Jste slepice, na medicínu nemáte, držte se plotny. Podobné názory jak z 19. století slýchá i dnes řada českých doktorek, a to od vyučujících, nadřízených či kolegů. Ukázalo to nedávné šetření spolku Mladí lékaři. Nepřátelskou atmosféru ještě podtrhují vyjádření některých odborníků do médií, že je příliš vysoký počet žen v oboru „problém“ a je s tím třeba něco dělat. Bylo by přitom zajímavé sledovat, jak by to vypadalo, kdyby doktorky a sestry vyslyšely tato přání a skutečně odešly. Právě ony totiž drží celý náš zdravotnický systém nad vodou.
Špatné pracovní podmínky v českých nemocnicích nejsou žádným tajemstvím. Problematika je často zmiňována v novinách, obvykle se ale debaty točí jen okolo výše odměn a dlouhých směn. O sexistickém chování, s jakým se leckdy setkávají lékařky či zdravotnice, se taktně mlčí. Je to pochopitelné – viníky totiž bývají jejich kolegové, nadřízení či vyučující. A v takovou chvíli jde už o výbušné téma, které je lepší držet pod pokličkou.
Jedním z mála, kteří se problematiku odvážili otevřít, byl nedávno až spolek Mladí lékaři. Ten vytvořil anonymní dotazník, ve kterém se ptal studentek medicíny nebo lékařek, zda se setkaly s diskriminací či šikanou kvůli pohlaví. Ze 782 respondentek drtivá většina uvedla, že ano. A to i přesto, že řada Čechů ráda tvrdí, že podobné věci u nás neexistují, popřípadě si je přecitlivělé ženy špatně vykládají.
Jako by se snad projev profesora ke studentkám „Jste slepice, množte se a mějte alespoň tři děti. Kariéra není pro vás, umíte vůbec vařit?“ dal pochopit i nějak pozitivně. Přesně tohle přitom zažila podle svých slov během univerzitní přednášky jedna z účastnic šetření. A rozhodně nebyla osamocená. „U zkoušky z chirurgické propedeutiky jsem byla zkoušená z kuchyňského náčiní. Zkouška končila slovy, že ženy se hodí jen do kuchyně, ne na medicínu, a já nejsem dobrá ani do té kuchyně,“ vzpomínala na školní léta v dotazníku jiná doktorka. Další respondentka slyšela na univerzitě v mnoha obměnách zase toto doporučení: „Kočičko, broučku, holčičko, ty ‚chíru‘ nedělej, to je pro mužský.“
Velmi významný vliv na rozhodnutí setrvat na určitém pracovišti má i skutečnost, zda není zaměstnanec diskriminován, obtěžován či šikanován.
S diskriminací se lékařky setkaly i během pracovních pohovorů. „Při hledání práce mi primář nemocnice pochválil životopis. Jela jsem tam tři hodiny vlakem. A poté dodal, že místo včera obsadil kolegou z nemocnice, který chtěl změnit obor. A i kdyby místo dnes bylo volné, tak by je stejně obsadil mužem, protože já bych výhledově odešla na mateřskou,“ zaznamenala jedna přispěvatelka do dotazníku. Výše uvedené citace přitom nejsou výběrem pár nejhorších prohlášení, ale jen jedněmi z mnoha.
„Všichni víme, že v nemocnicích chybí lékaři, často se o tom mluví v médiích. Personální nedostatek se stále dokola vysvětluje tím, že tu je prostě málo doktorů a že jsou nedostatečně odměňováni. Nikdo se ale nezamýšlel, zda nejsou i další důvody, proč lékaři odcházejí nebo to minimálně zvažují. Práce přeci nejsou jen peníze. Velmi významný vliv na rozhodnutí setrvat na určitém pracovišti má i skutečnost, zda není zaměstnanec diskriminován, obtěžován či šikanován. Vzhledem k tomu, že je mezi lékaři většina žen, rozhodli jsme se jich zeptat, jaké mají v tomto ohledu zkušenosti,“ vysvětluje pro Heroine.cz důvody pro vznik dotazníků Martin Kočí, předseda spolku Mladí lékaři. Ten zdůrazňuje, že nešlo o komplexní sociologický výzkum. Původním záměrem bylo vůbec zjistit, zda takové téma ve zdravotnictví rezonuje. Bohužel se ukázalo, že ano. „Sešlo se nám téměř osm set reakcí a další stovky po zveřejnění výsledků dotazníku. Zpětná vazba byla vesměs kladná, ženy byly rády, že tento problém otevíráme a potvrzovaly naše závěry. I proto chceme v tématu pokračovat a máme tentokrát v plánu podrobný výzkum, který by celou situaci do hloubky zmapoval,“ říká Kočí.
Závěry dotazníků nejsou zase tolik překvapivé. Odrazovat ženy od kariérních ambicí a posílat je zpátky do kuchyně, patří už staletí mezi oblíbené kratochvíle. Dvojnásob to platí u těch, které by si snad dělaly zálusk na medicínu. Tedy obor, který vyžaduje obrovské duševní i tělesné nasazení, vytrvalost, pevné nervy a schopnost snášet útrapy. Právě těchto dovedností se totiž podle názoru sexistů ženám nedostává. Zatímco v 19. století se vzhledem k historickému kontextu dalo tomuto postoji do jisté míry porozumět, v dnešní době už nad ním zůstává rozum stát. Ne že by snad předsudky měly s rozumem někdy něco společného.
Stojí ale za to si připomenout, že v Česku jsou to právě ženy, které zaťaly zuby a i přes náročné a navíc vůči nim i leckdy nepřátelské prostředí v nemocnicích zůstaly. To ony tvoří drtivou většinu zdravotních sester, převažují i mezi lékaři a podle odhadů představují až dvě třetiny absolventů medicíny. Mužů v oboru naopak stále ubývá, proto se hovoří o tzv. „feminizaci zdravotnictví“. Nelze ovšem něco takového doktorům nebo zdravotním bratrům vyčítat.
V tuzemských nemocnicích totiž dlouhodobě chybí personál, například lékařů by bylo potřeba o necelou tisícovku více. Doktoři tak nestíhají, někde slouží až 32hodinové směny, mají mnoho přesčasů a nemají prostor se věnovat pacientům nebo průběžnému vzdělávání. V kombinaci s ne zcela atraktivním platovým ohodnocením tak nejde právě o pozice, které by lákaly davy zájemců.
Právě proto je v této situaci jen těžko pochopitelné, jak si mohou někteří lidé z oboru dovolit označovat feminizaci zdravotnictví místo vděku za „problém“. A že se tak děje opravdu často. „Já nemám nic proti ženám, ale ženy, protože mají dvě role, kromě pracovní musí zvládat i rodinu a péči o děti, tak jejich pracovní nasazení pochopitelně nemůže být srovnatelné s pracovním nasazením mužů,“ uvedl sám šéf České lékařské komory Milan Kubek kdysi před sněmovním výborem. Údajně i prohlásil, že ženy mají horší výkonnost než muži. Vedle své práce se prý více věnují rodině, což má být příčinou nižšího počtu absolvovaných služeb, a tudíž menších profesních zkušeností.
Dnes lékařkám tleskáme a zdravotnictví stojí do velké míry právě na nich. Není to ale tak dávno, co byla ženám medicína zapovězena s odůvodněním, že jsou duševně zakrnělé a přecitlivělé. Změnu přinesl až nástup industrializace a urbanizace spolu s první světovou válkou, ale emancipace se rodila velmi bolestivě. Jasně to ilustrují i životní osudy prvních českých lékařek Anny Bayerové a Bohuslavy Keckové.
Takovéhle myšlení je ale cestou do pekla a může jen uspíšit odchod lékařek z nemocnic do soukromých praxí. Ve chvíli, kdy je vysoký počet žen v medicíně vnímán jako potíž, je logické, že se málokdo zabývá otázkou, jak doktorkám jejich pracovní podmínky zlepšit, jak si je udržet. Proč by to někdo dělal, když má být hlavním cílem dostat do zdravotnictví více mužů? Ve skutečnosti se tyto dvě věci nevylučují. Důstojnější podmínky pro lékařky, lepší flexibilita směn, školky při nemocnicích či odbourávání předsudků nijak nesníží atraktivitu oboru pro muže. A naopak – pokud by kvůli přilákání více lékařů došlo v profesi k růstu platového ohodnocení, pomůže to i doktorkám. Tedy samozřejmě za předpokladu, že dostanou za stejné pracovní nasazení srovnatelnou odměnu jako jejich kolegové. Což v Česku není nikdy jisté.
Inspiraci lze hledat třeba v IT odvětví. I tam se v dnešní době firmy zamýšlejí nad tím, jak přilákat více zájemců z řad méně zastoupeného pohlaví (žen). Zároveň ale nikdo nemá potřebu snižovat schopnosti ženských pracovníků, nebo dokonce jejich převahu označovat za nebezpečnou. Je to dáno samozřejmě i tím, že technologické obory jsou stereotypně vnímány jako mužská doména, zatímco do takové chirurgie či ortopedie mýtický „ženský jemný naturel“ příliš nezapadá. Nejvíce sexistických narážek si proto vyslechnou zájemkyně právě o tyto specializace. A to leckdy i veřejně skrz média – chirurg Pavel Pafko například v minulosti prohlásil: „Budu mít s feministkami zase problém, ale opravdu myslím, že ženy a muži mají postavení odlišné. Pro ženy chirurgie není vhodná. Ženy kvůli rodině věnují vzdělávání zákonitě méně než muži, a navíc, chirurg se potřebuje rychle a rázně rozhodovat. A to je něco, co nepatří ke standardní ženské výbavě.“ S takovým šéfem musí být radost pracovat. Právě vedoucí přitom do velké míry ovlivňuje, jak se budou jeho podřízení vůči ženám chovat.
„Říká se, že ryba smrdí od hlavy, a podle mě to platí i tady. Nepřátelské a sexistické prostředí vůči ženám ovlivňuje do velké míry osobnost šéfa. To on si volí podřízené a obvykle sahá po lidech stejného typu, jako je on sám. Pokud je vedoucí extrémní sexista, nečiní mu problém vybírat si podřízené muže stejného ražení a chování. Proto se to na určitých pracovištích koncentruje,“ říká Kočí.
V takovéto atmosféře se jen těžko divit medičkám či lékařkám, že šovinistické poznámky či diskriminační praktiky neženou k vedení špitálu či soudům a obvykle je jen útrpně snášejí. Popřípadě zvažují odchod z nemocnic do soukromých praxí, protože nevěří, že by se dalo se situací něco dělat.
V této souvislosti lze připomenou například Barboru East, chirurgyni z III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole. Ta se minulý rok veřejně ohradila proti prohlášení v médiích jedné kolegyně o tom, že „zdravotnictví trpí přílišnou feminizací, kvůli níž je budoucnost některých oborů ohrožena a že muži jsou v praxi odvážnější, méně se bojí nových kroků a mají lepší dedukci“. Považovala to totiž za zavádějící nesmysl už jen s ohledem na to, že studie potvrzují, že pacienti operovaní ženami umírají během prvních třiceti dní po zákroku méně často než pacienti, které operovali muži. Stejně tak označila za zcela lichou představu, že by bylo pro chirurgii třeba mít skvělou fyzickou kondici a sílu, což prý ženy postrádají. Celá řada chirurgů totiž kouří, jsou obézní nebo mají drobnou tělesnou konstituci.
Ženy na základě často oprávněných obav raději mlčí a pak to vypadá, že problém neexistuje.
Za tyto názory si nicméně v internetových diskuzích vykoledovala mnoho nadávek a někteří ji označili za ultralevicovou feministku třetí generace. Nepsala jí to přitom jen běžná veřejnost, ale třeba i patolog nebo zubní lékař, jak popsala v rozhovoru pro Hospodářské noviny.
„V českém prostředí se nám stále moc nedaří vést věcnou diskusi související s tématy jako je diskriminace, předsudky či obtěžování. To se jasně ukázalo například v souvislosti s hnutím MeToo, které u nás nemělo ten efekt, že by se téma sexuálního oběžování zviditelnilo a začalo seriózně řešit, ale vedlo spíš k jeho zlehčování a mnohdy i zesměšňování žen, které se staly jeho oběťmi. Z toho důvodu chápu obavy, že pokud si ženy, které se s diskriminací setkaly, půjdou stěžovat, dočkají se mnohdy spíše než pomoci zlehčování problému, zesměšňování jejich osoby či dokonce další diskriminace,“ uvádí k tomu pro Heroine.cz Veronika Šprincová, předsedkyně Fóra 50 %.
Podle ní to pak vytváří začarovaný kruh, kdy ženy na základě často oprávněných obav raději mlčí a pak to vypadá, že problém neexistuje. „Ty ženy, které se přece jen ozvou, jsou často považovány za přecitlivělé, potížistky, hysterky a podobně. Legislativní nástroje na potírání diskriminace máme, co nám ale chybí, je obecné uznání toho, že je to vážný problém, který je potřeba tak vnímat a řešit,“ říká Šprincová.
Jak ale ze zmiňovaného bludného kruhu ven? „Z našeho dotazníků i všech reakcí vyplynulo, že jde o palčivé téma. Přesto to podle našich informací nikdo aktivně neřeší – nezajímají se o to na ministerstvu zdravotnictví, v České lékařské komoře, nevím o žádné nemocnici či instituci, která by přijímala nějaká preventivní opatření,“ reaguje na otázku předseda spolku Mladí lékaři s tím, že jedinou světlou výjimkou je Odbor rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR.
Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.
„Po zveřejnění našeho šetření nás sami aktivně oslovili a nabídli nám, abychom se s nimi o problematice pobavili. Chtějí od nás slyšet, jaká je situace, co by se s tím dalo dělat, jaká opatření by mohla pomoci stav zlepšit. Mají v úmyslu nás zapojit do tvorby nové Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021 až 2030, která bude řešit i tohle téma. Samozřejmě jsme nabídku přijali,“ popisuje Kočí. Podle něj se je ale třeba připravit se na to, že zlepšení nepřijde hned. „Je třeba změna celkové kultury a to trvá generace. Prvním krokem je ale vůbec přiznat, že daný problém existuje, popsat ho a pak se s tím dá teprve něco dělat,“ dodává lékař.
S tím souhlasí i ředitelka Fóra 50 %. „Myslím, že je důležité si v první řadě tyto předsudky uvědomit a vědomě pracovat na jejich odstraňování. Nijak nezpochybňuji, že různé obory medicíny vyžadují určité fyzické či osobností předpoklady, ale měli bychom vždy vycházet ze skutečných schopností daného člověka a neusuzovat, zda se na daný obor hodí, či nikoli, jen na základě pohlaví daného lékaře či lékařky,“ věří Šprincová.
Podle ní by pomohla i větší osvěta mezi vyučujícími na lékařských fakultách a mezi doktory. „V současné době mám pocit, že diskuse běží spíše mezi lidmi, kteří si ten problém již uvědomují a vnímají ho, nikoli mezi těmi, kteří jsou jeho součástí. Pozitivně působí i příklady žen a mužů, které a kteří se rozhodli nepodlehnout předsudkům a věnují se pro své pohlaví netypickému oboru. Takoví lidé jsou pak i dobrými mentory či mentorkami pro své mladší kolegyně a kolegy,“ uzavírá expertka.
V zájmu nás všech doufejme, že se na řešení začne brzy pracovat. A že lékařkám nepřeteče trpělivost a nevezmou si k srdci rady o tom, ať se raději věnují dětem nebo vyšívání. Jinak by nás mohl čekat zajímavý exkurz do historie, kdy si budeme zlomeniny zase sami fixovat dlahami z větví a slepé střevo rozhánět modlitbami. Bez žen by nás totiž neměl v nemocnicích kdo léčit.