„Kdo komunikaci odmítá, potřebuje ji nejvíc.“ O umění dobře položené otázky a dialogu, který otvírá srdce

Moderní láska
Partnerská komunikace
Partneři
SpolupráceVztahy
Anna Urbanová
| 18. 6. 2022 | 5 komentářů | 8 002
„Kdo komunikaci odmítá, potřebuje ji nejvíc.“ O umění dobře položené otázky a dialogu, který otvírá srdce
Foto: Anton Malanin, Unsplash

„Měla jsi mi to říct.“ Slyšeli jste tuhle větu už někdy? A věděli jste, že jste chtěli, že jste se možná i pokoušeli něco důležitého komunikovat, a přesto vám v tom něco bránilo? Možná jste nedostali tu správnou otázku. Možná to, co jste chtěli říct, bolelo. Možná jste měli strach z reakce toho druhého. Komunikace ve vztazích je náročná a často upadáme do mlčení, i když o spojení stojíme. Jak ho prolomit?

Zdá se přirozené mluvit se svými nejbližšími o tom, co chceme a potřebujeme, co nás trápí, po čem toužíme. Vztahy – romantické i rodinné – ale často zůstávají uvízlé ve stavu, kdy spolu mluvíme jen o všednodenních věcech a hlouběji se neodvážíme podívat. Když někoho nového poznáváme, je sdílení zážitků, emocí, plánů a obav zásadním nástrojem intimního sblížení. Jak ale poznat, co je bezpečné sdílet a na co se ptát, abychom neublížili?

Tomáš Kvapilík, psycholog a psychoterapeut, slýchá příběhy, jejichž jádrem je nefunkční komunikace, ve své praxi téměř denně. Zdůrazňuje, že dobrá komunikace má mnoho vrstev, nejen tu verbální; důležitou podmínkou k tomu, abychom mohli o věcech mluvit, je také to, jak dobře známe sami sebe. A jestli se s druhým cítíme v bezpečí. „Nedostatek respektu vůči sobě navzájem a svému prožívání je jedním z nejčastějších problémů v rámci vztahů. Pokud jeden člověk vstupuje do komunikace s tím, že chce toho druhého změnit a přesně ví, co by měl dělat jinak, nedopadne to dobře,“ upozorňuje.

Tomáš spolupracoval na tvorbě komunikačních karet pro projekt značky Maltesers, které mají za cíl „otevírat srdce“ skrze dobře položené otázky. Takové, které můžete položit druhému i sami sobě. Povídali jsme si o tom, jakou sílu má taková otázka ve správnou chvíli a ve správný čas, jakou roli v tom hraje naše tělo a kdy je dobré komunikační tabu bořit a kdy našlapovat raději opatrně.

Pokud se na terapii řeší komunikace ve vztahu, je pravděpodobné, že lidé vás vyhledávají ve dvojicích, v párech. Je to dnes trend? Chodí se „na párovku“ často?

Dříve, ještě v Československu, fungovaly hlavně manželské a rodinné poradny. Nabídka párové terapie byla omezená. Jsem rád, že se nyní rozšiřuje.

Stává se, že „špatná komunikace“ je přímo důvod, se kterým přicházejí?

Ne tak docela. Ti lidé, ať už klient, nebo pár, často uvíznou v tom, že vidí konkrétní věc, kterou chtějí řešit. Přicházejí třeba s nevěrou nebo že se vzájemně odcizují a vztah jim umírá. Není pravidlem, že by měli takový náhled, aby řekli: „V tomhle místě se nám komunikuje špatně, my s tím potřebujeme pomoct.“ Tam se dostaneme třeba až na třetím sezení. To je ale v pořádku – já jako terapeut nepotřebuju, aby klient nebo pár přišli s dokonale pojmenovaným problémem. Klidně ať tápou a ono se to samo pomalu odkrývá. Abych ale odpověděl na vaši otázku: Aniž by to takto pojmenovali, je míjení v komunikaci nebo špatně nastavená komunikace jedním z velmi častých témat terapie.

Komunikace hravě a s lehkostí

Foto: Maltesers

Jak konverzaci otevřít, pokud na to partneři nejsou běžně zvyklí? Přistupte k celému rozhovoru jako ke hře, která vás sblíží a zároveň umožní užít si společné chvilky a lépe se poznat. Na to poukazuje kampaň značky Maltesers, jejíž součástí je hra Karty, které otevírají srdce. Můžete si ji zahrát v online verzi. Hra obsahuje třicet otázek rozdělených do tří tematických sekcí – vztahy, tabu a sebevědomí. Je určena pro každého, od partnerů, sourozenců až po rodiče s dětmi. Hrací mechanika je jednoduchá – hráči si navzájem kladou otázky a odpovídají si na ně.

Klikněte a zkuste (si) položit tu správnou otázku!

Přicházejí klienti s představou, že se od vás lepší komunikaci a otevřenějšímu sdílení emocí mohou naučit?

Nevím, jestli bych používal slovo naučit. To se pro mě pojí s procesem, který začne a má nějaký konec. Principem dobré komunikace je podle mě neustálý proces učení, zdokonalování, prohlubování, tvarování.

Tvarování?

Když se s někým potkám, potřebuju se na něj nějak komunikačně natvarovat. On má nějaké limity, já mám nějaké limity a potřebujeme najít novou formu, nový tvar naší komunikace. Můžete si to představit na tom, když člověk odcestuje do jiné kultury. Gros učení se komunikaci je neuvíznout v jednom způsobu, například verbálním. Myslím si, že je důležité neustále rozšiřovat i neverbální kanály.

To jsou které?

Podle některých výzkumů verbálně probíhá pouze jedna třetina předávaných informací. Dvě třetiny předávaných informací mezi lidmi jsou neverbální. Do neverbálního patří třeba postoj těla, gesta, mimika, je to intonace, se kterou mluvím. Ne to, co říkám, ale jak to říkám. Výzkumy naznačují, že nevědomě si z této komunikace člověk bere mnohem víc informací, aniž by o tom věděl. Je to vidět, když si člověk třeba něco nacvičí, aby to řekl dokonale, ale ten druhý rozpozná, že je tam nesoulad, nejistota, možná vnitřní konflikt, protože mu neverbální stránka té komunikace odhalí mnohem víc.

Pokud zůstaneme u slov, co je to, co se lidem sděluje nejhůře, kde mají zábrany nebo problémy?

Každý člověk má nějaká zranitelná místa. Ve vztahu na ně přirozeně nějakým způsobem narazíme nebo se jich nějak dotýkáme. Nejtěžší je mluvit o věcech, na které se nalepil stud nebo strach. To jsou dvě silné emoce, které mají velkou energii zastavovat nebo bránit v nějakém přirozeném procesu komunikace.


Tomáš Kvapilík
Jiří Hloušek

Psycholog a psychoterapeut Tomáš Kvapilík se zajímá o problematiku partnerského soužití. Foto: Jiří Hloušek


Občas se setkávám s názorem, že pokud má člověk s někým romantický vztah, je žádoucí, aby o tom druhém věděl všechno, nejlépe úplně všechno. Je to pravda? Je podmínkou kvalitního vztahu taková absolutní intimita?

Není mi přirozené říkat, že nějaké věci jsou neměnným pravidlem. Důležité to pro někoho může být a nemusí, a obojí je kvalitní a pravdivé. Proces poznávání je samozřejmě velmi důležitý, ale nemá smysl nechat se svazovat představou, že o tom druhém ještě něco nevíte a měli byste. Není potřeba propátrávat každou oblast jak při výslechu.

Jak můžeme ještě druhého člověka poznávat?

Například nějakým zážitkem. Dají se společně podnikat věci, které jsou neobvyklé, nestandardní. V takových situacích se nám lépe ukážou vzorce toho druhého, které nejsou nastavené na obvyklé prostředí. Mě velmi zajímá zjišťovat, co se stane, když slova přestanou vyplňovat prostor. Co zbyde, co se ukáže? Co já budu zažívat? Pokud mluvíme o verbální komunikaci, i tam je podle mě dobré mluvit o svém prožívání, o emocích, o pocitech – spíše než o nějakých konkrétních věcech nebo názorech nebo postojích. V sdílení prožitku mohu zahlédnout vnitřní svět toho druhého, nějakou silnou emoci, a tam podle mě také vzniká ten hluboký cit.

Uvědomění vede k volbě

Zapojil jste se do projektu značky Maltesers, která chce otevřít důležitost komunikace a prohlubování vzájemných vztahů. Spolupracoval jste na tvorbě komunikačních karet, které takový dialog můžou pomoci otevřít.

Z otázek jsem vybíral hlavně ty, které mohou mít dobrý potenciál vztah posunout, přivést k novému uvědomění. Otázka je klíčový nástroj, a když je opravdu dobře položená, může udělat velké věci. Snažil jsem se, aby byly položené tak, že cestu otevírají.

konverzační kartyFoto: Maltesers

Zažil jste ve své praxi, že taková otázka dokázala klientovi problém v jediném okamžiku otevřít?

Říká se, že kouzlo psychoterapie je v položení správné otázky ve správný čas. Otázky rozšiřují uvědomění, vedou nás k tomu, abychom si všímali, co prožíváme, jak se má moje tělo, jak s tím vším nakládám. Když budu mít toto uvědomění dostatečně prohloubené a široké a ničemu se nebudu vyhýbat, mohu pak udělat volbu.

Takže uvědomění vede k volbě a ta vede ke změně?

Když mám nějaké věci nevědomé, nemůžu o nich rozhodovat a vybírat si. Můj terapeutický přístup, který se nazývá gestalt, zve do terapie emoce a tělo. Protože to uvědomění, o kterém tu mluvíme, může přijít i skrze to, jaké emoce v nás vyvstávají, co nám říká tělo, když o něčem mluvíme. Třeba si uvědomíme: „Když jsem v blízkosti tohohle člověka, mám strach. Celé moje tělo je sevřené. Jak to, že mám strach?“ A pak můžeme jít dál. Může přijít otázka: „Připomíná vám ten člověk někoho z jiného kontextu, z dětství?“ A zase se to uvědomění rozšíří.

Podstatné tedy u té správné otázky je, jestli spustí tenhle proces.

Ano. Není to něco, co vám někdo přinese na stříbrném podnose, ale co nastane na základě otázky, která vám umožňuje vaše uvědomění rozšířit. Komunikační karty pro projekt Maltesers nemají ambici sloužit jako náhražka terapie, ale v jiném měřítku, jiném kontextu můžou vést podobným směrem. „Aha! Tohle dělám, takhle se chovám, tohle prožívám.“

Pokud bychom se přesunuli od vztahů romantických ke vztahům rodinným, stává se, že k vám přicházejí lidé s tím, že mají v rodině nějaké slepé místo, tajemství, nevyslovenou otázku, a řeší, jestli a jak ji komunikovat?

To je hodně časté. Myslím si, že každá rodina má svoje tabu. Na chvíli od toho ale odbočím. Častý problém je, že lidé chtějí najít nějaké univerzální řešení, říct si: když s lidmi budu dělat toto a toto, musí to fungovat. Já jsem naopak pro to, aby si s každým dalším člověkem znovu kladl otázky: Co se to teď děje? A by bylo vhodné to udělat? Co potřebuji já a co ten druhý? Nemyslím si tedy, že je vždycky dobré do nějakého rodinného tabu za každých okolností rýpat. Rodinu to může destabilizovat. Na druhou stranu jsou i situace, kdy otevřít ten problém je přesně to, co je třeba udělat. Aby se našel jeden člen rodiny, který se tabu přestane vyhýbat, obcházet ho.

Umím si představit, že zvolit způsob, jak tohle prolomení udělat, může být velmi náročné.

Podstatné je, aby to prostor otevřelo, aby se druhá strana neuchýlila do obrany, kterou má dobře nacvičenou. Lze to ilustrovat na přístupu, kdy se v komunikaci buď zaměřuji na druhého – Mluv o tom! Řekni mi o tom víc! –, anebo kdy zvolím mírnější, postupný krok a mluvím o sobě. „Všímám si… Napadlo mě… Potřeboval bych… Není mi dobře, když se tohle děje.“ Není v tom takový tlak na druhého. Možná se to téma neotevře hned, ale možná se otevře za pár dní, protože tam budete stále přítomný se svým postojem.

konverzační kartyFoto: Maltesers

Co je častým nebo typickým zdrojem takových rodinných tabu? Dá se to popsat nějak obecněji?

Obvykle je to nějaká nezpracovaná traumatická událost z minulosti. Nese v sobě tak silné emoce, že se lidé té události podvědomě vyhýbají, vytvoří kolem ní bublinu. Ale ono si to stejně nějakým způsobem nachází cestu ven a pak to v té rodině překáží. Je důležité poznamenat, že i když se nějaká nezpracovaná traumatická událost stane v minulé generaci, třeba prarodičů, může se přenést na další generace. Takže tím traumatem, které je tabuizované, nezpracované, vyhýbané, jsou zatíženi nebo ovlivněni i ti, co ho neprožili.

Jak konkrétně může nezpracované trauma mojí babičky ovlivnit mě? A co s tím já sama můžu dělat?

V transgeneračním přenosu traumatu se dotýkáme vrstev a procesů, které se teprve nyní pořádně objevují, vznikají o nich publikace, teprve se uchopuje. Když to ale velmi zjednoduším: dědeček, babička zažili nějaké trauma, které je spojené s obrovským strachem. A ten strach z té situace a strach z toho, aby se neopakovala, přenesli na svoje dítě. Které tento strach nevědomě přejme a začne opakovat vzorec chování, které to nebezpečí eliminuje, přestože neví, proč to vlastně dělá. A pak to zase předá svému dítěti… Je to ale velmi zjednodušeně řečeno.

Pokud jsem v situaci, že mám malé dítě a tuším, že někde v mé rodině je přítomný takový vzorec, můžu ho vědomě narušit? Můžu s tím zkusit pracovat tak, abych ho nepřenášela?

Od toho existuje psychoterapie a proces uvědomování. Přenos traumatických věcí se děje nevědomě. Když tu nevědomost zastavím a vezmu si to do terapie, stává se, že zažiju cosi z těch emocí toho úplně prvního traumatu. A pak nastává léčivý proces: naberu kapacitu, naberu sílu, že já se s tím můžu popasovat jinak. Mohu udělat volbu, že já už to nebudu opakovat. Opět to ale velmi zjednodušuji.

Kdo komunikaci odmítá, potřebuje ji nejvíc

Když se lidé seznamují na začátku vztahu, je tam nepochybně velká touha toho druhého do hloubky poznat. Může se stát, že to „přeženeme“?

Když to velmi zjednoduším, nad vztahem přemýšlím jako nad samostatnou bytostí. Když se s někým poznávám, je vztah na začátku v plenkách, je to takové novorozeně nebo batole, a když s takovými otázkami přijdu, může se stát, že po tom „batoleti“ chci, aby jezdilo na kole. Jednoduše po něm chcete něco, na co v tu chvíli nemá, a ten vztah na tom může shořet. Anebo neshoří, ale zapne se obrana, vytvoří se nějaká alternativní odpověď. 

V podstatě se vracíte k tomu, že neexistuje žádný univerzální návod.

Důležité je především to, abych tam s tím druhým člověkem opravdu byl, vnímal ho, vnímal sebe a svoje emoce, a pokusil se dát tu nejlepší odpověď. Moje tělo mi řekne, jestli se toho druhého můžu zeptat, nebo ne. A možná zjistím, že nejlepší bude se bavit o úplných srandách a na otázku na rodinu toho druhého nebo nějaké hraniční prožitky přijde čas až za dva měsíce a já to budu cítit.

Komu tedy takový pomocník, jako jsou komunikační karty, můžou posloužit? Je to pár, který spolu žije dvacet let a už si dlouho pořádně nepopovídal, nebo jsou to lidé na začátku vztahu, nebo to je máma s dcerou, které si zvykly, že spolu řeší jen děti a recepty?

Psychoterapeut ve mně by odpověděl, že ten, kdo ty karty hned odmítne a řekne, že to není pro něj, tak přesně pro něj jsou.

konverzační kartyFoto: Maltesers

To je dobrá odpověď.

Ve skutečnosti si myslím, že se hodí opravdu komukoli a v těch příkladech, které jste vyjmenovala, jsou zcela aplikovatelné. Může to být zajímavé i soukromě pro vás. Proberete se těmi otázkami a řeknete si, jasně, tuhle si normálně pokládám, ale jinde narazíte na nějaké svoje slepé místo a může vás to k něčemu navést. A třeba z toho vyroste objevný a nový dialog, který se ještě nestal. Můžu vám odpovědět i tak, že se hodí komukoliv, kdo cítí, že chce rozproudit vztah, ve kterém je nějak zaseklý.

Občas byly moje požadavky na hlubší komunikaci odmítané s tím, že to není potřeba, že spolu přece mluvíme dostatečně. Co se dá odpovědět někomu, kdo podceňuje sílu komunikace? Co jsou ty důvody, proč bychom spolu chtěli a měli komunikovat?

Adaptace, hranice a spojení – to jsou podle mě tři zásadní důvody.

Můžete to rozvést?

Představte si to tak, že každý člověk je organismus a žije v nějakém prostředí. Aby jako organismus šel dál, nezastavil se, aby měl naplněné potřeby, musí se neustále adaptovat, přizpůsobovat prostředí. Mezilidský, sociální rozměr tohoto přizpůsobování je složitý. A já potřebuju komunikovat, abych se ve společnosti, v rodině, v partnerství mohl adaptovat na to, co se mezi námi děje, jaký je ten druhý, co zrovna potřebuju já, co potřebuje on nebo ona, a toho bez komunikace nedosáhnu.

To je adaptace. Co hranice a spojení?

Já coby organismus si nejen beru něco z prostředí, ale ono zasahuje zas do mého prostoru. Někdo druhý má nějakou svoji potřebu a může se stát, že jeho způsob naplnění té potřeby je agresivní nebo neohleduplný, přestože se jedná o jeho způsob adaptace. Pokud nemám být zničen a upozaděn a žít v situaci, kdy to nejsem já, musím velmi komunikovat svoje hranice. Kam ten druhý může, kam svět může, co je můj prostor, co v něm potřebuju. Pokud přestanu komunikovat, dost pravděpodobně někdo brzy začne překračovat mé hranice a zasahovat někam, kam já nechci. A to zdaleka nemyslím jen verbální komunikaci, ale často právě neverbální. Spojení vyplývá z lidské potřeby mít vztahy, být v kontaktu, být s dalšími lidmi. Protože opuštěnost a osamocení jsou v našem sociálním světě destruktivní, jedovaté. A zase – jak docílit té blízkosti, toho kontaktu, toho spojení? Je potřeba komunikovat. To je celé.

Online verzi hry Karty, které otevírají srdce najdete na stránkách www.maltesers.com.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 5 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

umfa | 19. 6. 2022 18:20

To ne, toho naopak musíme rozmluvit a dostat z něj ten blok, který ho k odmítání vede. Kampak bychom přišli, kdybychom nechali lidi na pokoji :D

+1
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu