Případ z Halenkovic zaskočil Česko. Co můžeme jako rodiče udělat pro bezpečnost svých dětí
Čtyři dny žili obyvatelé Česka v obavách, které rodiče znají jen ze svých nejčernějších scénářů: dítě se nevrátilo domů a nejsou o něm žádné zprávy. Všichni doufali, že se dvanáctiletý chlapec z Halenkovic na Zlínsku vydal na dětskou expedici, testoval nový bunkr nebo se rozhodl pro puberťáckou truc akci. Realita podle dostupných policejních informací nejspíš spadá do těch statisticky méně pravděpodobných případů. Chlapce nejspíš unesl a zadržoval muž z okolí a nebýt kolemjdoucích, kteří uslyšeli jeho volání o pomoc, mohlo být ještě hůře. Jde podobným situacím vůbec nějak předejít? Jak můžeme jako rodiče udělat pro bezpečí dětí maximum a zároveň je nedusit nadměrnou intenzitou kontroly? Nad tím se v komentáři pro Heroine.cz z pozice odbornice a školní psycholožky zamýšlí Milena Toman.
Čekáte na pozitivní zprávy, vím. Tak první: únos cizí osobou je v Evropě extrémně vzácný jev, většina dětských zmizení se vysvětlí během několika hodin. Drtivá většina pohřešování navíc podle dat nesouvisí s trestným činem. Když se podíváme na statistiky Missing Children Europe, objevují se nejčastěji tyto situace: útěky, nedorozumění, ztráta orientace, rodičovské spory. A teprve úplně na konci žebříčku jsou scénáře, kterých se rodiče bojí nejvíce. Únos, obtěžování, násilí.
Statisticky vzato žijeme v mnohem bezpečnějším světě, než jaký nám vykreslují naše úzkosti a před kterým nás varovali naši rodiče a prarodiče. Kdo neslyšel historku o bílé dodávce a pánovi s oplatkami? A přesto – jak ukázal případ z minulého týdne – i extrémně vzácná událost se někdy stane právě teď, právě tady, uprostřed běžného dne. Navíc v prostředí vesnice, kde děti daleko snáze vychováváme k důvěře ve svět, k běhání mezi domy, ke spontánním cestám za kamarády a k tomu, že pár minut bez žádné zprávy není automaticky důvod k panice.
Co dalšího se v textu dočtete:
- dává smysl čip v oblečení nebo chytrý telefon?
- jak s dětmi mluvit o bezpečnosti a naučit je říkat ne
- jak je připřavit na možné nebezpečí v online světě
Možná je to poprvé po dlouhé době, kdy jako rodiče cítíme, že naše obvyklé instinkty — být v klidu, nepřehánět to, věřit dětem i světu kolem nich — narážejí na pochopitelnou potřebu zvednout ochranný štít. Zrušit cesty autobusem? Dát dítěti do boty čip a vyzbrojit ho dobrým telefonem? Pojďme si to, navzdory otřeseným jistotám, vzít hezky polopatě. Takže co teď?
