Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

„Stalo se ti to, protože jsi hezká.“ Zabloudilová sbírala zkušenosti žen, které prožily znásilnění

Domácí násilíPodcastSexuální násilíSexuální obtěžováníZnásilnění
Gabriela Knížková
| 14. 10. 2022 | 27 komentářů | 21 474
„Stalo se ti to, protože jsi hezká.“ Zabloudilová sbírala zkušenosti žen, které prožily znásilnění
Foto: Pavel Houdek

Odvezl ji v noci autem k odlehlé přehradě a znásilnil ji. Na večírku na ní vykonal soulož, když usnula ve vlastní posteli. Udělal si z ní služku a erotický nástroj, který musel být vždycky k dispozici. To je jen několik zkušeností hrdinek podcastu Hranice násilí, který pro Radio Wave připravila publicistka Táňa Zabloudilová. „V drtivé většině případů oběť pachatele zná, ve více než polovině jde o partnera,“ připomíná v rozhovoru pro web Heroine.cz.

Proč jste se rozhodla vytvořit podcast o příbězích žen, které zažily znásilnění
Pro Radio Wave jsem dřív připravila podcast Moje terapie, který stavěl na podobném principu jako Hranice násilí. Cílem bylo přiblížit lidem, jak terapie vlastně funguje. V první epizodě vystupovala dívka jménem Anežka, která měla za sebou sexuální zneužívání v dětství a trpěla posttraumatickým syndromem. Zjistila jsem, že díky jejímu vyprávění mnohem lépe rozumím tomu, čím oběti procházejí. Naučila jsem se, že tak lze bořit mýty, které ve společnosti panují – například, že si za násilí oběti mohou nějak samy. Došlo mi, že když budu s oběťmi mluvit a jejich příběhy budou slyšet ve veřejném prostoru, lidé by se mohli naučit na znásilnění lépe reagovat. 

Kam se mám obrátit, pokud se v příbězích podcastu poznám?

  • Bílý kruh bezpečí
    Pomoc obětem domácího násilí a jiné kriminality, právní informace, poradenství.
  • Rosa
    Centrum pro ženy poskytující komplexní pomoc obětem domácího násilí.
  • Konsent
    Spolek bořící mýty o sexuálním násilí, jehož součástí je svépomocná skupina pro ženy, které zažily znásilnění.
  • Persefona
    Pomoc obětem domácího násilí a znásilnění.
  • proFem
    Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí.
 

Jak jste dívky a ženy do podcastu vybírala? Ozvaly se vám samy? 
Spojila jsem se s organizací Konsent, která dělá v této oblasti hodně záslužnou práci (spolek, který šíří osvětu o sexuálním násilí a jeho prevenci, pozn. red.). Na Instagram jsme dali výzvu, na niž nám odpověděla řada lidí. Výzva byla strukturovaná a každý den postavená jinak – například jsme hledali někoho, kdo má zkušenost se sexuálním násilím ze strany kamaráda, nebo někoho, kdo sexuální násilí zažil na večírku.  

Když se mi odpovědi sešly, zjistila jsem, že pocházejí hlavně od dívek, které byly znásilněné ve vztahu, často prvním partnerem. To se shoduje se statistikami: v 90 procentech případů je pachatelem někdo, koho oběť zná, ve více než polovině z nich je to přímo partner. Debata kolem sexuálního násilí je podle mě v současnosti otevřená, především díky kauzám Dominika Feriho, Jana Cimického a dalších mužů. Přišlo mi ale důležité říct, že téma znásilnění se týká nás všech, nejen známých osobností.

Jak být citlivým mužem 

Podcast se jmenuje Hranice násilí. Dá se nějak vyjádřit, kde ta hranice je? 
Název vznikl tak, že každá z dívek, s nimiž jsem telefonovala, mi na závěr řekla: „Teď už vím, kde jsou moje hranice, a vím, že jsem to já, kdo si je musí vytvořit.“ To mi přišlo hrozně důležité. Ženy musejí vědět, že mohou říct „ne“. Souhlas je zásadní. Každý si musí sám určit, co je mu příjemné a co už nepříjemné. Je to vlastně jednoduché, pokud víte, že si hranice máte a hlavně můžete nastavovat.

Vychováváme k tomu ale dívky? Neříkáme jim spíš, že mají být hodné, podvolit se?
To je dost zásadní otázka. S kreativní producentkou Veronikou Ruppert jsme chtěly, aby tam tento rozměr zazněl také. Proto jsme se s ním rozhodly vypořádat hned v druhém díle prostřednictvím socioložek Lucie Jarkovské a Blanky Nyklové, které mluví o tom, jak rozdílně vychováváme kluky a holky. Ženy mají vyhovět, nedělat problémy, usmívat se. Je to stejné, jako když Ladislav Špaček radil, že pokud jako žena sedíte u stolu, máte být hlavně krásná. Dívky také ve vztahu často bývají ty mladší: jejich partneři se jim pak zdají zkušenější, autoritativnější. Kluci jsou naopak často vedeni k tomu, aby se jasně rozhodovali a neprojevovali liknavost. 

Paradoxní je, že od žen čekáme pasivitu do doby, než jsou oběťmi sexuálního násilí. V té chvíli naopak máme pocit, že se měly bránit. 
To je ono. Najednou začneme chtít, aby se za sebe ženy absolutně postavily. Zamrznutí a neschopnost se bránit je přitom velmi častá reakce.

Příběh Kláry, která byla vystavena násilí ze strany přítele, ukazuje, jak důležitá je osvěta i pro kluky. Partnerovi Kláry možná ani nedocházelo, co dělá: opakoval vzorce, které znal z domova. Mělo by se víc mluvit o tom, jak rozpoznávat toxické chování sami v sobě a nezraňovat druhé? 
Kláře její dnes už bývalý partner ubližoval nejen sexuálně – v podstatě si z ní udělal služku. Později se jí omluvil, došlo mu, co udělal. Je pravda, že hodně mluvíme k ženám, ale už neříkáme mužům, jak se k nim mají správně chovat. Moc neřešíme, co to znamená být citlivým mužem, což může být pro kluky matoucí.

Podcast Hranice násilí

Hranice násilí je podcastový dokument Radia Wave. Série líčí příběhy šesti mladých žen, které zažily znásilnění od partnera nebo někoho blízkého. Vedle traumatických zkušeností dívky popisují také psychické dopady sexuálního násilí a způsob, jakým se s nimi vnitřně vyrovnaly. Každý díl doplňují komentáře psycholožky a dvou dalších odbornic: právniček, terapeutek nebo socioložek.

Chtěla jsem, aby v našem podcastu byly slyšet jen ženy, protože společnost má většinou tendenci spíš naslouchat pachateli. Určitě je ale v popkultuře velký prostor pro to, abychom mluvili k mužům. Ve chvíli, kdy se ženy budou do kolektivů dostávat rovnocenně, ale nebude těžké vědět, jak se k nim chovat. Když jste zvyklý na prostředí typu šatna po fotbale, vnímáte ženy jako objekt. Jakmile budou ženy v té šatně taky, bude najednou mnohem jednodušší k nim přistupovat lépe. 

Epizoda s Klárou také ozřejmuje, jak zásadní vliv na nás mají rodinné hodnoty. 
Platí to nejen pro Klářina přítele, ale také pro Kláru samotnou, která byla na stereotypní genderové role z domova zvyklá také, i když s nimi nesouhlasila. Otázka je, kde hledat lepší vzory, pokud třeba žijete (nejen) na malém městě a nic jiného nevidíte. Ve škole? V kultuře? Škola nemůže obsáhnout všechno. Silné jsou podle mě v tomhle ohledu seriály, protože s postavami strávíte hodně času a jsou dnes velmi populární. 

Napadá vás nějaký příklad seriálu, který tuhle funkci plní dobře? 
V Česku jich bohužel zatím moc nemáme. Napadají mě hlavně ty skandinávské, například islandský seriál Manners (v překladu způsoby nebo chování, pozn. red.). U nás ale nic podobného zatím není, protože v tuzemsku vzniká hlavně přehršel levných romantických komedií, které stereotypy spíše utvrzují.

Mýtus spravedlivé společnosti 

Myslíte si, že jsme v Česku z hlediska chápání problematiky znásilnění pozadu? Nebo se začínáme mýtů postupně zbavovat? 
Doufám, že už se jich zbavujeme. Myslím, že jsme ve fázi, kdy se u nás najednou objevuje větší množství informací ve více kontextech. V České televizi teď například vyšel seriál Pět let, což je v tomto ohledu také významný posun. Nemám srovnání s jinými zeměmi, ale myslím, že zase tak pozadu nejsme – s výjimkou Skandinávie, tam je společnost asi vyspělejší. Potřebovala bych ale lepší znalost lokálních popkultur, abych mohla hodnotit další státy, protože přes ni se vyspělost ve vnímání sexuálního násilí dobře měří.  

Právě seriály, což je dnes dominantní způsob trávení volného času, jsou pole, do kterého se tohle téma hodně promítá. Lidem mohou odpovědět na spoustu otázek: například proč oběti sexuální násilí nenahlašují nebo proč si některé události z minulosti pamatují špatně, což souvisí s posttraumatickým syndromem. Hodně rozšířený je také tzv. mýtus spravedlivé společnosti. Jedná se o představu, že ke znásilnění přece nemohlo dojít, protože společnost by ho nedopustila. Lidé kvůli němu mají tendenci spíš nedůvěřovat obětem než se zajímat o pachatele.

To, co říkáte, je ostatně dobře vidět na příběhu Julie. Nejen policie, ale i její rodina neustále pochybují, jestli si znásilnění nevymyslela. 
Je to tak. Babička se Julie ptá, jestli pachateli nechtěla spíš ublížit. Hodně špatná reakce pak přichází také ze strany strýce: ten jí cestou na policii řekne, že tohle se jí bude stávat, protože je hezká holka. Psychoterapeutka Natalia Schwab-Figusch říká, že i kvůli jeho slovům Julie potom hodně dlouho přemýšlela nad tím, jestli znásilnění nebyla její vina. Zároveň jí strýc vlastně dal najevo, že se to bude dít pořád, jako by to bylo normální. Když ženu vidíte na ulici, nemůžete jí vnímat jako objekt, který si prostě vezmete. Z toho, co řekl, to ale v podstatě vyplývá. 

Znásilnění rodina často vnímá jako ohrožení pro všechny členy. Například na maloměstě může vznikat stigma typu „podívejte, to jsou příbuzní té znásilněné“. Oni přitom chtějí být za každou cenu „dobrou rodinou“, které se nic takového stát nemůže. Mohou pak zkušenost ženy popírat a zlehčovat. Znásilněný ale může být úplně každý. 

Zastavme se ještě u reakce policie. Julie měla u výslechů dojem, že se jí policisté snaží nachytat při lži a otočit vinu na ni. Myslíte si, že je v českém prostředí typická? 
Je to těžké definovat, protože znásilnění nahlásí velmi málo lidí. Máme tak jen malý vzorek a z něj ještě velmi málo dat. Určitě je řada nejen policistů, ale také právníků a soudců, kteří oběti stigmatizují: přistupují k nim necitlivě, zpochybňují je. Pak jsou samozřejmě i tací, kteří to zvládají a v tématu se dovzdělávají. Orgány činné v trestním řízení by se ale určitě měly školit víc.  

Jako společnost bychom měli mít mnohem lepší povědomí o našich právech. Oběti mají například právo na zmocněnce, jak v podcastu upozorňují advokátky Věra Nováková a Adéla Hořejší. Zmocněnec je takový pobočník, který vám celý postup od výslechu až po soudní řízení vysvětlí. Už to může udělat hrozně moc proti pocitu, že policii vlastně jenom otravujete a že pachatel nejspíš stejně odejde bez trestu. Mladého člověka tohle může poznamenat natolik, že přijde o všechny iluze a naděje. 

Nedůvěra k obětem

Táňa Zabloudilová

Publicistka a autorka podcastů Moje terapie a Hranice násilí. Absolvovala bakalářský program politologie – mediální studia na fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Přispívá do Deníku Alarm, Aktuálně.cz, Artzóny, Finmagu a dalších médií. Nejčastěji píše o popkultuře, seriálech a rozvoji současných měst. Je dramaturgyní festivalu Serial Killer.

Zmiňovala jste několik odbornic, které v podcastu vystupují. Proč pro vás bylo důležité zařadit jejich komentáře? 
Zkušenosti dívek samy o sobě povahu sexuálního násilí dobře ilustrují. Zjistila jsem ale, že vyjádření odbornic odpovídá na mnoho dalších otázek, které ohledně znásilnění máme a které je potřeba rozkrývat. Myslím, že všichni máme v sobě pořád trochu zakořeněnou nedůvěru vůči obětem. V Česku už je ale hodně lidí, kteří se tématem zabývají a mají o něm velký přehled, což jsem se k posluchačům snažila dostat. Chtěla jsem vytvořit komplexní balíček, který by se dal použít třeba při výuce ve školách – sexuální výchova totiž v tuzemsku zatím skoro nikde nefunguje.  

Co mám dělat v případě, že se v některém z příběhů poznám a zjistím, že potřebuji pomoc? Na koho se mám obrátit? 
Na mnoha místech u nás neexistuje žádná záchranná síť pro oběti, což je důvod, proč jsem v podcastu chtěla zmínit třeba projekt Proč jsme to nenahlásily, s nímž se dá spojit přes sociální sítě. Ze stránek Radia Wave se dá kliknout na „rozcestník pomoci“ projektu Proč jsme to nenahlásili, kde jsou shromážděné různé užitečné kontakty. Posluchači a posluchačky mohou napsat také přímo mně nebo Veronice Ruppert na adresu hranice@rozhlas.cz. Poradíme se s psychoterapeutkami a odkážeme na konkrétní pomoc. Skvělé jsou také svépomocné skupiny. Jedna vznikla v Praze při spolku Konsent – funguje na základě sdílení zkušeností s někým, kdo si prožil podobné trauma, což je ideální kombinovat s terapií. 

Co byste chtěla, aby si posluchači a posluchačky z podcastu odnesli? 
Hlavně to, že případy znásilnění nejsou izolované. Sexuální násilí nepáchají jen lidé, kteří jsou naprosto zkažení, zlí a frustrovaní. Muži, kteří znásilňují, mohou být dobří otcové, kamarádi, milovaní bratři. Dělají to, protože společnost násilí pořád akceptuje jako normální: na Facebooku se nám například spousta mužů divila, že je možné znásilnit svoji partnerku. Chceme přinést zprávu o tom, jak naše společnost funguje a jak by se měla změnit.

Trailer k podcastu Hranice násilí:

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 27 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

antifeminista | 14. 10. 2022 18:01

takže naposledy:

Nepřenositelná zkušenost je to, co musíš zažít, to, co nejde dostatečně pochopit z přednášky. Proto to nejde vyučovat ve škole.

Proto vojáci cvičí na bojových cvičeních, místo aby se na válku připravovali za stolem na přednášce o tom, jaké to je na bojišti.

Začínám mít pocit, že jen trolíš.

+1
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Irena | 14. 10. 2022 11:39

Stalo se ti to proto, že jsi hezká: Taky, že jo. 90% znásilnění je pácháno na sexuálně atraktivních ženách. Mě třeba zatím nikdo neznásilnil.

-14
Reagovat