Moje dítě hraje Minecraft

Fejeton
Klára Kubíčková
| 24. 6. 2019 | 6 komentářů | 59 858
Moje dítě hraje Minecraft

Proč se nebojím o své děti, když paří bez limitu.

„Mami, jak teď tak kamarádím s Emilem, postavil jsem v Minecraftu nápis Emil a kolem něho pobíhají kočky. Chceš to vidět?“

„Mami, postavil jsem v Minecraftu tebe, ještě nemáš vlasy, chceš dlouhý nebo krátký?“

„Mami, brácha natrefil v tom společným minecraftovým světě na nějakýho ztracenýho kluka a říkal si, že pár lidí si z něj v chatu dělalo blbou srandu, tak se rozhodl, že tam postaví takovou chráněnou školu a bude podobnejm ztracenejm lidem pomáhat a rozdáme jim nějaký naše itemy, víš.“

„Mami, víš, že jsem jedinej ve školce, komu doma neomezuju hraní Minecraftu?“

„Mami, jak se mě u zápisu ptali na ty barvy anglicky, věděl jsem všechny, jen ta paní učitelka tam měla violet a purple a nemohl jsem se rozhodnout, tak jsem jí řekl, že podle mě je jedna z těch fialových magenta. V Minecraftu je určitě jedna fialová magenta.“

Virtuální a žitá realita

Takové a podobné zprávy slýchávám od svého šestiletého dítě. Hraje Minecraft. A ano, opravdu nemá omezený čas, po který ho smí hrát. Tedy: nemá limit. Někteří jeho spolužáci ze školky, kteří také hrají, mají půl hodiny nebo hodinu denně, jiný třeba jen hodinu dvakrát týdně. K neomezování her u nás vedla dlouhá cesta. A složitá. 

Když byli mí starší synové ve podobném věku, limit měli. Hodinu denně. Když jim bylo asi deset, dostali jsme se do stádia, kdy celý den mluvili prakticky jen o tom, že večer budou hrát. Pak hodinu hráli. A pak mluvili jen o tom, co a jak hráli. Bylo to šílené: poslouchala jsem dvacet čtyři hodin jen řeči o počítači. Virtuální realita prakticky utvářela jejich žitou realitu. Hráli hlavně strategie a RPG, a pokud už náhodou nemluvili o nich, hráli Dračí doupě.

Zkoušela jsem všechno možné, abych je vrátila do reality. Neúspěšně. A tak jsem to vzala za jiný konec: zrušila jsem limit. Byly prázdniny. A hoši začali pařit. Pařili týden. Hodiny a hodiny. Jen jedli a pařili, trochu spali. A pak druhý týden. Třetí už nenačali. Prostě pařit přestali. A přestali o hraní mluvit. Nasytili se. Tedy nepřestali hrát úplně, ale hry přestaly formovat jejich čas, přestaly okupovat jejich mysl a řeči o nich přestaly vládnout naší domácnosti.

Hraní počítačových her pro ně mělo několik výrazných bonusů. Naučili se velmi dobře anglicky. K hrám postupně přidali i seriály v originálním znění. Mají dobrý přízvuk, protože hrdinové jejich her mluvili coby native speakers, a zejména v oblasti pohybů, zbraní a krajiny mají bohatou slovní zásobu.

Vyznají se v počítačích. A to tak, že ten nejstarší si dnes přivydělává tím, že je staví, spravuje naši domácí síť čítající asi dvě desítky přístrojů všeho druhu, a když potřebuju, během pár minut vyřeší jakékoli moje počítačové trable. Za což mu mimochodem často platím. Ve stylu: dám ti stovku, když mi převedeš tahle pdf na jpg, zmenšíš je, nachystáš k tisku, uděláš mi z tohohle textu jednoduchou grafiku… To, co by mě zabralo hodinu, má on hotovo v řádu minut.

Se hrou ven

Oba synové si hry překlopili i do svých outdoorových zálib: jeden coby skaut vymýšlí svým svěřencům z oddílu venkovní bojovky, druhý jezdí na bitvy a šije si vlastnoručně kostýmy, které nosili jeho hrdinové z her. Kdybych spočítala čas, který stráví dnes u počítače a čas, který stráví s jehlou, průbojníkem a kůžemi v ruce, ten druhý by byl určitě násobně větší.

Jakubovi je šest. Limit na počítač nemá i proto, že chodí do lesní školky, takže zásada „čas na počítači by neměl být vyšší než čas v pohybu venku“ se poměrně snadno naplňuje. Nepočítám to, ale odhaduju. A i o víkendu většinou dá sám přednost tomu, že jedeme ven. Bez tabletu, bez konzole a bez telefonu. Bez her.

Můj šestiletý syn hraje Minecraft. Nebojím se, že mě vidí rozkostičkovaně. Naopak. Když potřebuju vědět, jak se anglicky řekne krumpáč, bažina nebo láva, zeptám se ho. Jako bonus jsem nedávno zjistila, že ví, co je bootovací usb, jak vypadá mikroprocesor a že detailně ovládá polohu písmen na klávesnici.

Jsme v procesu. Třeba nám to jednou přeroste přes hlavu a limit zase stanovím. Zatím nám ale vyhovuje tahle cesta.

Lemovaná lávou, týentýčkama a portály do Netheru.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 6 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

dred | 25. 6. 2019 10:51

taky bych chtěl dostávat stovku za to že hodim pdf sem https://pdf2jpg.net/ a vyhodí to jpg :D jinak od mala jsem taky vychováván bez limitu na pc a nemám problém rozlišit realitu a VR, navíc se nadprůměrně vyznám v počítačích a mobilech, umím anglicky líp než vrstevníci a mám i větší inteligenci, za mě hraní určitě lepší než stejnej čas vysedávat u televize

+7
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Marie | 24. 1. 2021 20:46

Doma máme limit a je to tak jak píšete.Stale se o tom baví.Jdeme ven a už se nemůžou dočkat,až budou hrát.Jak jste zvládla,to že celý dny jen pařili?Mám strach,že by se nenasytil a mám strach,že bych se nezvládla na to dívat.Dekuji.M.

-2
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu