Stydíte se odpálkovat prasáka? Chování ve stresové situaci jde natrénovat

18 717 | Pavel Houdek | 18. 5. 2020 | 7 komentářů | Sexuální obtěžování

Asertivně odpálkovat každého, kdo si vůči vám dovolí oplzlou či jinak nevhodnou poznámku, není jednoduché. Ve stresových situacích reagujeme jinak než normálně, ale i to se dá překonat dobře nastaveným tréninkem. Přečtěte si, jak převzít iniciativu a nenechat si nic líbit.

Shutterstock

Představte si, že jdete na pohovor na místo asistentky výzkumu. Personalista se vás po několika běžných otázkách zeptá: „Máte přítele?“ O pár otázek později pak: „Hodnotí vás lidé jako atraktivní a přitažlivou?“ A nakonec: „Myslíte si, že by ženy měly do práce nosit podprsenku?“ Jak byste mu odpověděly? Pokud jste si právě řekly, že byste ho odpálkovaly nebo šly pryč, podléháte sebeklamu.

Odpovědi na to, jak budou ženy ve výše popsané situaci reagovat, hledaly psycholožky Julie Woodzicka a Marianne Lafrance. V první části experimentu se dotazníkem zeptaly 200 žen, jak by ve výše popsané situaci reagovaly. 90 % z nich řeklo, že by reagovalo asertivně až agresivně. Okolo 60 % odpovědělo, že by řekly něco ve smysl „co si to dovolujete, na tohle se přeci nemůžete ptát!“ a odmítlo by odpovědět. 30 % by z pohovoru odešlo. Popisovaly také své předpokládané pocity: 30 % si myslelo, že by byly naštvané a také ochotnější personalistu konfrontovat. Jen 2 % žen řeklo, že by se v dané situaci bálo.

Když se nás někdo zeptá, jak bychom v takové situaci reagovali, nebereme v úvahu emocionální stav, v jakém budeme.

Ve druhé části vypsaly psycholožky inzerát na pozici asistentky výzkumu. Na pohovor s „personalistou“, který jim v jeho průběhu položil tři výše zmíněné nevhodné otázky, pozvaly padesát žen. Jak reagovaly? Ani jedna z pohovoru neodešla. Všechny odpověděly na všechny otázky. Třetina po skončení pohovoru velmi slušně a opatrně pronesla: „Můžu se zeptat, proč jste se ptal na to, jestli si lidé myslí, že jsem přitažlivá?“ Velký rozdíl byl také v pocitech. Velká většina žen se v dané situaci bála. Žádná necítila hněv nebo naštvání.

Empatii musíme cítit i sami k sobě

Jaké je vysvětlení tak velkého rozporu mezi očekáváním a realitou? Když se nás někdo zeptá, jak bychom v takové situaci reagovali, nebereme v úvahu emocionální stav, v jakém budeme. Neodhadneme v plné šíři, jakému tlaku budeme vystaveni, jaká bude cena za to, že odejdeme, jak nás budou lidé vnímat, a zejména, jak se budeme cítit - budeme překvapení, budeme cítit šok, strach. Myslíme jen na naši samotnou reakci bez celkového kontextu.

Reálná situace má ale svou dynamiku. Není jen o černobílém rozhodnutí, jestli budu nebo nebudu dotěrného tazatele konfrontovat. Nejprve musíme interpretovat situaci a vyhodnotit, že to, co se děje, je vlastně sexuální obtěžování. Pak se musíme rozhodnout, jestli se vyplatí konfrontace, nebo to tentokrát necháme plavat. Pokud se rozhodneme pro konfrontaci, musíme přijmout zodpovědnost za následky (to místo nejspíš nedostanu). A teprve poté přichází na řadu samotná konfrontace.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Empatii většinou považujeme za schopnost porozumění emocím druhého člověka. V mnoha případech ovšem neumíme cítit empatii ani sami k sobě. Zejména se nedokážeme vcítit do osoby, kterou se staneme v jiném emočním stavu, jako je rozčilení nebo strach. V psychologii se pro tento jev používá pojmenování „empathy gap“.

Nejenom, že zpětně nechápeme své chování v emočně vypjaté situaci, ale jsme také velmi špatní v odhadu toho, jak se budeme v dané situaci chovat. Myslíme si, že pokud budeme mít strach, budeme odvážní a jednat s rozvahou. Skutečnost je ovšem často jiná. Když se ohlédneme za situací, ve které jsme cítili silné emoce, často si pak říkáme: „Stydím se sám před sebou, že jsem nebyl dost silný.“ A slíbíme si, že příště to bude jiné, lepší. Ale není.

Je obzvláště pozoruhodné, že pokud jsme dané emoční „rozpálení“ již zažili, máme o to horší odhad toho, jak se v něm budeme chovat příště. I na toto téma existuje experiment. Psycholog George Loewenstein při něm nechal svého kolegu dát ruce na minutu do ledové vody. Ten si vyhrnul rukávy, ponořil ruce – a po dvaceti sekundách je vytáhl, protože cítil ohromnou bolest. Za tři minuty přišel s tím, že to není možné a chce to zkusit znovu. Ponořil ruce do vody – a celá situace se opakovala v úplně stejné podobě.

Podobnou věc známe ze svého života všichni. Příkladem může být předsevzetí o zdravém stravování, které platí přesně do chvíle, než hladoví sáhneme po první sladkosti, kterou máme po ruce. Jakmile se najíme, s plným břichem si slíbíme, že příště to bude jiné. A platí do přesně do chvíle, než cítíme hlad.

V běžném stavu, bez přítomnosti emocí, fungujeme logicky, chladně. Loewenstein ho proto nazývá „chladným stavem“. Oproti němu staví „rozpálený stav“, tedy situaci, ve které jsme rozpáleni silnou emocí, logika jde stranou a rozhodujeme se více pudově.

Trénink proti stresu

Všichni bychom chtěli být pohotoví a nejrůznější nevhodné narážky na náš vzhled nebo atraktivitu odrážet pohotovými bonmoty. Ať už je pronáší personalista na pohovoru, instruktor autoškoly, učitel ve škole nebo prodavač v obchodě. Všichni si ale vybavíme spíš situace, ve kterých jsme mlčeli a správná odpověď nás napadla až o několik minut později. „Proč jsem jenom neřekla tohle,“ říkáme si pak celé odpoledne a situace se nám znovu a znovu vrací.

Co tedy s tím? Již víme, že zkušenost s podobnou situací nepomůže. Řešením je trénink. V oblasti, ve které působím – sebeobraně – to dobře známe: snažíme se vybudovat „svalovou paměť“. Tedy opakováním docílit toho, že přirozené reakce přepíšeme reakcí naučenou. A naprosto stejně to funguje i s nácvikem slovních reakcí. Pokud se trénuje správně.

V reálné situaci potřebujete především získat čas, abyste se dostaly pryč z rozpáleného stavu zpět do stavu chladného.

Angličtina zná termín „stress-exposure training“, česky trénink pod stresem. V něm jde o trénování potřebných dovedností v emočním rozpoložení, ve kterém je budeme potřebovat – tedy v „rozpáleném stavu“. Pokud se jedná o dovednosti, které budeme potřebovat v situaci vysokého stresu – například v situaci, kdy se bojíme – musíme je v něm i trénovat. Jakýkoliv trénink, který toto nebere v úvahu, nás na danou situaci adekvátně nepřipraví.

Nedokáže to ani tento článek, protože si ho čtete v „chladném stavu“. Přesto se zde pokusím dát pár tipů. V reálné situaci potřebujete především získat čas, abyste se dostaly pryč z rozpáleného stavu zpět do stavu chladného. Ten, kdo nevhodnou poznámku pronesl, si ji připravil, vybral si čas a místo. Není realistické předpokládat, že budete tak pohotová a dokážete za každých okolností reagovat. Čas si koupíte jednoduchou frází, kterou si nacvičíte a budete ji používat v jakékoliv situaci, kdy se budete chtít ohradit. Může to být třeba „jak to myslíte“, „co jste tím chtěl říct“ nebo třeba ostřejší „co si to dovolujete“.

Pokud bude vaše fráze otevřenou otázkou, převrátíte dynamiku situace a nutíte toho, kdo obtěžuje, aby reagoval na vás. Najednou je to on, kdo musí odpovídat. Během jeho reakce máte čas posbírat síly, dát dohromady myšlenky a zvolit další postup. Lidé, kteří se k podobným narážkám uchýlí, zpravidla nejsou připraveni dále reagovat. Pokud udržíte aktivní roli, vyjdete ze situace nejspíše vítězně.

V případech, kdy nejde o tu nejjednodušší vulgární urážku, ale dvojsmysl nebo narážku skrytou, se dobře osvědčilo ji „nepochopit“ a trvat na jejím vysvětlení. Původce čeká úplně jinou reakci a zpravidla se do vysvětlování zamotá tak, že ztrapní sám sebe.

Posledním tipem je: berte každou podobnou situaci jako trénink. Samozřejmě, že když vás někdo obtěžuje, je to těžké. Chce se vás dotknout, ponížit vás, předvést se. Poprvé ani podruhé to třeba nevyjde. Ale až podobného otrapu svým ostrovtipem odrazíte po dvacáté, bude to už taková rutina, že se nad tím ani nepozastavíte.

Vychází nová Heroine!

Heroine

V květnovém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s Marií Šabackou. Polární ekoložka se specializuje na mikrobiologii ledovců a část roku tráví na odlehlých arktických stanicích. Jak se žije v izolaci a nehostinném prostředí?
  • O manželství. Ve dvou komplementárních pohledech se nad institucí manželství zamýšlí koučka Iveta Clarke a párový terapeut Petr Kačena. Obecná prohlášení o tom, že na vztahu je třeba pracovat, nefungují. Jak konkrétně manželství posilovat, aby přežilo?

  • Až na krev. Velký menstruační manuál Jany Patočkové přehledně popisuje všechny alternativní přístupy k procesu, kterým prochází polovina celé populace, ale který se stále zdá jako cosi, o čem je třeba mluvit šeptem.

  • Výchova od "ego" k "eko". Psycholožka Zuzana Krásová se zamýšlí nad tím, jak děti učíme lásce a péči o přírodu.

  • Šatník na míru neboli capsule wardrobe. Je možné dopracovat se k šatníku, který funguje? K takovému, aby padnul na míru právě vám, nenudil vás, a přitom aby vaše skříň nebyla plná oblečení, které nenosíte?

  • Kosmetika s čistým svědomím. Udržitelnost už není luxus, ale kritérium výběru. Abychom věděli, co kupujeme, naučme se nejdřív rozumět slovníku obklopujícímu ekologickou a etickou krásu.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Pavel Houdek

Pavel Houdek

Instruktor sebeobrany a vystudovaný právník. Ve veřejném prostoru se zaměřuje na boj proti sexuálnímu obtěžování a násilí. Další články.

Celkem 7 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Rozarka | 18. 5. 2020 | 23:11

Je mi líto, ale tohle se stává pouze ve vaší fantazii. Když chce žena, ať ji necháte být, tak chce, ať ji necháte být. Tečka. Po slizounech se nestyská nikomu.

+9
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Paros | 18. 5. 2020 | 04:03

je třeba připravit se na to, že slizoun poslaný do oněch míst skutečně dá pokoj. následné ochlazení zájmu je nečekaně tvrdá rána pro její ženskost a sebevědomí. pak se snadno můžou role otočit.

-17
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Koho a jak zachraňovat? Vládní pomoc očima expertů

Má vláda ještě pomáhat české ekonomice? Jsou dosavadní podpůrná opatření dostatečná? A na koho konkrétně se při pomoci úplně zapomnělo?

Peníze

Podílové fondy sílí. Víra je fajn, ale problémy nezmizí

Finanční trhy rostou díky optimismu investorů, že pandemie je za námi a že se ekonomiky rychle rozhýbají. Podle ekonoma Martina Mašáta z...

Finmag

Představte si covid-99. Kdyby pandemie byla o 20 let dřív

Vlastně jsme měli štěstí, že lockdowny nepřišly o dekádu dvě dřív. S pořádným připojením to zvládáme líp, píše Timothy Devinney z Manchesterské...

Finmag

S kufrem v rajchu. Jak viděli Hitlerovo Německo návštěvníci zvenčí

„Všude se budete setkávat s pohodlím, laskavostí a dobrou stravou, jež jsou první a základní podmínkou příjemné dovolené,“ lákala turisty...