Opičí výchova. Jak dostat otce na rodičovskou?

Není divu, že máme tak trochu pocit, že takováhle rodina tu byla odjakživa. Role v ní byly jasné – maminka pečovala o děti a domácnost, tatínek odcházel do práce, případně za ještě dávnějších časů na lov. A když přinesl peníze či jelena, maminka i děti se měly dobře a rodina vzkvétala. Až v nedávných dobách se maminky rozhodly, že zkusí štěstí v práci samy a přenechají trochu té péče o děti a domácnost tatínkům.

Nicméně pravěká rodina nedisponovala na rozdíl od té moderní mrazákem, a tak se lovci o větší úlovky dělili nejen s vlastní družkou a potomky, ale i s ostatními lovci a jejich rodinami, pokud si nechtěli přivodit otravu zkaženým jídlem a hlavně riskovat hladovění po smolnějším lovu. Nejen kvůli chybějícím ledničkám si na obrázek tradiční rodiny posvítila přední americká primatoložka a teoretička evoluce Sarah Blaffer Hrdy.

Už během studia ve Spojených státech šedesátých let minulého století ji zaráželo, jak je narativ teorie evoluce zaměřený na vysvětlení výlučně samčího chování primátů – od vytváření aliancí na podporu teritoria přes spolupráci při lovu až po strategie ovládání samic. V knize Mother Nature zpochybnila předpoklad, že matky byly v minulosti nejen hlavními, ale také často jedinými pečovatelkami o malé děti. V péči jim vždy pomáhaly tzv. alomatky, tedy jiné osoby než matka, které ovšem zastávají její pečovatelskou roli. 

Péče jako základ pokroku

V knize Mothers and Others (Harvard University Press, 2011) zase zkoumá základy našich sociálních emocí – právě těch, které nám umožňují nejen spolupracovat na projektech sahajících od stavby voru až po cestu na Měsíc, ale – což není mezi primáty nijak obvyklé – i bez úhony přežít několikahodinovou společnou cestu autobusem či letadlem. Co vlastně vedlo k tomu, že si lidé rozvinuli sofistikované způsoby, jak si dát najevo, a hlavně rozpoznat relativně subtilní pocity a vztahy? 

Jak ale ukazuje příklad už zmíněných goril či šimpanzů, kde matky svá mláďata musejí chránit před rozmary tlupy, roztomilá tvářička nestačí. Je také třeba, aby pečující byli motivováni k tomu, pečovat dlouhodobě a konzistentně (ne jako už zmíněná lvice). Čtenářky a čtenáře Heroine nepřekvapí, že ideálním pečovatelem o lidské mládě může být – pozor, fanfára – jeho otec, případně muž v roli otce. Naopak pro nás feministy a feministky nemusí být úplně snadné přijmout skutečnost, že dalším ideálním – a v mnoha ohledech ještě lepším než otec – pečujícím jsou babičky, zejména z matčiny strany. Nám známá společenství lovců-sběračů využívají zpravidla různé modely sdílení péče a většina z nich zahrnuje významnou podporu otce anebo matčiny matky (případně jejich střídání podle toho, zda mladá rodina žije u příbuzných matky, či otce). Pojďme si to rozebrat postupně.

Hormon péče

U druhů, kde se samci podílejí na péči, dochází k tomu, že u nich v průběhu těhotenství a při kontaktu s mládětem dochází k růstu hladiny hormonu prolaktinu. Dobrou zprávou je, že u mužů lidského rodu tento proces probíhá také. Prolaktin zvyšuje empatii, tedy citlivost na projevy novorozence a tendenci na ně rychleji reagovat. (Prakticky to znamená, že tátové s vyšší hladinou prolaktinu nebudou v klidu číst zprávy na mobilu, když začne miminko plakat, ale zareagují podobně rychle jako jejich partnerka.) Prolaktin také narůstá po kontaktu s novorozencem (či těhotnou) tím více, čím vyšší je jeho stávající hladina. Pokud jste tedy váhali*y, zda má smysl účast partnera na předporodním kurzu a u porodu, anebo jestli mohou dva týdny otcovské dovolené po porodu hrát nějakou roli, pak vězte, že rozhodně ano. 

Je fér uvést, že při měření hladiny prolaktinu je třeba u matek a otců úplně jiné kalibrace přístrojů. Matky mají obvykle v raném rodičovství díky těhotenství, porodu a obvykle i kojení v množství prolaktinu náskok, který je pro otce těžké dohnat. Nicméně citlivost vůči potřebám dítěte a efektivní reakce na ně jsou i věcí zkušenosti (a ta je zase funkcí motivace a úsilí), nikoli jen poměrů mezi neurotransmitery v naší krvi.

Zapojení babiček do péče funguje jak u primátů, tak u lidí zejména v situacích, kdy novopečená matka zůstává ve své původní rodině. (U velkých opic jako gorily či šimpanzi je to téměř výlučně samice, kdo odchází s nástupem dospělosti do jiné tlupy.) Právě podpora vlastní matky pomáhá nezkušené mladé matce úspěšně zvládnout péči o prvorozené mládě (nebo dítě) a jak u opic, tak i u lidí zvyšuje zapojení babičky pravděpodobnost jeho přežití.

My moderní rodiče máme kurzy, internet a příručky, a ve světle nejnovějších zjištění o výchově často i kritický názor na to, jak o nás naše matky pečovaly. Předávání zkušeností z matky na dceru už tedy pro nás nejsou stěžejní, výpomoc v péči o děti a slovo podpory od někoho, kdo úspěšně vychoval nás samotné, ale ano.

Emoce & spolupráce

Říká se, že k výchově dítěte je potřeba celá vesnice, a zatím jsme probrali jen otce a babičky. Dítěti nezáleží na tom, jestli se o něj stará muž a žena, dvě ženy, nebo dva muži. Potřebuje mít kolem sebe dostatek lidí, kteří mu budou věnovat pozornost a starat se o jeho potřeby. U řady lidských společenství se do péče o děti a do jejich výchovy zapojovali či zapojují i další členové komunity, včetně starších dětí. (To se dělo ještě v předminulém století i v našich zemích.) Protože jejich nadšení pro miminko či batole bývá často dočasné, uplatňuje se tu s úspěchem jedna specifická lidská dovednost, která se rozvíjí už v prvním roce života a které se odborně říká intersubjektivita. Jde o schopnost rozpoznat emoce ostatních – v tónu jejich hlasu, ve výrazu kolem očí i v postoji. 

Děti, které tráví v prvních letech života čas se staršími dětmi, a tedy se potřebují naučit, kdy hrozí šťouchanec, jsou v rozpoznání emočních stavů ostatních úspěšnější. (Což je argument proti teoriím o škodlivosti dětských skupin a školek před třetím rokem věku.) Intersubjektivita pomáhá dítěti i v rozpoznání emocí dospělých pečovatelů, zejména matky. A právě schopnost číst emoce a ochota se podílet na péči o nejzranitelnější členy společenství jsou podle Sarah B. Hrdy klíčové pro rozvoj schopnosti blízce spolupracovat. Péče o miminka tedy má k cestě na Měsíc či na Mars blíž, než si možná myslíte.

Jaké praktické přínosy pro dnešní rodiny mají nedávná zjištění o evoluci a podobách péče o děti? Nikdo z nás zřejmě nebude žádat školačku či školáka – ať už vlastní, nebo od sousedů –, aby si nechali přivázat na tělo šátek s dítětem a hlídali ho, když budeme v práci. V době prodlužujícího se věku odchodu do důchodu není ideální řešení ani nastěhovat se po prvním porodu k matce a chtít po ní, aby převzala svůj díl péče o vnouče. Na druhou stranu je třeba nahlas mluvit o tom, že poskytnout prostředky obživy je sice důležité, ale nestačí to. Navíc je třeba peníze poměrně pracným procesem proměnit v něco, co dítě může skutečně sníst. Péče o dítě také zahrnuje emoční a socializační komponent. Pokud je za to zodpovědná pouze žena, a navíc nejsou dostupná zařízení péče o děti, je logické, pokud se odstupy mezi dětmi prodlužují nebo se rodina rozhodne mít jen jedno či dvě děti. Nelze ani nikomu vyčítat, pokud se rozhodne nemít děti vůbec. 

Kromě toho, že je dobré od počátku rodičovství myslet na vytváření širších komunit, kde může být péče sdílená nebo kde se dají sdílet přinejmenším starosti a radosti s péčí spojené (neformální sítě kamarádek s podobně starými dětmi nebo ad hoc skupiny, které se scházejí v rodinných centrech), je v tuto chvíli míč na straně otců a zejména státu. Zapojení otců do péče má u nás stále velké rezervy – stejně jako budování zařízení péče o nejmenší děti. V tuto chvíli by nám ale mělo být všem jasné, že tradiční obrázek rodiny, kde máma výlučně pečuje, táta je živitelem a všichni ostatní jsou na míle daleko, je neudržitelnou fikcí.