Tvoří bláznivé obrazy a hledá humor v nerovnostech. Fotografka Sýsová o vaně párků a o tom, co o Češích říká naše jídlo
Ofélie ve vaně plné párků nebo jablka ve skutečných, hedvábných župáncích. Fotografku Kateřinu Sýsovou nebaví skutečnost, ale spíš to, jak si ji sami představujeme ve svých hlavách. Prostřednictvím vtipných a neotřelých obrazů, které se objevily v listopadové tištěné Heroine, přitom odhaluje pravdivější sdělení, než jaké dokáže předat lecjaká reportáž. „Myslím, že nám humor umožňuje otevírat řadu témat, která jsou jinak těžko sdělitelná. Dává nám možnost zahájit dialog s někým, kdo by jinak naši perspektivu odmítal vidět, nebo by ji neunesl,“ podotýká v rozhovoru pro web Heroine.cz.
„Jestli jsem se něco za posledních patnáct let ve fotografii naučila? Roland Barthes jednou napsal, že fotografie je bláznivý obraz načichlý realitou. Dobrá fotka je šíp, který nás zasahuje bodnutím,“ napsala jste na svém Instagramu. Řada fotografů a fotografek používá fotografii k zachycení přítomného okamžiku. Proč jste se vy sama vydala právě cestou „bláznivých obrazů“?
Byl to trochu omyl. Původně jsem studovala žurnalistiku, kde jsem se učila dokumentární fotografii. Se záznamem reality a s vazbou na referent jsem začínala. Postupně jsem ale zjišťovala, že mě takový způsob práce žalostně nebaví. Odjakživa jsem totiž chtěla malovat, jenže jsem malbu nikdy pořádně technicky neovládla. Díky fotce ale můžu vytvářet obrazy, pracovat s ní jako s plátnem. Malování by mi asi v určitém směru bylo bližší, ale zatím jsem zůstala právě u fotografie.
Nebyla jste dítě, které doma odmalička pobíhá s foťákem v ruce?
Nějaké kořeny v dětství se u mě určitě najít dají, jako dítě jsem fotila hodně. Nemyslím si ale, že mě fotka v raném věku tolik formovala. V určité chvíli mě klasické fotografování nějak přestalo zajímat. Občas se ale k dokumentárnímu přístupu snažím vrátit: proto jsem například nafotila knihu o zámeckých pánech Aby po nás něco zůstalo: Zpověď novodobých zámeckých pánů. Sleduje příběhy lidí, kteří si dobrovolně pořídili zámek, do knihy je vyzpovídala Anna Novotná.
Začala jsem na ní pracovat v době, kdy jsem měla potřebu si dokument znovu zkusit. Přijel k nám tehdy kamarád mojí sestry a zeptal se mě, jestli se nechci podívat „k fotrovi na zámek“. Šlo o muže, který si ho koupil v 90. letech a postupně ho opravoval. Nebyl to klasický pohádkový zámek, jeho opravy se ne vždy dařily. Bavilo mě, že jde napůl o skutečný a napůl o vzdušný zámek, který si vytvářel vlastní fantazií. Přes něj jsem se dostala k dalším podobným zámeckým pánům. Kniha není čistě dokumentární, balancuje někde na hraně reportáže a imaginace.
S představivostí pracuje vaše oceňovaná fotografická série Kukbuk. Částečně se objevila v posledním čísle tištěné Heroine a zaměřuje se na české recepty a zvyky spojené se stolováním. Najdeme v ní například doslova „kuře na paprice“ nebo hravou narážku na utopence, stejně jako zjevné odkazy na estetiku českého retra. Co může téma jídla vypovědět o české společnosti a kultuře? A má i rozměr ženské zkušenosti?
Zaměření na jídlo u mě vzniklo poměrně nahodile. V určitý moment mě jako téma zaujalo a najednou jsem se do něj začala nořit víc a víc. Téma feminismu mě v mé práci dlouhodobě ovlivňuje, proniká do všech mých fotografií. Na první pohled je série plná banálních vizuálních vtipů, ale pod povrchem se často snažím okomentovat nějaké hlubší skutečnosti. Dobrým příkladem je moje fotografie Ofélie s utopenci. Jde o obraz ženy, která leží ve vaně plné párků. Vnímám v něm ale i spoustu jiných vrstev: Ofélie je často považována za slabou ženskou postavu, protože spáchá sebevraždu poté, co ztratí mužské vzory v podobě otce a drahého. Sebevraždy mužů jsou přitom v kunsthistorii často prezentovány jako heroické a mučednické. Buřty, které Ofélie drží, jsou falické symboly.
Je to ale všechno v rovině vtipu, ironie. Mám komunikaci skrze vtip moc ráda. Myslím, že nám humor umožňuje otevírat řadu témat, která jsou jinak těžko sdělitelná. Dává nám možnost zahájit dialog s někým, kdo by jinak naši perspektivu odmítal vidět, nebo by ji neunesl. Navíc díky němu můžeme nabourávat stereotypy, které kolem nás existují, nebo kterým sami věříme. Šašci na královských dvorech si panovníkům dovolovali říct věci, které by nikdo jiný nevyslovil.
V tomto ohledu mi humor série přijde ještě důležitější než fakt, že se zaměřuje na jídlo. Zároveň ale vnímám, že jídlo má schopnost v detailu odhalit řadu větších pravd souvisejících s národem a jeho pamětí. Na naší gastronomické kultuře je například stále patrná zkušenost se socialismem, který má samozřejmě také svůj specifický vztah k postavení žen.
Foto: Heroine
Feel Good by Heroine 2026: Oslava MDŽ, na kterou nezapomenete
Třetí ročník zážitkového festivalu je tu. Přijďte se naučit odpočívat, načerpat energii a užít si péči v luxusních kulisách.
📅 Kdy a kde: Neděle 8. března 2026 v designovém hotelu Almanac X Alcron Prague.
🎤 Program: Workshopy s autorkami bestselleru PřetíŽENY Martinou Maškovou a Kate Trávníček o tom, jak regulovat svůj nervový systém. Čekají vás i debaty o spánku a výživě s Markétou Gajdošovou a Denisou Hrubešovou.
✨ Unikátní koncept, kdy se hotelové pokoje promění v soukromé budoáry krásy. Vyzkoušejte na vlastní kůži terapie a procedury, díky kterým se budete cítit líp.
O ženách – a feministkách zejména – se často tvrdí, že humor nechápou. Věta „to byl přece jen vtip“ také mnohým slouží jako omluva urážek či předsudků. Jak se dá umělecky pracovat s vtipem, aby odhaloval pravdy, o nichž mluvíte, a zároveň nezraňoval?
To je těžká otázka. Myslím, že hranice je přechodná a závisí na individuálních případech, o nichž se nepochybně dá diskutovat. Problém podle mě vzniká, když vytváříme vtip na základě rozdělování společnosti do kategorií my a oni. Typickým příkladem je starší komik, který si myslí, že už si v dnešní době nesmíme dělat legraci z ničeho. Tak to ale není, jenom je dobré si utahovat z věcí, které se nás týkají. Když se strefuju do někoho jiného, jehož skupiny nejsem součástí, vytvářím často další stereotyp, což je špatně. Vtip ale může stereotyp nabourávat, můžete ho používat pozitivně i negativně.
Kdy jste v sobě objevila vztah k feminismu? Provází vás vědomí nespravedlnosti v tom, jak společnost přistupuje k ženám a mužům, celý život?
Domnívám se, že nás nespravedlnost, kterou zmiňujete, provází celý život všechny. Pocházím z vesnice, kde to vědomí bylo možná ještě o něco silnější. Pamatuju si myslivecké plesy, kde obsluhovaly ženy, někdo je plácnul po zadku a ony ještě měly být rády, že se o ně někdo zajímá.
To je taky docela retro.
Taková klasika, že? V tom jsem vyrůstala. Nedávno jsem otevřela učebnici literatury, kterou jsme měli na střední škole. Byla extrémně šovinistická a opomíjela obrovské množství autorek. I Božena Němcová nebo Karolína Světlá měly jen svůj rámeček, zatímco mužskému autorovi byla věnována celá stránka. Tehdy jsem si to úplně neuvědomovala, ale nějak podvědomě jsem to cítila. Připadá mi logické, že se mě feminismus dotýká. Zvláštní mi přijde spíš to, že se někoho nedotýká.
Místo nahřívače knedlík
Jedna z fotografií série Kukbuk odkazuje na slavný obraz nizozemského malíře Jana Vermeera Mlékařka. Proč jste si zvolila právě tento obraz? A kde jinde hledáte inspiraci pro své kompozice?
Víc mých fotografií komunikuje se starými obrazy. Mlékařka mě bavila svou provázaností s tématem ženské sexuality, protože ten obraz bývá vykládán hodně eroticky. Žena nalévá mléko, má to nějakou laktační symboliku. Za ní je na obraze nahřívač na sukně, který byl také vnímán hodně smyslně, protože s pomocí svíčky nahříval ženiny šaty zespoda. Občas bývá mlékařka na obraze interpretována jako nevěrnice. Celé mi to připadá trochu bizarní, takže jsem chtěla navázat dialog právě s tímto obrazem. Ráda pracuju s voskem, hlavním vizuálním vtipem fotografie je svíčková, ale obraz pro mě má i konotace ženské práce a cykličnosti. Místo nahřívače jsem pak použila knedlík, další falický symbol. Záleží, co mě zrovna inspiruje. Občas jde o okamžitý nápad, jindy si na věci přicházím postupně.
Nedávno jsem otevřela učebnici literatury, kterou jsme měli na střední škole. Byla extrémně šovinistická a opomíjela obrovské množství autorek. I Božena Němcová nebo Karolína Světlá měly jen svůj rámeček, zatímco mužskému autorovi byla věnována celá stránka. Tehdy jsem si to úplně neuvědomovala, ale nějak podvědomě jsem to cítila. Připadá mi logické, že se mě feminismus dotýká. Zvláštní mi přijde spíš to, že se někoho nedotýká.
V rámci Evropského hlavního města kultury Chemnitz 2025 jste loni v listopadu připravovala výstavu 31 českých a německých fotografek Trace of Us, která sleduje vývoj ženské identity v čase a v různých kulturních kontextech. Jaká témata v ní skrze fotografii byla zastoupena a proč vám přišlo důležité představit právě je?
V Česku jsme společně s dalšími fotografkami založily fotografický spolek Sisters In Photography, protože jsme se necítily dostatečně reprezentované. Máme mimo jiné společnou snahu pronikat do galerií v zahraničí. Zkontaktovaly jsme proto německý spolek Female Photoclub, který je podobný tomu našemu, a naplánovaly jsme společnou výstavu. Témata a přístupy výstavy byly hodně různé, od ženské identity přes česko-německou historii až po dokumentární cykly například na téma sterilizace romských žen. Já sama jsem v rámci výstavy vytvořila pokojík, který kontrastoval intimní a veřejnou sféru a nahlížel na téma ženství.
Nemyslím si, že české fotografii chybí female gaze, ale je otázkou, nakolik je reprezentován v prestižních výstavních prostorách. Bude to jedním z témat výstavy, kterou se spolkem na podzim chystáme v Pardubicích.
Jak důležité je mít prostor, kde se můžete v tvorbě setkávat s dalšími ženami?
Pro mě osobně to tak zásadní není. Asi je dobré zdůraznit, že smyslem spolku není do veřejného prostoru dostávat feministická témata, ale spíš podpora žen ve fotografii obecně, podpora jejich výstavního potenciálu v zahraničí. To samozřejmě určitou provázanost s feminismem má, ale nejde o hlavní téma. Náš český fotografický rybníček je pořád dost malý a šovinistický, takže je pro autorky důležité navázat spolupráci s lidmi v dalších zemích.
Průkopnice Chotková
Jak byste si přála, aby se zejména ženy, které přijdou na vaši výstavu, dívaly na vaši tvorbu? Jaké sdělení jim chcete předat?
Kateřina Sýsová
Kateřina Sýsová je česko-německá fotografka a kurátorka. Stěžejním předmětem její tvorby je inscenovaná fotografie. Cíleně pracuje s fotografickým vtipem a kýčem. V minulosti se podílela na knihách Aby po nás něco zůstalo: příběhy novodobých zámeckých pánů a Rozhovory na hraně zítřka. Fotograficky ilustrovala básnickou sbírku Zastaveni. Byla oceněna Asociací profesionálních fotografů v kategorii Osobnost mladé české fotografie do 30 let za rok 2020.
Ve své volné tvorbě se inspiruje vizualitou osmdesátých let a retra. Do širšího povědomí se zapsala fotografiemi ze souboru Kukbuk, průvodce českými recepty a stolováním. Je spoluzakladatelkou spolku Sisters in Photography, který podporuje prezentaci českých uměleckých fotografek.Vystudovala žurnalistiku na FSV UK a fotografii na ITF. Tvoří pod názvem Ucho fotografie plebejsko-naučný podcast o dějinách fotky. Její práce je možné najít na Instagramu pod profilem @kejtsy.
Nedávno jsem tvořila instalaci pro Kulturní Plantáž Blatná. Většinou nevystavuju celé série, ale koncipuju instalace na určité téma, což byla tentokrát ženská práce a ženská sexualita. Zahajoval tam jeden český komentátor fotografie, který se mi snažil vnutit pocit, že druhá směna už je vyčpělé téma. Opáčila jsem, že bychom se měli zeptat žen v místnosti, které se na výstavu přišly podívat. Celkem jednohlasně mi odsouhlasily, že to vyčpělé není. Byla to typická ukázka naivity člověka, kterého se určité téma vůbec nedotýká, protože jinak byly na výstavu velmi pozitivní reakce. Mám teorii, že řada východoevropských autorek pracuje s feminismem humorně až ironicky, protože se tak vyrovnáváme s šovinistickou historií Západu a s nároky, které naopak vzhledem k požadavkům na práci i péči o domácnost nakládal na ženy Východ. V 90. letech zase v reakci na to Československo ovládl otevřený sexismus, takže pozice žen v našem prostoru je trvale špatná, ačkoliv se v poslední době řada témat otevírá. Myslím, že právě proto už nám nezbývá nic jiného než se s neutěšenou situací vyrovnávat vtipem.
Jste autorkou podcastu Ucho fotografie, který se zabývá dějinami fotografie. Máte z historie nějakou oblíbenou fotografku?
V podcastu autorky hodně řeším, protože se snažím, aby v rámci obvykle hodně mužsky zaměřených dějin nebyly opomenuty. Není jich málo, ale ne všechno z jejich tvorby se dochovalo, což je škoda. Vybírám si zároveň různá celospolečenská témata, na něž mi fotografie umožňuje nahlížet trochu jiným prizmatem.
Z 19. století bych jmenovala Žofii Chotkovou (manželku následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este, která společně s ním zemřela při atentátu v Sarajevu, pozn. red.), která byla skvělou fotografkou a řadu jejích snímků stále máme. V tehdejší době mnoho šlechticů a šlechtičen fotilo, protože měli na rozdíl od nižších tříd peníze a prostor pro nejrůznější koníčky. Fotily ostatně všechny tři sestry Chotkovy. Když si čtete o českých dějinách fotografie psaných mužskou optikou, získáte pocit, že jediné hodnotné snímky byly ty komponované. Dnes už přitom víme, že například snapshot má velkou hodnotu ve své autenticitě. Styl Žofie Chotkové se dá popsat právě jako raný snapshot, což je v kontextu předminulého století neobvyklého. Vypíchnout někoho z 20. století je pro mě těžké, tam je výběr opravdu široký.
Co byste poradila začínajícím fotografkám, které se chtějí prosadit nejen v Česku, ale ideálně také za hranicemi?
Na tuhle otázku je pro mě těžké odpovídat. V minulosti, když se mě někdo zeptal, jsem řekla, ať vezmou nohy na ramena a utečou. Pokud chcete žít dobře a bezpečně, je lepší jít studovat nějaký jiný obor, nebo si být vědom toho, že je to cesta plná překážek. Poradila bych jen jednu věc: hledat vlastní autenticitu a vykašlat se na to, jak se má fotit „správně“. Zejména, pokud chcete své fotografie vystavovat. Z ekonomického hlediska to ale není vůbec jednoduché. Nejtěžší je proto vůbec vytrvat.
