nové číslo Heroine právě v prodeji

Špičky za lodičky. Monika Souza zvládla kariéru baletky i úspěšné finanční poradkyně

30. květen 2020

Balet je náročná disciplína. Monika Souza se mu naplno věnovala šestnáct let. Pak se rozhodla pro změnu. Dnes je úspěšnou finanční poradkyní. „Mám radost, když klientovi pomůžu s něčím, s čím si sám neví rady. Uznání a respekt mi dnes nahrazují plná jeviště a úctu mladších kolegů z divadla,“ říká.

Foto: Monika (vlevo) v baletním představení 4 Elements v brněnském Národním divadle. Foto Ctibor Bachratý, archiv NdB

V Olomouci tančila například Odettu a Odilii v Čajkovského Labutím jezeře, v Brně jste ji mohli vidět jako Cécile de Volanges v baletním provedení Nebezpečných známostí. Pak ale přišel zlom. „Před pěti lety jsem měla v brněnském Národním divadle vybudovanou velice dobrou pozici. Byla jsem demisólistka a baletem jsem žila. Pak se ale zničehonic změnil šéf, který si začal prosazovat své favority, a pro mě nebylo na jevišti tolik prostoru. Moje místo nakonec dostala jeho tehdejší přítelkyně. Ve třiceti jsem najednou neměla pevnou půdu pod nohama. Na účtu prázdno, a navíc jsem se po dlouholetém vztahu rozešla se svým přítelem, japonským tanečníkem, a bydlela u rodičů. Bylo mi z toho nanic a potřebovala jsem změnu,“ vypráví mi Monika. Možností, kudy dál, měla víc.

Chyběly čtyři centimetry

Lákala ji zahraniční angažmá, jenže z řady předchozích pokusů v Německu a Rakousku měla vyzkoušené, že člověk může být sebelepší tanečník, ale pokud měří jen metr a padesát osm centimetrů, stačí to sice na poslední kolo konkurzu – a pak se stejně dozvíte, že byste byla ze sto padesáti uchazečů ideální kandidátka… jen kdybyste měla o čtyři centimetry víc. „Konkurence je v tomhle oboru neuvěřitelná, a když vedle sebe postavíte pět stejně dobrých baletek, vždycky nakonec vyhraje ta vyšší.“

První klienti byli moji divadelní kolegové. Na nich jsem si ověřila, že to půjde, a že má finanční poradenství smysl.

Další logickou volbou by byla taneční škola. Jenže Moniku učení na plný úvazek nelákalo. „Myslela jsem si, že na děti nemám trpělivost, a tak jsem radši odletěla na měsíc do Indie, abych se pořádně naučila jógu a třeba si v Brně otevřela studio. To se mi nakonec povedlo, ale až o několik let později a jen jako koníček,“ přiznává Monika. Teprve pak si vzpomněla na svého kamaráda Marka, finančního poradce, který ji přesvědčoval, že by měla tohle povolání zkusit pod hlavičkou Partners taky. „Jasně, že jsem se mu tehdy vysmála. To jsem ale měla ještě svoje místo v baletu jisté. Nakonec jsem to byla já, kdo mu zavolal.“

Postavit se na vlastní nohy

Začátky prý byly hodně úsměvné, ale Monika byla vnitřně přesvědčená, že zaškolení a zkoušky zvládne. „Balet za šestnáct tisíc čistého měsíčně jsem dělala posledních patnáct let. Prostě jsem se chtěla postavit na vlastní nohy, přestat být závislá na příjmech partnera, castinzích a taky na tom, jestli se dost líbíte šéfovi v divadle.“

Když poprvé dostala od svého nadřízeného manuál, který musí každý poradce před závěrečnou zkouškou nastudovat, zuřila. „Byla to krušná doba, ale postupně jsem do toho všeho začala pronikat. První klienti byli moji divadelní kolegové. Na nich jsem si ověřila, že to půjde, a že má finanční poradenství smysl. Teprve pak jsem si začala shánět kontakty mimo svůj okruh známých. Dnes je lidí, o které se pravidelně starám, víc než stovka. Drtivá většina z nich byli a dodnes jsou expati. Hodně těžím ze svého multikulturního zázemí. Můj táta pochází z Libanonu, za manžela mám Brazilce, takže i doma mluvíme jenom anglicky. Když kolegové v práci vidí můj kalendář a v něm všechna ta cizojazyčná jména, smějou se mi,“ přiznává Monika.

Klienty si hledá sama, spoléhat se, že vám na konci schůzky někdo vysype na stůl kontakty na kamarády, není ta správná cesta. Píše články pro cizojazyčné weby o financích, je aktivní na sociálních sítích, zvou ji na semináře a prezentace pořádané Brno Expat Centre, které zaštiťuje přímo brněnská radnice. To všechno jí pomáhá budovat si osobní značku, ale taky bořit nedůvěru k českému finančnímu poradenství.

„Myslím, že image finančních poradců se za poslední roky zlepšila podobně jako úroveň služeb, které poskytujeme. Já osobně paradoxně nejvíc bojuju se svými nejbližšími kamarády a rodinou. Pořád mě mají za tu pojišťovačku. Ze začátku jsem se hájila. Dnes už vím, že pro uznání je lepší chodit za svými klienty, kteří reálně vidí výsledky mé práce. Ostatně, i fakt, že jsem veganka, mě od ostatních v rodině odlišuje, a ne každému se to líbí.“

Foto: Foto Marek Vincenec

Monika Souza

Finanční poradkyně Partners. S financemi začínala v roce 2016. Od roku 2017 je členkou Brno Expat Centre. Jejími klienty jsou především expati žijící v Brně a Praze. Momentálně je na rodičovské dovolené. S manželem má osmiměsíčního syna. Společně provozují jógové studio.

Bylo těžké sedět na židli

Zajímá mě, jak snadno se dá Moničina cesta zopakovat, protože pro každého finanční poradenství určitě není. Dozvídám se, že když k podobné změně Monika zkusila přesvědčit své bývalé taneční kolegy, zkusili to, ale neuspěli. „Nechtěli se učit nové věci, vadilo jim vystupovat ze své komfortní zóny. V tom jsem byla jiná. Najednou mě začalo hrozně bavit v práci komunikovat jinak než tělem, které jsem k tomu celý život trénovala. Ze začátku pro mě bylo těžké třeba jen dvě hodiny sedět na židli. Zní to divně, ale já jsem od školy nikdy takhle dlouho na jednom místě neseděla. Pořád jsem byla v pohybu. A taky jsem pochopila, že vůbec nejsem tak introvertní, jak jsem si o sobě myslela.“

Co ji na práci baví? „Mám radost, když klientovi pomůžu s něčím, s čím si sám neví rady. Uznání a respekt mi dnes nahrazují plná jeviště a úctu mladších kolegů z divadla. Pokud mi klient svěří půl milionu, abych mu ho zainvestovala, beru to jako důkaz, že dělám svou práci dobře.“

A důležité jsou taky peníze. „Když jsem si na konci prvního měsíce v nové práci spočítala, jakou provizi dostanu od bank a pojišťoven za produkty, které jsem klientům zprostředkovala, nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to o deset tisíc víc, než jsem dostávala v divadle za tu strašnou dřinu. V tu chvíli mi došlo, asi poprvé v životě, že když budu chtít, můžu vydělávat mnohem víc a být svobodná. A taky že už nemusím řešit, co bude dělat můj přítel a jestli nás uživí, když založíme rodinu.“

I na tu nakonec došlo. Dnes se Monika s manželem starají o osmiměsíčního syna. „Hodně mi pomáhají rodiče a manžel, a tak můžu svoji práci dělat dál. Byť to samozřejmě není v takovém tempu jako dřív. Z osmi úkolů, které si naplánuju, nakonec během dne zvládnu sotva polovinu, ale tak to máme všichni. Hodně mi dneska pomáhá, že jsou klienti mnohem ochotnější potkávat se po Zoomu nebo Skypu a řešit finance online. Ušetřila jsem tisíce za benzin – a taky můžu kdykoliv odběhnout, když mě syn potřebuje.“

Foto: Heroine

Vychází nová Heroine!

V květnovém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s Marií Šabackou. Polární ekoložka se specializuje na mikrobiologii ledovců a část roku tráví na odlehlých arktických stanicích. Jak se žije v izolaci a nehostinném prostředí?
  • O manželství. Ve dvou komplementárních pohledech se nad institucí manželství zamýšlí koučka Iveta Clarke a párový terapeut Petr Kačena. Obecná prohlášení o tom, že na vztahu je třeba pracovat, nefungují. Jak konkrétně manželství posilovat, aby přežilo?

  • Až na krev. Velký menstruační manuál Jany Patočkové přehledně popisuje všechny alternativní přístupy k procesu, kterým prochází polovina celé populace, ale který se stále zdá jako cosi, o čem je třeba mluvit šeptem.

  • Výchova od "ego" k "eko". Psycholožka Zuzana Krásová se zamýšlí nad tím, jak děti učíme lásce a péči o přírodu.

  • Šatník na míru neboli capsule wardrobe. Je možné dopracovat se k šatníku, který funguje? K takovému, aby padnul na míru právě vám, nenudil vás, a přitom aby vaše skříň nebyla plná oblečení, které nenosíte?

  • Kosmetika s čistým svědomím. Udržitelnost už není luxus, ale kritérium výběru. Abychom věděli, co kupujeme, naučme se nejdřív rozumět slovníku obklopujícímu ekologickou a etickou krásu.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Popup se zavře za 8s