„Chceme vidět svět ve všech barvách,“ říkají vydavatelé knižních reportáží Absyntu

1 101 | Michaela Sladká | 5. 6. 2020 | 3 komentáře | Knižní reportáže

Vracím se dnes večer z Angoly, která právě jen těsně ubránila život svého prezidenta i pár týdnů starou republiku. Už zítra mě čeká Turecko, kde je legální prodat manželku do nevěstince a jehož hlava státu je prý „specialista na zázraky“. V hlavě mi ale ještě doznívají obrazy z Rwandy, kde jsem se v blátě schovávala s dvaceti Tutsiji, kteří jako jediní z pěti tisíc vesničanů přežili vraždění rozzuřených Hutuů.

Nakladatelství Absynt

Ve skutečnosti se doma přesouvám od jedné knihy slovenského nakladatelství Absynt k druhé. Ta nejnovější, Ďalší deň života od Ryszarda Kapuścińského byla mým dvacátým přečteným našedlým paperbackem, mojí dvacátou cestou. Prokletí téhle edice, která si ho ostatně dala do názvu, je podle mě v tom, jak silný neklid dokáže ve čtenáři vzbudit a jak přirozeně si ho vezme a přenese do ohniska dění, ať je to kdekoli. Sami nakladatelé označují edici Prokletých reportérů za vlajkovou loď Absyntu. Při výběru reportáží dbají na „odvahu autorů nespokojit se s frázemi, které se při hledání složitých a nejednoznačných odpovědí nabízejí“.

V knihkupectvích chyběly kvalitní reportáže

Za nakladatelstvím Absynt stojí slovensko-polská dvojice Juraj Koudela a Filip Ostrowski. Před šesti lety žánr kvalitní reportáže vyhodnotili jako chybějící segment slovenského knižního trhu. „V předchozím zaměstnání jsme spolu trávili spoustu času v autě a mluvili jsme o knihách. Takhle se zrodil nápad na vydavatelství i na jeho prvních deset titulů,“ říká Filip Ostrowski. Prvním z nich byly Oči zasypané pieskom od Pawla Smoleńského. „V ní nás čtenáři můžou najít. Nevíte, jaké straně konfliktu autor fandí - fandí jednoduše všem dobrým lidem. Nikomu nevnucuje svůj názor a nechá vás, ať se rozhodnete sami,“ dodává Ostrowski. „Naše knihy můžete číst, i když o dané oblasti nebo problému nic nevíte,“ říká Koudela. „Jsou prostě pro každého, pro zvědavé lidi. Jako čtenáři chceme mít názor, potřebujeme emoce, i smutek. Chceme vidět svět ve všech barvách,“ shodují se oba.

Co z Absyntu vypít do dna

Ryszard Kapuściński: Impérium

Kapuściński vycházel v Česku ve skvělém překladu Dušana Provazníka v sedmdesátých a osmdesátých letech. I když si ho ale pořídíte až teď, nepocítíte žádnou letitou propast. Je právem považován za zakladatele reportážní školy v Polsku. Jeho knihy mají dechberoucí atmosféru, ať už sáhnete po čemkoli. Impérium je vlastně cestopisem po zemích a městech Sovětského svazu od dob Kapuścińského dětství až k roku 1993. A je nádherně osobní.

Gellert Tamas: Laserový muž

Česká literární obec věnovala loni právem velkou pozornost knize Jeden z nás – Příběh o Norsku od Åsne Seierstad. Jen zběžně v ní ale bylo zmíněno, že Anders Breivik měl svého předchůdce. Na začátku devadesátých let děsil Stockholm a Uppsalu John Ausonius, frustrovaný syn německo-švýcarských imigrantů, rasista a vrah. Dva roky střílel ve městě po lidech tmavé pleti a na živobytí si přitom vydělával spektakulárními loupežemi v bankách. Jedna z non-fiction knih, u kterých nebudete věřit vlastním očím, s pečlivým odkazovým aparátem na konci.

Hanna Krall: Srdcový král

Krall je asi nejuznávanější žijící představitelka polských reportérů. Je snadno rozeznatelná díky svému asketickému stylu vyprávění. Důkazem je toho právě útlá knížečka Srdcový král, kterou britský deník The Guardian označil za veledílo. Krall tu shrnula mnohaletou osudovou lásku Polky Izoldy R., která má se svým mužem na konci třicátých let před sebou velké dějiny, kde nechybí rasové zákony, válka ani Osvětim.

Ostrowski i Koudela prý reportérům, konkrétně těm polským, propadli kdysi dávno – Ostrowski se odkazuje na Kapuścińského Fotbalovou válku, Koudela je milovníkem reportáží Pawla Smoleńského. Jak oba říkají, skvělé reportáže, které se jim ve slovenské redakci Absyntu dostávají do rukou, chtějí nabídnout i Čechům. Paralelně proto existují Prekliati reporéri a Prokletí reportéři a knihy vycházejí i česky, i když jich je citelně míň než těch ve slovenštině.

Prokletí reportéři vás vezmou do Srbska, Palestiny, Íránu, Čečenska, Bosny, Turecka, Rwandy, Švédska, Spojených států, Angoly a dál. V každém z těchto míst díky nim prožijete to nejpřirozenější a zároveň to nejúčinnější - setkáte s lidmi, kteří tu žijí. Ti dostanou spoustu času a prostoru říct, kým jsou a proč. A otevřou vám tolik moc dokořán, že to nikdy nebude příjemné čtení.

Poláci si za myšlenkou stojí

O široké nabídce autorů a knih, které v edici vycházejí, se dá říct, že jde o reportáže z přelomových období i z každodenních životů. Vynikají tu Poláci, jejichž reportážní škola od časů Kapuścińského kultivuje tenhle žánr skvělým jazykem i obrovským pozorovatelským talentem svých zástupců. Autoři jako Jagielski, Tochman, Kapuściński, Szabłowski, Bałuk, Smoleński nebo dámy Krall a Surmiak-Domańska jsou to nejlepší, co v edici najdete. „Proč jsou Poláci tak výborní? Možná je to tradicí, už Henryk Sienkiewicz psal reportážní literaturu, uměl najít story, v jeho textech bylo všechno, co tam má být. Umění reportáže si tu spisovatelé předávají z generace na generaci,“ přemýšlí Ostrowski. „Poláci jsou navíc takoví lidé, že když za nějakou myšlenkou stojí, jsou schopní si kvůli ní dobrovolně zničit život,“ dodává.

Vedle polských autorů jsou v edici severští spisovatelé a reportéři, jejichž pečlivě vystavěné analýzy a precizně rekonstruované osudy často připomínají oblíbený žánr severských detektivek, s tím rozdílem, že Gellert Tamas, Åsne Seierstad i Peter Fröberg Idling se zaměřují na skutečné události a skutečné lidi. Edice má i jednoho českého zástupce, je jím Jan Urban a jeho Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět. Přes silné téma – kniha je výborem reportáží a úvah, které Urban psal z ostřelovaného Sarajeva – se jazykem i zpracováním svým zahraničním kolegům jen stěží vyrovnává. I když energie Prokletých reportérů i tady zůstává.

Edice se opírá o světoznámé reportážní matadory jako je Světlana Alexejevičová nebo Ryszard Kapuściński. Ve slovenštině tu například najdete i francouzskou reportérskou hvězdu Jeana Hatzfelda, který v Česku nikdy nevyšel. Hatzfeld v několika knihách zpracoval rwandskou genocidu Tutsijů a do oblasti se pak ještě následující dvě dekády vracel, aby díky tomu napsal skvělou a hlavně neuvěřitelnou knihu v Absyntu vydanou jako Stratégia antilop. Velkou posilou Prokletých reportérů jsou autoři narození po roce 1980, jako je Witold Szabłowski, zaměřený na Turecko, Michail Zygar, který pozorně sleduje každý krok Vladimira Putina, nebo autor knihy Všechny Louisovy děti Kamil Bałuk, který se orientuje na Nizozemí.

Absynt teď sice přibrzdila pandemie, přesto v edici Prokletých reportérů slibují Koudela a Ostrowski v dohledné době tři nové tituly – Nemesis od Mishy Glennyho, Nebe patří nám od Brendana Koernera a A ve Vídeňském lese stále stojí stromy od Elisabeth Asbrinkové. Příští rok Absynt vydá po skoro čtyřiceti letech v češtině znovu i Fotbalovou válku Ryszarda Kapuścińského.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Podařilo se jí prorazit skleněný strop, přesto poměry v české justici kritizuje. „Nedostatek žen ve veřejné sféře je z velké části důsledkem nespravedlivého nastavení péče o domácnost.“ Jak změnit českou justici tak, aby nevypadala jako pánský klub?
  • Jak mluvit s dětmi o sexu a ne(se)lhat. Dialog s dětmi je neodmyslitelnou částí výchovy. Jakou formu ale zvolit, když mluvíme o generaci vyrůstající na internetu? O dětech, které dříve uvidí porno, než dostanou první pusu?
  • Litují, že se staly matkou. Jejich ekonomická situace jim neumožňuje zaplatit si hlídání, z kolotoče povinností okolo dětí, práce a domácnosti nemají úniku. Vztek obracejí proti domnělým viníkům – svým vlastním dětem.
  • Intuitive eating. Trend intuitivního stravování slibuje, že vám pomůže vymanit se z nezdravého vztahu k jídlu. Už nikdy nebudeme muset držet dietu? Proč je nebezpečné tvrdit, že tělo samo pozná, co je pro něj dobré?
  • Ekologie jako nový mainstream. Rozhodujete se při výběru oblečení podle toho, co vám sluší, a ne podle udržitelnosti značky? Ano? Je to v pořádku. Udržitelnost nesmí být marketingovým trikem, jak vám módu prodat.
  • Z michelinek do holinek. Cesta foodkritičky z luxusních restaurací a pětihvězdičkového oběda v hedvábných šatech k rozhazování kompostu v zabahněných holinách byla překvapivě krátká, ale o nic méně gurmánská.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Michaela Sladká

Novinářka a konzultantka neziskových organizací. Věnuje se především sociální problematice, tématům z oblasti rodičovství a kultuře. Pracuje v Radiu Wave a spolupracuje... Další články.

Celkem 3 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Míťa | 6. 6. 2020 | 10:17

no to se divím, že pracovnice neziskovky naspala o realitě mezi negrama a muslimama, to zírám

-1
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Lékařská péče je jen jedna. Ta prémiová je ale bez čekání a prostojů

„Pokud si má české zdravotnictví udržet vysokou úroveň, je potřeba větší spoluúčast pacientů,“ říká Markéta Billová, šéfka společnosti Canadian...

Peníze

Vše pro firmu: Virtuální sídla jsou užitečná, říká podnikatel

Majitel společnosti Ofigo Roman Sokola se ve svém byznysplánu zaměřuje především na menší a začínající podnikatele. Nabízí jim založení...

Finmag

Frederick Douglass. Otrok, který se stal nejfotografovanějším mužem USA

Frederick Douglass utekl z otrokářské plantáže před bičováním – a stal se rádcem amerických prezidentů.

Finmag

Rasismus v Brazílii dodnes zabíjí

S rasismem je to v Brazílii jako s koronavirem. Oficiálně není, případně je to jenom nějaká neškodná chřipčička, ne ničivá nákaza.