že mi budou prohledávat věci, a důmyslně jsem léky proti panice zabalila do kosmetické taštičky do krému na obličej. Cítila jsem se jako feťák, ale nemohla jsem si pomoct.
Na odvykací stanici mě opravdu prohledávali. Řekli mi, že pokud zjistí, že jsem si vzala v nemocnici nějaký medikament nebo drogu, budu okamžitě propuštěna. Vzali mi vzorek moči, aby zjistili hladinu Stilnoxu v těle. Propašované léky na uklidnění jsem raději vyhodila do koše. Prvních pět dní v nemocnici mi vzali mobil a měla jsem dovoleno jít jen na malou oplocenou zahrádku – cítila jsem se trochu jako ve věznici. Lékařka a pečující personál byli ale velice přátelští a vyvolávali ve mně pocit důvěry. Primář rozhodl, že Stilnox budou vysazovat postupně. Byla jsem ráda – mám totiž kamarádku, která byla na Stilnoxu závislá patnáct let, brala pět tablet na noc a v nemocnici jí všechny vysadili ze den na den. Několik dní po sobě nespala.
S tím, jak mi snižovali dávku, se lepšily moje panické úzkosti. Lékař mi řekl, že je dost možné, že měl u mě Stilnox ve velkých dávkách takzvaný paradoxní účinek – místo uklidnění způsoboval nervozitu a silný neklid. Na úzkosti a myšlenky, které se točily v kruhu, u mě zabírala jediná věc – rozptýlení. Od rána do večera jsem byla s ostatními pacienty: pili jsme čaj a povídali si, hráli jsme stolní tenis a společenské hry, chodili se projít do velké zahrady, vybarvovali mandaly a třikrát denně společně jedli. Kromě toho jsme chodili na povinné terapie – ranní sport, jógu, ergoterapii (keramiku) a skupinové terapie. Získávali jsme za prezenci podpisy terapeutů, a pokud jsme se nezúčastnili, byly za to trestné body. A pět bodů znamenalo propuštění.
Tyto příznaky uvádí německý portál Das Suchtportal.
Všechno se samozřejmě točilo kolem tématu závislosti. První dny jsem vnitřně zapírala, že s tím mám něco společného – nebyla jsem ostatně žádný dlouhodobý alkoholik, nebrala jsem heroin nebo jiné drogy. Postupně jsem ale docházela k závěru, že jsem rozhodně měla už dlouho slušně našlápnuto na kariéru závislého člověka – dříve nebo později bych si ji vypěstovala.
Souviselo to s mou výchovou a vzory chování, které jsem přebírala od rodičů už od dětství. Díky otci, který byl lékař, jsme měli doma několik šuplíků s různými medikamenty. Když jsem měla bolesti, vzala jsem si Ibuprofen, když přišel dráždivý kašel, sáhla jsem po Kodeinu a na úzkosti jsem si brala Lexaurin. No a když jsem nemohla usnout, byl tu Stilnox. Že to není normální, jsem zjistila až během soužití se svým manželem, který léky prakticky nikdy nebere.
V nemocnici jsem strávila měsíc. Každých pár dní mi o trošku snížili dávku. Každému kroku jsem se vnitřně bránila, ale nakonec to vždycky dopadlo lépe, než jsem čekala. Řekla bych, že moje závislost nebyla ani tak fyzická, jako spíš psychická. Vím, že doma bych si nikdy nedokázala poručit. V nemocnici jsem neměla na výběr – celým procesem odvykání mě provedli. Několik dní jsem špatně spala – nebo jsem vůbec nespala – a zjistila jsem, že se žádné drama nekoná. Byla jsem donucena postavit se svému největšímu strachu, totiž z insomnie, a překonala jsem ho.
Od mého propuštění uběhly dva měsíce. Před pár dny jsem se ptala svého muže, jak tuto dobu hodnotí. Vím, že byl před mým nástupem do nemocnice v podstatě rozhodnutý mě opustit. Nyní mi ale řekl, že můj pobyt na psychiatrii považuje za „kolosální úspěch“. Je překvapený, jak dobře se se mnou zase cítí. Naše rodina je krásně sladěná. Rozvod se nekoná. Já sama nepřestávám žasnout, jak dobře se mi daří a s jakou lehkostí zase žiju svůj život. Spím velmi dobře, celý den si užívám, těším se na to, co mě čeká. Zase se setkávám s přáteli a podnikám ráda aktivity se svou rodinou. A mám novou zálibu – čtení Heroine a feministické literatury. Myslím, že to je dobré znamení.
Vyjádření Ondřeje Sklenáře, adiktologa a ředitele o.p.s. Magdaléna
„Podíl pacientů se závislostí na lécích je v našich adiktologických ambulancích mezi pěti až deseti procenty z celkového počtu všech pacientů. Problém je však stanovit přesné číslo, protože řada těch, kteří jsou závislí na lécích, jsou současně závislí na alkoholu, případně na jiných návykových látkách. Pak jsou ‚schovaní‘ pod jinou diagnózou, například závislostí na alkoholu, pokud se jedná o kombinaci závislosti na alkoholu a lécích. Užívání psychoaktivních léků je přitom přibližně dvakrát častější u žen a zvyšuje se s věkem. Poměr je to 2:1, co se týče žen versus můžu závislých na lécích.
Léčba závislosti na lécích je obdobná jako u jiných závislostí, obvykle se skládá z kombinace psychoterapie a farmakoterapie. Psychoterapie může pomoci závislé osobě zvládat abstinenční příznaky, identifikovat a řešit podkladové faktory, které vedly k závislosti, a naučit se zvládat stres a úzkost bez užívání léčiv. Farmakoterapie může být užitečná k postupnému snižování dávek léčiv a ke zmírnění abstinenčních příznaků. Specifické je nebezpečí při náhlém vysazení léků, které může končit až úmrtím, proto by léčba a vysazení léků měly vždy probíhat pod dohledem lékaře. Často je nutná ústavní detoxifikace s postupným vysazením léků a neustálým dohledem zdravotnického personálu čtyřiadvacet hodin denně, než odezní fyzická závislost.“