„Neotáčej se zády, uvidí tvůj zadek!“ Když se vyfotíme nahé, možná se přestaneme zbytečně trápit
Už na střední škole fotograficky ohledávala vlastní tělo. Časem začala Tereza Škoulová fotit svoje kamarádky a ptát se, jak samy sebe vnímají. Sdílené mindráky se zdály menší a fotografie jim leckdy ukázaly, z kolika různých úhlů mohou být krásné.Témata se opakovaně vracela: obavy z vlastní nedokonalosti, trnitá cesta k sebepřijetí. Co by nám pomohlo, abychom se přestaly trápit tím, jak vypadáme?
To bylo tak příjemný,“ říkáte často a ve dveřích se na rozloučenou obejmeme. Fotím ženy posledních pět let, za tu dobu mezi námi vznikla řada přátelství. Otevírám vám osobní prostor své kuchyně a vy se otevíráte mně: mluvíme spolu o vztazích, o knihách a o těle, které pak nabízíte mému objektivu. Jedno téma se opakuje napříč všemi rozhovory: obavy z vlastní nedokonalosti, trnitá cesta k sebepřijetí. A vůbec nezáleží na tom, jak moc krásné nebo štíhlé ve skutečnosti jste. Co by nám všem pomohlo, abychom se přestaly zbytečně trápit?
Co najdete v novém čísle
- Terapie sdílením.Začalo to rozchodovými smskami na instagramu. Dnes umělkyně Ester Geislerová a psychoterapeut Honza Vojtko objíždějí Českou republiku a v narvaných sálech vedou edukativní stand-up.
- Soft: Příběh slasti.
Proč se sex spojuje se studem a jak se rodí tabu? Spisovatelka a dokumentaristka Barbora Baronová napsala se svým partnerem Hervém Jakubowiczem knihu Soft o cestě za hranice mainstreamové sexuality.
Co nás naučilo Sádlo. Její představení a podcast s názvem Sádlo spustily před pěti lety lavinu. Ridina Ahmedová změnila pravidla debaty o těle a o tom, jak by se (ne)mělo komentovat.
- Trápení s trávením. Asi každého občas bolí břicho. Některé lidi ale bolí opravdu často a dlouhodobě. Takzvaný syndrom dráždivého tračníku u nás trápí statisíce lidí – ve větší míře ženy – přesto se příliš neví, co to vlastně obnáší.
S otázkou sebepřijetí se každá z nás potýká po svém. Jedním z kroků na cestě ke smíření je touha zachytit svoje tělo na fotografii. Vaše motivace jsou různé, nicméně se sebevědomím (a sebepřijetím) úzce souvisejí: jednou je to oslava šťastného životního období, kdy se cítíte svobodné a plné energie; jindy zkrátka zvědavost, jak vaše tělo nahlédne druhá osoba. A často hovoříte o překonávání strachu: odhalit se (doslova i metaforicky), prozkoumat, jak se u tak odvážného aktu cítíte, a počkat si, jak dopadnou fotografie a zda na nich vaše „problematická partie“ působí skutečně tak problematicky.
Proč jsem se styděla
Začíná to nadějně. Když se vás ptám, co na sobě máte rády, každá z vás jmenuje alespoň jedno oblíbené místo na těle: ruce, vlasy, záda, šíji, čelist, lýtka… Má-li na sobě každá z nás minimálně jednu část ráda, odkud pochází zdrcující sebekritika? Vztah k vlastnímu tělu se začíná utvářet v rodině. Naprosto objevný byl v této souvislosti podcast Sádlo Ridiny Ahmedové, v němž se mimo jiné hovoří o dopadu citlivých mateřských upozornění typu „nežer tolik“, „budeš nešťastná“ a podobně. Známe. Jen jsme si tyto dobře míněné rady nespojily se sebenenávistí a celoživotním mindrákem, dokud to za nás Ridina neřekla nahlas.
