Nový dokument je milostným dopisem New Yorku od nemilosrdné kritičky Fran Lebowitz

Emma Kausc | 26. 2. 2021 | Žena ve městě | 3 819

Foto: Netflix

Ženu jako je Fran Lebowitz v Česku nemáme. Komentátorka a komička, která se vyjadřuje ke všemu a ke všem s neodolatelným sarkasmem a jíž obdivně naslouchají úspěšní muži jejího věku – jako v tomhle případě slavný režisér Martin Scorsese. Není však jedinou veřejnou intelektuálkou, jejíchž myšlenek se znovu chopila až současná mladá generace.

Fran Lebowitz ztělesňuje Manhattan sedmdesátých let. V sedmidílné dokumentární sérii Pretend Its a city (Předstírejme, že je to v pořádku) poskytuje Martin Scorsese spisovatelce formát, který je – stejně jako její na míru šitá saka od Saville Row – dělaný jen a pouze pro ni. Je to právě její nezaměnitelná, desítky let nepozměněná silueta, která diváky provází dávno ztraceným New Yorkem a dává ho do souvislosti s městem, jaké známe dnes.

Člověk pociťuje při pohledu na Fran Lebowitz úlevu. Její přístup k životu proplouvá trendy a styly, aniž by na sebe cokoliv nabalil. Pokud se americká kritička, filmařka a spisovatelka Chris Kraus zeptala ve svém revolučním románu I Love Dick, jestli je „každý dopis milostným dopisem?“, stojí za to říct, že ne každý milostný dopis adresovaný New Yorku je tak originální, jako Pretend Its a city.

„V New Yorku je spousta míst, kde jsou do země položeny plakety. A to se mi vážně líbí, protože to znamená, že doufají, že se na to někdo podívá. Určitě si neříkali: „Bude to jen Fran. Ostatní budou zírat do mobilu. Bude to jen Fran, ale ta za to stojí. Dáme tam ty plakety pro ni,“ vtipkuje Lebowtiz, zatímco prochází pre-pandemickou metropolí. Na Fran Lebowitz je kromě její nonšalantní sebejistoty, držící se jí od prvních mediálních výstupů, přitažlivá schopnost podmanit si prostor tak, aby to vypadalo, že se v něm nenachází nikdo jiný.

Její sugestivnost je do jisté míry zásluhou jejího dlouholetého přítele Scorseseho, toho pravého spolu-Newyorčana, jak mu Fran říká. Jejich rozhovory u stolu manhattanského klubu The Players, kde spolu mluví o všem od guilty pleasures („Nic takového neznám, za potěšení se nikdy špatně necítím.“) ke stavu newyorského metra („Kdybych v metru upustila na zem diamant, nechala bych ho tam.“), jsou sice dialogem, ale Scorsese se tu záměrně upozaďuje. Visí na každém jejím slově, připravený se po sedm dílů, které jsou zároveň portrétem jednoho přátelství, skoro až hystericky, zároveň ne mechanicky, smát všemu, co žena ve středu dění vysloví. Mluví o věcech, které miluje, ale hlavně o těch, které nenávidí: obalené uměním krátkých vět a pohotových reakcí, kterým nepřipravenost neubírá na trefnosti. „Žijeme ve světě, kde lidé na aukci zatleskají ceně, ale ne Picassovi.“

Časy se mění, Fran Lebowitz zůstává

Pěšinka učesaná uprostřed, na míru šitá saka, džíny a kovbojské boty jsou zkratkou pro kulturní historii New Yorku stejně jako třeba Studio 54, kam Lebowitz chodila s Calvinem Kleinem. Na rozdíl od klubu, který žije jen a pouze jako vzpomínka, jako součást zmiňované historie, zůstává Fran, očitý svědek jiné doby, stále aktuální. Svůj pohled na ni, založený na cynickém pozorování a kreativní přímočarosti bez jakýchkoliv servítek, zaznamenala v Metropolitan Life (1978) a Social Studies (1981).

Fran v sedmdesátých letech psala sloupky pro magazín Andyho Warhola "Interview".

Od vydání poslední knihy trpí snad nejdéle trvajícím psacím blokem, a jak v sérii sama podotýká: „Milovala jsem psaní do té doby, než jsem začala psát za peníze. Pak jsem ho začala nenávidět.“ Její kariéra v podobě, v jaké existuje mimo literaturu, umožňuje Lebowitz přeskočit nutné editace a procházet se různorodými tématy obratně jako ulicemi milovaného města. Satirický důvtip kulturní komentátorce zůstal. Tomu na obrazovce nahrává Scorsese, který i přes dobře známou nenávist Lebowitz k technologiím chápe nezaměnitelný potenciál a důležitost její přítomnosti. Pomáhá Fran natahovat ruku k jinak nedosažitelnému publiku.

K tomu, aby člověk podlehl kouzlu osobnosti kulturní komentátorky, není třeba vlastně ničeho. Není vázané na nic, co řekla nebo napsala v minulosti. O té mluví současným jazykem, na přítomnost se, jak je pro ni typické, dívá kritickým, sebejistým pohledem. Právě nesentimentální pohled na minulost působí přitažlivě i na mladé lidi. Status celebrity, který u nich má, vnímá Lebowitz trochu ironicky: „Moc to nechápu. Nikdy jsem jim nevěnovala nějakou větší pozornost.“ Možná je to právě její odolnost vůči trendům, pevné zapuštění kotvy ve všem, co představovala už v sedmdesátkách, o kterých když mluví (a nejenom o nich), plní kampusy amerických univerzit.

Možná Fran Lebowitz přesvědčivě ztělesňuje jistotu v časech, kdy není jisté vůbec nic. „Čím dál od jedné éry jste, tím přitažlivější se zdá být. A pokud se vám náhodou přihodilo být u toho, nalepí se ta přitažlivost i na vás,“ konstatuje a její přitažlivost je o to uvěřitelnější, že se z ní nic neztrácí.

Ženy ve středu dění

Když se „holkou z plakátu“ v kampani S/S 2015 francouzského módného domu Céline, tou dobou vyznávající chic minimalismus Phoebe Philo, stala osmdesátiletá Joan Didion, vrátila se postava veřejné intelektuálky tam, kam patřila už dávno. Didion má na sobě jednoduché černé šaty a černé sluneční brýle. V dolní polovině plakátu je bílým, tučným fontam ztělesněná jednoduchá elegance, se kterou je americká novinářka a spisovatelka spojovaná.

Foto: Juergen Teller

Joan Didion v kampani Céline. Foto: Juergen Teller

Volba Philo nepřekvapila nikoho, kdo se někdy v životě setkal se sérií portrétů Juliana Wassera, která vznikla krátce po vydání kolekce esejů Didionové Slouching Towards Bethlehem v roce 1968. Autorka se v šatech s dlouhým rukávem ležérně, s cigaretou v pravé ruce, opírá o svůj Corvette. Historie fotografie ji zarámovala jako ztělesnění nenucené elegance, přístup, o jaký se Philo po dobu svého působení v Céline opírala. Výběr Joan Didion jako tvář kampaně ukazuje ale i na proměnu veřejných intelektuálek. Stejně jako nově nalezená celebrita Lebowitz i módní kampaň souvisí s renesancí intelektu, kterou jsme měli naposledy šanci vidět v šedesátých letech.

Ani Lebowitz se nevyhýbá módnímu hledáčku, a pravidelně se jí dostává označení nepravděpodobné ikony pánského oblečení. Zdá se, že stejně jako tomu bylo u Chris Kraus, kritičky, filmařky a spisovatelky, až přítomný okamžik nachází slova pro to, čím zmiňované intelektuálky předběhly svoji dobu. A díky demokratizaci mediálního prostoru mají možnost mluvit i ke generacím, které by jinak neoslovily.

Když Chris Kraus vydala v roce 1997 revoluční román, kombinaci memoáru a fikce, I Love Dick, dočkal se jen vlažného přijetí a pozvednutého obočí uměleckých kruhů. Kniha mapující autofikční obsesi anglickým mediálním teoretikem Dickem Hebdigem si své ideální čtenáře našla až při dotisku v roce 2005. Dá se říct, že inspirovala generaci spisovatelek píšících v autofikčním proudu (Sheila Heti nebo Lena Dunham) a vytvořila ženskou antihrdinku, pro kterou devadesátky neměly místo ani slova. Všechny tři zmíněné ženy si po desetiletí svých kariér nacházely své publikum, současná doba jim ale umožňuje rozšiřovat ho stejně jako pole působnosti. Jsou opět ve středu dění.

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze