Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Myšlení ničí vaječníky. Osudy prvních českých lékařek budí úžas i vztek

Veronika Šmídová | 20. 12. 2020 | 9 komentářů | Tvrdohlavé průkopnice | 11 822

Anna Bayerová. Foto: Jan Vilímek / Wikimedia Commons

Dnes lékařkám tleskáme a zdravotnictví stojí do velké míry právě na nich. Není to ale tak dávno, co byla ženám medicína zapovězena s odůvodněním, že jsou duševně zakrnělé a přecitlivělé. Změnu přinesl až nástup industrializace a urbanizace spolu s první světovou válkou, ale emancipace se rodila velmi bolestivě. Jasně to ilustrují i příběhy prvních českých lékařek Anny Bayerové a Bohuslavy Keckové.

Mezi zdravotnickými pracovníky je dnes podle statistiky zhruba 220 tisíc žen a jen 60 tisíc mužů. Nejvíce žen je mezi sestrami a porodními asistentkami, nadpoloviční většinu ale tvoří i mezi lékaři. Bez nadsázky se tak dá říct, že by se bez nich náš zdravotnický systém zhroutil, což se ukazuje o to zřetelněji v současné koronavirové krizi.

Ještě ke konci 19. století byly přitom ženy z těchto profesí do velké míry vykázány a v Rakousku-Uhersku nesměly studovat na lékařských fakultách. Jakékoliv snahy o změnu byly mnoha politiky, doktory i běžnými občany označovány jako krajně nebezpečné a vnímány jako ohrožení celé společnosti.

Přemýšlení vede k neplodnosti

Například v roce 1886 vyšla v Časopise lékařů českých úvaha profesora a lékaře Karla Chodounského o tom, že přemýšlení vede u žen k neplodnosti. „Mám za to, že není dobře možné vychovávati dívku metodou, jaká se nejlépe u chlapců osvědčila, aniž bychom se následků obávati museli. Vaječníky jsou vždy ve vzrůstu zaraženy, přemáhá-li se mozek,“ stálo v textu. Další oblíbené pseudovědecké argumenty vycházely z anatomie: ženský mozek je o zhruba 10-12 procent lehčí než mužský, tím pádem je prý méně výkonný a při přemýšlení by došlo ke znetvoření.

Že tyto názory prosazovaly i veřejně uznávané osobnosti, potvrzuje také historička Marie Bahenská: „Jedním z odpůrců ženského studia byl například mnichovský lékař Theodor Bischoff. Ten právě používal fyziologickou argumentaci, že váha ženského a mužského mozku se liší, a ženy tudíž nemají intelektuální předpoklady ke studiu.“ Jiný známý lékař Eduard Albert zase sepsal ostrou brožurku Die Frauen und das Studium der Medizin, kde tvrdí, že „žena vůbec ze všecky věky duševně nic podstatného nevykonala ani nevykoná, ani k lékařství způsobilá býti nemůže“.

Ženy se po celá staletí staraly o raněné a umírající, samy navíc mnohdy absolvovaly přes deset porodů a byly svědky řady dalších - leckdy se špatným koncem.

„Albert byl obecně proti studiu žen na vysokých školách s tím, že pro to nemají dostatečné předpoklady. Netajil se odporem, aby ženy studovaly medicínu a vykonávaly lékařskou profesi. Argumentuje, že studium je dlouhé a pro ženu příliš náročné, že jí zabrání vzhledem k věku, aby se vdala a měla děti,“ dodává historička Bahenská s tím, že se obecně věřilo, že je medicína nesmírně fyzicky i psychicky náročná, vyžaduje rychlé rozhodování a dlouhé služby, což by ženy příliš vyčerpávalo, protože jejich tělesná konstrukce na to není nastavená.

Obavy z konkurence a pokrytectví

Některé z těchto názorů snad mohly mít reálné základy, mnohé ale jde jen těžko označit za racionální, pokud vezmeme v potaz, že se ženy po celá staletí staraly o raněné a umírající, samy navíc mnohdy absolvovaly přes deset porodů a byly svědky řady dalších - leckdy se špatným koncem. Krev, bolest i nemoci tak tvořily podstatnou část jejich životů již od nepaměti, nikdy nebyly před utrpením či strádáním uchráněny.

Že si toho byla společnost s rozporuplnými pocity vědoma, je zřejmé i z toho, že sice nemohly být lékařkami, mohly ale být jakési neoficiální pečovatelky, sestry či zdravotnice. K tomu napomáhaly i dobré zkušeností s jejich prací v nemocnicích z prusko-rakouské války v roce 1866.

„Vysvětlovalo se to tím, že žena stejně v rodině tuhle funkci plní, protože pečuje o děti a nemohoucí rodiče. Takže když je časem této role zbavena, třeba když děti odrostou, tak může zkušenosti ze soukromí přenést do veřejného prostoru. Pořád ale byla její pozice podřízena lékaři, měla vykonávat jeho příkazy, být mu nápomocná,“ nastiňuje Bahenská s tím, že to zapadalo do role, kterou společnost ženě přiřkla - tedy věnování se sociální péči nebo dobročinným spolkům. Problém ovšem nastal ve chvíli, kdy by měla dostat stejné lékařské vzdělání jako muž a být mu rovna.

V 19. století bylo běžné, že existovala skupina žen, která preferovala tradiční roli a vůči placeným profesím se netvářila příliš nadšeně.

Podle Bahenské byly totiž protesty proti ženám v medicíně leckdy motivovány i prozaičtějšími důvody, a to obavou z konkurence. „Obava z konkurence platila i v medicíně, i když možná o něco méně než v právnických oborech. Prestižních míst na klinikách byl totiž omezený počet a samozřejmě si je ze zcela logických důvodů žárlivě střežili profesoři i vyučující,“ dodává odbornice.

Mohlo by se zdát, že hlavními odpůrci emancipace byli muži. Pokrok ale odmítala i řada žen. Dokonce i známé ženské spolky té doby, které byly jinak obecně poměrně pokrokové, nezaujímaly k otázce lékařek dlouho jasné stanovisko. I Eliška Krásnohorská tak například v dopise varovala Annu Bayerovou, ať neočekává v Praze od spolků nějaké zvláštní zastání. Nutno ale podotknout, že se jí ho později dostalo.

„Linky ženského hnutí v českých zemích byly různorodé. V 19. století bylo běžné, že existovala skupina žen, která preferovala tradiční roli a vůči placeným profesím se netvářila příliš nadšeně. U debaty o lékařkách to bylo ještě výraznější, protože to bylo povolání opravdu vnímané jako pro ženu nevhodné,“ vysvětluje Bahenská s tím, že měšťanské ženské spolky přistupovaly obecně ke studiu žen na univerzitách obezřetně.  Bylo to pro ně nové, musely si na tu myšlenku zvyknout. Našla se ale i řada žen, které se za aspirující lékařky postavily a podporovaly je dokonce i finančně.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Situaci komplikoval také fakt, že ve středostavovských rodinách nebývalo zvykem, aby se žena živila prací. „Předpokládalo se, že žena bude vzdělaná na té úrovni, aby zastávala roli vzdělané měšťanské manželky a matky, ale že nebude potřebovat vydělávat. V momentě, kdy by odcházela mimo domov za placenou prací, tak to bylo vnímáno do jisté míry jako selhání jejího otce či manžela, že se nedokáže ekonomicky postarat,“ popisuje expertka. Takto to bylo vnímáno ještě do zhruba 80. let 19. století, kdy se ovšem začalo ukazovat, že rodina z jednoho platu už prostě není schopná vyžít. I tak se ale měla žena živit profesí, která by příliš nenarušovala zaběhlé stereotypy. Tedy ideálně jako učitelka či společnice.

Za vzděláním leda do ciziny

V praxi tak nebylo v Rakousku-Uhersku do roku 1900 možné, aby ženy na lékařských fakultách vystudovaly, jedinou možnost jim nabízela cizina. Francie a Švýcarsko totiž zhruba od 60. let 19. století otevřely brány univerzit a právě tam se tak za svým snem musely vypravit i dvě první české lékařky - Bohuslava Kecková a Anna Bayerová.

Bohuslava Kecková se narodila v roce 1854 v osadě Bukol. Její otec se nejprve zabýval zemědělstvím, později se z něho stal úspěšný stavební podnikatel. O peníze tak neměli nouzi, navíc byli oba rodiče velmi pokrokoví a dceru podporovali v jejím snu o medicíně. Po studiu na Vyšší dívčí škole tak díky dobrým známkám nastoupila na gymnázium, které bylo běžně vyhrazené jen pro chlapce - musela tedy žádat o zvláštní ministerská povolení. Jako první Češka složila v roce 1874 opět se zvláštním svolením maturitu a otec ji pak nechal v Curychu absolvovat přijímací řízení a zapsat na lékařskou fakultu. Dosahovala tam výborných výsledků a 4. srpna 1880 se stala první promovanou lékařkou pocházející z českých zemí.

PhDr. Marie Bahenská, Ph.D.

Marie Bahenská vystudovala historii a český jazyk na FFUK, kde pokračovala v doktorském studiu historie. Působí v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR. Badatelsky se zabývá českými dějinami 19. století, vývojem ženského hnutí v českých zemích v evropském kontextu a ženami ve vědě v 19. a 20. století.

To Anna Bayerová měla cestu k titulu trnitější. Narodila se v roce 1853 ve Vojtěchově u Mělníka. Rodina nebyla příliš movitá, což předznamenávalo i její budoucí finanční obtíže během studií. Rodiče jí sice nebránili ve vzdělávání, příliš ale jejím ambicím nerozuměli. Absolvovala vesnickou školu v Jestřebicích, pak městskou školu v Mělníku a v roce 1868 Vyšší dívčí školu v Praze. Následně se rozhodla, že složí zkoušky na gymnázium, kde ovšem narazila na stejnou potíž jako Kecková. Musela se tak připravovat soukromě a žádat o povolení ke zkouškám v každém jednotlivém ročníku, kolem kvinty pak se školou skončila.

V říjnu 1875 odjela do Curychu a byla přijata na lékařskou fakultu na základě přijímací zkoušky a vysvědčení z kvinty s tím, že maturitu složí dodatečně. Studovala tam s ní i Bohuslava Kecková. Na rozdíl od ní ale neměla Anna na studium dostatek peněz, a tak mimo jiné musela doučovat spolužáky a přežívat na darech podporovatelů. Z finančních důvodů také po pár semestrech přešla na univerzitu do Bernu, kde bylo laciněji. Doktorát proto získala až 30. listopadu 1881 a stala se druhou Češkou s tímto titulem.

Narodily se příliš brzy

Tím ovšem nenastal happy end. Získání titulu totiž vůbec neznamenalo, že by jim ho Rakousko-Uherské úřady chtěly nostrifikovat a dovolit jim práci lékařek vykonávat. Nebo že by tím snad přiměly domácí politiky a profesory změnit názor. Měly v tom štěstí a smůlu zároveň. Štěstí, že se narodily v roce 1853, respektive 1854, a měly tak nepoměrně více možností než generace žen před nimi. A smůlu, že se nenarodily alespoň o dvacet let později, kdy došlo k výraznějšímu uvolňování poměrů.

Bohuslava Kecková se po promoci s nadšením vrátila do Prahy, ale její žádosti o vykonání zkoušek na pražské univerzitě byly „u vysoké instance úřední odmrštěny“, jak referovaly tehdejší Ženské listy. Nemohla tedy své povolání vykonávat, nakonec se rozhodla dodělat si ve Vídni gynekologický kurs a začala v Praze působit jako porodní asistentka - to bylo jediné, co jí byla monarchie ochotná tolerovat.

Rok 1900 a otevření univerzit ženám

Dne 3. září 1900 konečně povolilo ministerstvo kultury a vyučování lékařské a farmaceutické studium žen. K řádnému studiu byly přijímány jen ty, které odmaturovaly na některém z předlitavských gymnázií nebo v zahraničí, pokud tento institut ministerstvo uznalo za rovnocenné s rakouskými gymnázii. V reálu mohly první žačky započít studia až v roce 1903. V západní části monarchie se vyučovalo na dvou univerzitách v Praze (české a německé) a dále ve Vídni, Štýrském Hradci, Innsbrucku, Krakově, Lvově a Černovicích.

V roce 1892 ale dostala nabídku, aby šla dělat lékařku do Rakousko-Uherskem okupované Bosny. Místo dostala z toho důvodu, že muslimské ženy odmítaly péči mužských mediků. Pro Keckovou to představovalo velice náročnou a stresující práci, při které se potýkala s nedůvěrou místních, pověrami i špatnými hygienickými podmínkami.  Její přínos nespočíval jen v medicínské péči, učila zájemce i čtení, psaní a ruční práce, přednášela zdravotní výchovu ve státní dívčí škole a psala osvětové články. V Bosně pracovala osmnáct let a do Čech se vrátila natrvalo až na konci života.

Marná touha po domově

Anna Bayerová v Rakousku-Uhersku dopadla podobně. Dlouhá léta tak působila na různých místech v Německu, Francii, Švýcarsku nebo Bosně, ale stále doufala v návrat domů. Měla rozhodně co nabídnout. Pracovala jako ženská i dětská lékařka, vykonávala praxi v plicním sanatoriu, léčebnách i jako pečovatelka duševně nemocné šlechtičny a získala tak rozsáhlé zkušenosti. Někdy to ale byla praxe draze vykoupená – musela pracovat v náročných a špatně placených podmínkách, leckde se potýkala s předsudky.

Některé šance promarnila i sama. V roce 1889 jí z iniciativy Elišky Krásnohorské poslalo 31 českých a moravských ženských spolků dopis, ve kterém ocenily její úspěchy a nabídly pomoc při vymáhání povolení, aby mohla provozovat praxi v Čechách. Ona to ale s díky odmítla s tím, že se nemůže vzdát kvůli financím své ordinace v Bernu. Hlavně se jí ale příčila podmínka, že by musela po návratu do vlasti skládat novou maturitu a všechny lékařské zkoušky.

Neustále stěhování, nedostatek peněz a boje s úřady i předsudky Bayerovou vyčerpávaly. V roce 1909 kývla na pozvání přítelkyně a s nalomeným zdravím se vrátila domů. Přestože za sebou měla mnohaletou lékařskou praxi, musela začít vyučovat němčinu.  V roce 1914 dostala povolení trvale vyučovat zdravovědu. I když jí už bylo přes šedesát let, začala po vypuknutí války působit v sokolském lazaretu na Žižkově. Bylo to poprvé a naposled, kdy mohla v Čechách plnohodnotně působit jako lékařka. Později musela kvůli věku a penězům brát jen méně náročné pozice.

Nová doba…

Bayerová a Kecková byly malou předzvěstí blížících se změn, které naplno vygradovaly v roce 1900, kdy i přes protesty Rakousko-Uhersko povolilo ženám studia medicíny. Vliv na to měla řada okolností. „Důležité bylo, že první absolventky dokazovaly, že obavy z jejich studia nebyly úplně relevantní. Například se ukázalo, že i když vedle sebe seděly na přednáškách ženy i muži, tak to nenarušovalo chod seminářů. Postupně bylo vidět, že ženy jako lékařky mají svoje opodstatnění,“ říká Marie Bahenská.

Každý krok lékařek byl pod drobnohledem, kritici byli vždy připraveni poukázat na jejich neschopnost.

Navíc už tehdy byla v českých zemích generace absolventek gymnázia, která splňovala formální předpoklady pro zápis na vysokou školu. Stále byly ale lékařky vnímány spíše jako doplněk k jejich mužským kolegům. „Nepočítalo se s tím, že by ženy vykonávaly klinickou praxi nebo výzkum, ale že se budou hlavně věnovat pediatrii, gynekologii nebo kožním chorobám. Že doplní mužskou lékařkou profesi o tyto oblasti, kde byl lékař-muž mnohdy pro pacientku nepřijatelnou variantou,“ popisuje historička.

…a staré předsudky

Předsudky tak samozřejmě nevymizely. Každý krok lékařek byl pod drobnohledem, kritici byli vždy připraveni poukázat na jejich neschopnost. Řada lidí otevřeně vyjadřovala pochyby o jejich profesionalitě. „Ale prosím Vás, co pak může taková ženská dokázati, čemu pak rozumí taková slečinka? Kdyby Vám něco vážného bylo, určitě byste nešla k lékařce,“ psalo se třeba v dobovém tisku. Kliniky se zase bály, že by ženy odradily pacienty.

Říká se ovšem, že na dobré věci se zvyká snadno. A to se ukázalo i v tomto případě, kdy si poměrně brzy začaly doktorky získávat i početné příznivce. „Poměrně brzo si na ně pacienti zvykli. A to hlavně díky soukromým ordinacím a lékařkám, které se orientovaly na skupiny, jako byly ženy s dětmi či chudí, kteří si jinak nemohli dovolit lékařskou péči. Velký zlom pak přišel za první světové války, kdy muži odcházeli na frontu a byla nutná náhrada jejich pracovních pozic,“ uzavírá Bahenská.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Miss Cool Cat Hvězdou naší titulní strany je Terézia Bělčáková aka Miss Cool Cat. „Cítila jsem se ve svém těle dobře, ale změnila jsem ho podle svého vkusu. Vnímám to jako fe¬ministický postoj – že si můžu se svým tělem dělat, co chci. A platí to třeba i v kontextu nahoty, svlékání je pro mě svoboda,“ říká burleskní performerka.
  • Ženy na okraji Reportáž fotografky Jany Plavec a dokumentaristky Apoleny Rychlíkové o ženách bez domova. V jejich každodenní realitě není moc prostoru pro lásku ani pro sny, podstatné je vyřešit kde přespí, co budou jíst, jak se zahřejí. Ženské bezdomovectví je nenápadné, ale celospolečenské genderové nerovnosti se na ulici ještě vyostřují, včetně ohrožení fyzickým násilím. Kde hledat pomoc?
  • Na chvíli to rozpustit Kolik z nás je na cestě k závislosti na alkoholu? Pravidelná „sebemedikace“ se týká stále většího množství Čechů a nucená izolace a karanténa nám situaci vskutku neulehčují. Marta Fenclová popisuje, proč není dobré rozpouštět úzkost, strach, nespokojenost nebo nudu ve víně. Co tedy pít? Petra Tajovský Pospěchová testovala nealkoholická vína, gin i vodku a přidává své tipy, jak se propít abstinencí. Taky držíte #suchejúnor?
  • Orgasmus není pokémon Průměrná soulož trvá 11–14 minut a cílem koitu je jeden ze tří druhů vyvrcholení. Vážně? Ve skutečnosti má až 40 % heterosexuálních žen problém orgasmu dosáhnout. Eva Marková se zamýšlí nad kulturně sdílenými představami, tabuizovanými slovy i stresem, který ženy zažívají, když se snaží dostát normám
  • Nevěra není jen problém vztahu …ale děje se tam, kde nerozumíme sami sobě,“ domnívá se párový terapeut a psycholog Paval Rataj. Anna Urbanová se ho ptala, proč je nevěra průvodním jevem naší doby, jestli může někdy zafungovat jako resuscitace vyhaslého vztahu, a především na to, jak vytvářet vztahy, ve kterých se nebudeme navzájem zraňovat.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Česko potřebuje prezidentku Danuše Nerudová, Lenka Bradáčová, Miroslava Němcová – ženy, o kterých se v souvislosti s kandidaturou mluví nejčastěji. Rut Kolínská, kterou na prezidentský post doporučoval Václav Havel. Adéla Šípová, která převálcovala své soupeře v boji o senátorské křeslo. Která z nich by se vám na Hradě líbila nejvíc? Vyzpovídali jsme pětici „prezidentek“ z titulní strany.
  • Feministická knihovnička Spolu s autorkami z knihovny Gender Studies jsme připravili přehled titulů, které formovaly ženské hnutí v jeho jednotlivých fázích. Od Vlastního pokoje přes Druhé pohlaví až po Ovoce poznání. Které knihy k nám stále živě promlouvají?
  • A pokud neumřela, pracuje dodnes „Čím víc pracujete, tím jste lepší. A o to víc chcete pracovat, protože zpětná vazba vám čechrá ego. A tak tomu přizpůsobíte celý svůj život,“ píše Michelle Losekoot v článku, ve kterém se každý workoholik zděšeně pozná. Jak se zbavit závislosti na práci ve společnosti, která výkon tak adoruje? A jak zjistíte, že máte problém?
  • Metafory našich životů Vyjasněme si pojmy, které zaznívají v diskusi o genderové nerovnosti. Skleněný strop, děravé potrubí, neviditelná práce… Pokud si nebudeme rozumět, těžko se na něčem můžeme dohodnout.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 9 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Helena | 21. 5. 2020 11:34

Pane, nesmekl se Vám náhodou alobalový klobouček z hlavičky?

+32
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Andrey | 21. 5. 2020 7:09

Of course. Because man is a Dump Dump :-D :-D Dnes se vajíček ženy dobrovolně zvavují kvůli promiskuitě. Nadměrné užívaní antikoncepce. Hledání SimpBoys na netu, užívání single života, budování "kariéry" a taky to, že ochota žen usadit se, nastává až v době. Kdy už není atraktivní a její vulva je již seschlá. Čímž se tento typ žen stává zcela zbytným. Opravdu netřeba přehšel lifestyle koučů, redaktorek, módních znalkyň, návrhářek a kde čeho. Takže než aby sigle ženy, kolem 45 - 50 přiznali životní chybu. Jsou ostentativně štastné a stigmatizují ženy,které plně přijaly svůj úděl matky.
Dotaz na redaktorku:
Nebyla byste štastnější doma s manželem a dítětem než psát tyhle žvásty. A valit ženským do hlavy totélní bludy, že má být hrdá a šťastná sama se sebou.

-78
Reagovat
Naše tipy