Smutek jako diagnóza. Proč ztráta někdy bolí tak dlouho
Je smutným faktem, že většina z nás v životě zažije ztrátu milovaného člověka. Každý rok zemře asi 50 až 55 milionů lidí a odhaduje se, že každý zemřelý po sobě zanechá v průměru pět truchlících. Taková ztráta obvykle vyvolá celé spektrum psychologických reakcí, mezi jinými omezení společenských aktivit, hluboký zármutek, pochybnosti o vlastní životní roli a návaly samoty.
Během akutní fáze žalu jsou tyto reakce často všeobjímající, nesnesitelně bolestivé a vysoce omezující. Pozůstalému může připadat, že jeho láska k zemřelému náhle ztratila svůj hmatatelný cíl a na jejím místě je intenzivní prázdnota. V dlouhodobém měřítku má naštěstí většina lidí ve většině případů dost prostředků na to, aby se přizpůsobili svému novému životu bez člověka, o kterého přišli. Nemusí se „dostat“ přes jeho ztrátu, ale naučí se s ní vyrovnat. To ale bohužel neplatí pro každého. Čím dál víc psychiatrických a psychologických výzkumů ukazuje, že nezanedbatelná menšina – asi jeden člověk z deseti – se se zármutkem nesrovná. Akutní reakce u nich místo toho přetrvává dlouhodobě a brání jim ve společenském, mentálním i fyzickém fungování.
Cesta z deprese
Kapacity terapeutů a psychiatrů jsou naplněné k prasknutí. Mnohým z nás nezbývá než si pomoci sami. Co můžeme udělat, abychom se cítili lépe i bez terapie?
Rozdíl mezi typickou a problematičtější variantou zármutku můžeme ukázat na analogii. Stejně jako se fyzická rána obvykle zahojí sama, byť pomalu a bolestivě, zvládne se většina lidí vyrovnat se svým zármutkem bez odborné pomoci. Někdy se ale poranění zanítí a jeho uzdravení musíme napomoct mastičkami, krémy a náplastmi. Stejně tak občas vyvstanou komplikace i při truchlení a s ošetřením „zaníceného“ žalu pak potřebujeme pomoci.
Smutek může trvat donekonečna
Ke komplikovaným reakcím na žal může vést spletitá kombinace individuálních a externích faktorů. Představme si Amy, padesátnici žijící klidný život se svým manželem a dvěma dospívajícími syny. Její manžel si jde zaběhat, dostane infarkt a upadne na zem. Kolemjdoucí mu udělá masáž srdce, ale o několik hodin později ho v místní nemocnici prohlásí za mrtvého. Tato hypotetická zkušenost může v Amy vyvolat velmi rozdílná prožívání žalu.
V jednom z možných scénářů je Amy v akutní fázi truchlení ztrátou hluboce ovlivněna. Vynaloží ohromné množství času a energie na přípravu pohřbu, uspořádání osobních věcí zesnulého manžela a uvyknutí na život vdovy. V jejím zaměstnání mají pro její situaci pochopení, kolegové i nadřízený ji podporují a zorganizují práci tak, aby nevadila její nepřítomnost. Amy tvrdě pracuje na návratu do normálního života a chce tak svým dětem dopřát šťastné dětství. Pět let po ztrátě manžela je intenzivně zapojená do práce organizace, která se zabývá prevencí srdečních chorob. Její muž jí stále nesmírně schází, ale je vděčná za léta, která společně strávili.
Pokud se člověku, který zažívá komplikovaný zármutek, nedostane patřičné podpory, můžou se u něj objevit další nepříznivé následky.
Šok a trauma vyvolané smrtí manžela ovšem můžou Amy přivést na úplně jinou cestu. Nezvládá se vyrovnat s trvalostí ztráty a i celé roky po manželově smrti nechává všechny jeho věci netknuté. Její zaměstnavatel s ní nemá soucit a Amy kvůli příliš častým absencím a nízkému výkonu přichází o práci. Její neustálá špatná nálada a nedostatek energie způsobí, že se od ní stáhnou přátelé i příbuzní. V tomto scénáři Amy nezvládá naplnit potřeby svých synů, což vede k jejímu osamění, frustraci a sebenenávisti. Nezajímá se o vnější svět a pohlcuje ji hluboký smutek, který se časem nezmenšuje.
Tyto dva rozdílné hypotetické scénáře ukazují, jak se náchylnost ke komplikacím spojeným se zármutkem může na základě klíčových faktorů (například míra sociální podpory, vlastní způsob vyrovnávání se s problémy nebo schopnost najít po ztrátě nové koníčky) lišit. Pokud se člověku, který zažívá komplikovaný zármutek, nedostane patřičné podpory, můžou se u něj objevit další nepříznivé následky, například zvýšené riziko vážných zdravotních problémů, zhoršená kvalita života a obecně snížená schopnost fungovat.
Někdy je lepší mlčet
„Ve vodách cizího trápení většina lidí manévruje stejně neobratně jako loď uvízlá v Suezském průplavu. Čestnější je proplout rychle kolem než bolest nevhodnými zásahy prohlubovat,“ píše Jana Šulistová v článku v aktuálním vydání časopisu Heroine. Popisuje v něm, jak se postavit k těm nejtěžším okamžikům v životě, kdy trpí, nebo umírají naši blízcí. Kde hledat pomoc? A jak se správně chovat, jaký typ pomoci nabídnout, pokud jsou v téhle nelehké situaci vaši přátelé?
Vleklý zármutek bude oficiální diagnózou
Výzkumy, které prokázaly existenci neustávajícího zármutku a jeho negativních důsledků jako samostatného problému, vedly v roce 2018 Světovou zdravotnickou organizaci (WHO) k rozhodnutí přidat diagnózu zármutku do své klasifikace duševních nemocí, kterou zahrnuje takzvaná ICD-11 (Mezinárodní klasifikace nemocí, jedenáctá revize). Ta se má k roku 2022 stát nedílnou součástí zdravotnictví na celém světě. Nová diagnóza, „vleklá zármutková porucha“ (prolonged grief disorder), se v ní popisuje jako silná touha po zemřelém nebo neustálé myšlenky na něj, spojené s intenzivním emočním strádáním (v podobě pocitů viny, popírání skutečnosti, vzteku, obtíží přijmout smrt dotyčného, pocitů ztráty části sama sebe) a s významně narušenou schopností fungovat, s trváním přesahujícím půl roku od ztráty.
Jak se bude ICD-11 v následujících letech zavádět, bude nutné informace o diagnostických kritériích vleklé zármutkové poruchy předávat pracovníkům ve zdravotnictví, kteří jsou s pozůstalými v kontaktu v nemocnicích, hospicech i jednotkách intenzivní péče, i všeobecným lékařům, tak, aby byli schopni rozpoznat a poskytnout podporu těm, kteří to potřebují.
Chápavé a podporující okolí může sloužit jako ochrana před vleklou zármutkovou poruchou.
Titulky, které se v médiích na téma „diagnózy zármutku“ objevují, můžou bohužel nepřímo říkat, že vleklá zármutková porucha chápe všechny druhy žalu jako chorobné. Je to nešťastná situace, která může některé jednotlivce přimět skrývat svůj zármutek a vyhýbat se mu ve snaze nebýt diagnostikováni. Preventivní zásahy potlačující přirozené projevy žalu můžou navíc být neúčinné a dokonce i škodlivé. Je tedy klíčové, aby nedocházelo k neodůvodněným diagnózám vleklého, komplikovaného zármutku.
Diagnostické směrnice, které vydává WHO, používají psychiatři a psychologové ve většině zemí světa, a novinka v podobě vleklého zármutku jako oficiálně uznané duševní poruchy má několik praktických dopadů. V minulosti se symptomy vleklého zármutkového syndromu často chápaly jako příznaky deprese a léčily se antidepresivy – ukázalo se ale, že tento typ léků má na symptomy zármutku jen minimální efekt. Uznání vleklého zármutkového syndromu za samostatný jev snad zajistí, že se pacientům bude správně předepisovat efektivní psychosociální léčba.
Nemá cenu čas promrhat. Přání si plňme hned, radí pracovnice hospicu
Smrt je pro každého z nás něčím děsivým a zneklidňujícím. Přesto existují lidé, kteří péči o umírající zasvětí svůj profesní život. Díky nim můžou alespoň někteří nemocní strávit poslední dny doma. S Karolínou Pochmanovou z organizace Cesta domů jsme hovořili o tom, jak fungují mobilní hospicy a jak taková práce změní pohled na svět.
Přečtěte si rozhovor
Ta zahrnuje prvek psychovzdělávání – seznámení pacienta s tím, že existuje zdravá a patologická podoba žalu, a společné probrání cílů terapie. Ti, kteří prožívají komplikovaný zármutek, se často vyhýbají lidem, situacím nebo předmětům, které jim připomínají trvalost jejich ztráty, takže se často využívá nějaká forma jejich vystavení. Může to být převyprávění toho, jak ke ztrátě došlo, nebo identifikace obzvlášť nepříjemných vzpomínek, kterým se chce pacient vyhnout, a následné vracení se k nim během terapeutických sezení i mezi nimi. Poslední fáze terapie se často zaměřují na budoucnost a soustředí se na návrat do běžného života bez zemřelého. Důraz se klade na vytvoření a udržování zdravého pouta k zesnulému, přijetí faktu, že život jde dál, a cílenou pomoc se znovuzapojením do smysluplných vztahů.
Rčení „čas zahojí rány“ je pravdivé jen zčásti, protože silně zanícené rány čas nevyléčí. Procesu léčení je v takovém případě nutné napomoct, jít k lékaři a přijmout odbornou pomoc. Truchlící pozůstalí, kteří zažívají komplikovaný zármutek, často popisují svou situaci jako extrémně otupující, zdrcující a vysilující. Jak šlo vidět na příkladu Amy, klíčovým faktorem je sociální okruh truchlícího. Zatímco chápavé a podporující okolí může sloužit jako ochrana před vleklou zármutkovou poruchou, vzdálení se přátelům a rodině může vyústit v sociální izolaci a přivodit pocit ztráty smyslu, což přispívá k rozvinutí vleklé zármutkové poruchy. Je zásadní mít na paměti, že existuje odborná pomoc. Pokud čtete tento článek a vidíte symptomy vleklé zármutkové poruchy u někoho, koho znáte – nebo třeba u sebe samého – vyhledejte odbornou pomoc, protože čas všechny rány nezahojí.
Článek byl publikován na webu AEON pod licencí Creative Commons. Z angličtiny přeložil Michal Zlatkovský. Poprvé byl na Heroine.cz publikován 27. února 2020.
Aktuální číslo
- Žijí s postižením, ale to nedefinuje jejich osobnost ani přístup ke světu
- Máte odvahu zpomalit? Být offline, žít svým vlastním tempem a být v klidu? Inspiraci najdete v rubrice Feel good
- Foto na titulní straně: Eliška Sky x Midjourney
- Speciální příloha o umělé inteligenci. Co bychom jï měli naučit především?
- Více než 180 stran čtení, které způsobuje nezávislost
