Brácha byl můj hrdina, skejťák, kterého holky milovaly. Dokument režisérky Lubojacki o bratrovi žijícím na ulici míří na Oscary

Přemluvit bratra a bratrance k tomu, aby svolili s natáčením dokumentu, nebylo těžké. Lubojacki je prý vůbec přesvědčovat nemusela. V projektu ji podporovali a v průběhu procesu natáčení se na film ptali. Třeba když dlouho nenatáčeli, chtěli vědět: „Tak co, kdy zas budem točit, hm?“

To, že by dokument mohl vzniknout, režisérku napadlo, když šla bratra navštívit do nemocnice. Lékaři mu tehdy amputovali obě nohy pod koleny a Lubojacki přemýšlela nad tím, zda tomu šlo předejít. Zda roli hrálo to, že bratr žije na ulici, zda dostal stejnou péči jako lidé s domovem.

„Chápu, že lékařů a lékařek je málo, mají nedostatečné platy, jsou přepracovaní a třeba vyhořelí. Ale nemůže se to odrážet na filtraci pacientů na ty, kteří si zaslouží pomoc, a ty, kteří už tolik ne, protože si za to přece můžou sami. Lidé se zkušeností s životem na ulici a závislostí často nemají doklady, nemusí tak existovat řádný záznam o jejich vyšetření, těžko hledají zastání, kdyby si chtěli stěžovat. Vícekrát se mi stalo, že přístup k mým příbuzným v nemocnici se úplně otočil, když jsem tam za nimi přišla, a bylo tak vidět, že mají rodinu, nejsou další bezejmennou položkou,“ říká v rozhovoru pro Heroine.cz.

„Tenhle film ale nemá primárně někoho obviňovat. Já jen hrozně chtěla, aby i ostatní lidé viděli to, co já. Aby třeba mého bráchu viděli mýma očima, ne jenom jako někoho žijícího na ulici. Můj brácha byl mým dětským hrdinou, vždycky jsem chtěla být jako on. A ten rozpor s tím, jak to nakonec dopadlo, jsem si potřebovala i já sama v sobě nějak zpracovat.“

Proč mají nyní s bratrem nejlepší vztah, co kdy měli? V čem ho i nadále obdivuje? A co pro ni během natáčení bylo těžké? Více v rozhovoru Simony Fendrychové na webu Heroine.cz.