Nesnesitelná lehkost bytí Emily v Paříži

12 106 | Jana Patočková | 20. 10. 2020 | 12 komentářů | Seriál

„Emily in Paris“ je neodolatelný seriál. Jako by přišel z úplně jiné doby – třeba z roku 2010 – a snažil se nám zvednout náladu. Zapínáme ho, jako když vytahujeme z mrazáku polárkový dort po špatném rozchodu. Škoda, že tvůrci tolik nenávidí mileniály, o kterých seriál je a kterým je určený.

Zdroj: Imdb.com

Emily v Paříži je výsostně odpočinková záležitost. Na takových není z principu nic špatného. Nemám teď žádné nutkání pustit si seriál z prostředí nemocnice, dokument o klimatickém kolapsu planety, sledovat pozadí amerických prezidentských voleb nebo nedej bože něco, kde by se objevoval vir, který ochromuje planetu a má nedozírné následky. S touhle premisou tvůrci počítali a sázka na eskapismus vyšla, Emily v Paříži je v současnosti jedním z nejsledovanějších počinů na Netflixu. Jako (sice stárnoucí) mileniálka a někdo, kdo se pohybuje podobně jako Emily v marketingu, se ovšem po shlédnutí nemůžu zbavit dojmu, že tvůrce Darren Star, který stojí mimo jiné za legendárním Sexem ve městě, současným mladým lidem nerozumí a dokonce je s velkou pravděpodobností nesnáší.

Hlavní hrdinka Emily je mladá, velmi tradičně hezká, extrémně předvídatelná a vesměs nesnesitelná osoba. Archetyp amerického snu a vrcholného kapitalismu bez absolutního respektu k čemukoli. Jsem si jistá, že v českém prostředí by volila TOP 09, randila s Petrem Ludwigem, nosila tričko s Havlem a zeleninu by nakupovala na farmářských trzích. Navíc pracuje v digitálním marketingu, ryze současném oboru, který ji převelí z rodného Chicaga do barvotiskově nádherné Paříže.

Hlasuj pro Heroine!

Je úplně fuk, že neovládá jazyk, natož marketing luxusních značek. Vystačí si s obecnými klišé, která najdeme na pár kliknutí na jakémkoli webu, jenž se oborem zabývá („abyste mohli budovat brand, potřebujete vytvořit smysluplný engagement“). Emily je ovšem prodává jako nové náboženství. Navíc díky postování naprosto předvídatelného obsahu vzápětí dosahuje na status influencera s více než dvaceti tisíci followery. Ok, boomeři, takhle si nás představujete?

Sex ve městě? Ok, Boomer!

Postava Emily je jakési simulakrum mileniálního snu o influencerství a životě a ambicích dnešních mladých lidí. Simulakrum napsané od stolu scenáristů, kteří dokonale vyrešeršované obecnosti hodí do šablony pro nenáročného diváka. Jenže ať už je divák sebenenáročnější, celá forma nechává obsah ustrnout. Ukazuje verzi mileniálství, která spočívá v pohledu na svět přes filtr cinkajících lajků a banálních pouček stejně hlubokých jako motivační citáty na Instagramu, podle kterých mileniálka vždy dokáže ohnout realitu ke svým cílům, ať už jde o content nebo o vztahy. A svět se Emily v tomto případě podřizuje vždycky rád!

Zdroj: Imdb.com

Podobný pocit míjení s realitou mívám pravidelně po shlédnutí jakéhokoli motivačního videa na téma prokrastinace nebo „jak sbalit ženu“. Život i základní poučky pro dramatickou tvorbu prvního ročníku FAMU jsou prostě jinde. Žádná situace a problém, žádná zápletka, nic nestaví nikdy hrdinku do situace, ze které by vyšla jako poražená nebo poučená. Jak by taky mohla, když se díváme na ódu na sobeckou fantazii z dob, kdy našimi popkulturními vzory byly Paris Hilton a hrdinky z Gossip Girl?

Óda na stereotyp

Privilegovaná dívka dorazí se svým eklektickým šatníkem plným barevných značkových věcí do dokonalého pařížského bytu, aby odžila svůj život bez jakékoli reálné zkušenosti. Není tu žádná cesta nevkusného káčátka za něčím lepším, nebo prostě jiným, nesledujeme nikoho s ostrými lokty a poloprázdnou peněženkou, kdo by se snažil seznamovat, chodil na večírky nebo v podstatě kamkoli, kromě pekárny odnaproti, nesledujeme nic, co by nám dalo možnost ukázat postavu na cestě za svým snem, ať už je jakýkoli. (Ani po deseti dílech vůbec nevím, o co té holce vlastně jde).

Celý příběh tak v podstatě podřezává větev nejen jakémukoli ztotožnění se s hlavní hrdinkou, ale rezignuje na základní premisu dramatické tvorby. Emily in Paris nemá vývoj hlavní postavy, a tím pádem postrádá jakékoli napětí. Všechny dějové linky jsou směsice zvláštně neživočišných příběhů z růžové knihovny, navíc předvídatelné a bez jakéhokoli žánrového náboje. Což je škoda, protože se kolem Emily z nějakého důvodu shromažďuje plejáda velice hot mužských i ženských postav, které by mohly celý narativ posunout minimálně do roviny erotické guilty pleasure, ale bohužel nic takového se nestane.

K padesáti odstínům pařížských stereotypů v rolácích citujících Sartra (ano, Emily se nechá přefiknout i od intelektuálního profesora sémiotiky, ze kterého se vyklube snob, ale jen proto, že nechce sekundovat banální bezcharakterní Američance) tak dostaneme jen trapné narážky na „malou smrt“ nebo upocený vtip o tom, jak vibrátor vyhodí pojistky v celé čtvrti. Humor zde na pár výjimek působí tak strojeným dojmem, že se prostě nemůžete zasmát, pokud nemáte v krvi aspoň půl láhve vína.

Francouzský americký sen

Paříž je jedno velké instagramovatelné hřiště, které jako by čekalo na příjezd Emily jako na spásu: konečně je tu někdo, kdo nám ukáže, jak na to. Merci, Emily. Každá postava, potažmo každá osoba v Paříži a Paříž samotná je jen stupínek k tomu, aby se Emily posouvala dál v cestě za absolutně neuvěřitelným a atavistickým americkým snem (jehož cíl stejně moc netušíme, protože všechno se děje bez zjevné příčiny jakousi lavinou absolutních neživotných náhod).

Zdroj: Imdb.com

Jenže milí boomeři, ať se vám to líbí nebo ne, být influencerem neznamená fotit na mobil bagetu u Eiffelovky. Focení, editování a vybírání obsahu na sociální sítě je opravdu práce, která nějaké to úsilí vyžaduje. Seriál zároveň vědomě ignoruje strasti, které s sebou sociální sítě zákonitě nesou: digitální deprese, hranice mezi soukromým a veřejným, mezi prací a volným časem. Což je problematika, která naopak s přibývajícími měsíci trávenými online v důsledku pandemické krize nabývá na aktuálnosti nejen u mileniálů nebo influencerů.

Obraz světa skrze sociální média je tu čistě jako prostředek bez širšího kontextu, který hrdinka nevědomky, díky své neodolatelné roztomilé tuposti a pár poučkám a shodou okouzlujících náhod prostě ovládá. Voilá! Není to téma, ostatně, jak by mohlo, když každá postava je jen dvourozměrný token, což nejvíce vyniká u černošského sassy gaye nebo u bohaté svérázné Číňanky, která se s hlavní hrdinkou beztak kamarádí jen proto, že je vlastně unuděná vlastním životem. Žádná z postav ze své podstaty není schopná navázat s jinou vztah, který by byl jakýmkoli způsobem životný nebo aspoň uvěřitelný.

Podnikavá dívka

Stereotyp se celému seriálu vytýká úplně nejvíc. Paříž a její obyvatelé jsou radikálně chic, ať už díky svému oblečení, v kontrastu ke zpovykané Emily v barevných outfitech, nebo svými návyky. Nikdo z Francouzů zásadně neobědvá, neustále pijí víno (ale nikdy nejsou opilí) a místo jídla kouří. Nemusím ani zmiňovat, že i přesto jsou všichni v záviděníhodné formě. Sledování interakce nadutých snobských Pařížanů z řad bohaté smetánky je v kombinaci se stejně nadutou husičkou Emily jakousi paralympiádou titánů, kde ovšem vždycky zvítězí nemastná neslaná Američanka, prototyp podnikavé dívky 2.0.

Ačkoliv se vás o tom Darren Star snaží přesvědčit, fotka z mobilu vám ze dne na den sociální kapitál nevykouzlí. Co ale čekat od člověka, díky kterému jsme si dvě desítky let naivně mysleli, že psaním sloupku se dá vydělat na byt uprostřed Manhattanu a na skříň plnou luxusních bot? V případě Sexu ve městě byla ovšem pohádka o úspěšných třicátnicích nejen přehlídkou klišé, ale také studnicí zábavných a zajímavých vztahových zákoutí a souvislostí, která můžou s přimhouřením obou očí nacházet svoje místo i dnes.

Těžko říct, kde by byla Emily, nebýt koronavirové pandemie. Pravděpodobně v Chicagu s 20 followery. Pokud máte podobně jako tvůrci chuť na pořádné klišé, zajděte si v rámci francouzských týdnů do Lidlu a kupte si camembert, víno, bagetu, krabici makronek a udělejte si v obýváku piknik. Když to všechno hezky narovnáte na deku, přidáte třeba přívěšek Eifellovky, nějaké ty botičky na podpatku a vyfotíte na Instagram, nějaké ty lajky vytřískáte. A pořád to bude lepší než šíleně nesnesitelná Emily v Paříži.

Jana Patočková

Vystudovala teorii módy na univerzitě La Sapienza. Psala mimo jiné pro Vice, Glanc, Respekt a ČRo Radio Wave. Copywriterka. Spoluzakladatelka blogu Vývařovna.com,... Další články.

Celkem 12 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Pringles | 20. 10. 2020 | 13:19

Já myslím, že autorka článku zcela jistě nepochopila parodii a jistou nadsázku Emily in Paris. Vše je vyobrazeno jako velké klišé - klasicky krásná hlavní hrdinky, šik a arogantní Francouzi, ne každý obyvatel metropole nad Seinou jde místo na oběd na cigaretu. O klišé se totiž stále zajímá a baví hodně lidí, není to o nenávisti k mileniálům.

Emily in Paris se nedá brát vážně, je to jen čistě odpočinková záležitost a potěcha pro oko, sledovat krásné kostýmy, které se vrátily zpět z 2000. Upřímně nechápu, proč si to zasloužilo až takhle negativní článek :D

+8
Reagovat

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Bublina | 21. 10. 2020 | 00:08

miluju Emily v Paříži, stejně jako filmy s Elvisem a knížky F. Scott Fitzgeralda. Ale taky miluju články Pakočky!

-1
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Investice do realit už od pár stovek. Prošli jsme možnosti

Vedle nemovitostních fondů můžete zkusit zhodnotit peníze v realitách i prostřednictvím startupů. Třeba půjčit na výstavbu nebo těžit z...

Peníze

Nejlepší spořicí účet sníží úrok. Kdo dá aspoň 1 %

Spořicí účet vám peníze ve skutečnosti nerozmnoží, pořád na něm ale zůstane o dost víc než na běžném účtu. Poradíme, kam se podívat, když...

Finmag

Svaté obrázky na virus nezabírají. Přesto je mexický prezident pořád oblíbený

Koncem října si evropské státy vysloužily kritiku za přístup ke koronaviru z poněkud nečekaného místa. Mexický prezident Andrés Manuel López...

Finmag

Ameriku čeká měkká totalita, potřebujeme vaši odvahu a zkušenosti

Americký novinář Rod Dreher předpovídá Západu temnou budoucnost: levicovou totalitu bojovníků za sociální spravedlnost. Sílu vzdorovat hledá...