„Ty si všechno moc bereš!“ Vysoce citliví lidé nejsou přecitlivělí, jejich mozek jen funguje jinak

To fakt vydržím tak málo? běželo mi hlavou cestou z ordinace. Série vyšetření vyloučila vážné nemoci. Nedávný zážitek, kdy jsem po cestě s dětmi ze školky najednou nemohla dýchat a šílela, že se skácím na ulici vedle kočárku, tedy nebyl infarkt. Šlo o učebnicový příklad panické ataky. Takový stav zažije prý alespoň jednou za život dvacet až dvacet pět procent lidí. Já jsem se s ním poprvé seznámila před státnicemi na vysoké. Asi tu školu beru až moc vážně, říkala jsem si tehdy. Ale teď? Teď se mi přece nic hrozného neděje.

Pravdou je, že za sebou s manželem nemáme nejlehčí rok, ale já se v duchu lynčovala za to, že to se mnou tak mává. Už rok chodím na terapii, cvičím jógu, mám přece nějaký čas pro sebe. Dělám přesně ty věci, které vám radí v každém lepším i horším lifestylovém článku o vyhořelých matkách. Proč to nefunguje? Panické ataky se zopakovaly už jen párkrát, ale úzkostné stavy byly častější a delší. Po pěti měsících jsem od psychiatričky dostala antidepresiva.

A to byl opravdový game­chan­ger! Moderní nenávyková psychofarmaka čtvrté generace mi pomohla dostat hlavu nad vodu a zase se nadechnout. Víc jsem se smála, spoustu běžných i náročnějších situací jsem zvládala jako dřív, s větší lehkostí. Došlo mi, že jsem se takhle „normálně“ a spokojeně necítila už hodně dlouho. A že byl nejvyšší čas to řešit.

S klidnější myslí mám prostor zkoumat to, co stojí na pozadí nedávných náročnějších, ale vlastně všech minulých událostí v mém životě. Jde o takzvanou senzibilitu senzorického zpracování nebo srozumitelněji vysokou citlivost.

S termínem vysoká citlivost (high sensitivity) případně spojením sensory-processing sensitivity přišla v první polovině devadesátých let 20. století americká klinická psycholožka a výzkumnice Elaine Aron. S manželem publikovala sérii studií, jež prokazovaly, že vysoká citlivost není totéž jako introverze či náchylnost k depresím a úzkostem.