Také jsem rebelovala a měla konflikty s mámou, říká farářka. Na uvažování většinové společnosti se něco musí změnit
Kvůli pomoci Romům, podpoře LGBTI+ komunity, kvůli tomu, že není matkou, se na ni mnozí dívají skrz prsty. „Z křesťanské víry vyplývá, že hodnotu dal člověku Bůh. Neodvíjí se od toho, zda si ji sám zajistí nebo ne. O víře člověka svědčí, nakolik respektující přijetí dává druhým,“ zdůrazňuje evangelická farářka Anna Polcková.
Její práci s romskými dětmi na Gemeru někteří označují za naivní a zbytečnou. Ona v ní ale vidí smysl. „Měli bychom změnit sebe a to, jak o Romech smýšlí většina. Často se projevujeme jako homofobní a rasistická společnost. V uvažování a v jednání většiny se musí něco zásadně změnit.“
Jako dítě zpívala v kostele, ale také ve světském pěveckém sboru na tehdejším městském národním výboru v rodné Revúci. Její máma byla proti, zpívat podle ní měla jen na bohoslužbách. „Svou víru jsem nedovedla prožívat tak, jak ji prožívala moje máma. Potřebovala jsem více volnosti. Moje víra vždycky chtěla být radostnější,“ vzpomíná na své dětské projevy rebelie proti mámě a jejímu tradičnímu pohledu na křesťanství.
Anna Polcková je jednou z Hrdinek Denníku N. Více o projektu si můžete přečíst tady.
Je vaše víra vždy pevná, nebo o ní někdy pochybujete?
U každého člověka záleží zejména na tom, co považuje za víru. Moje víra je postoj k životu, který odmalička formovali moji rodiče a kdysi i babička. Procházela a dodnes prochází různými živými procesy. Je pro mě důležité, aby proměny mé víry ústily do konkrétního důsledku. Biblickým jazykem by se dalo říct, že víra je to, co přináší ovoce, co tvoří pro člověka něco dobrého a hezkého.
Ve kterém okamžiku procesu jste pocítila, že vaše víra slábne, ztrácíte ji? Jaké pocity vám to přineslo?
Představy o Bohu se utvářely a utvářejí na základě chápání biblických textů. Zotročující představy o Bohu a o světě člověka limitují a znemožňují mu přemýšlet o životě. Takové představy o Bohu odmítám. Neexistuje jedna dokonalá definitivní představa o tom, jak má víra vypadat. A už vůbec není možné obsáhnout Boha do vlastního myšlenkového systému. Bůh je větší než vše, co dokážeme obsáhnout. Pokud jsem někdy zapochybovala, vždy se to týkalo lidských rezerv nebo hranic. O Bohu jako o lásce jsem nikdy nepochybovala.
V rozhovoru s Annou Polckovou se dozvíte:
- v jakých momentech naráží na hranice vlastní víry;
- jak vnímá lidi, kteří ztratili víru v Boha;
- kdo jsou její nejbližší lidé;
- co si myslí o výroku slovenského ministra, že být matkou je nejvíce, co dovede žena udělat;
- zda je užívání a distribuování antikoncepce v souladu s křesťanskou vírou.
Co vás donutilo pochybovat o hranicích a rezervách lidí ve víře?
Odmítnutí přijetí queer lidí církví. Někteří představitelé církve a někteří křesťané tvrdí, že „jen“ oni vědí, co Bůh chce. Dělají si nárok rozlišovat, kdo může patřit do církve a k Bohu, jaké představy o vztazích má mít a jak má žít, chce-li působit v církevních funkcích. Myslím si, že je to velmi agresivní pozice.
