Psychoterapie má své místo ve zdravotnictví i mimo něj
Pokud člověk dostane příležitost absolvovat psychoterapii včas, nemusí se u něj rozvinout psychická nemoc. Přestože je poskytování psychoterapie na pojišťovnu na základě diagnózy důležitou součástí komplexní péče, není zdaleka jedinou a dostatečnou.
Ačkoliv potřeba psychoterapeutů rok od roku stoupá, v Česku stále chybí legislativní úprava vymezující psychoterapii jako samostatný obor mimo zdravotnictví. V zákoně je ukotvena pouze psychoterapie v rámci zdravotnictví. V čem se liší nároky na psychoterapii v těchto dvou kontextech?
Standard pro výkon profese je v základu pro všechny stejný. Co se liší ve zdravotnictví a mimo něj, jsou nároky na předchozí a další vzdělání. Psychoterapeuti mimo zdravotnictví jsou mnohem méně honěni ve znalosti psychopatologie, vývojové patologie, psychofarmakologie, i když povědomí o této problematice se vyžaduje i od nich. Neznamená to však, že by nemohli s duševně nemocnými efektivně pracovat. Jen by neměli opomenout spolupráci s psychiatrem či klinickým psychologem.
Na druhou stranu kliničtí a lékařští psychoterapeuti zpravidla netuší mnoho o tom, jak to funguje v sociálních službách, nemají zkušenosti s problematikou lidí ohrožených vyloučením, nevědí o možnostech speciálně pedagogických postupů na školách a dalších věcech. Nejsou zvyklí uvažovat kontextuálně a neberou v potaz sociálně tvořené diskurzy, které jsou pro pochopení toho, s čím se klient potýká, mnohdy důležitější než nějaké intrapsychické či biochemické koreláty.
Může být východiskem spolupráce s kolegy, kteří potřebné znalosti mají?
Ano, a přesně o to se pokouší nově ustavovaná centra duševního zdraví. Opravdu zásadní je ale zrovnoprávnění poskytování psychoterapie napříč odvětvími, aby byla ve stejné kvalitě dostupná všem. Exkluzivní umístění „té skutečné“ psychoterapie pouze do zdravotnictví, tak jak ho vidí současná legislativa, s sebou nese mnoho negativ.
Jakých konkrétně?
V první řadě to jsou omezené kapacity klinických profesionálů a tím pádem zoufalá nedostupnost péče, často o ty, kteří ji potřebují nejvíce. Psychoterapie mimo zdravotnictví pak přináší jiný pohled na člověka – klienta a pacienta.
Klinicky vzdělaní psychoterapeuti, respektive kliničtí psychologové nebo lékaři, kteří mají navíc profesi psychoterapeuta, mají často větší tendenci přebírat za pacienty odpovědnost. Vlastně to mnozí dělají zcela automaticky a s názorem svého pacienta vůbec nepočítají. Vzhledem ke svému vzdělání poznají s větší jistotou, kdy je to potřeba, aby dotyčný neohrozil sebe nebo okolí. Kdy potřebuje léky, i když si o ně primárně neříká, kdy jsou nutná nějaká režimová opatření, například neschopenka nebo hospitalizace.
Každý dobrý psychoterapeut je si však vědom také toho, že podobná opatření jsou dvousečná. Psychofarmaka jsou sice rychlejší, ale někdy kontraproduktivní. Symptomy není vždy žádoucí potlačovat, psychoterapie jim má naopak porozumět. Ani vyhnout se bolesti a nárokům běžného života není vždy to nejlepší řešení. Klient se má naučit s bolestí zacházet.
MUDr. Olga Kunertová
Absolvovala lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, získala atestaci v oboru psychiatrie i v systematické psychoterapii. V roce 2003 založila vlastní Psychoterapeutické centrum Gaudia a občanské sdružení PRO Gaudia. Od roku 2017 vede psychoterapeutický výcvik Terapie v postmoderně. Je členkou výboru České asociace pro psychoterapii a České psychoterapeutické společnosti.
Co tím myslíte? Stává se snad pacient ve zdravotnictví „nesvéprávným“?
Narážím na problematiku limitů, které poskytování psychoterapie v rámci zdravotnictví má. Myslím, že by to mělo být tematizováno minimálně se stejnou vážností, jako je hrozba odborného pochybení mimo něj.
Klinický slang pojmenování různých poruch a patologií je přes všechny snahy o destigmatizaci degradující a zneschopňující. Odsuzuje pacienta do role toho, kdo pasivně přijímá rady, ponaučení a případně medikamenty dle uvážení odborníka. A vlastně nemá nárok rozhodovat sám o sobě. To jde v principu proti léčbě.
Přiřazování lidského trápení diagnostickým kategoriím nic moc nevysvětluje. V popředí zájmu psychoterapeuta má stát člověk, nikoli jeho diagnóza.
Psychoterapeuti ve zdravotnictví se tedy orientují spíš na diagnózu než na jádro potíží?
Do určité míry ano. Přijde mi problematické nazývat depresí reakci člověka na závažnou ztrátu nebo třeba na osamělost ve stáří, i kdyby intenzita a délka všech projevů odpovídala kritériím pro stanovení takové diagnózy. A co teprve utrpení člověka, který nenachází ve společnosti uplatnění? Patologizující přístup hází vinu za veškeré společenské problémy na jednotlivce, který se má za každou cenu přizpůsobit.
Například v souvislosti s pandemií covidu nepřibylo ani tolik psychicky nemocných jako spíše lidí, jejichž životní jistoty byly otřeseny. V důsledku toho trpí úzkostmi, depresivními stavy, poruchami spánku, ztrátou smyslu života, nadužívají alkohol a případně jiné drogy. Zejména mezi staršími dětmi a mladými dospělými se vyskytuje obrovské množství těch, kdo trpí strachem z kolektivu, pocity nepřiměřenosti nebo zbytečnosti vlastní existence. To všechno jsou normální reakce na nenormální situaci. Jejich patologizace sice přináší možnost využívat psychoterapii na pojišťovnu, ale z mnoha jiných hledisek je vlastně kontraproduktivní.
Co je tedy cílem psychoterapie?
Psychoterapie není jenom léčba. Pomáhá klientovi najít řešení aktuálních či dlouhodobých potíží, ať už mají s nějakým onemocněním souvislost nebo ne. Povzbuzuje ho v tom, aby měnil okolnosti, které měnit lze a jejich změna je žádoucí, a aby ustál a přijal takové, které změnit nelze. Zejména však zprostředkovává klientovi cestu k uspokojivějšímu vztahu k sobě a k okolí a tím ke spokojenějšímu životu.
Jaké je podle vás řešení současné situace?
Je velmi důležité, abychom v Česku umožnili všem, kteří to potřebují, využívat psychoterapii bez nutnosti „pořizovat“ si diagnózy a odevzdávat část své moci odborníkům. Řešení spočívá v zrovnoprávnění poskytování psychoterapie napříč všemi odvětvími a jejím legislativním zakotvení i mimo zdravotnictví.
Přála bych si, aby lidem byly tyto služby přístupnější a jejich využívání bezpečnější. Aby měli jistotu, že člověk, který nabízí psychoterapeutické služby, je skutečně psychoterapeut, aby mohli čerpat psychoterapii za výhodnějších finančních podmínek. Aby se psychoterapie stala regulérní sociální službou pro různě znevýhodněné, aby byla samozřejmou součástí systému školských zařízení. A aby měli psychoterapeuti ve všech oblastech a resortech srovnatelné podmínky pro svou práci a své uplatnění, které se neustále nemění a nehrozilo jim, že budou šikanováni za výkon své profese.
Tomu by mohl napomoci zákon o psychoterapeutických a psychologických službách, o jehož prosazení usilujeme v České asociaci pro psychoterapii. Spolu s Unií psychologických asociací ČR jsme strávili několik minulých měsíců přípravou jeho paragrafového znění, v září jsme jej rozeslali široké odborné obci k prodiskutování. Těším se, že z této diskuze vzejde kvalitní dokument, který najde politickou shodu v Parlamentu a naši zákonodárci se zasadí o to, aby se občanům ČR dostalo té nejkvalitnější péče o duševní zdraví.
