Love story na druhý pokus. Jana a Lee nám dávají lekci z vzájemného respektu

Láska a diverzita
Ilona Kleníková
| 20. 5. 2021 | 17 167
Love story na druhý pokus. Jana a Lee nám dávají lekci z vzájemného respektu
Foto: Honza Zima pro Zalando

Některé příběhy o lásce mají v základu rychlé vzplanutí, jiné jako by byly psány ve hvězdách. Ale tenhle příběh je jiný. Chybělo málo, aby se Jana a Lee zcela minuli. Ona se narodila v komunistickém Československu, on na americkém Jihu. Ji formovalo pražské intelektuální prostředí, on vyrostl na blues a spirituálech. Jejich zcela nepravděpodobná love story trvá už čtyřicet let.

Psala se 80. léta, když jednoho dne Jana Heffernanová zvedla oči od lingvistických esejí v knihovně na univerzitě Massachusetts Institute of Technology a spatřila muže svého života. Dostala se sem díky svému zaměření na jazyky, znalosti češtiny a také díla lingvisty Romana Jakobsona. Když jí padl zrak na elegantního muže jménem Lee Andrew Davison, sotva si tehdy mohla představit, že o tom okamžiku bude za čtyřicet let vyprávět.

„V práci jsme seděli naproti sobě. Já jsem se na něj dívala a moc se mi líbil. Začali jsme si povídat, občas jsme spolu zašli na oběd a mně se líbil čím dál více, protože jsme měli stejné zájmy. A to bylo úplně to hlavní,“ vzpomíná Jana na jejich rozhovory o filosofii, snech, náboženství a duchovních věcech. Zatímco Janě imponoval jeho vzhled a důstojnost, Lee byl z Janiny výrazné osobnosti a její skoro až nutkavé potřeby dělat vtipy nejprve zaskočen. „Na začátku našeho vztahu byla z mé strany spíš opatrnost. Ne že bych se bál, ale ten typ humoru, který Jana má, byl pro mě nečekaný. Trochu jsem i odolával, přestože mě Jana ohromně přitahovala,“ vzpomíná Lee. „Ale už mým vtipům neodolává,“ skočí mu Jana do řeči a oba se tomu zasmějí. Nebyl to ale jen její humor, co Janu s Leem dodnes spojuje.

Respekt je když 

Kromě intelektuálního a možná až duchovního souznění je klíčem k jejich šťastnému životnímu partnerství vzájemný respekt. Zní to sice jednoduše, ale také dost abstraktně. Pro Janu a Leeho má ale respekt k druhému zcela konkrétní podobu. „Docela základní je nechat tomu druhému svobodu,“ vysvětluje Jana. „I když s někým žijete a třeba mu perete ponožky, tak respekt k člověku tam musí být. To je takový jednoduchý pravidlo. My jsme neměli tendenci toho druhého utlačovat a korigovat,“ prozrazuje Jana zásadní „tajemství“ spokojeného vztahu. 

Foto: Honza Zima pro Zalando

Jana Heffernanová a Lee Andrew Davison jsou spolu čtyřicet let. Jejich recept na šťastný vztah bez konfliktů je velmi jednoduchý – dát druhému svobodu a respekt.

„Cítil jsem, že Jana mi rozumí,“ potvrzuje Lee. V Americe jsem se snažil prorazit jako zpěvák. Trávil jsem čas na zkouškách s různým kapelami a moje tehdejší žena měla pocit, že jsem sobec a že na našem vztahu nepracuju,“ vzpomíná Lee. „Jana sama je umělecky založená a ví, co znamená dělat umění. Chápe, že je potřeba tomu věnovat čas. To byl základ, oba jsme tohle chápali a mohli jsme na tom stavět. Nemusel jsem mít špatný pocit z toho, že někam jedu zpívat. Ona řekla: Jdi, zpívej, tohle je to, co děláš,“ popisuje Lee. A když to říká, Jana se usmívá a přitakává: „Yes, go…“. „A já… cítil jsem, že mě respektuje a miluje,“ říká Lee.

Když ho člověk poslouchá, má pocit, že nic jednoduššího na světě snad ani nemůže být. Ale i Jana a Lee se k téhle rovnováze ve vztahu museli propracovat. Jejich cesta vedla u každého přes jedno nepovedené manželství. Když Jana odjížděla z Československa, byla rozvedená a vezla s sebou syna. Rozvod měl za sebou i Lee. „Když jsem byl ženatý v Americe, žena měla pocit, že se může přetrhnout, abych byl spokojený. Já jsem měl pocit, že dělám stojku uprostřed dálnice jen kvůli ní, ale ona se necítila milovaná,“ vypráví Lee. „Vypadá to, že snad každému se musí nejprve jedno manželství pokazit. To je i můj případ. Tolika lidem se to děje, že se zdá, že to tak prostě musí být. Ale rád bych si myslel, že jsem se z prvního manželství poučil a že dokážu udělat to, co je třeba, aby moje žena byla šťastná. A přitom sám dostávám od ženy to, díky čemu jsem šťastný já,“ uvědomuje si Lee.

„My jsme se na ten vztah vážně připravovali,“ doplňuje Jana. „Půjčili jsme si v knihovně knížku o tom, jak si uchovat manželství. Co dělat a co nedělat. To hlavní, co si z toho pamatuju, je, že když dojde doma k nějakému vysvětlování, nemáme říkat: ‚Ty vždycky… A já nikdy… Ty nikdy… Já vždycky‘. To se opravdu často říká,“ vysvětluje Jana a ty zakázané věty pronáší s náležitou dramatičností. „Tak to jsme si zapamatovali a neříkáme ‚You always…‘ nebo ‚I never…‘. Tohle jednoduché pravidlo nám vystačilo po čtyřicet let,“ usmívá se Jana.

Cesta z Ameriky

Jejich láskyplný vztah trvá už čtyři desítky let nejen díky náhodě, ale i díky schopnosti přijmout odlišnosti. Nejde ale jen o to, že Janino okolí přijalo muže, kterého „si přivezla“ z Ameriky. Nastavit si hlavu na mód otevřenosti k tomu, že všechno bude jiné, musel především Lee, když se rozhodl, že se usadí v postkomunistické zemi, jejíž jazyk ani kulturu neznal.

Rozhodnutí přestěhovat se po pádu železné opony z Ameriky do Československa přitom byl krok, který moc lidí nechápalo. Jana se ale chtěla po deseti společných letech v Americe vrátit domů, samozřejmě s Leem. A tak použila trumf – nalákala ho na jazz. „Říkala jsem mu – hele, v Čechách mají lidi rádi jazz. Kdybys jel se mnou do Prahy, tak tam je spousta lidí, kteří rádi uslyší opravdovýho černocha zpívat opravdovou černou muziku. Budou se o tebe prát. Tady se o tebe nikdo nepere, protože tady je vás zpěváků moc. Tak jsem ho takhle nachytala a pak za mnou přiletěl. Nejdřív na návštěvu, aby to omrkl, a pak se sem přestěhoval. A od té doby je spokojený,“ říká Jana.

Moje matka dodnes říká, že jsem utekl z domova, abych se dal k cirkusu. Pro mé rodiče bylo těžké pochopit, proč jako Američan chci odjet do komunistické země.

„Nedovedl jsem si představit, jak tady hudební scéna bude vypadat,“ vzpomíná Lee. „Ale měl jsem to obrovské štěstí, že jsem potkal lidi, jako je Jiří Stivín nebo Emil Viklický. To jsou lidi, kteří můžou hrát kdekoliv na světě. A taky hrají. Můžu jmenovat stovku lidí, které jsem tu potkal a kteří hrají na světové úrovni. Nejen po technické stránce, ale i srdcem. Rozumí tomu, o čem ta muzika je,“ vypráví Lee s nadšením.

Můj život, moje rozhodnutí

„Moje matka dodnes říká, že jsem utekl z domova, abych se dal k cirkusu,“ říká Lee a oba se tomu s Janou smějí, zřejmě je to jejich oblíbený rodinný vtípek. „Pro mé rodiče bylo těžké pochopit, proč jako Američan chci odjet do komunistické země. I když jsem jim říkal, že komunismus tady už skončil. V té době mi bylo čtyřicet, tak jsem jim řekl – pardon, já jsem dospělý a tohle je moje rozhodnutí. Ani bratři a sestry to nechápali. To nemá logiku, říkali. Hodně toho v životě nemá logiku, ale některé věci prostě cítíte, že musíte udělat.“ Přesto do Prahy odjel se zpáteční letenkou v kapse. „Letenka platila jeden rok, takže jsem věděl, že kdybych tu za rok nebyl spokojený, budu mít letenku zpátky, i kdybych byl úplně bez peněz,“ vysvětluje.

Tady s námi napořád: Příběhy skutečné lásky

Foto: Honza Zima pro Zalando

Láska nikdy nevyjde z módy, hlásá Zalando v nové kampani. Přední evropská platforma pro módu a životní styl Zalando dává opět prostor reálným lidem, kteří reprezentují skutečné hodnoty, jakými jsou diverzita, inkluze, přijetí nebo respekt.

Kampaň představuje čtyři starší páry a jejich osobní příběhy, které mohou inspirovat mladou generaci. Přinášíme první z příběhů – love story Jany a Lee, který je krásným příkladem inkluze. Další příběhy budou následovat.

Kromě toho vytvořilo Zalando i sérii podcastů společně se svým ambasadorem Karlem Kovy Kovářem s poetickým názvem Oděni láskou.

Více na speciální microsite na webu Zalanda. 

„Když jsme sem přijeli, byli jsme na tom oba v něčem stejně,“ vybavuje si Jana. „Protože komunismus padl, tak to bylo jiné i pro mě. Byli jsme oba nováčci,“ vysvětluje. Jako mnoho cizinců, co tehdy přijeli do Československa, začal i Lee učit angličtinu a hlavně zpívat. „Zpíval jsem víc, než jsem zpíval doma v Bostonu!“ vzpomíná Lee. „No já jsem mu to říkala,“ říká Jana s uspokojením. „A byla to pravda. V Americe chce každý zpívat – babička, pes, každý chce být zpěvák. Ale tady jsem měl opravdu šanci. Psal jsem kamarádům – protože v roce 1991 ještě nebyl internet –, aby hned všeho nechali a přijeli do Československa, že je tu úžasný jazz!“

Od 90. let se sice Československo a později Česká republika otevřely světu, ale když sem před třiceti lety Lee přijel, byl pro mnoho lidí prvním Afroameričanem, kterého na vlastní oči viděli. „Když jsem vystoupil z vlaku na malém městě, lidé na mě koukali. Ale spíš se zvědavostí, ne s nepřátelstvím. Chápal jsem, že nikoho, jako jsem já, do té doby neviděli,“ vypráví. „V Česku jsem zažil méně projevů rasismu než v Americe,“ říká. Ani Jana si žádné projevy nenávisti směrem ke svému muži nevybavuje. „My ani nepřijdeme mezi lidi, kteří takhle myslí. Muzikanti byli rádi, že Lee je jiná rasa – a sice rasa jazzová,“ vtipkuje Jana. „A moji přátelé byli nadšení, že se s ním seznámí. Všechno bylo fajn. A doposud je…“

Jiný chleba

Hudba, která zafungovala jako skutečně univerzální jazyk, a vstřícní přátelé sice pomohli tomu, aby se tu Lee začal cítit jako doma. Základ je ale v Leeho mentálním nastavení. Do Československa totiž přišel s otevřenou myslí. „Věděl jsem, že všechno tady bude jiné, nic nebude jako v Americe. Chleba se tu dělá jinak. Lidé tu myslí jinak. Přijel jsem sem s tím, že chci zapadnout,“ říká Lee. „Myslím, že zapadl moc dobře,“ chválí ho Jana pyšně. A tak zřejmě jediná věc, se kterou tu Lee dodnes „bojuje“, je jazyk. Česky sice hodně rozumí, ale i po třiceti letech života v Česku mluví jen trošku.

Jana srší energií, výrazně gestikuluje a ani dnes nevynechá žádnou příležitost udělat vtip. Z Leeho vysoké štíhlé postavy pořád čiší důstojnost. Ona se stále věnuje psaní, on stále zpívá. A z jejich vztahu se ani po čtyřiceti letech nevytratil respekt. Respekt k tomu, co mají společného, ale hlavně k tomu, v čem se odlišují. V jejich podání jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

Článek vznikl ve spolupráci s naším partnerem – společností Zalando.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze