Jak být správnou macechou. Nedat na předsudky a nechtít nemožné

11 586 | Michaela Sladká | 11. 3. 2020 | 3 komentáře | Nevlastní rodiče

Kvůli rozchodům, rozvodům, střídavé péči a pokusům znovu vybudovat rozpadlou rodinu přibývá třetích rodičů - lidí, kteří s partnerem vychovávají nevlastní děti. Nikdo přesně neví, kolik otčímů a macech je, statistici odhadují od statisíců až po víc než milion. Desítky z nich vyzpovídala Kamila Šimůnková, autorka knihy Třetí rodič. V anonymních rozhovorech vyhmátla věci, o kterých se často vůbec nemluví.

Kamarádka Eva se bude brzy vdávat a její svatba bude vypadat jinak, než si kdysi vysnila. Má velkou rodinu, se kterou si je blízká, ale vdá se pouze v doprovodu ženicha a dvou přátel, kteří nemají děti a mohou kamkoli letět – obřad se totiž bude konat daleko. Eva má čtyři sourozence, rodiče, k nim jednu macechu a jednoho otčíma. Její vyvolený má s různými partnerkami tři děti a jedno nové mají s Evou už společně. To je víc než dost materiálu na pořádný mejdan nebo taky na akci plnou stresu, napětí a výčitek. 

Není nutné Evě dávat rady, kdo všechno by se měl v čím zájmu ovládnout, aby mohla být krásná svatba pro sto lidí. Na roli nevlastního rodiče nebo dítěte totiž žádné návody nefungují. Je to mnohdy roky cizelovaná a pečlivě vyvažovaná výbušná směs, kterou vyhodí do povětří i jediné nevhodné slůvko. Většina nevlastních rodičů, které znám, se přitom nesnaží o vztahový ekvivalent zdolání Everestu. Chtějí jen prožít spokojený víkend nebo vyžadují, aby pravidla platila pro všechny, vlastní i nevlastní. Stejně na tom ale není nic jednoduchého.

Třetí rodiče se cítí osamělí

 „Harmonizace života potomků čtyř různých matek v jednom bytě bývá někdy až komicky beznadějná,“ popisuje Eva, která žije v Praze a se svým partnerem, třemi nevlastními a jedním vlastním dítětem tráví jeden víkend za dva týdny. „Výrazně pomáhají rituály – společné oslavy narozenin, vaření, snídaně, cesta MHD se zodpovědností jednoho za druhého a podobně. S partnerem se nejčastěji střetneme v představě, co by se mělo o společném víkendu dělat a proč,“ dodává Eva.

Její rozhodnutí uchránit si pro sebe svatební rituál jako jeden z klíčových životních momentů chápu. Jsem totiž jedenáct let nevlastní matkou a celoživotně čtyřnásobnou sestrou, přičemž se dvěma bratry mě pojí krevní pouto po tátovi a se dvěma po mámě. Na radu jednoho z bratrů, který je teď už také nevlastní rodič, jsem sáhla po knize Třetí rodič od Kamily Šimůnkové (dříve Petrovské).

Nevlastní rodičovství vás skutečně naplní, ale často jen pochybnostmi, nejistotou, skrývanou zlostí a podobnými pocity.

Neměla jsem zájem číst poučky typu „Důležité je otevřeně komunikovat“ a podobně. I ty se tam objevují, kromě nich je tam ale spousta věcí, které mě zaujaly nebo překvapily. Někdy až banální pravdy ale hlavně vyjevily a zároveň prolomily moji macešskou osamělost. Když totiž vznikala kniha Třetí rodič jako první česká publikace svého druhu, dala se prý o tomhle lidském druhu podle autorky říct souhrnně jedna věc: ve své roli se necítí automaticky šťastní. Přestože se strašně snaží, přijdou si osamělí. Nemají informace, cítí se bez zastání a touží po vlastním prostoru, kterého se jim v komponované rodině nedostává. 

Nečekejte od sebe příliš mnoho

Šimůnková na základě rozhovorů s desítkami nevlastních rodičů vypozorovala, že jsou to často ženy, které od sebe v macešství čekají příliš. Chtějí být skvělými partnerkami i macechami na jedničku a ještě by se u toho všeho chtěly cítit šťastně a naplněně. Z mých zkušeností vím, že nevlastní rodičovství vás skutečně naplní, ale často jen pochybnostmi, nejistotou, skrývanou zlostí a různými podobnými pocity, které se podle odborníků často a rády proměňují v dlouhodobou frustraci a nefalšované neštěstí.

To potvrzuje i David, který žije s rodinou ve východočeském maloměstě a je devět let nevlastním otcem třináctiletému Honzovi. „Zpočátku jsem se k malému choval jako k vlastnímu, na denní bázi jsem fungoval jako vlastní rodič. Neřešil jsem, že není můj, nepřišlo mi na to nic zvláštního. Situace se začala měnit kolem jeho šestého roku, kdy bylo potřeba víc a častěji výchovně zasáhnout. Začali jsme s partnerkou v názorech na jeho výchovu rozcházet, vyčítala mi, že jsem moc přísný, důsledný, náročný. To můj vztah k němu postupně měnilo a postupem času jsem si uvědomil, že se na jeho výchově nechci a nebudu podílet,“ říká David.

Zuzana, která se svým mužem vychovává v Kolíně jednoho vlastního a jednoho nevlastního syna, říká, že svou roli macechy dokáže chápat až teď, po devíti letech. „Že bych se v roli nevlastního rodiče našla, o tom nemůže být ani řeč. Jsem ale ráda, že jsem měla docela dobře nastavené hranice toho, kolik servisu mám nevlastnímu synovi během jeho návštěv poskytovat. Kdybych si lépe stanovila i hranice, kolik výchovy mu mám poskytovat, nemusela bych teď některých svých intervencí litovat,“ říká.

Štěstí v nové rodině nepřichází samo od sebe

Mnohým složená rodina funguje a podařily se jim takzvaně sladit noty. Jiná partnerství ale nevlastní potomky nepřežila, ledaskde křehce složenou rodinu později rozmetaly vlastní děti. „Narození mých dětí mě úplně paralyzovalo. To, jak je miluju, zvýraznilo rozporuplnost mého vztahu k nevlastní dceři,“ říká Lenka, která s manželem kromě svých dcer vychovává ještě jednu nevlastní ve střídavé péči. „Upřímně musím říct, že to problémy spíš zvýraznilo, než by je to zahladilo. Snažím se ten rozdíl nijak v rodině neakcentovat a jako spousta mých macešských záležitostí je ve mně i tohle schované,“ dodává. Podobnou zkušenost má i David: „Po narození vlastní dcery jsem se začal soustředit na ni a spory nebo rozporuplné pocity k nevlastnímu synovi jsem odsunul. Ta láska je ale úplně jiná,“ dodává.

Domácí rovnováha je výsledkem vyjednávání, vymezování prostoru, nastavování a dodržování pravidel, upřímné komunikace a obří porce vůle a lásky.

Úplně jinak se ke zkušenosti s vlastním mateřstvím dokázala postavit Zuzana: „Narození vlastního dítěte pro mě bylo impulzem zajímat se intenzivně o výchovu a psychologii. Začala jsem tak snad lépe chápat pocity a potřeby dětí, a uvědomila si mnoho svých chyb v přístupu k nevlastnímu synovi. Ale najednou bylo pozdě. Nebo možná ještě není. Hodně to vnitřně řeším a snažím se o nápravu. Ještě jsem neměla odvahu o tom s nevlastním synem mluvit.“

Nikdo samozřejmě netvrdí, že šťastné patchworkové rodiny neexistují. I kniha Třetí rodič s nimi počítá a zná je. Dá se o nich prý říct jedna věc. Nikdy se to nestalo samo. Domácí rovnováha je výsledkem vyjednávání, vymezování prostoru, nastavování a dodržování pravidel, upřímné komunikace a obří porce vůle a lásky, včetně sebelásky. Ta je potřeba zvlášť, když s sebou nevlastní matky často táhnou stigma rozbíječek rodin i předsudek, že dítě z prvního manželství přece za nic nemůže, a nebude proto problém si ho zamilovat a vychovat jako svého, jak to známe z pohádek.

K sebenevinnějšímu nevlastnímu dítěti se přitom váže spousta negativních věcí. Olej do ohně často přilévá biologická matka nebo biologický otec, kteří s nevlastními rodiči z logiky věci nebývají v nijak hezkém vztahu a kteří si svoje teritorium někdy hájí vypjatými a pro všechny bolestivými kroky. „Do mého vztahu k dceři se určitě promítl vztah k její matce, která se v prvních letech našeho soužití chovala jako blázen, vůbec to nedokážu označit jinak. Vím, že bych to měla být schopná oddělovat, ale nedokážu,“ říká Lenka. „Navzdory tomu, že partnerův rozvod i úprava péče o jejich dceru byla výsledkem dohody, čekaly nás roky scén, vydírání a urážek. Situaci nepomáhá, že žijeme na vesnici a neustále o sobě víme, i když o to vlastně vůbec nestojíme,“ říká. 

Nenechte se ovlivnit předsudky

I autorka knihy a webovek Třetí rodič Kamila Šimůnková přiznává, že negativní pocity z nevlastního rodičovství jsou společenské tabu a třetí rodiče se často se svými averzemi a frustracemi souvisejícími s dětmi raději nikomu moc nesvěřují. Macechy i otčímové se bojí nepochopení a odsouzení, často právem. 

„Zkoušel jsem se svěřovat partnerce, ale moje žena je přesvědčená, že se k synovi musím chovat jako k vlastnímu. Já to ale tak necítím a ani to podle mě dost dobře nejde. Začal jsem tohle téma sledovat jinde, diskutuju s dalšími nevlastními rodiči, sleduju téma na webu, čtu o něm,“ vyjmenovává David. Zuzana dodává: „Je málo lidí, kterým člověk může stoprocentně otevřeně říct, jak je těžké být nevlastním rodičem, že svoje nevlastní dítě většinou nemiluje a často až nesnáší. Vážím si toho, že pár takových lidí kolem sebe mám. Člověk si pak nepřipadá tak hrozně. Jednou na začátku vztahu jsem byla takhle upřímná i k partnerovi. Ten mi dal jasně najevo, že pokud by musel zvolit, upřednostnil by dítě. Byl to šok, ale dnes, když mám dítě vlastní, si ho za to vážím,“ uzavírá Zuzana. Budoucí nevěsta Eva své pocity partnerovi sděluje, sama ale přiznává, že s kolísavou úspěšností: „O problémech s nevlastními dětmi mluvíme absolutně otevřeně, sdílíme i názor na jejich výchovu. Rozdíl je pak v přímém kontaktu – partner problémy, které vidím, nevnímá, protože je milující a tolerantní rodič.“ 

Kamila Šimůnková říká, že zásadní vzpruhou pro nešťastné rodiče je uznání partnera. Kolikrát se totiž ztrácíme v každodenním kolotoči kontroly domácích úkolů, přípravy svačin a svozu dětí z plavání a věta „Vím, že tohle všechno děláš, i když bys nemusel(a), a moc si toho vážím,” má prý čarovnou moc.  A zbytek už je na nás. Zbytečné předsudky vůči macechám a otčímům tu s námi jsou a zůstanou, dokud se jimi budeme poměřovat právě my, nevlastní rodiče. Klobouk dolů před komponovanými rodinami, které fungují a z pohledu okolí na nich vlastně není nic zvláštního. Jak v takové rodině spokojeně žít? Zřejmě toho nechtít příliš – od dětí, od partnera nebo partnerky a hlavně od sebe. Stát si za svým a bojovat o svůj prostor. Ve složených rodinách totiž není nic zadarmo. A ze všeho nejmíň taková pěkná rodinná sobota, kdy máme za úkol jen být spolu a užít si to.

Vychází nové číslo Heroine!

V NOVÉM ČÍSLE NAJDETE:

  • A nevadí ti, že je mi dvanáct?

Když jsem odcházel z kina po neveřejné projekci dokumentu Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti, honila se mi hlavou jediná myšlenka: všem chlapům, co tohle někdy udělali, bych nejradši uřezal koule. Anežka Pithartová si v dokumentu zahrála jednu ze tří „dvanáctiletých“ figurantek. Byla to její první herecká role.

  • Kdo se postará o matku?

Každé dvanácté dítě se u nás narodí příliš brzy. Péče o takové dítě je špičková, zapomínáme ale na ženy, které je porodily. Text od Alžběty Samkové.

  • Mám ráda fotbal. A vy můžete taky

Čas od času si jdu večer do ledničky pro pivo, obleču si dres, lehnu si k počítači a pustím si fotbal. A ne, nejsem chlap. Jen fotbal zkrátka k mému životu odmala patří a nikdy mi na tom nepřišlo nic divného. Mému okolí ano (ahoj, mami), ale stejně si myslím, že tuhle lásku v sobě může objevit každá z nás.

  • Krize touhy

Mít dobrý sex na začátku vztahu dokáže každý. Po pár letech je to umění. Dobrá zpráva: dá se naučit. A ne, nemusíte kvůli tomu začínat s gymnastikou.

  • Vztek matek. Nikdy nevíš, co v tobě dříme

Občas cítím na své dítě obrovský vztek, který stěží ovládnu. Nebo neovládnu. Strategie, která na vztek platí, připomíná bojové umění aikido: nesnaž se protivníka porazit, poznej ho a využij jeho energii a sílu.

A MNOHEM VÍC... PŘEDPLAŤTE SI HEROINE JEŠTĚ DNES!

Michaela Sladká

Novinářka a konzultantka neziskových organizací. Věnuje se především sociální problematice, tématům z oblasti rodičovství a kultuře. Pracuje v Radiu Wave a spolupracuje... Další články.

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jitka | 11. 3. 2020 | 04:45

Když tohle čtu, tak je mi strašně luto těch dětí, žít v domácnosti, rodině, v jednom bytě, kde mě jeden nesnáší, musí být šílené. Chápu, ze to je popsány realita, ale ten dopad na děti.....kdyz dite žije třeba ve střídave péči, kde v obou rodinách je třetí rodic, často i nové oběma rodiči milované děti...nebo představa, ze me třeba už jako malého odmutl vlastní otec a pak ani ten nevlastní mě nebude mít rád....realita, smutne fakt, o to víc motivující ale, aby lidé o své partnerské vztahy více pečoval, aby se to nestavalo tak často....4 děti se 4 ženami, k tomu asi není co dodat, život to pak určuje sdilena tabulka google drive

+5
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Rostou! Akcie se oklepaly z tvrdého pádu, zůstaňte ale opatrní

Koronavirus rychle srazil akcie o desítky procent dolů a připomněl, že investice do nich není bez rizika. Poměrně rychlý byl ale i následující...

Peníze

Nová Octavia: Jako Audi bez příplatku za značku, ukázal test

Nová generace nejprodávanějšího českého auta je zase o něco větší, nabízí zase o něco modernější technologie a měla by i lépe jezdit. A...

Finmag

S kufrem v rajchu. Jak viděli Hilterovo Německo návštěvníci zvenčí

Kniha britské spisovatelky Julie Boydové je něco na způsob české reality show Dovolená v Protektorátu. S tím rozdílem, že to není fikce...

Finmag

Babiš v drátech. EU čekají dohady o obřích půjčkách na obnovu. Premiér se bavit nechce

Dohoda na dluhu ve výši stamiliard eur, kterým Evropská unie hodlá zatížit příští generace, musí být jednohlasná. A ten, kdo je nejvíc proti,...