Úzkost jako smyčka kolem krku. Můj zápas s obsesemi

44 053 | Marta Tichá | 3. 1. 2020 | 20 komentářů | Psychologie

Asi byste neodhadli, že trpím obsedantně-kompulzivní poruchou. Jsem mladá žena z většího města, mám práci, přátele, partnera. Ani ruce si nemyju častěji než vy. Přesto se u mě postupně rozvinula nemoc, která začala u podivných myšlenek a skončila u návyků, které mi málem zničily život.

Oknem dovnitř nesměle probleskává jarní slunce. Nervózně si poposedám v pohodlném křesle. Vedle mě sedí můj partner, povzbudivě mě drží za ruku, čekáme na příchod terapeutky. Očekávám od ní mnoho. Že mi pomůže vrátit do života pohodu a zbavit se úzkostí, které mě denně paralyzují a znemožňují mi spokojeně žít. Proč je se mnou partner? Tohoto typu terapie – takzvané kognitivně-behaviorální terapie – se většinou blízcí pacienta částečně účastní. Dostanou jasné pokyny, kdy a jak mu mají zamezit provádět ulevující rituály, které nemoc cyklí.

Už od dětství jsem byla úzkostnější typ člověka. Ráda jsem měla věci srovnané a pod kontrolou. Špatně ustlaná peřina mi působila lehký stres. Když jsem upustila deštník, musela jsem to udělat ještě třikrát – aby to byl sudý počet. Ale nikdy mě to extrémně neomezovalo. Ano, styděla jsem se. Když jsem potřebovala upustit deštník, udělala jsem to tak, aby to nikdo neviděl.

Každý to v nějaké podobě známe. Ten nejistý hlásek, který se nás uvnitř ptá, zda jsme skutečně vypli sporák, hlas, který nás nutí se vrátit a raději vše ještě jednou překontrolovat. Jenže člověk s OCD se vrátí třeba desetkrát.

Určitá míra vtíravých a nepříjemných myšlenek se mě držela asi vždycky. Ale – zvládala jsem to a nikdo (ani rodiče) nepozoroval, že mě něco trápí. Styděla jsem se, ale mlčela jsem, nějak jsem netušila, jak to rodičům vysvětlit – vyžadovali ode mě precizní výsledky a jakékoliv selhání mi dlouho poté vyčítali.

V dospělosti, po extrémně vypjatém období, kdy jsem přestala odpočívat a v životě se mi nahromadilo víc stresujících faktorů zároveň, u mě obsedantně-kompulzivní porucha neboli OCD propukla naplno. Každý to v nějaké podobě známe. Ten nejistý hlásek, který se nás uvnitř ptá, jestli jsme doopravdy vypnuli sporák, hlas, který nás nutí vrátit se a radši všechno ještě jednou překontrolovat. Jenže člověk s OCD se vrátí třeba desetkrát, nestihne přijít včas do práce, vyfotí si knoflíky sporáku, aby měl jistotu, že jsou vypnuté – ale ani fotce nevěří a má silné nutkání znovu odejít domů a všechno zkontrolovat ještě jednou. Pokud to neudělá, sžírá ho tak silná vnitřní úzkost, že stejně není schopný se na nic pořádně soustředit.

Obsese a rituál

Obsedantně-kompulzivní poruše se někdy přezdívá nemoc mytí rukou – a i takové můžou být (respektive velmi často jsou) její projevy, bylo by ale zjednodušující představovat si ji jenom tak. Má mnohem víc podob a je mnohem zákeřnější, dokáže člověka naprosto paralyzovat, vzít mu radost ze života a v těžších případech může končit sebevraždou. Člověk k ní většinou má genetické předpoklady. Propuká buď v rané adolescenci, nebo po nějakém emočně vypjatém a stresujícím zážitku. A není nijak vzácná: OCD trpí dvě až tři procenta populace. Osobnosti, které s touto nemocí bojují, si často berou jako inspiraci filmaři – například Letec s Leonardem di Capriem věrně zobrazuje Howarda Hughese, který se v jisté fázi života kvůli OCD naprosto izoloval od lidí.

V OCD se nerozlučně spojují obsesivní (vtíravé, rušivé) myšlenky a reakce na ně, které se říká kompulze nebo rituál. Témata obsesí můžou být nejrůznější, u mě se vystřídal strach z nečistoty, obavy, že ublížím blízkým, strach, jestli jsem něco nezanedbala... Témat je nekonečné množství, reakcí na ně také, mechanismus choroby ale zůstává vždycky stejný.

Kompulzivní chování je jako hladová kočka, která škrábe na okno. Když ji pustíte dovnitř a nakrmíte ji, tak se vrátí. Ví, že dřív nebo později dostane svou potravu. A tak si tloustne, roste a chce s vámi bydlet.

Jakmile vás „to“ napadne, váš organismus okamžitě zbystří a vyšle do mozku signál, že se něco děje. Ve skutečnosti se neděje nic, myšlenka není čin a všelijakých nesmyslů nás za den napadne neskutečné množství. Člověk s OCD ale nemá potřebný nadhled a přikládá jim důležitost – „Když mě napadlo, co by se stalo, kdybych strhla volant a srazila chodce, znamená to, že jsem toho skutečně schopna?“ Čím víc se snažíme těmto myšlenkám vyhýbat, tím častěji a s větší vervou se vracejí. Lidé s OCD přitom svoje obsedantní myšlenky nikdy nerealizují. Nemoc většinou postihuje citlivé lidi, kteří si z dětství si nesou břemeno nejistoty a nízkého sebevědomí: proto při podobné myšlence jen nemávnou rukou, ale začnou ji pitvat. Když mě něco takového napadlo, jistě mě to nenapadlo jen tak, ale musí to mít někde v mojí osobnosti nějaký pravdivý základ...

Na této nemoci je nejhorší to, že víte, že to není skutečné, ale vaše emoce a tělesné reakce vám tvrdí naprostý opak. Když přisoudíme negativním myšlenkám emoční náboj, drží se nás pak jako klíště. Problém nepředstavuje samotná myšlenka, ale to, jak ji hodnotíme. A právě ono „chybné“ hodnocení nás drží v bludném kruhu. Kompulzivní chování je jako hladová kočka, která škrábe na okno. Když ji pustíte dovnitř a nakrmíte ji, tak se vrátí. Ví, že dřív nebo později dostane svou potravu. A tak si tloustne, roste a chce s vámi bydlet.

Jak opustit bludný kruh

Nejhorší to pro mě bylo, když jsme začali uvažovat o dítěti. Měli jsme problém počít přirozeně a já pod vlivem stresu dospěla do stádia, kdy jsem se bála podívat na jakékoliv dítě. Při krájení zeleniny mě napadlo, co by se stalo, kdybych se neovládla a nějakému ublížila. Okamžitě mě ochromil nekonečný strach, s nímž jsem si nevěděla rady. Včas mi nedošlo, že se jedná jen o další variantu OCD, a naprosto jsem propadla svým rituálům. Vytvořila jsem si celý propracovaný systém kompulzí.  

Když jsem překonala prvotní stud a svoje obtíže probrala s kamarádkami, nepřekvapilo mě, že něco podobného zažily také. „Mívala jsem často podivné myšlenky, ale většinou se to dalo zvládnout,“ vyprávěla mi kamarádka Jana. „Jakmile jsem v životě prožívala větší stres, tak se to rozjelo. Jednu dobu mě obtěžovaly představy, že půjdu do kostela a při mši začnu vykřikovat sprostá slova. Samozřejmě se to nikdy nestalo, ale ta úzkost byla tak velká, že jsem se nějakou dobu kostelu vyhýbala. Pro jistotu.“

Setkali jste se někdy s pocity nebo myšlenkami, které se podobaly obsedantně-kompulzivní poruše?

Další přítelkyně to měla podobné jako já. „Tyhle myšlenky jsem zažila po porodu prvního dítěte. Ještě v porodnici jsem měla podivné stavy a divné myšlenky, napadaly mě věci, jako jak neuvěřitelně snadné by bylo rozmlátit dítěti hlavu o topení. Po příchodu domů jsem s dítětem poměrně dlouho navazovala vztah, nápor hormonů se nějak nedostavil. Ale po pár měsících se to samo srovnalo...“

Co dělat, když nás obtěžují obsedantní myšlenky?

Není úplně jednoduché přiznat si, že nás sužují myšlenky, které jsou ve společností tabuizované (což je přesně důvod, proč nás trápí). Strach, že nás někdo odsoudí, nepochopí, je nejčastější příčínou toho, že lidé o svém problému raději mlčí. Existuje pár záchytných bodů, které by mohly v první chvíli pomoci.

Stuckinadoorway.org je fórum pro lidi trpící vtíravými myšlenkami a OCD. Můžete tu najít spoustu příběhů, které budou pravděpodobně podobné tomu vašemu, podporu a další zdroje ke studiu svých obtíží.

Psychosomatická klinika provozuje pod vedením terapeuta Romana Peška skupinovou terapii, hrazenou pojišťovnou. Vyzkoušíte některé techniky kognitivně-bahaviorální terapie v praxi a naučíte se pracovat se svými nechtěnými myšlenkami.

Publikace Kognitivně-behaviorální terapie v praxi vám pomůže s aplikací KBT terapie, srozumitelně vám vysvětlí, jak lépe porozumět svému chování, co je formovalo a jak se oprostit od postojů, které nám v životě škodí a s velkou pravděpodobností nebývají založeny na pravdě.

KBT: Postavit se čelem

Svoje obsedantní myšlenky jsem řešila tím, že jsem se začala u partnera neustále ujišťovat, že něčeho takového – ublížit dítěti – bych nebyla nikdy schopna. Schovala jsem všechny ostré předměty v bytě. Úleva a ujištění mi ale vydržely jen krátce a úzkost se zase vracela. Kompulze je jako droga, mozek se rychle nabaží a chce další dávku. Brzy byl můj stav neúnosný a já se rozhodla hledat odbornou pomoc a hledání mě nasměrovalo do ordinace KBT terapeutky.

Kognitivně-behaviorální terapie se v posledních letech stala jedním z nejvýznamnějších směrů léčby úzkostných a depresivních poruch. Poradí si i s různými typy fobií, alkoholismem nebo nadměrnými obavami, a právě i s OCD. Vydává se po stopách našich „nezdravých“ myšlenek a jádrových přesvědčení (často vštípených rodiči) a snaží se rozklíčovat, jak formují naše chování a nakolik ovlivňují naše emoce a tělesné prožívání. Hlavním cílem této terapeutické metody je opustit bludný kruh škodlivých myšlenek a naučit se přijmout nejistotu a nedokonalost jako něco, co je sice naší součástí, ale rozhodně nás to nedefinuje.

U kognitivně-behaviorální terapie nečekejte pohodlnou pohovku, kapesníčky na stole a přikyvujícího terapeuta, který s vámi trpělivě odhaluje staré rány minulosti a do detailu pitvá vaše vztahy s matkou. To, co nás formovalo v dětství, je důležité pro pochopení jádrových přesvědčení, ale ne pro to, abyste zvládli úzkostné stavy.

Terapie je založena na tvrdé dřině. Bez svědomitého a soustavného plnění domácích úkolů a pravidelného vystavování se nepříjemným situacím není možné dosáhnout úspěchu ani se nikam posunout. KBT je systematická, časově omezená (máte představu, jak dlouho a jakým způsobem bude léčba probíhat) a vypadá jednoduše. Podstoupit intenzivní KBT ale není žádná legrace. „Ušpiníte“ se, budete si muset vyhrnout rukávy a zůstat v přítomném okamžiku, který vám způsobuje nepohodlí. Bez možnosti úniku. Postupně se učíte zdolávat myšlenkové „překážky“, které vám brání v běžném fungování a spokojené existenci. V ústřední roli je absolutní důvěra v terapeuta a odvaha čelit svému největšímu strachu zpříma a někdy i před obecenstvem.

Makačka v duševním dole

Na prvním sezení jsme si s terapeutkou vytvořily seznam toho, co ve mně vyvolává úzkostné stavy. Jednotlivé položky procházíme a bodujeme od nuly do sta. Moje terapeutka se mi snaží vysvětlit, že útěk od nepříjemného stavu neutralizováním svých pocitů pomocí nějakého rituálu či kompulze (ať už mentální – modlitba, či fyzické – umyju si ruce) nefunguje. A proto je třeba začít pracovat s expozicemi.

Terapeutický dopis

Další z užitečných metod KBT je dopis adresovaný osobě, která se nejvíc podílela na tvorbě a udržování negativních myšlenek. Logicky to bývají naši nejbližší, rodiče či partner. Dopis může obsahovat popis toho, čím byl klient nejvíc zraňován, co nejvíc postrádal. Potom přichází na řadu tzv. „dopis z druhého břehu“ – ten, který by si klient přál dostat od toho, kdo mu ublížil.

Při této metodě dochází k odhalení potlačovaných potřeb a k znovuprožití emocí, o kterých jsme si mysleli, že je dávno nemáme. Je to očistný proces, ale komplikovaný. Člověka jím provádí terapeut a musí ho vést jemně za ruku, ne jít přes limity.

Expozice je proces, kdy je pacient pravidelně vystavován obtížným situacím, které v něm vyvolávají paniku a úzkost, a snaží se jimi projít, aniž by realizoval úlevový rituál. Terapeut je pacientovi plně k dispozici a spolu se postupně učí „přeuspořádávat“ chybné myšlenkové pochody a předpoklady a pracovat s nepříjemnými emocemi a tělesnými reakcemi, protože při expozici pociťujete touhu ze situace okamžitě utéct. V praxi to vypadá tak, že společně chodí do terénu, to jsou expozice in vivo, u hodně úzkostných jedinců probíhají expozice spíše v imaginaci.

Na jedno sezení jsem měla například na úkol napsat katastrofický scénář, co by se stalo, kdybych své myšlenky neovládla a mé největší obavy – ty o ubližování dětem – se naplnily. A pak ho přečíst nahlas. Navíc jsem měla celý týden co nejvíc trávit ve společnosti dětí. A pokud by mě napadla nějaká podobná myšlenka a já chtěla od svých blízkých zase ujišťování, že ničeho takového nejsem schopná, ti mi mou kompulzi neměli zprostředkovat.

Bylo to perných sedm dní. Na sezení jsem nejdřív nebyla schopna vypravit ze sebe slovo. Terapeutka se ptá, jak velká je moje úzkost. Na škále od nuly do sta jí dávám devadesát. Pak se odhodlávám a čtu domácí úkol, nejčernější scénář: jak ublížím nějakému dítěti a skončím ve vězení, jak se od mě všichni odvracejí, partner mě opouští a já umírám sama a opuštěná. Při čtení dávám průchod všem emocím. Po chvíli musím přiznat, že moje úzkost polevila, je na sedmdesáti procentech. Doma si mám svůj scénář nahrát a pouštět si ho, až na mě vtíravé myšlenky znovu zaútočí. Když se jim nebudu bránit, ale naopak je budu sama vyzývat, aby přišly, po chvíli ztratí svůj emoční náboj, začnou mě prý nudit. Zatím mi to nepřipadá moc pravděpodobné.

OCD a recidiva jsou jedno

Při desátém sezení už dokážu některé pasáže katastrofického scénáře odrecitovat zpaměti a – s úsměvem. Neuvěřitelné! Čas od času mě podobné myšlenky ještě trochu děsí, ale zkouším se jim vystavit a snažím se vydržet bez kompulze co nejdéle. Vím, že nemám vyhráno, OCD a recidiva jsou jedno. S pomocí terapeutky se ale snažím vytvořit nějakou záchrannou síť, abych do toho v případě návratu nemoci nespadla stejně hluboko.

Dopřávám si i jiné věci, které mi terapeutka doporučila. Zní to jako klišé, ale dostatečný spánek, odpočinek, zdravá strava a pravidelný pohyb přispívají k duševní pohodě. Snažím se dbát na svou životosprávu, fungovat stereotypně, meditovat... Ne vždycky se mi to daří a samozřejmě vím, že nemám vyhráno.

Kontakt na svou terapeutku nechávám připevněný k lednici. Pohled na to číslo mi dennodenně připomíná, jak moc jsme křehcí, že stačí maličká pochybnost a všechno by se mohlo vrátit do starých kolejí. OCD se člověk nikdy úplně nezbaví, je stále tady, přítomná a aktuální. To my si ale volíme, jak na ni budeme reagovat. Nakolik jí popustíme uzdu.

 

Marta Tichá

Marta Tichá

Překladatelka, editorka, marketingová specialistka. Píše pod pseudonymem. Další články.

Celkem 20 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Albert | 4. 1. 2020 | 14:39

No je to smutné,ale zřejmě vůbec nevíte co hodnotíte a o čem je řeč. Ale to je moc dobře,protože kdo nezažije nemůže hodnotit ani pochopit. Krásný den

+44
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Zdislava | 4. 1. 2020 | 14:04

Hm. No. Dnes je asi každý druhý magor, není se čemu divit. Ale pitvat se v tom neustále? Hordy terapeutů a podobných existencí? Co takhle zapojit sílu vůle, to je asi absurdní myšlenka, že? Čím by se potom takoví terapeuti živili? Možná by ještě nedej Bože museli pracovat!

-88
Reagovat

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Zdravotní pojištění 2020. Minimální záloha pro OSVČ roste

Podnikatelé si letos připlatí 144 korun. Novou výši minimální zálohy musí zaslat na účet zdravotní pojišťovny nejpozději do osmého února.

Peníze

Okamžité platby nejsou prioritní ani expresní. Jak banky ukážou rozdíl?

Které banky už umějí okamžité platby? Na kolik vás přijdou prioritní a mají ještě vůbec smysl? A jak snadno si je nováček splete?

Finmag

Jenom nechápu, proč se kvůli tomu musí zabíjet

Konžský klimatolog Jacques Célestin Moliba Bankanza vystudoval v Česku, založil tu rodinu, pracoval pro Akademii věd... Dnes přednáší na...

Finmag

Soumrak britské levice: na koníčku do pekla

Hájí menšiny, ale jejich problémy a život neznají. Mají plnou pusu identit, ale ve skutečnosti jim jde jen o jedinou: o tu vlastní. Identitu...