Co se vám vybaví, když se řekne domov? Brněnská výstava upozorňuje na aktuální témata překračující hranice města i země
Různorodost představ, obrazů i objektů zachycuje mezinárodní projekt Nejisté domovy, který představuje díla 27 umělkyň a umělců. Expozice v brněnském Domě umění pracuje s náměty identity, feminismu, intimity, generačního traumatu nebo (ne)bezpečí, čímž reaguje na současné dění ve světě i v domácím prostředí. Kurátorkami výstavy jsou Alba D’Urbano a Ina Bierstedt, které se inspirovaly instalací WomanHouse z roku 1972, kde se vůbec poprvé prezentovalo téma domova z genderového hlediska.
Expozice Nejisté domovy vzešla ze spolupráce Domu umění města Brna, berlínské galerie Haus Kunst Mitte a její nadace Asyl der Kunst Stiftung tak trochu shodou okolností. „Nápad vznikl paralelně na obou stranách. V Domě umění jsme kriticky reflektovali naši činnost a tématem našich úvah se stala i konotace slova ‚dům‘. Jak rezonuje v uvažování lidí, co k nám chodí, jak ho vnímáme my, a tím jsme si uvědomili jeho hloubku – ať už kulturní, existenční, uměleckou nebo psychologickou, a jak časté je to téma pro domácí i zahraniční uměleckou scénu. Tehdy jsem zjistila, že italská multimediální umělkyně Alba D’Urbano a německá malířka Ina Bierstedt, s níž jsem již v minulosti spolupracovala, chystají mezinárodní projekt se stejným námětem. Tak vznikla výstava States of Uncertain Domesticities, Stavy nejistých domovů, která se s českým a slovenským zastoupením konala začátkem tohoto roku v Berlíně,“ přibližuje historička a ředitelka brněnské galerie Terezie Petišková.
Terezie Petišková
Historička umění a kurátorka. Zabývá se konceptuální tvorbou, performancí a otázkami spojenými s postmoderním uvažováním. Od roku 2013 je ředitelkou Domu umění města Brna, spolupracuje s mezinárodním společenstvím umělců a teoretiků International Künstlergremium v Berlíně.
Nejen místo
Berlínská galerie Haus Kunst Mitte sídlí v bývalém několikapatrovém činžovním domě, má podobu bytů, na což reagoval i charakter instalace. Představoval jakési vhledy do řady domovů, které se v průběhu výstavy měnily. Dům umění se naopak pyšní velkorysými prostory. „Zahraniční umělci absolvovali v Brně krátké rezidenční pobyty, aby nasáli atmosféru místa i celého města. Pracovali s fenoménem domů, bydlení a architektury, která je v Domu umění dominantní a oslovující. Například ústřední dílo od Inken Reinert vychází na jedné straně z barokní sochařské výzdoby kašny Parnas na Zelném trhu v Brně, na straně druhé z funkcionalistických forem budovy Domu umění. Název ‚domov‘ je odkazem na časopis o architektuře a užitém umění, který za normalizace vycházel v tehdejším Československu. Autorka Petra Trenkel, inspirována architekturou Johna Heyduka a maskarony brněnských fasád, zase přichází s ideou, že dům vede svůj vlastní život, jež se odráží v jeho fasádě, oknech či stěnách,“ popisuje Petišková.
Výstava je prostoupena širokou škálou jak klasických médií – malbami, objekty, sochami či fotografiemi, tak novými médii – videoprojekcemi. Domovy získávají podobu nouzových bydlení, luxusních obydlí či schránek pro duši. Některé výtvory vycházejí z filozofie Gastona Bachelarda, který konstatuje, že „domovem“ nemusí být fyzické místo, ale prostředí, k němuž pociťujeme emocionální vazbu nebo kulturní příslušnost.
Nucená změna
Expozice neopomíjí ani fakt, že mnoho lidí o domov a bezpečí přichází v důsledku politického, hospodářského a válečného dění ve světě. „Zde bych upozornila na dílo ruské umělkyně Gluklyy. Jde o objekt jurty, která evokuje potřebu lidského společenství. Autorka se inspirovala svojí spoluprací s utečenci, pro něž v Amsterodamu připravovala workshopy a programy, které se týkaly náročnosti situace, kdy musíte opustit svou zemi, naučit se nový jazyk, porozumět mentalitě, kultuře a mnoha dalším rovinám. Sama Gluklya se před rokem 2015 účastnila demonstrace proti ruské ústavě, respektive prodloužení funkčního období prezidenta Vladimira Putina, a poté musela emigrovat,“ pokračuje Petišková.
Zkušenost s nuceným přesídlením a generačním traumatem pak reprezentuje dílo performerky Silviny Der Meguerditchian. „Tato vnučka arménských uprchlíků, kteří našli útočiště v Argentině, se ve svém videu Tresholds věnuje rodinnému traumatu způsobenému arménskou genocidou v roce 1915. Středobodem snímku je stoh fotografií, jež symbolizuje kulturní a osobní dědictví autorčiny rodiny i kolektivní paměť lidí 20. století,“ pokračuje historička.
Představa versus skutečnost
Téma nevyrovnaných rodinných vztahů z pohledu genderu zas otevírá instalace dvojice Alby D’Urbano a Tiny Bary nazvané No more mothers, wifes and daughters. Pozadí rozměrné tapety zachycuje strukturu jemného bílého textilu připomínající svatební šaty, na němž je vytvořená koláž ze snímků zobrazujících násilí. V jeho protikladu stojí instalace, jež navozuje klidnou rodinnou atmosféru. Jde o kontrast naší představy harmonického zázemí a reality. „Kurátorka Alba D’Urbano je zajímavá osobnost, která se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přidala k první vlně feministického umění v západní Evropě. Zabývá se především identitou, sociálním a genderovým námětům. S Tinou Barou dlouho vedly intermediální ateliér na akademii v Lipsku.“
Nejisté domovy se inspirují a volně navazují na performance WomanHouse z roku 1972, která s tímto tématem poprvé přišla z pohledu společenské role ženy. „Film zachycuje kontinuální akci, kdy Judy Chicago s Miriam Shapiro obývaly se svými studentkami budovu a zabývaly se nejrůznějšími genderovými konotacemi, které domov vyvolává. V té době se formovala důležitá témata především pro feminismus západoevropského charakteru. Jednalo se o docenění sociálních podmínek, emancipaci žen a jejich fungování včetně potřeby osobního prostoru, který je nutný pro možnost seberealizace a plnohodnotného života,“ uzavírá ředitelka galerie.
Výstava Nejisté domovy letos odstartovala v Berlíně, do 10. srpna 2025 probíhá v Brně a dalším stanovištěm se pravděpodobně stane Řím.
