Lituju všech dní, kdy jsem nemohla být sama sebou

38 792 | Barbora Postránecká | 10. 12. 2020 | 16 komentářů | Život po tranzici

Víc než polovinu života se Andrea Porschová snažila překonat, co cítí. Všemožnými způsoby zkoušela přijít na to, jak žít v těle, které jí nesedí. Nakonec jí to tělo řeklo samo. Jednoho dne se zhroutila: selhání organismu. Po uzdravení pochopila, že se tomu bude muset prostě postavit čelem.

Zdroj: Shutterstock

Andrea byla vždy přemýšlivá, ráda četla, studium jí nedělalo problém. Skrze studium se také celé své dětství i podstatnou část svého dospělého života snažila vyřešit otázku, jak se vypořádat s tím, že je ženou v mužském těle. Věřila, že se s tím dá něco udělat. Udělat něco jiného, než projít změnou identity.

V době, kdy to řešila nejvíc, vládl v zemi socialismus a změna pohlaví byla společenská sebevražda. O to víc, když to bylo směrem z muže na ženu. Její životní příběh se tak odvíjí od snahy nějak to celé ustát. Šla studovat chemii, byť inklinovala k psychologii. Následně zamířila na vojenskou školu – protože armáda z vás udělá opravdového muže. Tam pak strávila řadu dalších kariérně velmi úspěšných let.

Zdálo se, že má všechno, co si člověk může přát. Rodinu, dobrou práci, dostatek peněz. Štěstí ale nepřicházelo, a tak se rozhodla z armády odejít. A tehdy někdy začala její cesta k životu, který si ve skrytu duše vždycky přála. Zapsala se do psychoterapeutického výcviku. Společně se svou tehdejší ženou se stala pěstounkou čtyř dětí. A nakonec to byly právě děti, které jí dopomohly k tomu říct nahlas i to nejpodstatnější.

Před rozhovorem jsme spolu řešily, jestli mají takové rozhovory smysl. Přišlo mi, že o tom trochu pochybujete.

Určitě je dobře, když se o trans* identitě mluví. Je to ale jako s každou jinou novou věcí a je docela jedno, jestli se jedná o tuhle záležitost, nebo o jiný společenský nebo dokonce vědní obor. Když Albert Einstein učinil svoje základní objevy, zejména když přišel s obecnou teorií relativity, taky o tom bylo nutné hodně mluvit a vědecká obec to zprvu odmítala. Nedostal za to ani Nobelovu cenu, přitom se to dnes považuje společně s kvantovou fyzikou za základ fyziky. O trans* problematice by ale měli mluvit lidé, kteří tomu rozumějí, a zároveň není dobré, aby se na to nahlíželo jako na senzaci. Trans* identita anebo obecně problém nesouladu identity není nic nového, tenhle problém je tu už tisíce let.

Nové to sice není, ale stále existuje dost lidí, kteří se k odlišnostem stavějí dost militantně. Navíc téma trans* identity se pořád vyvíjí. Světová zdravotnická organizace vyřadila transgender lidi ze seznamu duševně nemocných teprve před necelými dvěma lety.

To je pravda, a zároveň je to téma společensky zajímavé. Cítit se mužem nebo ženou je naše základní lidská identita. Trans* lidé budí kontroverzní reakce, protože někteří lidé ten gender považují za něco, co je nám dané. A fakt, že se někdo podle tělesných znaků narodil nějak, ale cítí se jako opačný gender, někteří berou jako nevědomé ohrožení vlastní identity.

Je pravda, že těch škatulek, do nichž mají někteří tendence svět a lidi v něm strkat, máme ve společnosti hodně. Když jsem dělala rozhovor s Filipem Štočkem a Štěpánem Svobodou, autory dokumentu Trans*, který teď na podzim běžel na videoportále Televize Seznam a ve kterém vystupujete, říkali mi, že mimo jiné chtěli poukázat na to, co vlastně bereme ještě jako v pořádku, a co už ne. Kladli si otázky, zda může kluk nosit růžovou mikinu, nebo už je to za hranou, a kdo to určuje.

Navíc se ty škatulky historicky stále proměňují. Je tu nějaká společenská část genderu, která říká, jak má vypadat muž a jak žena. Vídáme to i na lidech, kteří prošli tranzicí a mají někdy snahu se do té nové škatulky velmi silně napasovat. Ženy, které ke mně chodí na terapii, přijdou někdy přehnaně nalíčené, vyzývavě oblečené, jen aby si dokázaly svou ženskost. To, zda jsem muž či žena, rozlišujeme ale zejména v mozku, to je primární.

To se některým lidem ale asi jen těžko vysvětluje.

Ano. Psala jsem si s lidmi, kteří komentovali na sociálních sítích dokument Trans*. Tvrdili mi, že nikdy nemůžu být žena, když jsem se narodila jako muž. Já to vnímám jinak. Trans* lidé se nemění proto, že chtějí být opačným pohlavím. My upravujeme své tělo úměrně svému myšlení. To je všechno. I klienty na terapii často vybízím, ať přestanou říkat, že chtějí být mužem nebo ženou. Oni už jsou mužem či ženou, tak se narodili. Teď jen potřebují udělat úpravy na těle, aby tak i vypadali.

Jste terapeutka, aktuálně v supervizi. Ke změně profese jste se rozhodla před deseti lety. Proč?

Už jako malá, když mi bylo dvanáct třináct let, jsem se chtěla věnovat psychologii. Byla jsem ale zároveň nadaná i na technické obory, a nakonec jsem šla studovat makromolekulární a analytickou chemii. Pak jsem pokračovala ve studiu elektroniky a aplikované fyziky. To bylo na vojenské vysoké škole.

Kdy přišel ten moment návratu k dětskému snu – studiu psychologie?

To bylo krátce po tom, co jsem se stala pěstounkou. Tehdy jsem se rozhodla pro dráhu dětské terapeutky.

Ale nakonec děláte něco jiného.

Nakonec ano. Začalo mne totiž dohánět to moje téma. Okolí mne začalo přesvědčovat, že bych se měla specializovat na trans* lidi. Říkali mi, že dětských psychologů je sice málo, ale terapeutů, kteří zároveň prošli tranzicí a mohli by dělat s lidmi s identitními a sexuálními problémy, je ještě míň. V podstatě neexistují. Já ale nechtěla, věděla jsem, že to bude stigma. 

V jakém ohledu?

Jakožto terapeut specializovaný dejme tomu na sexuální deviace do konce života řešíte klienty s tímto problémem a normální neurotik k vám nepřijde. Nechtělo se mi do toho jít, protože jsem se bála, že pak budou moji klientelu tvořit většinou trans* lidé. A já chtěla potkávat i jiné lidi.

A chodí k vám i jiní lidé?

Ano, ale je jich méně než těch trans*. Já naštěstí věci, které v životě dělám, beru tak trochu fatalisticky. Když už mi je život přinesl, asi je mám dělat. 

Kde se vzala touha stát se pěstounkou? O kolik dětí se staráte?

Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem a pečovat o ně. Myslím, že se ráda starám o lidi, protože sama toužím, aby se někdo staral o mě. A starat se o děti mi přijde jako nejvíce smysluplné.

S bývalou ženou jsme si před lety vzaly čtyři děti z ústavu. Po čase jsme se rozešly, ona má v péči tři z nich a já si vzala k sobě toho nejvíc handicapovaného. A její děti teď ke mně jezdí, jsme stále v kontaktu. Se současnou partnerkou jsme si zažádaly o další pěstounskou péči pro jedno nebo dvě děti.

Zajímalo by mne, jak se sociální úřednice tvářily, když řešily pěstounku po tranzici.

Na začátku to neřešily, protože jsem se stala pěstounem ještě v roli muže.

Aha. A nastaly nějaké problémy ohledně svěřených dětí po tranzici?

Možná nás ze začátku trochu víc sledovali, než je obvyklé. Myslím, že zpočátku panovala nedůvěra, kterou ale dokázali překonat, nikdo nám natvrdo neřekl, že s námi děti už nemohou žít. Jedna paní z OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) byla dokonce první, kdo mi řekl, že mě bude oslovovat Andreo. Jednu negativní reakci jsme ale zaznamenali. V jednom posudku stálo, že se pěstounství nedoporučuje, protože dotyčný měl obavy o zdravý psychosexuální vývoj dětí. Nevadila mu tedy tranzice, ale lesbický vztah.

Ukradlo mi to dětství

Přesunula bych se teď do vašeho dětství. Narodila jste se v roce 1969. V dokumentu Trans* zaznělo, že vám bylo kolem osmi let, když jste začala uvažovat o tom, proč jste holka, která vypadá jako kluk. Pamatujete si z této doby ještě něco dalšího?

Mám pocit, že si to pamatuji přesně a velmi živě, ale ta vzpomínka bude asi přesto dost zkreslená. Tehdy v osmi letech mne poprvé napadla otázka, kdo jsem. A odpověď zněla: holka. Nepokládala jsem si tedy otázku, zda jsem holka nebo kluk, neváhala jsem. Spíš mě udivovalo, proč vypadám tak, jak vypadám. Žila jsem ale ve věřící rodině, ve věřící vesnici a řekla jsem si, že to bude dobré, že Bůh mi pomůže, že to napraví. To se ale samozřejmě nestalo.

Jak se vám žilo?

Neměla jsem pocit, že když jsem holka, musím nutně nosit růžové šaty. Dál jsem pomáhala tátovi na zahradě a mámě v kuchyni. Je pravda, že roli sehrálo zřejmě i to, že ženy okolo mě, alespoň tak jsem to tehdy vnímala, byly druhořadé. Nevím, zda jsem se právě proto rozhodla, že prostě budu žít dál tak, jak jsem, ale provedla jsem to. Zároveň mě to ovšem dost trápilo.

Řekla jste to někomu?

Snažila jsem se to jako malá nakousnout s mámou. Máma mi ovšem zpětně říkala, že si to nepamatuje. S tatínkem jsem to neřešila, na to bych neměla odvahu.

Když dnes mladý člověk řeší identitní problém, může si o tom číst na internetu, podívat se na dokumenty, obrátit se na specializované poradny. Co jste v době socialismu dělala vy?

Já jsem už jako malá hodně četla a stále něco studovala, takže jsem se v knihovně snažila najít co nejvíc knih na toto téma. Myslím, že mi to ukradlo dětství. Během několika let jsem toho přečetla spoustu a došlo mi, o jak složité téma se jedná, byť se o tom moc nepsalo. Věděla jsem, že nějaká „léčba“ existuje, ale že je zároveň velmi stigmatizující. Identitní problémy se řadily mezi deviace a řešení bylo velmi problematické, zvláště u holek. Vnímala jsem, že celá ta procedura ženy tak strašně poníží, že tím člověk sám ani jeho rodina neprojde ve zdraví. Začala jsem si proto říkat, že jsem dost silná a že to dám, že nejsem pitomá, že to zvládnu.

Projekt Za trest v Artwall Gallery

V galerii Artwall na nábřeží kpt. Jaroše a Edvarda Beneše v Praze právě nyní probíhá výstava s názvem Za trest (výstava potrvá do května příštího roku a je volně přístupná). Jedná se především o aktivistické gesto mladého trans* člověka Claude Johanna Čierného a jeho matky Pavlíny Fichta Čierne.

Projekt oslovuje současnou společnost, v níž trans* lidé stále obtížně hledají své místo a jsou až příliš často vystaveni ponižování, šikaně a diskriminaci. Zároveň je osobní výpovědí Johanna a jeho matky, kteří v této jedinečné fotografické sérii, založené na spojení autentického těla a provokativního textu, pojmenovali, jaký tlak může pociťovat trans* dítě ze strany rodičů a celé společnosti, a vytvořili tak silný příběh o diskriminaci a jejím překonání.

Že zvládnete život tak, jak je?

Ano, řekla jsem si, že rozumím mnoha věcem, že jsem chytrá. To je trochu sebestředné, vím, mám to do dneška. Věřila jsem, že si dokážu poradit sama. Začala jsem ještě víc číst a studovat věci kolem psychologie a sexuologie. Začala jsem cvičit jógu a dělat různé další ezoterické věci. Chtěla jsem z toho nějak uniknout, v něco to přetransformovat.

A to fungovalo?

Třeba u jógy mi přišlo, že zpočátku pomáhala. Měla jsem pocit, že v józe jde o dostatečnou disciplínu, a když tedy budu mít disciplínu, budu si moct dělat, co budu chtít. I se svojí myslí. To byl ale omyl.

Chtěla jste od svých pocitů utéct?

Ne, změnit je v hlavě, popřít je. Chtěla jsem to prostě nějak ustát. To ale nefungovalo. Stále mi byl ženský svět výrazně bližší.

O jaké době se bavíme, kolik vám bylo?

Konec základní školy, začátek střední. Zkoušela jsem pak studovat i různé křesťanské směry. Nepomohlo to, tak jsem se vrhla na další, na buddhismus, judaismus. Snažila jsem se pochopit, jací jsou lidé, jaká je jejich podstata a jaká je moje podstata, co mohu sama se sebou dělat. K pochopení duchovního světa se to hodilo skvěle, jinak mi to ale k ničemu nebylo. Vydrželo mi to ale na třicet let. Třicet let studia i praxe duchovních směrů.

Další váš pokus, jak to ustát, byla armáda?

Ano, to byla úžasná metoda. Armáda z vás totiž udělá uniformního člověka. Tam jste všichni stejní. Moje představa tehdy byla, že trans holky jsou slabé neduživé osoby. V armádě musíte ale zvládnout spoustu věcí, a když je zvládnete, je to důkaz, že jste silný schopný muž. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že mám v sobě jen víc ženství, ale že to ještě není důvod měnit si pohlaví, a snažila jsem se v armádě uspět.

Nadílka

Což se povedlo.

Což se povedlo, ale čím úspěšnější jsem byla, tím jasněji jsem vnímala, že je mi to naprosto k ničemu. Ve druhém ročníku na vysoké škole jsem se stala jedním z nejmladších zástupců velitele roty za dobu její existence. Následně jsem taky mohla jako jedna z mála začít studovat individuálně. Spolužáci mě půl roku neviděli, na konci semestru jsem jenom přišla, udělala zkoušku z kvantové fyziky za jedna a zase šla. Ale vlastně mě to netěšilo. V té době jsem si začala říkat, že bych chtěla být máma, že chci vařit a mít děti. A to nešlo. Zůstala jsem tedy u toho uspět v armádě.

Jak dlouho vám tento plán vydržel?

Osmnáct let. Postupovala jsem kariérně výš a výš, až přišel zlom.

Co se stalo?

Uvědomila jsem si, že takhle žít nechci. Bylo to v době, kdy mi všichni říkali, že se mám skvěle, mám dobrou práci, jsem zajištěná. Z armády jsem se ale rozhodla odejít. Tehdy jsem ještě nikomu neřekla, jak to všechno je. Založila jsem si firmu, snažila se být co nejvíc s rodinou, stala se pěstounem, začala studovat psychoterapii. Zpětně vidím, že mě ve finále zlomily moje děti. Měly mě za tátu, ale já věděla, že nejsem jejich táta, že jsem jejich máma. Pak jsem se jednoho dne zhroutila. Dostala jsem se do podivného stavu, který lékaři označili jako hypoglykemii, přestože nejsem diabetik. Zhroutil se mi organismus, a když jsem se z toho vzpamatovala, řekla jsem své ženě, že už dál nemůžu. Vyložila jsem karty na stůl – dost ji to překvapilo.

Jak na to reagovaly děti?

Jde o moji osobní zkušenost, ale dnes to znám i z odborné praxe. Děti tyto věci přijímají velmi dobře, pokud ještě nejsou v pubertě a nezačnou si to spojovat se sexualitou. My jsme doma hodně řešily, jak jim to máme říct. A pak jsme jim to jednoho dne po velkých přípravách oznámily. Řekly jsme, že jsem Andrea, že jsem holka, a čekaly jsme, co se bude dít. A ony řekly: Dobře, můžeme si jít zase hrát? Jedno dítě se pak ještě ujistilo, že s ním i dál budu opravovat auta a traktory.

Jak je to teď, když už uběhlo pár let a děti jsou starší?

Nevím, zda se někdy staly terčem posměchu, pokud ano, neřekly mi o tom. Ze začátku říkaly, když jsem je třeba přišla vyzvednout do družiny: Hele, táta přišla, jdeme domů! Dneska už mi po těch letech říkají mámo. Dokonce jsou spokojené a chlubí se, že mají čtyři maminky. Tu, která je porodila, pak mne, moji bývalou ženu a moji současnou ženu. A když potřebují, aby si na ně spolužáci nedovolovali, řeknou, ať si dají pozor, že jejich máma byla osmnáct let v armádě a že si to s nimi přijde vyřídit.

Povinná sterilizace vadí jen někomu

V oblasti trans* problematiky se dlouhodobě vede diskuse o sterilizacích, což je povinný zákrok, pokud chcete změnu v kolonce „pohlaví“ v občanském průkazu. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku přitom v roce 2017 rozhodl, že je to v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech. Většina zemí v Evropě nic takového nevyžaduje. Jaký na to máte názor?

Záleží, s kým o tom budete mluvit. Každý vnímá proměnu jinak. Někdo si nedokáže představit, že žije v těle, na němž něco přebývá nebo chybí, jiný odmítá nechat do sebe řezat a je spokojený tak, jak je. Obecně panuje strach, že pokud by sterilizace nebyla povinná, přestala by se hradit z veřejného pojištění.

Stále se aplikuje „real-life test“, přechodová doba, kdy se testuje, zda skutečně zvládnete žít v nové genderové roli?

Ano, ale už méně drasticky než dřív. Test vznikl proto, aby se sexuologové a psychiatři přesvědčili, že to není nějaký váš rozmar. Když člověk dokázal rok žít a oblékat se jako dané pohlaví, dostal pak hormonální léčbu. Kluci to měli snazší, ostříhali si vlasy, vzali si klučičí oblečení a byla šance, že nikdo nic nepozná. Mohli působit jako dobře oholený muž křehčího vzhledu. Ovšem vezměte si, že jste žena (v těle biologického muže) a máte si vzít sukni, namalovat se a rok takhle chodit venku. To je jen pro tvrdé povahy, společenská sebevražda. Za socialismu se vyžadovalo, aby tato přechodná doba trvala i několik let! Navíc jste přecházela z privilegované skupiny do neprivilegované. Dříve se dělaly i testy vzrušivosti. Tvrdíte, že jste muž? Dobře, ukážeme vám ženu a uvidíme, zda vás vzruší. Já bych tedy tímto testem neprošla.

A jak je to nyní?

Udělají vám testy, osobnostní, inteligenční, na duševní nemoci, aby vyloučili, že třeba netrpíte schizofrenií. A pak vám obvykle dají hormony už na tu přechodnou dobu. Stále se ale objevuje čas od času diskuse, a to i mezi odborníky, zda to není třeba jen tak, že se dejme tomu chlapec v dětství málo identifikoval s otcem, nyní si je blíž s mámou, a proto má pocit, že chce být ženou. Tento pohled ale už většina států na západ od nás odmítá, a to včetně lékařských a podpůrných organizací. Někdo to ale zřejmě stále vnímá jako svatý grál. Kdyby se tohle povedlo vyřešit, byla by to velká věc. Mnoho lidí mimo trans* komunitu má navíc pocit, že začít tranzici znamená, že se děje něco hrozného. Nic tak strašného se ale neděje. Prostě se jen váš vzhled přizpůsobí vaší mysli. Když se nic nepokazí, vše pak může fungovat, jak má.

Pokud dojde k modelaci nových genitálií, fungují i ty?

Penis je obtížné vyrobit tak, aby „fungoval“. U žen je to výrazně jednodušší – většina žen pak vede normální sexuální život, včetně všech hezkých pocitů. Někdy se mi dokonce na terapiích stává, že si lidé myslí, že se v nemocnici párují žena a muž a jednoduše se jim orgány vymění. Tak takhle to nechodí.

Žiju až poslední roky

Když jsme spolu domlouvaly po telefonu rozhovor, mluvila jste o štěstí. Život vám přinesl mnoho zajímavého. Nelitujete, že jste žila tak, jak jste žila?

Jsem si vědoma, že jsem dělala věci ráda a jako žena bych je dělat nemohla. A jako osoba, která prošla změnou identity, už vůbec ne. V tomto smyslu nelituji. Lituji ale všech těch dní, kdy jsem nemohla být sama sebou.

Mluvila jste o fatalismu. Nemáte pocit, že to tak mělo být?

Nechci se prohřešovat vůči přírodě, Bohu, vesmíru nebo něčemu jinému, ale myslím, že bych byla vděčnější, kdybych ten problém řešit nemusela. Pokud bych věřila v reinkarnaci, přála bych si, až se znovu narodím, narodit se jako muž nebo jako žena a nemít v tom zmatek. Nechtěla bych to už řešit, protože vám to bere čas. Mám pocit, že žiju až poslední roky. Ale nepláču a nestěžuji si, někteří lidé musejí řešit mnohem horší věci. Já měla práci, byla jsem zdravá, musela jsem ale žít jako žena v těle, které jsem nechtěla. Z dnešního pohledu to ale vidím tak, že to byl problém, který lze dnes relativně snadno vyřešit, což jsem udělala a za to jsem vděčná.

Barbora Postránecká

Barbora Postránecká

Narodila se v roce 1983, první noviny založila v páté třídě na základní škole. Později vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy a během deseti... Další články.

Celkem 16 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Viky | 10. 12. 2020 | 07:45

Hnus je tvůj úhyl. Nezáleží jak vypadá, ale že je konečně šťastná. Neodsuzuj druhé. Co kdyby ses tak narodila ty nebo někdo z tvých blízkých? Nemůžou za to. Tak jim přej taky jejich štěstí.

+58
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Debora | 10. 12. 2020 | 07:02

Stejně vypadá pořád jako chlap. Kam to spějeme, když podporujeme takové úhyly? Hnus.

-72
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Divoká jízda elektromobilem. Akcie Tesly očima expertů

Budou to za pár dní tři roky, co Elon Musk poslal do vesmíru červenou Teslu Roadster. Cena akcií jeho firmy míří za ní. Ke hvězdám. Může...

Peníze

Dlužníkům zůstane víc. Spočítejte si, jak roste nezabavitelná částka

Částka, kterou exekutor nesmí strhnout dlužníkovi ze mzdy, je od letošního ledna vyšší. Jde o důsledek zvýšení nákladů na bydlení a daňových...

Finmag

I soudy se řídí nepsanými zákony, ukazuje vědec

Kromě psaných pravidel se i soudnictví řídí řadou pravidel nepsaných. Nemusí to nutně být problém, odkazuje David Kosař, který zkoumá fungování...

Finmag

Milionáři z TikToku. Jak se v pandemii vydělává na prodeji šuntu z Číny

Je mi patnáct a během karantény jsem si vydělal padesát tisíc dolarů, tvrdí britský teenager v krátkém videu. Zkusit si to můžete taky....