Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Návrhářka značky Pura Vida: Když se cítím pod psa, obleču se do barev

Renata Lichtenegerová | 23. 11. 2020 | Legíny pro radost | 3 925

Zdroj: Pura Vida

Při pohledu na křehkou blondýnku s jemným hlasem by vás hned nenapadlo, že závodila v automobilech a ráda brázdí Evropou na motorce. K brněnské výtvarnici a návrhářce Petře Bartoňkové ale přesně toto patří. Jak ty rychlé stroje, tak nabourávání zažitých představ a stereotypů.

Před pěti lety založila s kamarádkou a kolegyní Petrou Němečkovou značku sportovního oblečení pro ženy Pura Vida, pro kterou osobně navrhuje každý kousek. Jejím „plátnem“ a rovněž srdcovou záležitostí jsou především legíny. Naprosto originální, do každého milimetru promyšlené a až křiklavě barevné. Nesou v sobě příběhy o ženské duši a síle.

S Petrou Bartoňkovou, známou pod pseudonymem Petruccya, se potkáváme v době pandemické prostřednictvím monitorů. Ona na mém září barvami, nosí totiž návrhy svých výrobků, aby je osobně otestovala. Sálá z ní nakažlivá energie. A někde mezi řádky, respektive za veselými obrázky, lze vytušit i věčné bilancování vedoucí k přesvědčení, že radost ze života je třeba vědomě hledat.

Jestli dobře počítám, výtvarná tvorba vás začala živit až po třicítce. Čím vším jste chtěla být a byla do té doby?

Pura Vida

Oděvní značku oblečení Pura Vida založily výtvarnice Petruccya s kolegyní Petrou Němečkovou v roce 2005. Na prvních legínách, které si tyto „holky z reklamky“ původně ušily jen tak pro radost z pohybu, byl nápis Pura Vida ve květině. Veselé legíny chtěly také jejich kamarádky, pak kamarádky kamarádek a podnikatelský nápad byl na světě. Dnes Pura Vida nabízí širokou škálu sportovního oblečení pro ženy, legíny ale zůstávají stěžejním produktem.
Za každým modelem je příběh. Zákaznice se ho dozví osobně v brněnském showroomu, nebo z kartičky v balíčku, který přijde z e-shopu. Ten obsahuje i certifikát s tajným vzkazem, který konkrétní legíny skrývají na vnitřní straně pasu. A také samolepku s některým z Petruccyiných oblíbených hesel, třeba „Karma není zdarma“ nebo „Hlavně se neposrat“. Nesmí chybět pohlednice „Jsi božská“, aby se poselství mohlo šířit.  Protože dostat hezký vzkaz, když ho nečekáte, to je Pura Vida.

Přesně tak. Jako mladá jsem na dlouho vycestovala. Nejdříve do Ameriky a pak do Kostariky, kde se můj plánovaný několikaměsíční pobyt nakonec protáhl na deset let. Našla jsem tam v podstatě druhou rodinu. Ale domov je domov a já se po těch deseti letech až nepředstavitelně těšila domů. V zahraničí jsem se živila zkrátka tím, co bylo po ruce. Jako servírka, průvodkyně, překladatelka, nějakou dobu i jako automobilová závodnice. Neměla jsem přesně nalajnovanou kariéru. Kreslení pro mě bylo jen koníčkem a útěkem od reality. Když přemýšlím, musím kreslit. Tříbím si tak myšlenky. I moje finanční tabulky jsou nejdříve obrázkem. Když poslouchám příběhy lidí, tak je potřebuji překreslit. Moje vnímání světa prostě funguje přes kreslení. A snila jsem, že jednou, až bude čas, se mu začnu věnovat naplno.

Kdy se ten sen splnil?

Vhodný čas nadešel po návratu do Česka, tedy zhruba před deseti lety. Nejdřív jsem nastoupila do reklamky. Tam jsem přičichla ke grafice a po nocích jsem se učila ovládat programy. Ale nikdy jsem neopustila offline umění. Plátna, tužku, notýsky. Později jsem se rozhodla osamostatnit, což se mi povedlo do takové míry, že po roce už jsem přestala zakázky stíhat a potřebovala parťáka. Domluvila jsem se s Petrou Němečkovou a společně jsme pak pracovaly na různých projektech, převážně návrzích interiérů. Já měla na starosti kreativní část a Péťa produkci. Pak jsme si před pěti lety úplně náhodou vyrobily první legíny. Chtěly jsme tak samy sebe motivovat k pohybu.  No a za pár měsíců jsme zakládaly Pura Vidu.

Co si pod tím názvem máme představit?

Pura Vida je pozdrav, který si vymysleli Kostaričané a dnes ho šíří do celého světa. Možná by se dalo mluvit i o jejich národním pokladu. Je to životní styl plný radosti, úsměvů, rodinných sešlostí, nespěchání a pozitivního nahlížení na svět. Cizinci se snaží o překlad, ale Pura Vida přeložit nelze, a když pochopíte opravdový význam, už se o to ani nesnažíte. Je to prostě slovní vyjádření optimistického nastavení mysli. Projevu radosti, že někoho vidím, nebo mu mohu předat trochu hezké energie. Pro Kostaričany i pro mě je to víc než srdeční záležitost. 

Filozofie je to jistě krásná, platí ale pro všechny? Jak se na Kostarice žije tamním ženám?

Podle mě mají vrozenou jistou dávku sebelásky, což bychom jim v Evropě mohly závidět. Jsou chytré, vzdělané, ale ne tolik orientované na kariéru jako my Evropanky. Mají velmi silný smysl pro rodinu. Vlastně tam ani neexistují domovy důchodců, je normální se o své rodiče starat a udržovat rodinu pohromadě. Kostaričanky jsou tedy především ženy, partnerky a matky.

Ale zase když jim ukážete cestu, půjdou po ni stejně dravě jako my. To se mi potvrdilo, když jsem začala jako první žena jezdit automobilové závody na tamním okruhu La Guácima. Dostala jsem se k tomu náhodou, při dni otevřených dveří jsem si tam pro zábavu jezdila svým autem a všimli si mě majitelé jedné stáje. Krátce na to jsem poprvé sedla do závoďáku a do roka už jsem trénovala dvě první Kostaričanky. Stačilo, aby viděly, že to jde.

Co ale o nich musím ještě říci - ty holky se umí nosit! Ty jo, to jsem vždycky koukala. Sedíte v kavárně a pozorujete je. Umí být sexy a prodat svoje přednosti. Jejich chůze připomíná tanec. Malé holčičky tam totiž ještě ani pořádně nechodí a už se učí tančit. Jinak se, myslím, musí poprat se stejnými překážkami jako my. Jedinou výhodou, která jim patrně dodává optimismu, je to, že na ně minimálně 8 měsíců z roku dopadají hřejivé sluneční paprsky.

Vaše návrhy jsou plné barev. I v tomto vás inspirovala Kostarika? 

Vztah k barvám jsem měla vždycky. Jako malá holka jsem závodně lyžovala a už tehdy jsem prahla po co nejbarevnější kombinéze, čepici, chráničům, prostě čemkoliv barevném. V dospívání jsem na to trochu zapomněla. Puberta je pro dívky složitým obdobím a pro mě byla jedinou etapou v životě, kdy jsem ve své duši o barvy přišla. Mladé dívky jsou také naší nejslabší skupinou klientek. Inklinují spíš k tmavým věcem, nějak to k tomu životnímu stadiu asi patří. Mně každopádně právě Kostarika připomněla, jak moc barvy miluji. Dokonce mě vytáhly z kdejaké depky.

Po návratu do Česka jsem vystudovala i arteterapii a barvám trochu víc porozuměla, i když jsou pro mě stále intuitivní záležitost. Nedávno se mě někdo ptal na teorii barev a jak vybírám kombinace do nových kolekcí. A já vlastně nevěděla co říct. Pro mě jsou barvy intuice, ne teorie.

Co vše dnes značka Pura Vida nabízí?

Děláme dvě nové kolekce ročně. Snažím se v zimě přemýšlet o další zimní kolekci a v létě o letní. Když jsme začínaly, bylo to naopak. A ony se zimní legíny v létě tak trochu blbě kreslí. Jsem hodně emotivní člověk, takže pro tvorbu potřebuji vnější vněmy.

Jinak některé legíny máme v nabídce stále. Nejvíc artové modely, nesoucí hlavní poselství kolekce, ale vyrábíme v limitovaných edicích o 399 kusech. Což je teda z komerčního hlediska tak trochu mimo, že ty nejžádanější a nejprodávanější produkty nepřiděláváme. Ale pro klientky to takto má přidanou hodnotu. Vědí, že v daném kousku jen tak někoho nepotkají. K legínám pak dokombinováváme šaty, trika, podprsenky, mikiny, kabáty, kšiltovky. A také doplňky z řady Amor de Frida, které jsou převážně vyrobené z legín, u kterých se třeba zcela nepovedl potisk. Takže je takto krásně zrecyklujeme.

Kdo jsou ženy, které si vaši tvorbu oblékají?

V nabídce dnes už máme i dětské modely, takže naší nejmladší zákaznici budou zhruba 3 roky. Ale nosí nás holky, kterým je 30, 40 i přes 70 let. Jsou vtipné, silné, kreativní, chtějí být originální. To je spojuje. A také přání, aby oblečení vyjadřovalo jejich myšlení a přístup k životu. Řada klientek se k nám pravidelně vrací a staly se součástí toho, čemu já říkám Pura Vida gang. Jeho jádrem jsou naše modelky, které jsme si vybíraly takzvaně z ulice. Žádné modelingové agentury, prostě opravdové ženy, krásné tím, co z nich vyzařuje.  

Takže pro vás nefotí profesionální modelky?

V tomto jsme měly od začátku jasno. Jsme přesvědčeny, že každá žena může být krásná. Že barvy sluší každému věku a postavě. A proto jsou naše modelky v uvozovkách obyčejné holky. Když jsme s nimi přišly fotit poprvé, bylo to náročnější. Před foťákem nevěděly, co se sebou, byly ztuhlé. Chvíli trvalo, než je náš skvělý fotograf rozpohyboval. No a dnes se perou o to, která bude před foťákem déle. Pro některé z nich byla naše nabídka na modeling příležitostí, díky které našly sebevědomí. A to mě baví, celý ten proces. Najít jim skvělý outfit a naučit je pracovat s tím foťákem. Dělat z obyčejných holek hvězdy. Respektive ony jimi samozřejmě už jsou, jen jim to předtím třeba nikdo neukázal.

Co je nosným příběhem aktuální zimní kolekce?

Letos je to motiv vlčice a princezny. Inspirací pro mě byla kniha Ženy, které běhaly s vlky, ve které jsem našla mnohé odpovědi na to, co se mi honilo v mysli a o čem, řekla bych, ženy ve středním věku hodně přemítají. Věřím, že dobré nápady zrají. Vlčici s princeznou jsem ve svém iPadu nosila přes rok a půl. Teprve teď pro mě získala dostatečně široký rozměr, abych jí věnovala legíny a kolekci.

Dále se tam objevují třeba motivy z Malého prince, které se do kolekcí v různých obměnách vrací. Malý princ je takový můj talisman pro překlenutí zimního období, kdy se víc zavírám doma, čtu, maluji, filosofuji, sbírám inspiraci a vracím se k jeho příběhům. Kolekce jako celek má pak jasné poselství. Abychom teď víc než jindy hledaly cesty, jak být pozitivní.

Narážíte na aktuální pandemickou situaci? Jak uprostřed takzvané druhé vlny hledáte optimismus?

I na mě často dopadají myšlenky na to, co bude dál.  Víc než jindy rezonuje všude kolem téma strachu. Protože se znám a vím, jak snadno těmto černým myšlenkám propadám, vytvořila jsem si jednoduché obranné mechanismy. Když se začnu cítit pod psa, tak se obleču do barev. Sednu si a kreslím. Jdu se projít, nebo na kolo, brusle, skate. Dám si oblíbenou kávu. Snažím se jednoduchým způsobem dopracovat k sobě a ke své spokojenosti.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Česko potřebuje prezidentku Danuše Nerudová, Lenka Bradáčová, Miroslava Němcová – ženy, o kterých se v souvislosti s kandidaturou mluví nejčastěji. Rut Kolínská, kterou na prezidentský post doporučoval Václav Havel. Adéla Šípová, která převálcovala své soupeře v boji o senátorské křeslo. Která z nich by se vám na Hradě líbila nejvíc? Vyzpovídali jsme pětici „prezidentek“ z titulní strany.
  • Feministická knihovnička Spolu s autorkami z knihovny Gender Studies jsme připravili přehled titulů, které formovaly ženské hnutí v jeho jednotlivých fázích. Od Vlastního pokoje přes Druhé pohlaví až po Ovoce poznání. Které knihy k nám stále živě promlouvají?
  • A pokud neumřela, pracuje dodnes „Čím víc pracujete, tím jste lepší. A o to víc chcete pracovat, protože zpětná vazba vám čechrá ego. A tak tomu přizpůsobíte celý svůj život,“ píše Michelle Losekoot v článku, ve kterém se každý workoholik zděšeně pozná. Jak se zbavit závislosti na práci ve společnosti, která výkon tak adoruje? A jak zjistíte, že máte problém?
  • Metafory našich životů Vyjasněme si pojmy, které zaznívají v diskusi o genderové nerovnosti. Skleněný strop, děravé potrubí, neviditelná práce… Pokud si nebudeme rozumět, těžko se na něčem můžeme dohodnout.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze
Naše tipy