Čokl, kérovat, lóve. Jak je na tom romština v Česku a proč ji někteří vnímají jako stigma a druzí jsou na ni hrdí
Romština patří k jazykům s obrovskou vnitřní rozrůzněností, v rámci Evropy o ní lze uvažovat spíš jako o skupině příbuzných jazyků než o jazyce jediném. Jak je na tom romština u nás? Čím obohacuje češtinu? A proč ji někteří mluvčí vnímají jako stigma, zatímco jiní jsou na ni hrdí jako na součást identity? O tom mluví lingvista a romista Viktor Elšík.
Existuje ještě vůbec něco jako česká romština?
Tradičně se termín „česká romština“ používá pro jazyk původních českých a moravských Romů. Ti ale byli – spolu se Sinty, kteří u nás žili v německém jazykovém prostředí – téměř vyvražděni v době nacistické nadvlády, a to i přičiněním českých protektorátních úřadů. Romské komunity byly zcela zdecimovány, jednotliví přeživší neměli po návratu z koncentráků s kým svým rodným jazykem mluvit, a ten tak postupně zanikl. Poslední mluvčí původní české romštiny zemřeli na přelomu tisíciletí.
Po druhé světové válce do českých zemí začali přicházet Romové ze slovenské části Československa a většina z nich romštinu ovládala – dnešní variety romštiny v Česku jsou tedy všechny původem ze Slovenska. V mnoha romských rodinách a místních komunitách ale už dnes není romština jazykem každodenní komunikace a přestává být předávána dětem. Jejich jediným rodným jazykem je tak čeština.
Jak se stalo, že se romština přesto v různých zemích tak dlouho udržela a nebyla vyměněna za nějaký většinový jazyk?
Romové vždy žili v diaspoře mezi většinovým obyvatelstvem, se kterým každodenně komunikovali v jeho jazyce. Mezi sebou ale mluvili po staletí jedině romsky. V tradiční jazykové situaci Romů tedy byly jasně rozlišeny funkce obou jazyků, rodné romštiny a jazyka dominantní populace, který se romské děti učily až v době, kdy se začaly zapojovat do ekonomického života své komunity. Romové se většinou brali mezi sebou a často žili odděleně od většinové populace.
Co dalšího se v rozhovoru dočtete:
- Jak romština ovlivnila češtinu a v čem je její „skrytá prestiž“
- Jaké je její postavení ve školách
- Proč minulý režim romštině nepřál
Odhlédneme-li od zřetelně asimilačních politik některých režimů, je i dobrovolná postupná integrace Romů do struktur většinové společnosti doprovázena rozkladem tradiční jazykové situace. Rodiče na děti přestávají mluvit romsky, často s odůvodněním, že jim tak usnadní vstup do školy a připraví podmínky pro lepší život. Romština přestává být považována za nezbytnou podmínku romství a i samotní Romové ji mohou vnímat jako přežitek spojený se segregací a materiálním nedostatkem. V pozadí těchto procesů je pochopitelně stigmatizace Romů a jejich etnického jazyka ze strany většinové populace a ve slovenském a českém kontextu i neochota či nepřipravenost školství zapojovat rodný jazyk dětí do výuky, a to i ve školách, kam chodí jen romské děti.
