Dodnes si pamatuji své zaujetí, když jsem před několika lety na Instagramu Jerricy Sannes viděla, jak zakladatelka školky a máma třech malých dětí nachystala batolatům a předškolákům velké kusy papíru, zbytky a úlomky barevných kříd a vodu v misce a nechala děti, aby s materiálem volně pracovaly. Není podstatné, co z toho vzniklo (různé abstraktní mazanice). Zásadní byla radost, zapálení a soustředění dětí, které leckdy pracovaly oběma rukama, nebo dokonce celým svým tělem.
Fascinoval mě chybějící strach rodiče z nepořádku nebo ušpinění, nedocházelo k žádnému postrkování dětí k tomu, aby něco vybarvovaly nebo aby jejich výsledek jako „něco“ vypadal. Nemateriální výsledek? Uvolněné, bez obav experimentující děti, které se neváhají vrhat do dalších tvůrčích projektů. Oslovilo mě to. Dceři tehdy nebyl ani jeden rok a do té doby jsem jako máma narážela na řadu dílniček nebo návodů na Pinterestu, které ale často směřovaly k tomu, aby činnost byla „co nejhezčí” a vyžadovala velkou asistenci (a nezřídka kdy v podstatě převzetí celého projektu) ze strany dospělého.
Od té doby se takzvaný „process art” (tedy tvorba zaměřená na činnost samotnou, ne na výsledek) v naší domácnosti celkem zabydlel. Dětí máme víc a vidím, jak se volnost, kterou při práci s různými materiály a při různých činnostech – od bláta přes domácí modelínu, malování, trhání či lepení – propisuje do jejich každodenní chuti tvořit. Vidím, jak se mění jejich obrázky i volby materiálů podle toho, jak se cítí a co prožívají, a jak jim tvorba pomáhá se vyjádřit. Zažila jsem, že možnost zkoušet pracovat s materiály bez tlaku na to, jak bude finální výstup vypadat, k tvoření přitáhne i děti, které si ze školek nebo škol nesou pošramocené sebevědomí a přesvědčení, že „kreslit neumí”.
O to větší radost jsem měla, když se mi do rukou dostala kniha Tvoříme prožitkem, která vyšla loni na podzim s podtitulem Jak rozvíjet dětskou kreativitu. Autorka Radka Rubešová, lektorka prožitkového tvoření a arteterapeutka, do knihy otiskla svou více než patnáctiletou zkušenost z provázení dětí i dospělých tvorbou. Tvorbou, která umožňuje se vyjádřit namísto mechanického sledování návodu, jak krok za krokem vyrobit „podzimního ježečka”. Nenechte se zmýlit, domnívám se, že i schopnost tvořit podle návodu je užitečnou kompetencí, kterou může být užitečné si osvojit. Problém vnímám v tom, že je to velmi často jediná cesta, se kterou se dnešní děti ve školce nebo na výtvarce ve škole setkají. Jak sama autorka v úvodu knihy píše: „Výtvarné vyjádření je jedním ze způsobů, jak být v kontaktu nejen sám se sebou a svým prožíváním, ale také jak komunikovat s okolním světem. Někde pod nánosy doby se tato myšlenka bohužel trochu vytratila.”
Kniha Tvoříme prožitkem je průvodcem, kterého bych si přála mít před lety, když jsem se topila ve vodách Pinterestu a hledala aktivity, které bych mohla nabízet s cílem volného vyjádření dětí. Autorka čtenáře v první části knihy provede poznatky o tom, proč je tvoření důležité pro děti i dospělé, jaké jsou principy prožitkového tvoření v praxi, na co myslet před tím, než doma začnete tvořit včetně toho, proč rodiče mívají obavy z nepořádku, jak na to, aby se tvoření dařilo, či doporučení, co (ne)dělat, aby děti chuť z tvoření neztratily.
Nechybí ani inspirace v podobě přehledu výtvarných technik a materiálů (ke knize je možné stáhnout pdf s tipy na některé konkrétní pomůcky nebo materiály, se kterými se v knize pracuje). Druhou část pak tvoří autorčiny tipy na tvoření pro děti zhruba od dvou do deseti let, je jich více než padesát. Jde vlastně o takovou kuchařku, ve které jsou jednotlivé recepty se seznamem ingrediencí (materiálů, které jsou potřeba) a krátkým popisem, jak se do tvoření pustit, včetně rozšiřujících tipů, jak si tvoření ještě více užít. Vše je doprovázeno fotkami a mně osobně se líbí, že většina projektů je snadno „nachystatelná”.
Autorka pro mě zároveň odkrývá novou rovinu, kterou jsem zatím tolik neprozkoumala, a sice společné tvoření s dětmi. Je pro mě zajímavou výzvou hledat míru mé dospělácké aktivity tak, aby docházelo k vzájemnému napojení s dětmi a zároveň se udrželo jejich vedení projektu. Několikrát jsem ale myslela na to, že by tradice společného tvoření mohla prospět v časech, kdy budeme hledat cesty, jak děti „odlepit” od chytrých zařízení, nebo když bude s narůstajícím věkem těžké komunikovat slovy.
Přála bych si, aby se kniha dostala do rukou co nejvíce rodičům i vyučujícím v mateřských a základních školách. Protože jak píše autorka v knížce, tvoření prožitkem dětem přináší rozvoj kreativního myšlení, možnost sebepoznání a sebevyjádření, rozvoj motorických dovedností i emoční inteligence, zlepšuje soustředění, podporuje radost z učení, posiluje sebedůvěru i vztahy a podporuje dovednosti, jako je řešení problémů nebo schopnost komunikovat. Připadá mi, že proto stojí za to hledat cesty, jak děti zvát a motivovat k tvoření. A v tom knížku Tvoříme prožitkem vyvažovat zlatem.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.