Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Překročila hranici. Tělo přetrénovala. „Hrdinka mého filmu je odstrašující příklad. Žila ale naplno“

Body PositivityBody shamingČeský filmFilmMoje těloRozhovorSport
Gabriela Knížková
| 7. 10. 2022 | 34 komentářů | 60 656
Překročila hranici. Tělo přetrénovala. „Hrdinka mého filmu je odstrašující příklad. Žila ale naplno“
Natália Germáni v roli sportovkyně Andrey Absolonové. Foto: Bontonfilm

Když se kvalifikovala na olympiádu, netušila, že její jméno bude za pár let spojené především s pornobyznysem. Skokanka do vody Andrea Absolonová stihla během svého života vystřídat hned několik rolí. Fyzické vypětí ale obnášela každá z nich. To největší přišlo na onkologii, ze které se ve 27 letech už nevrátila. „Určitý exhibicionismus v sobě měla vždycky,“ říká v rozhovoru pro Heroine.cz režisérka Natálie Císařovská, která se rozhodla příběh Andrey natočit. Film Její tělo uvede příští rok.

Proč jste si pro svůj první celovečerní hraný film vybrala právě osud Andrey Absolonové? 
V prvé řadě jde o neskutečně silný a dramatický příběh, který mi přijde ještě silnější tím, že se opravdu stal. Se scenáristkou Anetou Honzkovou jsme si řekly, že nechceme dělat vyloženě biografický film, ale že nás zajímá ženský motiv, který se točí kolem těla. Protagonistka Andrea šla se svým tělem s kůží na trh ve všech směrech. Začala jako vrcholová sportovkyně, která se přetrénovávala. Chtěla dosáhnout vrcholu: byla tak vychovávaná a k tomu měla talent. Naše hrdinka je aktivní, žádná pasivní oběť. Sama se chce dostat na olympiádu. Sama od sebe vyžaduje výkon.

Podívejte se na fotografie z natáčení filmu Její tělo:

zdroj: Bontonfilm, a.s.
Další fotky v galerii (10)

Ve chvíli, kdy se zraní, ji její dosavadní svět vyplivne. Nemá nic, neumí nic, je nula. Snažily jsme se pochopit, co Andreu dovedlo k tomu, že začala točit porno, což je pro spoustu lidí asi nepředstavitelná věc. Andrea to má ve filmu posazené jinak. Pro ni je největší porážka být šedou myškou. Je zvyklá být v záři reflektorů. Chceme prozkoumat, jak se svým tělem manipuluje. Jako kdyby si říkala, že „je to jenom tělo“, i když to v příběhu nikdy neřekne přímo. Její volby jsou sice asi často nepochopitelné, ale doufám, že fascinující.  

Jak jste Andreu objevila? 
Můj tatínek o ní před sedmi lety četl článek v  Lidových novinách. Mě nejvíc zaujal sesterský aspekt příběhu: Andrea měla mladší sestru a skokům do vody se obě věnovaly už odmala. Lucka s Andreou se – jak už to tak u sourozenců bývá –, štvou, ale přitom milují. Jsou si konkurentkami, ale zároveň musejí držet při sobě. Rozcházejí se, pak se zase dávají dohromady.

Natálie CísařovskáFoto: Gabriela Knížková

Režisérka Natálie Císařovská ve filmu zkoumá vztah k vlastnímu tělu.

Andrein vztah k vlastnímu tělu mě začal tolik zajímat možná i proto, že jsem hodně řešila své vlastní. Dřív jsem cítila, že jsem od něj odpojená, že funguju jako chodící hlava a od krku dolů jsem jen takový přívěsek. Nikdy jsem nebyla moc sportovní, zato hlava mi pořád jede. Fascinuje mě, že to někdo může mít úplně naopak a fungovat do posledního svalu. U skoků do vody záleží na soustředěnosti. Stojíte na desetimetrové platformě, což je šíleně vysoko: musíte se totálně zpevnit, koncentrovat a dát do toho všechno. A pak je tu ten zvláštní přechod od sportu do porno byznysu. Chtěla jsem mezi oběma světy hledat nějaká pojítka.

Už víte, v čem jsou? V oné tělesnosti? 
Pro mě ano. Jde o využití těla na maximum: není čas řešit diskomfort, bolest nebo nechuť. Musí se jet naplno – jsou v tom peníze, je to velký kšeft.  

Další aspekt může být, že člověk dává svoje tělo všanc vnějšímu hodnocení. Okolí získává pocit, že jeho tělo je majetkem všech. 
Určitě. Myslím, že to je taky téma našeho filmu. Chtěla jsem, aby příběh zůstal v devadesátkách, kdy česká média a zejména internet teprve začínaly. Člověk si neuvědomoval, jak moc jde s tělem na trh, že to pak bude řešit celá společnost. Tohle Andrea zažívala i ve sportu, kde šlo navíc o prohru nebo výhru. V obou případech je tělo věc veřejná.

Sesterské protiklady

Hodně lidí by tak velkou životní změnu, jako je přechod ze sportu do porna, asi neustálo. Andrea si ale svou novou kariéru užívala. Díky čemu dokázala jít dál?  
Měla neskutečnou energii a sílu. Pro mě je taková vlčice, šelma. Není na první pohled všem sympatická a představitelka hlavní role Natália Germáni tohle zvládla dokonale. Dřív jsem nikdy nechápala, proč tuzemští režiséři tolik obsazují Slovenky. To nemáme dost českých hereček? Jenže pak jsem začala hledat Andreu a zjistila jsem, že české ženy jsou sice krásné a inteligentní, ale občas jim chybí dravost, živočišnost.

U Natálie nevíte, co na plátně rozbalí. Působí jako disciplinovaná sportovkyně, ale nechybějí jí „spodní vody“. Přerod v pornoherečku je sice překvapivý, ale zároveň si uvědomíte, že určitý exhibicionismus v sobě měla vždycky. Skoky do vody a porno jsou pochopitelně hodně vzdálené, ale u obojího se dáváte všanc. Máte vykrojené plavky, všichni si vás fotí. Andrea byla zvyklá být hodnocená podle svého fyzična.

Příběh skokanky, která své tělo využívala jako nástroj

Lea Da Mae
Foto: Wikimedia Commons/CC BY-SA 3.0

Andrea Absolonová, jejiž životní osudy insprovaly příběh filmu Její tělo, byla česká skokanka do vody, olympionička a pornoherečka. Narodila se v prosinci 1976 v Praze. V šesti letech ji pro svůj skokanský oddíl rekrutovala pražská Slavie. Pětkrát se stala mistryní republiky ve skoku do vody a získala bronz na mistrovství Evropy juniorek. V roce 1996 se jako devatenáctiletá kvalifikovala na olympijské hry v Atlantě. Při přípravném tréninku v Madridu si poranila páteř a sportovní kariéru musela ukončit. Po odchodu ze sportovního světa se začala živit modelingem a pornem, které točila pod pseudonymem Lea De Mae. V roce 2004 jí lékaři diagnostikovali nádor na mozku. Rakovině podlehla v prosinci téhož roku ve věku 27 let.

Potýkají se podle vás sportovkyně se specifickými výzvami, které nezažívají jejich mužští kolegové? Ptám se v souvislosti se sexualizací Andrey ještě v době, kdy byla na sportovním vrcholu. 
Myslím, že jedním z aspektů je určitě mateřství, které se se sportem na vysoké úrovni asi kombinuje hodně těžko, ačkoliv náš film o tom není. Neustálý dril vás může fyzicky změnit: naše hrdinka má poprvé menstruaci až v polovině filmu, do té doby nemá běžný cyklus. U sportovkyň asi diváci také častěji řeší, jestli jsou krásné, což je pro výkon irelevantní. Naše Andrea musí vydržet i spoustu nevybíravých poznámek trenérky na svoji váhu. Když jsem si dělala rešerši, zjistila jsem, že u vrcholových sportovkyň je bulimie a anorexie docela běžná věc. 

Matka obou sportovkyň ve filmu hodně tlačí na výkon Andrey i Lucky, chce vychovat šampionky. Sama máte malou dceru. Přemýšlíte nad tím, jak moc má rodič děti motivovat? Dá se podle vás najít hranice, kdy jim ambicemi začínáme ubližovat? 

Je to strašně těžká otázka. Když se mi před dvěma lety narodila holčička, téma ve mně uzrálo jinak, než když jsem scénář s Anetou začala psát. Role mámy je pro holky obecně určující. Spoustu věcí v tomhle vztahu jsme jako ženy schopné dořešit až v dospělosti, pokud vůbec. Sama nevím, jak bych se měla zachovat, kdyby mi někdo řekl, že je moje dcera ohromně talentovaná a byl by hřích ji nedat na sport. Risknout to? Nebo si vzít na triko, že zabráníte jejímu úspěchu? 

Člověk musí mít hodně vyrovnanou psychiku, aby vrcholový sport ustál, což se ukazuje na osudech spousty sportovců a sportovkyň. Asi bych dceři vždycky říkala: „Dělej to podle sebe, a jestli jsi šťastná, nebudu ti bránit, když jsi v tom dobrá.“ U Andrey už to bylo za hranou. Do toho bych svoji dceru nechtěla uvrtat.

Žít naplno 

V dnešní době se často setkáváme s ideou, že když milujete, co děláte, můžete výkony podávat neustále. Sport je ale jednou z oblastí, která člověka může obrovsky naplňovat a ničit zároveň. Život Andrey Absolonové bude na spoustu diváků nejspíš působit jako odstrašující příklad. Kde v tom, co děláme, končí vášeň a začíná sebedestrukce? 
Nad tím často přemýšlím v souvislosti s režií, protože to je také hodně nervově vyčerpávající. Už jenom sehnat peníze je fuška, točení filmů je strašně drahé. Pak je seženete, začnete si plnit sen a jenom se snažíte, aby se vám všechno během procesu nezhroutilo: těšíte se, až bude natočeno, a pak máte hrůzu, aby se záběry někde neztratily. Občas si říkám, jestli bych neměla zalézt někam na statek, chovat zvířata a netrpět, nemít migrény. Byla bych ale šťastná, bavilo by mě to? 

Andreu také vnímám jako odstrašující příklad. Zároveň si ale říkám – sakra, ta holka žila naplno. Do všeho šla po hlavě. Oproti tomu její ségra, ne ta skutečná, ale filmová, je na sebe opatrnější a asi bude žít dlouho. Nikdy ale nebude inspirací pro tvorbu někoho jiného. Ve zničující rychlosti života je určitá přitažlivost: proto nás tak fascinují celebrity z Klubu 27 (označení pro slavné lidi, kteří zemřeli ve 27 letech, patří sem mimo jiné zpěvačka Janis Joplin nebo zpěvák Kurt Cobain, pozn. red.). Odešli mladí, krásní a ve spalujícím tempu drog, alkoholu a nevyspání. Paradoxně je v tom jisté kouzlo. Je ale potřeba v určitých momentech zvolnit, dbát na tělo a duši a třeba cvičit jógu, což já tedy nedělám vůbec. 

Ani já ne, ale určitě je to dobrý přístup. 
I na to dnešní doba dává důraz, což je pozitivní. Když člověk může, měl by odjet někam do přírody a poslouchat, co jeho organismus chce. Myslím si ale, že je pak užitečné zase naskočit do práce, i když holt spolykáte pár ibalginů. Náš film nemá fungovat jako nějaká morální pohádka, ale odráží dilemata, kterými se snažím prokousat sama v sobě. Když si budete říkat, že všechno vydržíte, může se vám to ošklivě vrátit.

Andreu vnímám jako odstrašující příklad. Zároveň si ale říkám – sakra, ta holka žila naplno.

Ještě nemáme natočené scény, kdy Andrea leží s rakovinou na onkologii, což nakonec dopadne špatně, ačkoliv ve filmu ji nesledujeme až do úplného konce. Myslím si, že si v tu chvíli mohla říct – alespoň jsem žila naplno. Když však člověk umírá v tak mladém věku, neodchází úplně vnitřně srovnaný. Andrea samozřejmě umřít nechce. Nebyl to její plán. V téhle fázi sledujeme finální proměnu jejího těla do těla pacientky. 

Ztrácí nad ním kontrolu? 
Přesně. Zároveň se k ní okolí začne chovat jinak. Už není ta obdivovaná sexbomba, objekt touhy. Snímek končíme spíše náznaky, ale myslím, že s nemocnou Andreou pobudeme dostatečně dlouho na to, aby to s divákem pohnulo.

Natálie Císařovská

Natálie Císařovská
Foto: CineartTV/ČT

Natálie Císařovská (*1988) je režisérka a dokumentaristka. Absolvovala historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dokumentární režii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU). Ve své tvorbě se věnuje zejména aktuálním společenským tématům. Jejím debutem byl v roce 2011 film Lovci a sběrači, za krátkometrážní film Hodina mezi psem a vlkem byla v roce 2014 nominována na Českého lva v kategorii Cena Magnesia za nejlepší studentský film.

Ve štábu vašeho filmu pracuje hodně žen. Bylo to pro vás důležité? 
Muž může podle mě natočit portrét ženy stejně dobře. Ženy mohou zase skvěle točit o mužích. Namíchala jsem štáb záměrně tak, aby tam byla obě pohlaví a několik generací. Hlavní producent Viktor Schwarcz je takový matador českého filmu. Totéž platí třeba pro střihače Honzu Daňhela. Nešla jsem cíleně po čistě ženském kolektivu, ale jsem feministka a myslím, že by ženy měly mít úplně stejné příležitosti jako muži, a to i ve filmařině. 

Je poměrně výjimečné, že máme kameramanku Kláru Belicovou. Je ostuda, jak málo kameramanek v Česku máme. Byla jsem na jednom polském filmovém festivalu, kde se tomu hrozně divili. V Polsku už totiž existují celé generace kameramanek, které učí na filmových školách, což u nás vůbec není. Dlouho se ženské studentky vůbec nepřijímaly, protože vznikl úplně zcestný předpoklad, že ženská kameru neutáhne. Technologie šly ale hodně dopředu: Klára je především master obrazu, má k sobě asistenty. V kameramanství záleží na oku, na kompozici, citu pro detail. To ženy umějí skvěle.  

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 34 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

antifeminista | 7. 10. 2022 9:19

Nenapodobuj mě, nebo se rozbrečím.

+1
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Pinochet | 7. 10. 2022 8:10

"U sportovkyň asi diváci také častěji řeší, jestli jsou krásné, což je pro výkon irelevantní."

Což je pro ženský sport jedině dobře. Kdyby byly sportovkyně hodnoceny pouze na základě sportovního výkonu, žádný ženský sport ani neexistuje, když sportovní výkony nejlepších žen v kterémkoliv sportu jsou přinejlepším na průměru mužských amatérských výkonů.

-2
Reagovat