Opičí výchova. Jak dostat otce na rodičovskou?

Proměny rodiny
RodinaRovné příležitosti
Táta na rodičovské
Výchova
Eliška Kodyšová
| 13. 12. 2021 | 42 komentářů | 4 319
Opičí výchova. Jak dostat otce na rodičovskou?
Zdroj: Shutterstock

Když se řekne „rodina“, většině z nás se vybaví obrázek jako z fotoalba – maminka s jedním dítkem na klíně, dalším vedle sebe, nad nimi se ochranitelsky tyčí tatínek. Ať už v nás budí jakékoliv emoce – dojetí na jedné straně spektra, zlost na patriarchát na druhé –, pro dnešní společnost představuje úplná nukleární rodina ideál, model, podle kterého i stát nastavuje svou podporu pro rodiny či bytovou politiku. Ale kde se tenhle ideál ve skutečnosti vzal?

Není divu, že máme tak trochu pocit, že takováhle rodina tu byla odjakživa. Role v ní byly jasné – maminka pečovala o děti a domácnost, tatínek odcházel do práce, případně za ještě dávnějších časů na lov. A když přinesl peníze či jelena, maminka i děti se měly dobře a rodina vzkvétala. Až v nedávných dobách se maminky rozhodly, že zkusí štěstí v práci samy a přenechají trochu té péče o děti a domácnost tatínkům.

Nicméně pravěká rodina nedisponovala na rozdíl od té moderní mrazákem, a tak se lovci o větší úlovky dělili nejen s vlastní družkou a potomky, ale i s ostatními lovci a jejich rodinami, pokud si nechtěli přivodit otravu zkaženým jídlem a hlavně riskovat hladovění po smolnějším lovu. Nejen kvůli chybějícím ledničkám si na obrázek tradiční rodiny posvítila přední americká primatoložka a teoretička evoluce Sarah Blaffer Hrdy.

Primatoložka Sarah Blaffer Hrdy zpochybnila předpoklad, že matky byly v minulosti nejen hlavními, ale také často jedinými pečovatelkami o malé děti.

Už během studia ve Spojených státech šedesátých let minulého století ji zaráželo, jak je narativ teorie evoluce zaměřený na vysvětlení výlučně samčího chování primátů – od vytváření aliancí na podporu teritoria přes spolupráci při lovu až po strategie ovládání samic. V knize Mother Nature zpochybnila předpoklad, že matky byly v minulosti nejen hlavními, ale také často jedinými pečovatelkami o malé děti. V péči jim vždy pomáhaly tzv. alomatky, tedy jiné osoby než matka, které ovšem zastávají její pečovatelskou roli. 

Péče jako základ pokroku

V knize Mothers and Others (Harvard University Press, 2011) zase zkoumá základy našich sociálních emocí – právě těch, které nám umožňují nejen spolupracovat na projektech sahajících od stavby voru až po cestu na Měsíc, ale – což není mezi primáty nijak obvyklé – i bez úhony přežít několikahodinovou společnou cestu autobusem či letadlem. Co vlastně vedlo k tomu, že si lidé rozvinuli sofistikované způsoby, jak si dát najevo, a hlavně rozpoznat relativně subtilní pocity a vztahy? 

otcovská dovolenáFoto: Shutterstock

„Se synem chceme být v jeho dětství oba. Žádné bariéry jsme neřešili, prostě jsme se tak rozhodli a všem třem nám prospívá, že ani jeden nepracujeme naplno,“ říká osmatřicetiletý učitel Marek, a tátu na rodičovské tak vykreslí jako něco naprosto normálního. Jenže na rodičovskou u nás chodí jen asi 2 % mužů. Otcové, kteří na „tradiční“ model nepřistoupili, říkají, že i když to vždy není jednoduché, jde o skvělé rozhodnutí.

Muž na rodičovské je pořád výjimka. Jak na ni dostat víc tátů?

Sarah B. Hrdy věří, že to byla právě nutnost intenzivní a dlouhodobé péče o lidské mládě. Lidské mládě spotřebuje od narození do soběstačnosti zhruba 13 milionů kalorií, které mu musí někdo obstarat. Spolupráce na péči o děti umožnila její prodloužení, a tím i evoluci nejkomplexnější centrální nervové soustavy v nám známém vesmíru. Paralelu najdeme i u ptáků. Ptačí druhy, u kterých se na péči podílejí i další členové komunity, mají mláďata, která potřebují oproti mláďatům druhů vychovávajícím mláďata samostatně více než dvojnásobek času na vylétnutí z hnízda a osamostatnění se; za tu dobu si však mláďata osvojí komplexní dovednosti. 

Sdílená péče také zvyšuje reprodukční úspěšnost druhu. Samice velkých primátů Starého světa, jako jsou gorily, šimpanzi či orangutani, pečují o svá mláďata samy. Předat je byť i na moment jiné samici by mohlo pro mládě znamenat ohrožení života. Nemožnost využít „hlídání“ však znamená, že mezi narozením jejich mláďat uplyne obvykle šest až osm let. Pro srovnání: ve společenstvích lovců-sběračů jsou průměrné rozestupy mezi porody poloviční, tedy 3–4 roky.

Byly to ale právě tyto druhy primátů, o kterých existovalo nejvíce studií v době, kdy John Bowlby formuloval svou teorii citové vazby (attachment). Výlučnost mateřské péče se tak stala jedním z jejích hlavních principů s poukazem na to, že savci nám evolučně nejbližší – velcí primáti – to tak dělají také. Studie opičích druhů, kde je péče z větší či menší míry sdílená mezi členy rodiny (například kosmani či paviáni), v té době sice existovaly, podle Hrdy ale nezapadaly do dominujícího patriarchálního obrazu rodiny, a zřejmě proto je Bowlby pominul jako nerelevantní. 

Všichni můžeme být „matka“

Další studie citové vazby jednak prodloužily období, kdy se citová vazba vyvíjí, z původních dvou až tří let až do dospělosti, a především odhalily, že dítě si může vytvořit vedle citové vazby k matce i paralelní vazbu i k dalším pečujícím osobám. Mohou to být členové rodiny, ale třeba i pečovatelka v jeslích.

Sdílení péče nahrává nejen atraktivita miminka, kterou mu zajišťují kulatý obličej a čelo, malý nosík a pusinka a výrazné oči. Tu ostatně sdílí s většinou živočišných druhů; nad káčátky, koťátky či malými zajíčky se rozplýváme podstatně víc než nad jejich rodiči. Přitažlivost zajišťuje mláďatům přežití ve chvíli, kdy přijdou o rodiče, a vede někdy k nečekaným adopcím. Je znám případ, kdy lvice začala chránit pět antilopích mláďat. I když se lvice jako pečovatelka úplně neosvědčila (jedno z nich nakonec sežrala a další umřela hlady, než se zbylých ujaly jiné antilopy), názorně dokazuje, že instinkt pečovat může být silnější než instinkt lovecký.

U druhů, kde se samci podílejí na péči, dochází k tomu, že u nich dochází k růstu hladiny hormonu prolaktinu. Prolaktin zvyšuje empatii, tedy citlivost na projevy novorozence a tendenci na ně rychleji reagovat.

Jak ale ukazuje příklad už zmíněných goril či šimpanzů, kde matky svá mláďata musejí chránit před rozmary tlupy, roztomilá tvářička nestačí. Je také třeba, aby pečující byli motivováni k tomu, pečovat dlouhodobě a konzistentně (ne jako už zmíněná lvice). Čtenářky a čtenáře Heroine nepřekvapí, že ideálním pečovatelem o lidské mládě může být – pozor, fanfára – jeho otec, případně muž v roli otce. Naopak pro nás feministy a feministky nemusí být úplně snadné přijmout skutečnost, že dalším ideálním – a v mnoha ohledech ještě lepším než otec – pečujícím jsou babičky, zejména z matčiny strany. Nám známá společenství lovců-sběračů využívají zpravidla různé modely sdílení péče a většina z nich zahrnuje významnou podporu otce anebo matčiny matky (případně jejich střídání podle toho, zda mladá rodina žije u příbuzných matky, či otce). Pojďme si to rozebrat postupně.

Hormon péče

U druhů, kde se samci podílejí na péči, dochází k tomu, že u nich v průběhu těhotenství a při kontaktu s mládětem dochází k růstu hladiny hormonu prolaktinu. Dobrou zprávou je, že u mužů lidského rodu tento proces probíhá také. Prolaktin zvyšuje empatii, tedy citlivost na projevy novorozence a tendenci na ně rychleji reagovat. (Prakticky to znamená, že tátové s vyšší hladinou prolaktinu nebudou v klidu číst zprávy na mobilu, když začne miminko plakat, ale zareagují podobně rychle jako jejich partnerka.) Prolaktin také narůstá po kontaktu s novorozencem (či těhotnou) tím více, čím vyšší je jeho stávající hladina. Pokud jste tedy váhali*y, zda má smysl účast partnera na předporodním kurzu a u porodu, anebo jestli mohou dva týdny otcovské dovolené po porodu hrát nějakou roli, pak vězte, že rozhodně ano. 

Měli by být rodiče motivováni k tomu, aby alespoň část rodičovské dovolené čerpal otec?

Je fér uvést, že při měření hladiny prolaktinu je třeba u matek a otců úplně jiné kalibrace přístrojů. Matky mají obvykle v raném rodičovství díky těhotenství, porodu a obvykle i kojení v množství prolaktinu náskok, který je pro otce těžké dohnat. Nicméně citlivost vůči potřebám dítěte a efektivní reakce na ně jsou i věcí zkušenosti (a ta je zase funkcí motivace a úsilí), nikoli jen poměrů mezi neurotransmitery v naší krvi.

Zapojení babiček do péče funguje jak u primátů, tak u lidí zejména v situacích, kdy novopečená matka zůstává ve své původní rodině. (U velkých opic jako gorily či šimpanzi je to téměř výlučně samice, kdo odchází s nástupem dospělosti do jiné tlupy.) Právě podpora vlastní matky pomáhá nezkušené mladé matce úspěšně zvládnout péči o prvorozené mládě (nebo dítě) a jak u opic, tak i u lidí zvyšuje zapojení babičky pravděpodobnost jeho přežití.

My moderní rodiče máme kurzy, internet a příručky, a ve světle nejnovějších zjištění o výchově často i kritický názor na to, jak o nás naše matky pečovaly. Předávání zkušeností z matky na dceru už tedy pro nás nejsou stěžejní, výpomoc v péči o děti a slovo podpory od někoho, kdo úspěšně vychoval nás samotné, ale ano.

Emoce & spolupráce

Říká se, že k výchově dítěte je potřeba celá vesnice, a zatím jsme probrali jen otce a babičky. Dítěti nezáleží na tom, jestli se o něj stará muž a žena, dvě ženy, nebo dva muži. Potřebuje mít kolem sebe dostatek lidí, kteří mu budou věnovat pozornost a starat se o jeho potřeby. U řady lidských společenství se do péče o děti a do jejich výchovy zapojovali či zapojují i další členové komunity, včetně starších dětí. (To se dělo ještě v předminulém století i v našich zemích.) Protože jejich nadšení pro miminko či batole bývá často dočasné, uplatňuje se tu s úspěchem jedna specifická lidská dovednost, která se rozvíjí už v prvním roce života a které se odborně říká intersubjektivita. Jde o schopnost rozpoznat emoce ostatních – v tónu jejich hlasu, ve výrazu kolem očí i v postoji. 

Děti, které tráví v prvních letech života čas se staršími dětmi, a tedy se potřebují naučit, kdy hrozí šťouchanec, jsou v rozpoznání emočních stavů ostatních úspěšnější. (Což je argument proti teoriím o škodlivosti dětských skupin a školek před třetím rokem věku.) Intersubjektivita pomáhá dítěti i v rozpoznání emocí dospělých pečovatelů, zejména matky. A právě schopnost číst emoce a ochota se podílet na péči o nejzranitelnější členy společenství jsou podle Sarah B. Hrdy klíčové pro rozvoj schopnosti blízce spolupracovat. Péče o miminka tedy má k cestě na Měsíc či na Mars blíž, než si možná myslíte.

Dávky pro pečující otce

S účastí otce na péči naše legislativa počítá. Kromě toho, že se rodiče mohou na rodičovské vystřídat, existuje také dávka otcovské poporodní péče. Můžete si vypočítat, jaká dávka by se týkala vás.

Kalkulačka dávky otcovské poporodní péče

Jaké praktické přínosy pro dnešní rodiny mají nedávná zjištění o evoluci a podobách péče o děti? Nikdo z nás zřejmě nebude žádat školačku či školáka – ať už vlastní, nebo od sousedů –, aby si nechali přivázat na tělo šátek s dítětem a hlídali ho, když budeme v práci. V době prodlužujícího se věku odchodu do důchodu není ideální řešení ani nastěhovat se po prvním porodu k matce a chtít po ní, aby převzala svůj díl péče o vnouče. Na druhou stranu je třeba nahlas mluvit o tom, že poskytnout prostředky obživy je sice důležité, ale nestačí to. Navíc je třeba peníze poměrně pracným procesem proměnit v něco, co dítě může skutečně sníst. Péče o dítě také zahrnuje emoční a socializační komponent. Pokud je za to zodpovědná pouze žena, a navíc nejsou dostupná zařízení péče o děti, je logické, pokud se odstupy mezi dětmi prodlužují nebo se rodina rozhodne mít jen jedno či dvě děti. Nelze ani nikomu vyčítat, pokud se rozhodne nemít děti vůbec. 

Kromě toho, že je dobré od počátku rodičovství myslet na vytváření širších komunit, kde může být péče sdílená nebo kde se dají sdílet přinejmenším starosti a radosti s péčí spojené (neformální sítě kamarádek s podobně starými dětmi nebo ad hoc skupiny, které se scházejí v rodinných centrech), je v tuto chvíli míč na straně otců a zejména státu. Zapojení otců do péče má u nás stále velké rezervy – stejně jako budování zařízení péče o nejmenší děti. V tuto chvíli by nám ale mělo být všem jasné, že tradiční obrázek rodiny, kde máma výlučně pečuje, táta je živitelem a všichni ostatní jsou na míle daleko, je neudržitelnou fikcí.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 42 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Dabog | 13. 12. 2021 21:14

Ehm nevím proč je nutné zacházet do pravěku i když je pravdou že prezentovaných starší názor o striktním rozdělení roli se dost ukazuje jako milný.
Tedy že společenského hlediska víme že ta tradiční rodina (neboli atomová) je vydobitkem 20 st. Předtím stále fungoval koncept rozšířené rodiny kdy se do péče více zapojuje i širší rodiny a můžeme jít až do určité kmenové rodiny kdy se na péči podílejí všichni členové vesnice tlupy. Na tohle nemusíme jít do archeologie ale stačí nám prostá sociologie a antropologie.
Ohledně fungování v pravěku reálně rozdělení společenských roli nejeví nijak striktní. Například mnohé nálezy malých chlapců se po nástupu moderní technologie ukazují že jedinec s loveckou hrobovou výbavou je žena. Zároveň i pohlavní dimorfismus pohřebním ritu se objevuje až někdy v neolitu.
K ledničkam je zcela logické aby se lovci bez rozdílu pohlaví rozdělili o úlovek s celou tlupou.

+2
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 13. 12. 2021 11:01

Je opravdu nutné otce (nebo kohokoliv) někam dostávat? Není lepší nechat každou rodinu aby si zařídila život jak sama chce? :-)

(možná je odpověď naznačena v perexu: je to zlost některých lidí na to, že se narodili jako ženy)

-11
Reagovat