Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Jeruzalémské královny. Jak historiografie deformovala naši představu o mocných ženách minulosti

František Kalenda | 3. 6. 2021 | Ztracené dějiny | 26 241

Jeruzalémské královny. Jak historiografie deformovala naši představu o mocných ženách minulosti
Eva Green ztvárnila královnu Sybilu ve filmu Království nebeské. Její skutečný osud byl však velmi odlišný. Foto: IMDb.com

Širší veřejnost mívá tendenci vnímat středověk jako temné období, sužované nemocemi a ovládané krvavými sváry mezi nelítostnými muži. Jinými slovy jako období, ve kterém bylo místo pro ženy především v roli pasivních přihlížejících nebo obětí, ať už ze strany jejich otců, manželů nebo třeba drancujících vojáků.

Ke zkreslení naší představy dnes přispívá hlavně popkulturní tvorba, která středověk zobrazuje nejraději ve spojení s bídou a násilím. Včetně toho sexuálního – těžko si vzpomenout na film nebo seriál odehrávající se ve středověku, kde nedojde alespoň na hrozbu znásilněním. Na přežívání stereotypů o bezmocných ženách se však paradoxně dlouho podíleli sami historici, kteří měli s výjimkou několika nepřehlédnutelných postav, jako byla Eleonora Akvitánská nebo Johanka z Arku, tendenci odstrkovat je do stínu jejich mužských současníků. 

„I mezi opravdu brilantními historiky se dá pozorovat trend nezaměřovat se na to, jakou roli ženy opravdu hrály, a místo toho opakovat tradiční narativy,“ upozorňuje oxfordská historička Katherine Pangonis. Poukazuje také na to, že pokud už její kolegové z oboru o vlivných ženách přece jen referovali, často k nim přistupovali s o poznání menším pochopením než k jejich mužským protějškům. Zatímco politické ambice mužských šlechticů bývaly popisovány jako přirozené a chvályhodné, ženám se v podobných situací dostávalo nálepek manipulativních a mocichtivých intrikánek.

Opakované předsudky

Nemusí jít nutně o úmysl, řada historiků a ostatně i historiček vlastně jen reprodukovala předsudky pramenů, ze kterých vycházeli. Ty jsou zvláště ve středověku nejčastěji z pera mužů-kronikářů, zpravidla navíc z církevního prostředí, jejichž vidění ženské role ve společnosti se omezovalo na mateřství, oporu manželovi a charitativní činnost. Jak upozorňuje oceňovaná britská historička Bettany Hughes, ženy jsou v historických pramenech obecně zastoupeny velmi málo.

 „Pravdou je, že ačkoli ženy vždycky představovaly zhruba polovinu lidské populace, pojednává o nich jen zhruba půl procenta zaznamenané historie,“ popisuje Hughes, která je mimo jiné autorkou řady dokumentů pro stanice BBC a Channel 4. Tato situace v minulosti sváděla historiky k tomu, aby se ženám příliš nevěnovali nebo jim připisovali méně významnou úlohu v politice i ve společnosti. 

Ženy, které se odvážily vládnout

Debut historičky Katherine Pangosis se soustředí na revizi dějin Blízkého východu a tamní panovnice a královnu Eleonoru Akvitánskou, která se účastnila křižácké výpravy. V době politické nestability panovnice neváhaly využít příležitosti a získat moc, která byla ženám v té době z valné části zapovězena. 

Právě proto se v 70. letech začaly objevovat historičky a samozřejmě i historici, kteří se nespokojili se zavedenými výklady a rozhodli se s pomocí pečlivého studia pramenů i z podstaty věci méně zaujatých archeologických nálezů navrátit ženám jejich místo v dějinách. „V historii nalezneme neuvěřitelně brilantní, odvážné ženy, které skutečně ovlivnily dějiny, a jejichž příběhy je potřeba vyprávět,“ vysvětluje Hughes. „Je úkolem nás historiků vyplňovat v dějinách mezery. Musíme aktivně hledat příběhy žen a znovu je učinit součástí našeho výkladu historie.“

Mezi nejmladší generaci historiček, jež se rozhodly vyplnit mezery a zprostředkovat čtenářům polozapomenuté příběhy významných žen, patří právě i Katherine Pangonis. Ta je autorkou oceňované knihy Queens of Jerusalem, která vyšla (zatím pouze v angličtině) začátkem letošního roku v nakladatelství Weidenfeld & Nicolson. Kniha sleduje především osudy významných křižáckých šlechtičen na Blízkém východě, prostor v ní ale dostala třeba i muslimská princezna Zumurrud z Damašku nebo již zmíněná královna Eleonora Akvitánská, která významně zasáhla do politiky hned v několika evropských zemích.

V čele Jeruzalémského království

Křižácké státy na Blízkém východě, které vznikly po dobytí Jeruzaléma roku 1099 a přežily na podstatně menším území až do pádu Akkonu v roce 1291, bezesporu představují pro boření středověkých genderových stereotypů živnou půdu. Ne snad že by křižáci přicházeli do „Svaté země“ s vidinou zrovnoprávnění obou pohlaví – na dobytých území se přeci jen pokoušeli spíš reprodukovat přísně hierarchickou společnost, kterou znali z různých částí Evropy.

Brzy se však ukázalo, že to v novém prostředí nebude snadné: západní křesťané se na Blízkém východě stali sice vládnoucí, leč početně zanedbatelnou menšinou, navíc skoro ze všech stran obklíčenou nepřátelskými islámskými státy. Prakticky to znamenalo takřka neustávající vojenská střetnutí, jejichž vinou měli křižáčtí panovníci podstatně menší naději na to, že se dožijí klidného stáří, než jejich královské protějšky na „Starém kontinentu“. 

Výjev z korunovace královny Melisendy. Zdroj: Wikimedia Commons

Výsledkem bylo, že pro zachování moci v rukou stejné rodiny bylo potřeba ženám usnadnit nástupnictví na trůn. Ambiciózním ženám ostatně otevíralo dveře i to, pokud byl mužský potomek po předčasně zemřelém choti stále v dětském věku, pak za něj mohla plnohodnotně vládnout z pozice regentky a v některých případech plnit důležitou úlohu i po jeho formálním dosažení dospělosti. Katherine Pangonis ve své knize popisuje celou plejádu takových případů. Skutečnou průkopnicí s ohledem na postavení žen v křižáckých státech byla Melisenda (1105–1161), která vládla v podstatě neomezeně mezi lety 1143–1153 Jeruzalémskému království. 

Melisenda se narodila jako nejstarší dcera jeruzalémskému králi Balduinu II., který do Svaté země doputoval už s první křížovou výpravou. Princezně hrálo do karet hlavně to, co její otec bezpochyby považoval za nesmírně choulostivou situaci: že se mu nepodařilo zplodit žádného chlapce, zato hned čtyři dcery. Pokud tedy Balduin chtěl, aby jeho rod nevymřel po meči a udržel se u vlády, musel své nejstarší dceři svěřit podstatně víc zodpovědnosti, než bylo ve středověku běžné. Poté, co z ní vychoval schopnou vládkyni, jí za manžela vybral o třináct let staršího francouzského hraběte Fulka. Toho u královy smrtelné posteli čekalo nepříjemné překvapení. O vládu se podle Balduinovy poslední vůle musel – navzdory předchozím slibům – rovnoměrně podělit se svou chotí.

Královna Melisenda brzy prokázala svůj politický talent, když se sblížila s mocnými šlechtickými rodinami a opřela se o místní obyvatelstvo znepokojené cizími rytíři, které s sebou z Francie přitáhl Fulko. S jedním šlechticem, svým bratrancem z druhého kolene a hrabětem z bohaté Jaffy Hughem se dokonce sblížila natolik, že u dvora začaly kolovat zvěsti o jejich poměru. 

Fulkova podezřívavost, žárlivost a možná i snaha zbavit se spoluvlády se ženou nakonec vedla až k ozbrojenému konfliktu s Hughem a dokonce k pokusu nechat královnina důvěrníka zavraždit. Když Hugh nedlouho poté na následky zranění zemřel, rozzuřená královna vyhnala svého manžela od dvora. Její hněv dosáhl takové míry, že se Fulko obával o vlastní život – a už si nikdy nedovolil zpochybňovat její autoritu. V příštích letech vládli království společnými silami a nejspíš se i skutečně sblížili, jak naznačuje nádherný žaltář, který dal Melisendě její choť darem. Po jeho smrti se Melisendě na deset let otevřela cesta k takřka neomezené vládě; jejímu synovi bylo v té době jen třináct. 

Když malý Balduin dospěl a chtěl matce odebrat vládu vojenskou silou, Melisenda se nejdříve opevnila v Jeruzalémě a velela obleženému městu a poté si vybojovala aspoň důstojný odchod do exilu. Poslední léta dožila jako nezpochybnitelná paní svého oblíbeného města Nábulus, patronka umění a po vzájemném smíření i jako cenná rádkyně svému méně zkušenému synovi.

Kněžna rebelka

Zastínit se nenechaly ani Melisendiny mladší sestry. Z Hodierny (1110-1164) se stala hraběnka z Tripolisu, která převzala vládu po vraždě svého manžela nechvalně proslulými nájemnými zabijáky hašašíny – a není vyloučeno, že vraždili na její zakázku. Nejmladší Iveta (1118-1178) stanula v čele významného konventu, což byla ve středověku mocná politická pozice. Největší ambice ale projevila druhorozená Alice (1110-1136), provdaná za antiošského knížete Bohemunda II.

Dějiny každodennosti

Přední česká historička Milena Lenderová se zaměřuje na každodennost a historii genderu 19. století. "Aby měla ženská emancipace nějaký význam, nemůže se týkat jen ženy jedné či několika málo žen. Jakékoli emancipační hnutí je až jedním z výsledků přesvědčení, že lidé jsou si rovni a mělo by se s nimi tak jednat. Ale v Čechách máme jeden zajímavý paradox: ve vlasteneckém prostředí doby předbřeznové byly Češky povzbuzovány, aby se vzdělávaly, ba dokonce aby se věnovaly literární tvorbě. Národně emancipující se česká společnost měla vzdělanou a veršující ženu ve svém programu. Až když se ženy – už potřebně vzdělané – začaly hlásit o kvalifikovanou práci, nastaly potíže."

Přečtěte si rozhovor s Milenou Lenderovou

Vítanou příležitost opět poskytla smrt manžela, který tyranizoval všechny sousedy bez rozdílu – nejen muslimy, mezi kterými si vysloužil označení za „ďábla“, ale i křesťanské Armény. To se mu stalo osudným: oba protivníci jeho armádu nalákali do pasti a antiošskou výpravu zmasakrovali. Alici se nevrátilo ani manželovo tělo, jeho hlavu totiž vítězové poslali darem bagdádskému chalífovi.

Tehdy dvacetileté kněžně měl Balduin II., její otec i svrchovaný vládce, právo vnutit další politický sňatek. Kněžna raději zvolila odpor, prohlásila se jménem své dvouleté dcery za panovnici, a dokonce neváhala požádat o pomoc úhlavního nepřítele všech křižáků, mosulského atabega Zengího. Alice obávanému muslimskému válečníkovi na důkaz přátelství poslala nádherného bělouše se stříbrnými podkovami. Atabeg ovšem vzácný dar nikdy neobdržel – bělouše i s poslem ještě na cestě zadrželi Balduinovi muži a choulostivé informace z něj vypáčili na mučidlech. 

Antiošské kněžně nakonec při pohledu na otcovu armádu nezbylo než vrhnout se před něj na kolena a veřejně ho odprosit o milost. Králův trest byl relativně mírný, Alice zachránila život a majetky, ne už však vládu nad městem – musela odejít do exilu. Vhodná příležitost pro pomstu se Alici naskytla hned o rok později, když prakticky ve stejnou dobu zemřel jak její otec, tak nový vládce jejích bývalých území. Kněžna obratně využila nespokojenosti křižácké šlechty s Fulkem a s jeho francouzskými rytíři a znovu se zmocnila Antiochie. Na Alicinu stranu se postavili vlivní spojenci, především tripolský hrabě Pons, který se stejně jako kněžna toužil vymanit zpod nadvlády Jeruzalémského království. Štěstí však Alici nepřálo ani tentokrát – krátká občanská válka skončila Ponsovou porážkou a kněžna opět musela odejít v exilu.

O návrat na výsluní se pokusila už jen jedinkrát, záhy poté, co musel Fulko opustit neposlušnou Antiochii. Tentokrát jí měl pomoci nový ženich, který by jí snad v mocenských svárech poskytl větší legitimitu a ochranu. O několik let mladší, charismatem oplývající šlechtic Raymond z Poitiers, dorazil do Antiochie v přestrojení a s přáním vzít si Alici za ženu. Kněžna však netušila, že Raymond nemá nejmenší zájem se oženit právě s ní – ve skutečnosti ho do Antiochie vyslal jeruzalémský král Fulko.

Jakmile pronikl do města, královi příznivci mu pomohli tajně se oženit s Alicinou mladičkou, tehdy sedmiletou dcerou, čímž Raymond fakticky převzal otěže knížectví. Konstancie byla jako jediný potomek svého otce automaticky považována za dědičku a Alice mohla pouze vládnout jejím jménem – nyní jejím jménem vládl Raymond. Poražená kněžna zemřela o rok později v exilu. Bylo jí pouhých šestadvacet let.

Skutečná Sibyla

Žádný text pojednávající o jeruzalémských panovnicích nemůže vynechat královnu Sibylu (1160-1190), která se dostala do širšího povědomí veřejnosti zejména díky hollywoodskému filmu Království nebeské. Režisér Ridley Scott se v tomto díle pokusil zprostředkovat křižácký Blízký východ modernímu divákovi. Bohužel přitom ale překroutil i zásadní historická fakta.

Přestože je královnu Sibylu možné považovat spíše za tragickou postavu, není pochyb o tom, že její rozhodnutí a pevná vůle zásadně ovlivnily dějiny křižáckých států.

Scottova Sibyla neodpovídá tomu, co o ní z kronik víme, v celé řadě ohledů. Kupříkladu skutečně kolovaly zvěsti o její romantické náklonnosti k příslušníkovi významného rodu Ibelinů. Nikoli však k o sedmnáct let staršímu Baliánovi, který se mimochodem oženil se Sibylinou nevlastní matkou, ale s jeho bratrem Balduinem. Ponechme stranou, že žádný z předních Ibelinů rozhodně nebyl levoboček a už vůbec s ním královna neodešla kamsi na francouzský venkov dělat kovářovu ženu.

Zcela nesmyslně je vylíčen i Sibylin vztah s jejím druhým manželem a nejspíš vůbec nejneúspěšnějším jeruzalémským králem, Guyem z Lusignanu. Zatímco filmová Sibyla naznačuje, že byla ke svazku s Guyem donucena rodinou, a dokonce se ho pokouší zbavit následnictví, skutečná Sibyla proslula právě tím, že si tohoto muže nízkého původu prosadila navzdory přání svého bratra, slavného „malomocného krále“ Balduina IV.

Jeruzalémská elita i královská rodina by bezpochyby dávala přednost princi, jehož původ i vliv by se rovnal postavení dědičky trůnu po bezdětném, na malomocenství pomalu umírajícím panovníkovi. Sibyla si místo toho zvolila nemajetného šestého syna z nevýznamného rodu, který ke všemu do Svaté země uprchl po přepadení a úkladné vraždě jiného šlechtice. Sibyla na svém manželství trvala i poté, co se Guy prokázal jako naprosto neschopný vojevůdce, a odolala bratrovým vytrvalým pokusům nechat jejich svazek prohlásit za neplatný. 

Když pak zemřel malomocný král a brzy na to i její jediný syn, následnice se vzepřela nátlaku šlechty na to, aby se s neoblíbeným Guyem rozvedla. Svolila však k tomu nechat se korunovat královnou sama, nikoli spolu se svým manželem. Ještě nikdy neměla žádná žena v regionu takovou formální autoritu vládnout – a přesto se jí vzápětí vzdala, když Guye prohlásila za svého spoluvládce. Ze zpětného pohledu se zdá, že Sibyla na rozdíl od svých ambiciózních předchůdkyň nijak netoužila po politické zodpovědnosti. Přestože je královnu Sibylu možné považovat spíše za tragickou postavu, není pochyb o tom, že její rozhodnutí a pevná vůle zásadně ovlivnily dějiny křižáckých států.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Ridina Ahmedová a její revoluce Rozhodla se postavit svým traumatům a na základě zážitků, které formovaly její život, natočila podcast Sádlo. „Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale zasloužím si respekt. Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám,“ říká v rozhovoru.
  • Od Plzáka k Ratajovi Kdy a proč vznikly první manželské poradny, kde působily vyhlášené terapeutické komunity, kdo předepisoval sexuální terapie, v čem spočívala psychogymnastika? Přijměte pozvání na napínavou exkurzi po klíčových okamžicích československé párové terapie.
  • Všechno, co jste chtěli vědět o menopauze Poslední tabu musí padnout. Za menopauzu se nemáme stydět, je potřeba o ní mluvit. Ptát se na ni svých matek, vysvětlovat ji mužům, informovat o ní zaměstnavatele. Je to normální. Tedy zatím není, ale mělo by být.
  • Kroje patří na ulici Z krojových doplňků je trend, kterému propadají i ti, kdo nemají s folklorem nic společného. Živůtky, zástěry, kordulky, vyšívané kožíšky a čižmy nosí v kombinaci s koženými bundami, bavlněnými tričky a džíny. „Krojové prvky opustily truhly a půdy a zamířily do světa,“ píše Petra Tajovský Pospěchová v článku k nečekané módní story v Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze
Naše tipy