„Neotáčej se zády, uvidí tvůj zadek!“ Když se vyfotíme nahé, možná se přestaneme zbytečně trápit
Už na střední škole fotograficky ohledávala vlastní tělo. Časem začala Tereza Škoulová fotit svoje kamarádky a ptát se, jak samy sebe vnímají. Sdílené mindráky se zdály menší a fotografie jim leckdy ukázaly, z kolika různých úhlů mohou být krásné.Témata se opakovaně vracela: obavy z vlastní nedokonalosti, trnitá cesta k sebepřijetí. Co by nám pomohlo, abychom se přestaly trápit tím, jak vypadáme?
To bylo tak příjemný,“ říkáte často a ve dveřích se na rozloučenou obejmeme. Fotím ženy posledních pět let, za tu dobu mezi námi vznikla řada přátelství. Otevírám vám osobní prostor své kuchyně a vy se otevíráte mně: mluvíme spolu o vztazích, o knihách a o těle, které pak nabízíte mému objektivu. Jedno téma se opakuje napříč všemi rozhovory: obavy z vlastní nedokonalosti, trnitá cesta k sebepřijetí. A vůbec nezáleží na tom, jak moc krásné nebo štíhlé ve skutečnosti jste. Co by nám všem pomohlo, abychom se přestaly zbytečně trápit?
Co najdete v novém čísle
- Konec toxické produktivity. Pracujete i ve svém volném čase? Tak to zdaleka nejste sami. Jenže to není žádná ctnost, je to problém, který vede k vyčerpání a vyhoření.
- Královny komiksu. Seznamte se s českými komiksovými umělkyněmi několika generací od Toy_Box na obálce přes Lucii Lomovou a Štěpánku Jislovou až k nejmladším autorkám.
Terapie hlínou. Taky už se nemůžete dočkat, až zaboříte ruce do hlíny a začnete si plnit svoje zahradnické sny? Je ale důležité postupovat s rozmyslem, aby se z péče o rostliny nestala jen další povinnost. Poradíme!
Tátovská role Vladimira 518. Známý hudebník a výtvarník se původně trochu bál mít děti, dnes je ale otcem dvou dcer. Skloubení rodičovství a tvorby považuje za těžkou disciplínu, zároveň tak ale našel nový inspirační zdroj
S otázkou sebepřijetí se každá z nás potýká po svém. Jedním z kroků na cestě ke smíření je touha zachytit svoje tělo na fotografii. Vaše motivace jsou různé, nicméně se sebevědomím (a sebepřijetím) úzce souvisejí: jednou je to oslava šťastného životního období, kdy se cítíte svobodné a plné energie; jindy zkrátka zvědavost, jak vaše tělo nahlédne druhá osoba. A často hovoříte o překonávání strachu: odhalit se (doslova i metaforicky), prozkoumat, jak se u tak odvážného aktu cítíte, a počkat si, jak dopadnou fotografie a zda na nich vaše „problematická partie“ působí skutečně tak problematicky.
Proč jsem se styděla
Začíná to nadějně. Když se vás ptám, co na sobě máte rády, každá z vás jmenuje alespoň jedno oblíbené místo na těle: ruce, vlasy, záda, šíji, čelist, lýtka… Má-li na sobě každá z nás minimálně jednu část ráda, odkud pochází zdrcující sebekritika? Vztah k vlastnímu tělu se začíná utvářet v rodině. Naprosto objevný byl v této souvislosti podcast Sádlo Ridiny Ahmedové, v němž se mimo jiné hovoří o dopadu citlivých mateřských upozornění typu „nežer tolik“, „budeš nešťastná“ a podobně. Známe. Jen jsme si tyto dobře míněné rady nespojily se sebenenávistí a celoživotním mindrákem, dokud to za nás Ridina neřekla nahlas.
