Jak spolu máme žít, když se budeme cenzurovat? O hyperkorektnosti a svobodě dělat chyby

Do Hollywoodu jsem poprvé letěla loni v létě. Celých deset dnů jsem měla strávit touláním po městě a bivakováním na gauči u nejlepší kamarádky, která v mekce amerického zábavního průmyslu studuje filmovou animaci. Jedna věc mě ale při odletu znervózňovala: slibované prostředí tamní vysoké školy, které jsem v příštích dnech díky kamarádce měla intenzivně zakusit.

Je mi šestadvacet a považuju se za člověka tolerantního a volnomyšlenkářského. Od chvíle, kdy jsem byla schopná pochopit význam slova feminismus, jsem jeho zarytou zastánkyní. Rovná práva LGBTQ+ lidí by podle mě měla být absolutní samozřejmostí, ačkoliv k tomu má řada zemí světa (včetně naší) pořád daleko. Jsem šťastná, že se konečně bavíme o dlouhá léta ignorovaných společenských problémech, jako je sexuální násilí nebo rasismus. Že citlivost je pozitivní hodnota. Řídím se zásadou „žij a nech žít“. Do toho, kdo koho miluje, jak se identifikuje nebo jak smýšlí, mi nic není, pokud tím neohrožuje nebo neutlačuje někoho dalšího.

Proč mě tedy při vstupu na univerzitní kampus okamžitě přepadl vtíravý pocit, že bych možná raději měla mlčet a přikyvovat, abych se někoho omylem nedotkla? Nespletla se při oslovování studenta či studentky v použitém zájmenu, nevyjádřila myšlenku moc kontroverzně? Neudělala blbý vtip, který už nenapravím ani omluvou? A proč ho začínám mít i v tuzemském veřejném prostoru?