Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Frustrace a bezmoc, popisuje psychiatrička zážitky z dětského oddělení. Musí děti odmítat

Děti na dně
Dětská psychiatrie
Duševní zdraví
Psychiatrie
Psychologie
Anna Moricová
| 16. 1. 2023 | 21 komentářů | 38 499
Frustrace a bezmoc, popisuje psychiatrička zážitky z dětského oddělení. Musí děti odmítat
Proč se u nás dětská psychiatrická péče sype jako domeček z karet? Foto: Shutterstock

Sehnat dnes pro dítě lůžko na psychiatrii nebo dětského psychiatra v nějaké rozumné lhůtě je prakticky nemožné. Dětí s psychickými problémy však přibývá, zatímco dětských psychiatrů je stále nedostatek. Jak z této situace ven, kdo za ni nese vinu a kam až to musí zajít, aby konečně někdo začal něco dělat? Svůj pohled z praxe přibližuje psychiatrička.

„Dobrý den, prosím vás, já mám problém s dcerou.“ 

„Kolik je dceři let?“ 

„Čtrnáct.“ 

„Aha. A co se přesně děje?“ 

„Ona poslední dobou začíná mluvit o tom, že se zabije. Přestává chodit do školy, opakovaně se sebepoškozuje. Já… mám prostě hrozný strach.“ 

„Zkoušeli jste najít ambulantního psychiatra?“ 

„Ano, obvolala jsem snad všechny, co v Praze jsou, a všude nám dali termín za čtyři měsíce. Bojím se, že tak dlouho nevydržím.“ 

„Byla jste s dcerou na dětské psychiatrické pohotovosti?“ 

„Byla, ale řekli nám, ať jdeme domů, napsali nějaké léky. Prý nejsou místa. Nebylo by, prosím, místo u vás v nemocnici?“ 

„Omlouvám se, ale u nás se k hospitalizaci objednává, bohužel místa taktéž hned nemáme.“ 

„Co mám teda dělat?“ 

Typický telefonický či osobní rozhovor, který jsem zažívala prakticky denně v době, kdy jsem pracovala na příjmu velké psychiatrické nemocnice. Desítky zoufalých rodičů, kteří nemají kde najít pomoc pro své dítě. Desítky a stovky „ne, teď to nejde“, které jsem musela říct. I když bych nejradši udělala přesný opak. 

Když jdete dělat doktora, chcete lidem primárně pomáhat, ne jim pomoc odpírat. Ale momentálně jsme v situaci, kdy nemáme jinou možnost. Čí je to vlastně chyba? Kdo za tím celým stojí? A jak to řešit? 

Není na vybranou

Předně bych řekla, že nejsem primárně odbornice na dětskou psychiatrii, jsem především psychiatrička pro dospělé, ale tím, že jsem pracovala i na příjmu a chvilku i na dětském, a to dokonce ve více zařízeních, dokážu říct svůj názor na celou tuhle situaci. Názor z pohledu lékaře, který musí říkat „ne“. 

Už několik let psychiatři a doktoři obecně bijí na poplach. Je nás málo, motivujte nějak absolventy lékařských fakult, aby zůstávali. Motivujte dobré a zkušené doktory, aby zůstávali. Dejte nám, mladým lékařům, důvod setrvat. A nic se neděje. Naopak, podmínky pro vzdělávání jsou čím dál tím složitější, práce je čím dál tím víc, personál vyčerpaný, a to jak lékařský, tak ten střední zdravotnický, tedy sestry, sanitáři a podobně. Platy nejsou absolutně srovnatelné s platy v zahraničí. 

A když máte obor, do kterého a priori tolik absolventů neproudí, jako je kupříkladu právě dětská psychiatrie, se ty pomyslné nůžky mezi nabídkou a poptávkou rozevírají více a více. 

Sehnat dneska ambulantního psychiatra ve lhůtě kratší než měsíc je prakticky nemožné. Sehnat ambulantního dětského psychiatra ve lhůtě kratší než tři měsíce je nemožné. A kdo tím trpí? Pacienti. Pacienti, kteří potřebují nutně akutní péči, ale nejsou kapacity, a to jak personální, tak prostorové, aby jim tato péče byla poskytnuta.  

Možná jste zaznamenali, jak minulý rok proběhla médii zpráva, že dětská psychiatrická nemocnice v Opařanech nabízí atestovanému lékaři, který tam půjde dělat primáře, náborový příspěvek milion korun. Proč? Protože hrozilo, že jinak budou muset být Opařany zavřeny. Nemocnice s obrovskou kapacitou, která se už delší dobu potýká s obrovským nedostatkem personálu. To by teprve byl průšvih. Nakonec se naštěstí ale takový člověk našel, a tak Opařany fungují dál. Ukázalo nám to však, na jak moc tenkém ledě se pohybujeme. 

Mami, co budeme dělat?

S dětmi jsem pracovala na několika místech a poslední roky je vidět enormní nárůst pacientů. A to jak v dospělé, tak v dětské psychiatrii. Jenže zároveň s tím nejde ruku v ruce i nárůst počtu lékařů a sester. Přirovnejme to třeba k rozšiřující se firmě, která se snaží expandovat. A najednou zjistí, že vlastně nemá, kdo by dělal administrativu, kdo by jednal se zákazníky ani kdo by nabíral nové zaměstnance. Co se stane? Expandovat nejspíš nebude. Ne nejspíš, ale určitě. 

A stejně tak je to v psychiatrii. Nejsme oborem, který by byl primárně zajímavý pro média nebo různé sponzory. Do čeho poteče víc peněz? Do dětské onkologie, nebo do dětské psychiatrie? Kde se spíš budou fotit charitativní kalendáře? 

Myslím, že odpověď znáte sami. A přitom stejně jako jiné medicínské obory věnující se dětem má i psychiatrie své silné příběhy, které by stály za zveřejnění. A za to, aby se na jejich léčbu hledaly zdroje. Jaká je ale dnes atraktivita pro veřejnost? Nula nula nic. Je chyba v systému, nebo v lékařích?

Stalo se vám, že jste museli s dítětem vyhledat psychiatrickou pomoc?

Na koho hodit onu pomyslnou vinu za celou tuhle situaci? Budeme se rozčilovat na lékaře, kteří nejsou ochotni pomoct nám s našimi nemocnými dětmi? Budeme se rozčilovat na stát, který před tím, co má už roky sestupnou tendenci, zavírá oči? Budeme se rozčilovat sami na sebe, že nejsme schopni našim dětem zajistit dostatečnou péči? Kam až to vlastně musí zajít, aby konečně někdo začal něco dělat? 

Prakticky každý týden, někdy dokonce každý den, čteme v médiích o tom, že někdo nezletilý spáchal sebevraždu, utekl z domu nebo je v ohrožení života. Co je ještě potřeba za větší důkaz toho, že se celý náš systém sype jako domeček z karet? 

Z pohledu doktorky můžu jen vyjádřit neskutečnou frustraci a bezmoc. I když chci pacientům pomoci, vím, že nemám jak. Nenafouknu oddělení a neudělám tak další a další postele. Nezajistím, aby ambulantní psychiatři měli víc míst. Stejně jako to nezajistí oni. Už teď jim ordinace praskají ve švech.

Můžu znovu a zase jen apelovat na to, jak špatná ta situace je. A že je potřeba motivovat mladé lidi, studenty i absolventy ukazovat jim, v čem je krása dětské psychiatrie, jednat s nimi slušně a dostatečně je ohodnotit finančně a podporovat je v dalším rozvoji. Aby chtěli zůstat v tomto oboru. 

Stejně tak je potřeba motivovat i starší, zkušenější doktory, aby zůstávali v nemocnicích, a byli jsme tím pádem schopni zajistit dostatečnou lůžkovou péči. Abychom trochu ulevili ambulancím, jež jsou přetížené dětmi v těžkém stavu, kterým dennodenně musejí doktoři říkat „ne“. 

Na svém blogu často píšu, že psychiatrie je Popelkou medicíny. A co teprve dětská psychiatrie? Ta je v podstatě neviditelná. Dokud s ní nemáte osobní zkušenost, ať už jako rodič, nebo jako pacient, nenapadne vás, v jak velké bryndě momentálně jsme. A řešení zatím není na obzoru. 

Jednou bych se strašně ráda dočkala doby, kdy budu moci říct aspoň části rodičů: „Ano, máme tu pro vaše dítě místo.“ Tak strašně ráda bych se dočkala toho, abychom ty už tak křehké děti, které si přijdou pro pomoc, znovu a znovu nezklamávali. 

Prosím, šiřte tuhle myšlenku. Ve sdílení je síla. A jak se říká, i jedna malá vločka může rozpoutat lavinu.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 21 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

B | 16. 1. 2023 12:09

Citace - Marta / 16. 1. 2023 11:23

...kdyby se lékaři více soustředili děti, místo slepé důvěry rodičů, zjistilo by se, že spousta matek je neschopných a psychiatra potřebují ony a ne děti. A zabírali by místo těm, kteří pomoc potřebují. Já děkuju za to, že tenkrát nikdo neměl čas a zvládli jsme to sami.

Bych to zas neházela jen na matky, nevím, proč má všechno dělat matka...to je přesně ten sexistickej mor. Ale dál ano, tady se totiž za to nemocné považuje dítě, přitom původ je v často jen či hlavně rodina. Ale ty lidi si myslej, že děcko někam šoupnou a tam jim ho opravěj, nebo mu daj nějakej prášek a hotovo, přitom ten problém jsou často oni (a společnost jako taková).:)

+15
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

B | 16. 1. 2023 10:27

Jen ať si děcka zvykaj, protože frustrace a bezmoc by se měla jmenovat celá tahle republika a cesty ven jsou jen dvě - udělat si fakana s Janečkem, nebo se jako Janečkův fakan narodit, jinak máte smůlu.:D

-13
Reagovat