Loutky na předpis. Před dvaceti lety je vyhazovali lékaři z pokoje, teď i díky nim vědí, že hra někdy léčí
Každá medikace a každá terapie funguje líp, jakmile se do mixu přidá dávka radosti. Když je člověku těžko na duchu, má to lékař s uzdravováním těžké. Díky spolku Marky Míkové osvícení doktoři vědí, že hra léčí, a jsou rádi, že jsou Loutky v nemocnici. Vždycky to tak nebylo. U příležitosti dvaceti let od vzniku projektu Loutky v nemocnici připomínáme reportáž Gabriela Plesky.
Pršelo a spěchal jsem. Dobře tak. Můžu dělat, že mokrý jsem z deště, červený z poklusu. Jinak by se mohlo provalit, že se trochu stydím. Dospělej chlap? Najednou zase ten puberťák zpátky před spoustou let, kdy táta přines domů desku holek, co ten bigbít dělaj líp. Byl odborník a měl pravdu. Dokázala v člověku ledacos otevřít – tím, že sama byla otevřená a nabízela bez okliček syrovou něhu. A teďka támhle v rohu sedí Marka Míková, která pro Dybbuk, dřív Plyn, později Zuby nehty složila největší kus muziky a textů, které dodneška zpoza piana a černého závojíčku na nezbytném kloboučku zpívá do lidí.
Takže nadechnout a – Poletíme, hlásí sluchátka. Zamávat rukama, trochu se bojím, ale vem to doslova. Beru to doslova, ale mávám spíš jen symbolicky, abych sklepal vodu. Už zase dospělej chlap, co si lítá jen mírně, po krocích, v mezích přírodních zákonů. A pro vás to vezme nejdřív při zemi.
