Pomáháme uprchlíkům. A je to skvělé... pokud nevyhoříme
Někdy se do pomoci vrháme bezhlavě a jsme na nejlepší cestě shořet jako kus papíru. Trpíme my, naše rodina a v konečném důsledku nepomůžeme ani těm, komu byla pomoc určena. Trápit se společně není řešení.
Pozor – nechci v žádném případě nikoho odrazovat od pomoci. Chci vás jen podpořit, abyste nabízeli takovou pomoc, která neskončí velkým mrzením. Třeba tím, že za pár týdnů zjistíte, že uprchlíky už v domě dál nezvládnete mít. Třeba tím, že na konci nebude to, co jste očekávali. Třeba tím, že se vám rozloží jiná role.
Být dobrovolníkem je totiž také role. Sedm let jsem vedla neziskovku, a tak trošku tuším, jaké může být s dobrovolničením bez rozmyslu mrzení. Je fajn se i na tuhle roli mrknout z nadhledu – a postavit ji stabilně. Aby nabízená pomoc byla užitečná. Aby byla žitelná.
Pokud jste se zapojil/a do pomoci uprchlíkům, konzultoval/a jste to nejdřív se svými blízkými?
Chaos sníží efektivitu pomoci
Ráda pracuji s nástrojem Roberta Diltse – logickými úrovněmi. Pojďme se na něj kouknout, jak může být užitečný v téhle situaci. Zmapujte si KDE, S KÝM, KDY, chcete CO dělat, JAKÉ na to máte předpoklady a PROČ TO DĚLÁTE. KÝM JSTE, když se tohle všechno děje.
Odpovězte si na několik otázek.
- Kde se pohybuju? Jaké je mé okolí?
- Kolik času mohu věnovat, abych taky občas spala a jedla?
- Jak dlouho můžu vydržet jet v takovém režimu?
- Koho to v mém okolí ovlivní? Co mé děti? Co budou potřebovat? Kdo mě může zastoupit? Kdo mě může podpořit?
- Kde budu pomáhat? Doma? V naší obci? Na hranicích?
KDE, KDY, S KÝM jsou základní otázky, na které se zapomíná, a přitom mohou mít významný vliv na to, jak dlouho vydržíme pomáhat. A pomoc patrně bude potřeba dlouho.
- Co vlastně budu dělat? Jak budu pomáhat?
- Co naopak přestanu dělat? O jaké činnosti přijdu a jaké to bude, když se jich vzdám – na měsíc, půl roku…
- Jak to budu organizovat?
- Mám záložní plán?
Vyrazit do akce je skvělé. Jenže chaos sníží efektivitu pomoci. A nedomyšlení souvislostí nás může zase vehnat do náruče vyhoření. Je fajn si říct, že pokud půjdu pomáhat mimo domov, nebudu ukládat večer své děti. Ne proto, že by to měla být stopka, ale proto, abych počítala s tím, co vše pomoc přinese (anebo odnese), a negenerovala další stres, až se to bude dít. To potřebným opravdu nepomůže.
S brutální upřímností (k sobě)
Jaké schopnosti můžu nabídnout? Jsem organizátor? Umím sehnat cokoli, kdykoli a kdekoli? Umím nadchnout lidi a zapojit je do pomoci? Umím podpořit? Empaticky naslouchat?
Každá dovednost se hodí. Jen každá někde malinko jinde. Stejně jako bez řidičáku nebudete pomáhat jako řidič, nežeňte se do organizace, když neumíte zorganizovat ani odjezd na víkend. Nabídněte to, co opravdu umíte a kde budete opravdu pomáhat.
- Proč to vůbec dělám? Co je pro mě v životě důležité? Co je skutečně důležité?
- Co si myslím o uprchlících? Jaká mám od nich očekávání?
Buďte k sobě brutálně upřímní. Čekáte vděk? OK. Jen počítejte, že nemusí přijít.
Řešíte takhle svůj strach? To je v pořádku. Jen pozor na to, jak s ním pracujete.
Je pro vás důležitá komunita, společná promluva atd.? Nezapomeňte na to, že ti lidé budou možná chtít být úplně sami a zpracovat své zážitky.
Nezapomínejte na to, že vaše důvody jsou jen vaše. Jsou v pořádku. Pokud netrváte na tom, že jsou univerzální pro všechny.
Je důležité zamyslet se nad tím, co děláme z důvodu hlubokého smyslu. Nemůžeme jinak. To jsme zkrátka my. Odsud pak můžeme čerpat energii, když věci nejdou úplně ideálně.
Když to bude znít správně
Kým jsem, když tohle všechno dělám?
To už je hodně silný kalibr. Než se však pustíme do pomáhání druhým (a nejen v této době), je dobré mít jasno. Jasno v sobě. Svých motivech.
Na této úrovni se bavíme o tom, co k nám skutečně patří, a co ne. Co je nálepka, kterou jsme kdovíkde nabrali.
Zkrátka je důležité zamyslet se nad tím, co děláme z důvodu hlubokého smyslu. Nemůžeme jinak. To jsme zkrátka my. Odsud pak můžeme čerpat energii, když věci nejdou úplně ideálně. A co v našem konání jsou „mělbychy“ a „musy“. Něco, co jsme nabrali zvenčí. Pak se může dostavit identita typu „uhoněná kráva“. A s tou jen horko těžko někomu pomůžeme.
Všechny úrovně by na sebe měly navazovat. Když z nich utvoříte třeba větu „V naší vesnici pomáhám s organizací sbírky pro uprchlíky a využívám u toho své pečlivosti a systematičnosti, jsem v souladu se svými hodnotami láskou a sounáležitostí, cítím se pak být celistvý člověk“, musí vám krásně vyklouznout z úst. A vy víte, že to je prostě „ono“.
Máte odpovědi? Ladí věta? Skvělé! Tak teď hurá pomáhat tam, kde to bude
- užitečné,
- udržitelné,
- smysluplné,
- v souladu s vámi, s druhými, s celkem.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
