Že je moje postava otravná? Je to normální žena, říká hvězda hitu Nejhorší člověk na světě

FilmFilmová premiéraRozhovor
Iva Přivřelová
| 17. 3. 2022 | 5 413
Že je moje postava otravná? Je to normální žena, říká hvězda hitu Nejhorší člověk na světě
Renate Reinsve jako Julie ve filmu Nejhorší člověk na světě. Foto: Oslo Pictures

Renate Reinsve se rozhodla skončit s herectvím kvůli nedostatku dobrých ženských postav ve filmu. Den poté dostala nabídku na roli, která jí změnila kariéru. Jako Julie, hlavní hrdinka moderní romantické komedie Nejhorší člověk na světě, okouzlila diváky i kritiku, získala cenu pro nejlepší herečku v Cannes a nominace na Evropskou filmovou cenu nebo britskou Baftu. Norský oscarový kandidát je od 17. března k vidění v českých kinech. Čím si komplikovaná Julie získala srdce norské herečky? A proč chceme na plátně vidět ženy, které nejsou milé a bezproblémové?

Kdo je ve filmu onen nejhorší člověk na světě?

Tak si Julie často sama připadá. V Norsku to je obvyklé rčení, když uděláte nějakou hloupost nebo si připadáte špatně, řeknete o sobě, že jste ten nejhorší člověk na světě. V sebekritice jsou Norové mistři. Název filmu tedy odkazuje k Juliině neschopnosti přijmout se taková, jaká je. 

Snímek spojuje romantickou komedii s příběhem hledání sebe sama, oba žánry ovšem pojímá víc realisticky. 

Dá se říct, že to je romantická komedie, ale taková existenciální a melancholická. Na většině scén jsme pracovali, jako by šlo o drama. Ostatně film se zabývá i smrtí milované osoby, což bylo téma, které jsem si naštěstí poprvé prožila až prostřednictvím tohohle scénáře.

Hned se mi ta holka líbila. Byla tak destruktivní a zábavná, zapeklitá a zvláštní.

Co vás k roli Julie přitáhlo jako první? 

Fakt, že tu roli napsali pro mě. Joachim Trier je dle mého názoru nejlepší norský režisér, věděla jsem, že spolupráce s ním bude skvělá. Když jsem pak poprvé četla scénář, hodně mě dojal. Začínal scénou, v níž se Julie vetře na jinou party a flirtuje tam s jiným mužem – hned se mi ta holka líbila. Byla tak destruktivní a zábavná, zapeklitá a zvláštní a všechny scény i postavy působily sytě. 

Julie se ve filmu dost mění, není úplně líbivá a dlouho samu sebe nezná. Vy jste jí hned porozuměla?

Je pravda, že jsem nemohla úplně pochopit, kým vlastně je. Jen vzácně najdete tak komplikované postavy. S představitelem Aksela Andersem Danielsenem Lieem jsme se pak shodli, že nejdůležitější bude najít mezi námi dynamiku. Některé rysy jejich postav pocházejí ze scénáře, některé vzešly z okamžiků na place. Ale chtěla jsem, aby Julie na začátku byla neklidná, nedokázala si sednout a soustředit se. V úvodu je mladá a nemá se moc ráda. 

Jak jste si k ní hledala cestu? Šla jste jako správná Norka přemýšlet sama do hor?

Do hor ne, ale trávila jsem hodně času na zahradě, která je obklopená přírodou. Stavěla jsem si Julii v hlavě a to vyžadovalo hodně přemýšlení. Příběh dost skáče v čase, nenatáčeli jsme chronologicky, musela jsem tedy vědět, jak je v každém okamžiku a v každé fázi svého života nastavená, mentálně i fyzicky. Přípravě jsem věnovala rok, scénář jsem za tu dobu přečetla opravdu hodněkrát. Hodně jsem se bála, že mu nedostojím, že nebudu dost dobrá. 

Kdo je Renate Reinsve

Renate ReinsveFoto: Oslo Pictures

Vystudovala herectví na Národní umělecké akademii v Oslu. Ve filmu debutovala roličkou ve filmu Joachima Triera Oslo, 31. srpna (2011), poté dostávala příležitosti spíš na divadle, za výkon v inscenaci Dürrenmattovy Návštěvy staré dámy získala cenu Hedda. V televizi se objevila v jedné z hlavních rolí sitcomu Skoro dospělý. Mezinárodně ji proslavil až snímek Nejhorší člověk na světě.

Myslíte, že i to vám pomohlo k tak dobrému výkonu? Taková úzkost se k Julii vlastně hodí. 

Ano, Joachim ji napsal pro mě a asi věděl, že jsem úzkostná, a taky že se budu hodně snažit, právě proto, že se bojím, že na to nestačím. Nebo že tu práci budu brát velmi vážně, protože projekty jako tenhle a filmaři jako Joachim mi pomáhají pochopit určité věci o životě i o mně samotné. 

Nedávno jsem na jedné společné debatě mluvila s Isabelle Huppert, jejíž herectví a kariéra na mě měly velký vliv. I podle ní je herectví hlavně o přípravě. Musíte se připravit natolik, abyste se na place mohla oddat okamžiku, přestat se kontrolovat, a stejně budete vědět, kdo vaše postava je a kde se nachází. 

Jak jste fungovala ten rok, když jste žila sama se sebou, a ještě navíc s Julií? 

Měla jsem ji fakt ráda, tak mi s ní bylo příjemně. Nakonec jsem už nevěděla, kde končí postava a kde začínám já. Byla jsem donucena myslet jako ona a začala jsem si ji internalizovat a aplikovat na svůj vlastní svět. Připadalo mi, jako bych všechno ve svém životě viděla z nové perspektivy. Byl to velký „mindfuck“. Ale Julie byla aspoň cool, těžší je, když hrajete někoho protivného, hnusného nebo narušeného. Měli byste se naučit oddělit sebe od postavy, ale Julie je hodně jako já, vyvinula jsem ji na základě sebe, tak jsem se od ní moc vzdálit nemohla. 

Foto: Oslo Pictures

Jako „nejhorší člověk na světě“ se někdy může cítit kdokoli.

Loni na mezinárodní scéně uspěl také norský film Ninjababy a i ten vypráví o ne zcela sympatické dívce s dost neuspořádaným životem, která musí najít samu sebe. To je náhoda, nebo norský trend?

Dost lidí sice tyhle hrdinky kritizovalo, jak jsou otravné, ale pro mě jde o normální lidi. Ve filmech takové ženy sice moc nevidíte, ovšem reálně jich existuje hodně. Ženy nebývají ve skutečnosti tak vymodelované, tiché a krásné jako ve filmech. Zajímavé je, že existuje ještě třetí norský film s podobnou hrdinkou s názvem Gritt. Mám z toho radost, byl to progresivní rok.

S Joachimem Trierem jste točila už svůj filmový debut Oslo, 31. srpna. Jak se za těch deset let jako režisér vyvinul?

Tehdy mi to připadalo spíš jako party s kamarády, ani jsem to nebrala jako práci. Moje role obsahovala jednu větu a scény paření na večírku. Na dalším natáčení jsem pak byla trochu v šoku, protože režisér byl na rozdíl od Joachima přísný, nedával mi moc svobody, necítila jsem se tam moc přirozeně. Poté jsem víc pracovala na divadle. Když jsem s Joachimem točila Nejhoršího člověka, byl pořád stejný. I když jde o náročnou práci, pořád jsem měla pocit, že jsme parta kamarádů, která se baví, protože miluje film. Když natáčení skončilo, byla jsem hodně smutná. Tenhle film bych mohla točit do konce života. S Joachimem jsme si věřili, díky tomu jsme k sobě mohli být hodně upřímní. Obtížnější je hrát ve filmu, kde si pořádně nerozumíte s režisérem. S Joachimem jsme skoro nemuseli ani mluvit, a věděli jsme, co děláme.

Přečtěte si: Finále Euforie a její abstinenční příznaky

Foto: HBO

Snad od dob Hry o trůny tu nebyl seriál, který by sledovalo tolik lidí. Takovým hitem se stal coming-of-age seriál o puberťácích, kteří zažívají první lásky a zklamání. Při tom berou opiáty, mají sex, točí se na kameru, vzájemně se vydírají, řeší svá traumata a tvoří si nová v toxických vztazích. Euforie je kontroverzní, přehnaná, ale taky nesmírně zábavná podívaná.

Ještě temnější portrét středoškoláků

Byli jste s Joachimem od filmu Oslo, 31. srpna v kontaktu? Věděla jste, že pro vás píše roli?

Nevěděla. Po té malé roli jsme v kontaktu nezůstali, ale Oslo je tak malé, že jsme se potkávali. Vždycky to skončilo dlouhým rozhovorem o velkých existenciálních tématech, o životě, lásce, proč je to tak těžké, v jak matoucích časech žijeme… Věděl, že na to máme podobný názor. A taky mě viděl na divadle hrát v komedii i v bergmanovských dramatech. Hodila jsem se mu na postavu, která dokáže být komická i tragická.

Pak vás překvapil a poslal vám scénář Nejhoršího člověka na světě? Bylo v něm něco z vašich rozhovorů?

Nejdřív mi zavolal. Den poté, co jsem se rozhodla skončit s herectvím. To bylo velké překvapení. Scénář hotový ještě neměl, ale řekl mi svou představu o filmu a o té roli. Scénář jsem četla až o čtyři měsíce později. Joachim je dobrý psycholog a ve svých filmech se zabývá podobnými univerzálními tématy. V Nejhorším člověku nejsou specifické situace, které jsem sama zažila, ale scénář obsahoval hodně otázek, proto jsem se do něj zamilovala. Neříká vám, jak máte žít, nemoralizuje, nesoudí, jen zkoumá lidské chování a dobu, v níž žijeme. Dneska mají lidi silné názory a čím hlasitěji křičíte, tím víc jste slyšet. V takovém prostředí moc prostoru pro ambivalenci a nuance nezbývá, což se odráží i v mnoha filmech. Nejhorší člověk je ale jiný.

S herectvím jste chtěla skončit proč?

Nemohla jsem najít dobré postavy, většinou šlo o jednorozměrnou holkou, která tam je jen proto, aby fungovala zápletka. Z každé takové práce jsem měla depresi. V divadle narazíte často na dobře napsanou roli, navíc na každé scéně pracujete kolektivně, proto divadlo miluju. Ale hodně filmových a televizních projektů ničí snaha ušetřit peníze a čas. Scénáře často nejsou při natáčení ještě hotové, v řadě projektů, kterých jsem byla součástí, nešlo o umění, ale o produkt. Možná jsem moc krutá. Ale hrozně mě to frustrovalo, a protože divadlo už jsem dělala dlouho, chtěla jsem si dát dlouhou pauzu nebo rovnou skončit. A druhý den zavolal Joachim s nabídkou na Nejhoršího člověka… 

Teď už na konec hraní snad nemyslíte? Od ceny v Cannes musíte mít nabídek dost.

Ne, s herectvím nekončím. Nabídek mám hodně, teď si musím vybrat. Chci pokračovat ve zkoumání lidské povahy a pracovat se skvělými lidmi, třeba s režiséry, kteří vyhledávají divadelní herečky, ty jsou totiž víc zvyklé na různé typy rolí. Myslím, že mě čeká pár zajímavých věcí, ale samozřejmě o nich ještě nemůžu mluvit. 

Chcete ve filmu vidět komplikované ženské postavy?

Jak jste vlastně prožívala premiéru Nejhoršího člověka v Cannes, největším filmovém festivalu světa? I když loni kvůli covidovým opatřením o něco komornějším.

Všichni mi říkali, že tohle Cannes je o dost menší, jenže já tam předtím nikdy nebyla. Už to, co jsem zažila, mi přišlo naprosto ohromující a šílené. Promítat film poprvé v kině pro dva a půl tisíce lidí je fantastické i děsivé zároveň a všechno, k čemu došlo potom, mi připadalo jako ve snu. Jeli jsme tam jako malá skupina z Norska a mysleli jsme si, že si nás tam nikdo ani moc nevšimne. 

Nejhorší člověk na světěFoto: Oslo Pictures

„Julie má spoustu chyb, někdy je ošklivá, někdy krásná, někdy pitomá a nudná.“

Proč myslíte, že Nejhorší člověk na světě zaznamenal takový úspěch? Značí to, že lidi chtějí vidět postavy, které jsou zmatené a víc jako oni? A romantické komedie, v nichž nejde o nalezení pravého muže, ale sama sebe?

Ano, mám pocit, že teď se točí moc filmů, kde je všechno uhlazené, vybroušené a návodné. Julie má spoustu chyb, někdy je ošklivá, někdy krásná, někdy pitomá a nudná, je v ní toho spousta, a proto se k ní hodně lidí včetně mě dokáže vztáhnout. Je velmi dobře napsaná, je v ní všechno. A zdá se, že lidi jsou po takových hrdinech lační. Eskil a Joachim byli při psaní scénáře upřímní, i já se snažila být upřímná a vnést do ní vlastní stud, hanbu, osamění i smutek, ale taky šarm či duchaplnost. Myslím, že i tahle pravdivost na diváky funguje. A jsem za to šťastná. Nikdy dopředu nevíte, jak film přijme publikum, i když mu věříte a připadá vám důležitý. 

Co by si z Juliiny cesty ke štěstí měli podle vás diváci odnést?

Ráda bych, kdyby lidi trochu víc podlehli chaosu a nedokonalosti a přijali, že všichni jsme chybující komplikované bytosti, které úplně nevědí, kdo jsou – a že to je v pořádku. Možná by měli i přijmout, že všechno, o čem v životě sníme, se nejspíš nesplní. Můžeme se akorát snažit a pracovat na tom, aby z nás byli lepší lidé, tím myslím uvnitř, abychom byli laskaví k ostatním, opravdu je vnímali. To se ve filmu naučila Julie a to jsem se díky té roli naučila i já. 

Nejhorší člověk na světě má premiéru v českých kinech 17. března 2022

Režie: Joachim Trier / Hrají: Anders Danielsen Lie, Maria Grazia Di Meo, Renate Reinsve, Hans Olav Brenner

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze