„Neotáčej se zády, uvidí tvůj zadek!“ Když se vyfotíme nahé, možná se přestaneme zbytečně trápit
Už na střední škole fotograficky ohledávala vlastní tělo. Časem začala Tereza Škoulová fotit svoje kamarádky a ptát se, jak samy sebe vnímají. Sdílené mindráky se zdály menší a fotografie jim leckdy ukázaly, z kolika různých úhlů mohou být krásné.Témata se opakovaně vracela: obavy z vlastní nedokonalosti, trnitá cesta k sebepřijetí. Co by nám pomohlo, abychom se přestaly trápit tím, jak vypadáme?
To bylo tak příjemný,“ říkáte často a ve dveřích se na rozloučenou obejmeme. Fotím ženy posledních pět let, za tu dobu mezi námi vznikla řada přátelství. Otevírám vám osobní prostor své kuchyně a vy se otevíráte mně: mluvíme spolu o vztazích, o knihách a o těle, které pak nabízíte mému objektivu. Jedno téma se opakuje napříč všemi rozhovory: obavy z vlastní nedokonalosti, trnitá cesta k sebepřijetí. A vůbec nezáleží na tom, jak moc krásné nebo štíhlé ve skutečnosti jste. Co by nám všem pomohlo, abychom se přestaly zbytečně trápit?
Co najdete v novém čísle
- Ani lenoši, ani sněhové vločky… O generaci Z koluje řada stereotypních představ, leckdy úplně protichůdných. Dá se ale vůbec dnes mluvit o jediné generační zkušenosti, existuje něco, co mladé lidi propojuje? Přečtěte si osm otevřených rozhovorů o světě, který si mladí nevybrali, ale musí v něm žít.
- Domov jako luxus. Mladí lidé kvůli drahým nájmům a nejistým smlouvám odkládají studium, vztahy, děti i práci, kterou by opravdu chtěli dělat.
Krátké vlasy jsou síla. Ostříhaná hlava dřív pro ženy znamenala potupu, dnes je to radikální projev svobody. Buzz cut ženám, které ho vyzkoušely, expresně dodal sebevědomí. Co se stane, když vezmete do ruky strojek a ukáže se, že už se nemáte za co schovat?
S otázkou sebepřijetí se každá z nás potýká po svém. Jedním z kroků na cestě ke smíření je touha zachytit svoje tělo na fotografii. Vaše motivace jsou různé, nicméně se sebevědomím (a sebepřijetím) úzce souvisejí: jednou je to oslava šťastného životního období, kdy se cítíte svobodné a plné energie; jindy zkrátka zvědavost, jak vaše tělo nahlédne druhá osoba. A často hovoříte o překonávání strachu: odhalit se (doslova i metaforicky), prozkoumat, jak se u tak odvážného aktu cítíte, a počkat si, jak dopadnou fotografie a zda na nich vaše „problematická partie“ působí skutečně tak problematicky.
Proč jsem se styděla
Začíná to nadějně. Když se vás ptám, co na sobě máte rády, každá z vás jmenuje alespoň jedno oblíbené místo na těle: ruce, vlasy, záda, šíji, čelist, lýtka… Má-li na sobě každá z nás minimálně jednu část ráda, odkud pochází zdrcující sebekritika? Vztah k vlastnímu tělu se začíná utvářet v rodině. Naprosto objevný byl v této souvislosti podcast Sádlo Ridiny Ahmedové, v němž se mimo jiné hovoří o dopadu citlivých mateřských upozornění typu „nežer tolik“, „budeš nešťastná“ a podobně. Známe. Jen jsme si tyto dobře míněné rady nespojily se sebenenávistí a celoživotním mindrákem, dokud to za nás Ridina neřekla nahlas.
