Lifestyle v putinovském Rusku? Divoký příběh opoziční televize Dožď a její ředitelky v novém filmu

Deset let v životě jedné komerční televize není nutně zajímavý příběh na celovečerní dokumentární film. Jenže ve filmu Zatracená práce jde o TV Dožď, a tím pádem o deset let existence konkrétního média v putinovském Rusku. Za tu dobu se v zemi odehrály zmanipulované volby, změny ústavy, zákazy opozičních médií a kybernetické útoky na ně, vraždy politiků i novinářů anebo obrovské události, o kterých ruská státem kontrolovaná média vůbec neinformovala nebo situaci zkreslovala. Je to tedy příběh několika vrcholů a mnoha pádů. 

Dokument Zatracená práce (v originále F@ck This Job) uvedl v Česku festival Jeden svět. Dává nám nahlédnout do zákulisí neobyčejného příběhu o tom, jak se ruská televizní stanice stala opozičním médiem, i když to vůbec neměla v úmyslu. 

Vtip, nebo rozmar? 

Aby toho nebylo málo, zakladatelka TV Dožď Nataša Sindějevová je svérázná osoba. Milovnice tanga a života na vysoké noze projekt televizní stanice dala dohromady poté, co si vzala bankéře Alexandra Vinokurova. V té době Putina jako prezidenta státu vystřídal Medveděv a oba manželé žili v optimismu, že Rusko je v pořádku a Natašin svět může být jedna velká party. TV Dožď mělo být lifestylové médium, které neslo (a dodnes nese) lehce bizarní slogan Optimistic Channel. Jeho začátky v roce 2010 považoval ruský televizní průmysl tak trochu za vtip a rozmar mediální podnikatelky, která se dobře vdala. Přiznává to i režisérka filmu Zatracená práce Věra Kričevská. Ta se na založení stanice přímo podílela a Sindějevovou dobře zná. 

Optimistický tón ale televizi dlouho nevydržel. Stanice totiž ve svém zpravodajství informovala o teroristickém útoku na letišti Domodědovo, který ruské televize zpočátku ignorovaly. Spustila úspěšný satirický pořad, ve kterém fiktivní dialogy tehdejšího prezidenta Medveděva a Putina naroubovala na ukázky z klasické ruské literatury.

Pak přišlo podezření z manipulace s volbami ve prospěch strany Jednotné Rusko. Televize ho poměrně jasně formulovala. Sledovanost vylétla na 7,7 milionu diváků a dostavily se první telefonické výhružky od Putinova spolupracovníka Borise Gromova, současného gubernátora Moskevské oblasti. S kauzou Pussy Riot a smrtí opozičního politika Borise Němcova se disidentské postavení média prohlubovalo. A ještě víc pak v době Majdanu a války na východní Ukrajině. 

Kabeloví operátoři odstřihli televizi od diváků a odvolávali se na zákaz z centrálních míst. Sám Putin takový nikde nedoložený zákaz ze strany režimu popřel. Aby televize přežila, přešla za paywall, kde ji při životě udrželo zhruba 50 000 předplatitelů. V roce 2019 převážil v redakci názor, že to je sice řešení, které je ekonomicky a morálně únosné, ale televize ve stočtyřicetimilionovém Rusku nemá šanci na tamních poměrech nic změnit.

Jakmile šel paywall stranou, sledovanost vylétla na 24 milionů. V divokém sledu událostí Věra Kričevská sleduje způsob, jakým médium hledá cestu k přežití i k zachování lidské integrity a profesionálních standardů svých zaměstnanců. Situace v redakci osciluje od euforických pocitů „sekty pracující ve jménu svobody“ po nedůvěru mezi novináři a strach. 

Paradox premiéry v roce invaze

V současné situaci, kdy Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině, se snímek dostává do paradoxní situace. Premiéra přichází v době, kdy potřeba pochopit Rusko včetně jeho veřejného mínění, opozičních sil a pnutí ve společnosti nabrala na síle. O film tedy může být zvýšený zájem. Ale zároveň z toho samého důvodu konec snímku v roce 2020/2021 vyznívá předčasně. TV Dožď byla od té doby vládou odstřižena od možnosti vysílat a byla odkázaná na svůj youtube kanál. Tam letos v březnu ohlásila dočasné pozastavení svého vysílání. Společně s TV Dožď a novinami Nová gazeta se tedy nad nezávislými médii v Rusku zavřela voda. Podle zahraničních médií Sindějevová dokonce při emigraci z Ruska smazala kompletní archiv své televize. Předčasně Zatracená práce končí i vzhledem k osobním událostem v životě Sindějevové, která se po konci natáčení rozešla se svým manželem, majitelem stanice. 

Přístup, který definuje už úvodní motto filmu „Kdo kontroluje média, kontroluje i lidskou mysl“, Kričevská dodržuje jen částečně. Osudy televize kombinuje se soukromým příběhem samotné ředitelky televize. Její osud je na celém publicisticky-kronikářském filmu to nejzajímavější. Zatracená práce Sindějevovou vykresluje jako tzv. novou Rusku, která se chce vdávat na zámku, pít šumivá vína, tančit a jezdit svým růžových porsche. Není to žádná opoziční intelektuálka. Z návštěvy prezidenta Medveděva ve studiu je nadšená, protože pro ni jde o setkání s celebritou v záři reflektorů. Dokonce kvůli tomu zatrhne vysílání populární politické satiry.