Jeruzalémské královny. Jak historiografie deformovala naši představu o mocných ženách minulosti

Ke zkreslení naší představy dnes přispívá hlavně popkulturní tvorba, která středověk zobrazuje nejraději ve spojení s bídou a násilím. Včetně toho sexuálního – těžko si vzpomenout na film nebo seriál odehrávající se ve středověku, kde nedojde alespoň na hrozbu znásilněním. Na přežívání stereotypů o bezmocných ženách se však paradoxně dlouho podíleli sami historici, kteří měli s výjimkou několika nepřehlédnutelných postav, jako byla Eleonora Akvitánská nebo Johanka z Arku, tendenci odstrkovat je do stínu jejich mužských současníků. 

„I mezi opravdu brilantními historiky se dá pozorovat trend nezaměřovat se na to, jakou roli ženy opravdu hrály, a místo toho opakovat tradiční narativy,“ upozorňuje oxfordská historička Katherine Pangonis. Poukazuje také na to, že pokud už její kolegové z oboru o vlivných ženách přece jen referovali, často k nim přistupovali s o poznání menším pochopením než k jejich mužským protějškům. Zatímco politické ambice mužských šlechticů bývaly popisovány jako přirozené a chvályhodné, ženám se v podobných situací dostávalo nálepek manipulativních a mocichtivých intrikánek.

Opakované předsudky

Nemusí jít nutně o úmysl, řada historiků a ostatně i historiček vlastně jen reprodukovala předsudky pramenů, ze kterých vycházeli. Ty jsou zvláště ve středověku nejčastěji z pera mužů-kronikářů, zpravidla navíc z církevního prostředí, jejichž vidění ženské role ve společnosti se omezovalo na mateřství, oporu manželovi a charitativní činnost. Jak upozorňuje oceňovaná britská historička Bettany Hughes, ženy jsou v historických pramenech obecně zastoupeny velmi málo.

 „Pravdou je, že ačkoli ženy vždycky představovaly zhruba polovinu lidské populace, pojednává o nich jen zhruba půl procenta zaznamenané historie,“ popisuje Hughes, která je mimo jiné autorkou řady dokumentů pro stanice BBC a Channel 4. Tato situace v minulosti sváděla historiky k tomu, aby se ženám příliš nevěnovali nebo jim připisovali méně významnou úlohu v politice i ve společnosti. 

Výsledkem bylo, že pro zachování moci v rukou stejné rodiny bylo potřeba ženám usnadnit nástupnictví na trůn. Ambiciózním ženám ostatně otevíralo dveře i to, pokud byl mužský potomek po předčasně zemřelém choti stále v dětském věku, pak za něj mohla plnohodnotně vládnout z pozice regentky a v některých případech plnit důležitou úlohu i po jeho formálním dosažení dospělosti. Katherine Pangonis ve své knize popisuje celou plejádu takových případů. Skutečnou průkopnicí s ohledem na postavení žen v křižáckých státech byla Melisenda (1105–1161), která vládla v podstatě neomezeně mezi lety 1143–1153 Jeruzalémskému království. 

Melisenda se narodila jako nejstarší dcera jeruzalémskému králi Balduinu II., který do Svaté země doputoval už s první křížovou výpravou. Princezně hrálo do karet hlavně to, co její otec bezpochyby považoval za nesmírně choulostivou situaci: že se mu nepodařilo zplodit žádného chlapce, zato hned čtyři dcery. Pokud tedy Balduin chtěl, aby jeho rod nevymřel po meči a udržel se u vlády, musel své nejstarší dceři svěřit podstatně víc zodpovědnosti, než bylo ve středověku běžné. Poté, co z ní vychoval schopnou vládkyni, jí za manžela vybral o třináct let staršího francouzského hraběte Fulka. Toho u královy smrtelné posteli čekalo nepříjemné překvapení. O vládu se podle Balduinovy poslední vůle musel – navzdory předchozím slibům – rovnoměrně podělit se svou chotí.

Královna Melisenda brzy prokázala svůj politický talent, když se sblížila s mocnými šlechtickými rodinami a opřela se o místní obyvatelstvo znepokojené cizími rytíři, které s sebou z Francie přitáhl Fulko. S jedním šlechticem, svým bratrancem z druhého kolene a hrabětem z bohaté Jaffy Hughem se dokonce sblížila natolik, že u dvora začaly kolovat zvěsti o jejich poměru. 

Fulkova podezřívavost, žárlivost a možná i snaha zbavit se spoluvlády se ženou nakonec vedla až k ozbrojenému konfliktu s Hughem a dokonce k pokusu nechat královnina důvěrníka zavraždit. Když Hugh nedlouho poté na následky zranění zemřel, rozzuřená královna vyhnala svého manžela od dvora. Její hněv dosáhl takové míry, že se Fulko obával o vlastní život – a už si nikdy nedovolil zpochybňovat její autoritu. V příštích letech vládli království společnými silami a nejspíš se i skutečně sblížili, jak naznačuje nádherný žaltář, který dal Melisendě její choť darem. Po jeho smrti se Melisendě na deset let otevřela cesta k takřka neomezené vládě; jejímu synovi bylo v té době jen třináct. 

Když malý Balduin dospěl a chtěl matce odebrat vládu vojenskou silou, Melisenda se nejdříve opevnila v Jeruzalémě a velela obleženému městu a poté si vybojovala aspoň důstojný odchod do exilu. Poslední léta dožila jako nezpochybnitelná paní svého oblíbeného města Nábulus, patronka umění a po vzájemném smíření i jako cenná rádkyně svému méně zkušenému synovi.

Kněžna rebelka

Zastínit se nenechaly ani Melisendiny mladší sestry. Z Hodierny (1110-1164) se stala hraběnka z Tripolisu, která převzala vládu po vraždě svého manžela nechvalně proslulými nájemnými zabijáky hašašíny – a není vyloučeno, že vraždili na její zakázku. Nejmladší Iveta (1118-1178) stanula v čele významného konventu, což byla ve středověku mocná politická pozice. Největší ambice ale projevila druhorozená Alice (1110-1136), provdaná za antiošského knížete Bohemunda II.

Scottova Sibyla neodpovídá tomu, co o ní z kronik víme, v celé řadě ohledů. Kupříkladu skutečně kolovaly zvěsti o její romantické náklonnosti k příslušníkovi významného rodu Ibelinů. Nikoli však k o sedmnáct let staršímu Baliánovi, který se mimochodem oženil se Sibylinou nevlastní matkou, ale s jeho bratrem Balduinem. Ponechme stranou, že žádný z předních Ibelinů rozhodně nebyl levoboček a už vůbec s ním královna neodešla kamsi na francouzský venkov dělat kovářovu ženu.

Zcela nesmyslně je vylíčen i Sibylin vztah s jejím druhým manželem a nejspíš vůbec nejneúspěšnějším jeruzalémským králem, Guyem z Lusignanu. Zatímco filmová Sibyla naznačuje, že byla ke svazku s Guyem donucena rodinou, a dokonce se ho pokouší zbavit následnictví, skutečná Sibyla proslula právě tím, že si tohoto muže nízkého původu prosadila navzdory přání svého bratra, slavného „malomocného krále“ Balduina IV.

Jeruzalémská elita i královská rodina by bezpochyby dávala přednost princi, jehož původ i vliv by se rovnal postavení dědičky trůnu po bezdětném, na malomocenství pomalu umírajícím panovníkovi. Sibyla si místo toho zvolila nemajetného šestého syna z nevýznamného rodu, který ke všemu do Svaté země uprchl po přepadení a úkladné vraždě jiného šlechtice. Sibyla na svém manželství trvala i poté, co se Guy prokázal jako naprosto neschopný vojevůdce, a odolala bratrovým vytrvalým pokusům nechat jejich svazek prohlásit za neplatný. 

Když pak zemřel malomocný král a brzy na to i její jediný syn, následnice se vzepřela nátlaku šlechty na to, aby se s neoblíbeným Guyem rozvedla. Svolila však k tomu nechat se korunovat královnou sama, nikoli spolu se svým manželem. Ještě nikdy neměla žádná žena v regionu takovou formální autoritu vládnout – a přesto se jí vzápětí vzdala, když Guye prohlásila za svého spoluvládce. Ze zpětného pohledu se zdá, že Sibyla na rozdíl od svých ambiciózních předchůdkyň nijak netoužila po politické zodpovědnosti. Přestože je královnu Sibylu možné považovat spíše za tragickou postavu, není pochyb o tom, že její rozhodnutí a pevná vůle zásadně ovlivnily dějiny křižáckých států.