Karavan ukazuje mateřství až na dřeň. Geislerová a Kirchnerová o filmu, který nechce uhýbat
„V té době jsem nevěděla, jestli vůbec ještě někdy budu točit filmy,“ říká režisérka Zuzana Kirchnerová o období po narození syna s Downovým syndromem. Její celovečerní hraný debut Karavan patří k nejosobnějším českým filmům posledních let – a taky k těm, které neuhýbají. Režisérka společně s herečkou Aňou Geislerovou mluví o natáčení s nehercem, o tom, co znamená jít ve filmu na dřeň i o tom, proč máme jako Češi pořád tendenci shazovat sami sebe. Karavan měl světovou premiéru v sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes a do českých kin vstupuje 28. srpna.
V Cannes jste s filmem soutěžili v sekci Un Certain Regard. Jak jste si to užily? Jak na Cannes budete vzpomínat?
Zuzana: Myslím, že jsme si to užili velice. Pro mě to bylo extrémně pracovní, byla jsem z toho úplně ochraptělá, protože jsem měla strašně moc interview v různých možných jazycích, které ani pořádně neumím…
Aňa: Pozor, ona umí italsky, francouzsky i anglicky. Zajímavé je, že po nás herečkách chtěli fotky a skoro žádné rozhovory. Jenom fotky.
Zuzana: Já jsem seděla a mluvila a mluvila a dávala jeden rozhovor za druhým. Bylo tam hodně pracovních věcí, které se lidi běžně neuvědomují, setkání s distributory, sales agenty. Tam máte jedinečnou příležitost vyslat ten film do světa. To byl nejdůležitější úkol producentky Dagmar Sedláčkové. Abychom tomu filmu pomohli, aby jezdil po festivalech, aby získal distributory v zahraničí. Bylo to hodně práce, ale krásně jsme si to užili. Měli jsme tam velkou část štábu. Skoro celý štáb je ženský.
Aňa: Lidi většinou znají tu přehlídku a pozlátko, ale ta obrovská část, která se odehrává v tom filmovém trhu a v prodejích, ve vyjednávání, ta je možná ještě podstatnější. To ostatní je samozřejmě prestižní a krásný, ale tohle jsou „tvrdý na stůl“. Já jsem tam jela nejen s filmem, ale i jako ambasadorka s kosmetickou značkou. A podařilo se mi propojit ty dvě věci dohromady. Měli jsme servis, jaký tam snad žádná jiná výprava neměla. Měli jsme tam spoustu takových drobných a neuvěřitelných příhod.
Bude veselá historka z Cannes?
Zuzana: S Davidem je mnoho veselých historek. (S Davidem Vodstrčilem, představitelem syna postavy Ani Geislerové – pozn. aut.) Je to skvělý herec a myslím, že si to velice užil. Aňa má obrovské zkušenosti, ale když jsme šli na ten foto call, tak i z ní jsem cítila nervozitu. Je to obrovská věc. Odehrává se to na střeše a David se tam prostě rozhlédl, přišel mezi ty světové novináře, předvedl jim Jamese Bonda a úplně to tam ovládl. Mám obrovskou radost, že si to tam David užil. A moment, který mě nejvíc dojal a na který budu nejvíc vzpomínat, byl ten, kdy se šlo na červený koberec po strmých schodech nahoru a David mi nabídl rámě. V podstatě mě tam dovedl. Patnáct let poté, co se mi narodil syn s Downovým syndromem, mě kluk, který je na tom podobně, vede do Palais des Festivals. Pořád mi to nedochází, to je obrovská věc. Hlavně to, že to bral s takovým šarmem a nonšalancí. David je prostě velký světák.
Co se v rozhovoru dočtete?
- Jak si herečka Aňa Geislerová splnila dětský sen o cestě na premiéru helikoptérou?
- Proč bychom si měli přestat dělat legraci z vlastních úspěchů – a začít se brát vážně.
- Co si o Karavanu myslí svět – a proč je cenná recenze z Indie.
- Proč Zuzana Kirchnerová netušila, jestli se po narození syna ještě někdy vrátí k filmu.
- Proč chtěla Aňa Geislerová jít ve filmu na dřeň.
Aňa: Na druhou stranu, on je David velký prožívač přítomnosti, tak on by si to užil stejně, i kdyby jel na premiéru třeba do Rimavské Soboty. On by zářil i tam. Když nám šili smoking a chodili jsme s Davidem na ty zkoušky, tak jsem se ho ptala, jak se mu to líbilo. A on: „Dobrý!“ A pak jako takový zlatý hřeb mu říkám: „Davide, představ si, že do Cannes poletíme soukromým letadlem.“ A on: „No dobře!“ A pak mi to dojde, ono je mu to vlastně jedno. Krása jeho prožívání je, že on je radostný vždycky a pořád.
